Domácí lékař předpokládá domácí lékárnu, kterou kdosi nazval někde „nevyhnutelné zlo“. Že je nevyhnutelna, připustí každý, kdo zná náš venkov, kde nelze často opatřiti si hned pomoc lékařskou, když je jí potřeba naléhavá. A když je i lékař po ruce, nutno léky opatřovati ze vzdálených lékáren, při čemž se mnoho času zmaří. Že by domácí lékárna byla zlo, nemíníme. Třeba se jen o to postarati, aby neobsahovala jedů a vůbec látek prudce působících, aby nebyla svěřena rukoum osob nedospělých nebo nerozumných, aby uschována byla ve skřínce přiměřené, postavené na místě suchém a uzamčené. Klíč nejlépe ať podrží otec rodiny, nebo rozumná matka, po případě jiná rozšafná domácí osoba, jež musí ovšem obeznámena býti s obsahem skříně a účelem různých nástrojů a léků, aby v čas potřeby sáhla po pravém prostředku. Povím hned, jak nejlépe lze v domácnosti malou lékárničku si zaříditi. Obyčejná skřínka prostřední velikosti, obsahující několik menších a větších zásuvek, dvě tři vodorovné přehrádky a něco volného prostoru, budiž takto vyplněna:
Na přihrádky postaví se lahvičky s léky. Veškerá léčiva tekutá radno uschovati v lahvích se skleněnými zátkami, které dobře přiléhají a vzduchu k tekutině nepřipouštějí. Zátky korkové velmi snadno se kazí a kromě toho nebrání přístupu vzduchu ze zevnějška, parám apod. Podobně i látky tuhé nejlépe uzavříti v takových lahvích. Nejsou-li však po ruce, postačí z nouze i zátky korkové, kteréž musí však dobře k hrdlu přiléhati. Různé léčivé čaje, bez nichž zajisté neobejde se žádná domácnost, buďtež uschovány v zásuvkách, nebo pouzdrech, jež vesměs, stejně jako láhve, musí opatřeny býti zřetelnými nápisy, aby domácí lidé vystřehli se omylu, který mohl by býti, nejmírněji řečeno, nepříjemným. Volný prostor může býti vyplněn různými nevyhnutelnými pomůckami lékařskými, které vykonají leckdy v domácnosti mnohou platnou službu. Sem zařaděny buďtež:
1. Teploměr, nejlépe Celsiův, který je nejpraktičtější. Pomocí dobrého desetistupňového teploměru přesvědčíme se snadno, ponechavše jej as 10 minut pod paží nemocného (ovšem na nahém těle), je-li teplota zvýšena čili nic.
2. Klystérka, která nezřídka při zatvrzelé zácpě ihned stolici přivodí. Nástroj ten budiž vždy zachováván ve přísné čistotě. Při zavádění klystérky do konečníku hleďme, aby hrot její směřoval k levé straně nemocného.
3. Vata. Dobrá čistá vata je též v každé domácnost nepostradatelna. Postačí menší balíček, protože hojně vydá. Vata nesmí mnoho prášiti. Nejlepší druhy mají dlouhá vlákna, při rozbalování nepráší a jsou bílé jako sníh. Malý kousek, který namočíme do některé léčivé tekutiny stačí; přidavše ještě něco vaty, aby hnis nebo krev neprosakovala, obvážeme vše
4. obinadlem z kalikotu neb organitu. Látky tyto roztrhnou se na dlouhé pruhy, které stočí se pak ve svitky a slouží k obvazům. Méně zámožnému postačí pruhy měkkého starého plátna nebo (na končetinách) čistý neupotřebený šátek, který se několikráte přeloží.
5. Mull (gáza) v dobře uzavřeném pouzdru. Přikládá se na rány a přes něj přijde teprve vata. Mull potře se dle potřeby některou mastí.
6. Lepivá náplast, kterou před upotřebením dlužno lehce nahřáti, aby dobře chytla. Užívá se jí k zalepení menších ran řezmo nebo tržmo, aby neměla k nim nečistota ze zevnějšku přístupu. Také náplast anglická dobře poslouží, protože je dosti tenká a plastická, takže přichytí snadno i na místech nerovných, vrásčitých. Nebudiž však nikdy sliněna, protože slinou, která obsahuje často zbytky rozkládajících se pokrmů a bakterie, rána jenom se znečistí. Postačí podržeti ji chvíli v teplé vodě, načež přiloží se na ránu. Nejlépe uschovati ji v malé krabici.
7. Houba, která budiž před upotřebením vždy v převařené vodě vyprána, poslouží při hojném krvácení. Téže houby k jiným účelům, např. k mytí, naprosto nesmí se v domácnosti užívati.
8. Při převazování jsou nevyhnutelny tyto nástroje:
a) Proštěpec (pincette), kterým snímáme z rány opatrně přischlé kousky mullu, vaty, jež buďte před tím svařenou vodou odmočeny. Vůbec doporučuje se nikdy neuváděti prsty ve styk s ranou, protože domácí lidé nikdy nemohou státi za to, že jejich ruce jsou úplně čisty.
b) Malé nůžky, jimiž přestřihujeme obvaz, odsřihujeme vatu, mull, náplasti atd.
9. Porcelánová třecí miska, ve které rozetíráme léčiva na prášek.
10. Bunsenův lihový kahan, jehož výhody jsou patrny při každé příležitosti.
11. Grammové vážky citlivé, aby nebylo třeba odměřovati „podle oka“ a potřebná závaží (gramm, 2 grammy, 5 grammů).
Zařízení takové, které není tak nákladným, aby si je obyčejný člověk nemohl opatřiti, mohlo by nalézati se v každé domácnosti.
Uvedli jsme předměty nevyhnutelné, potřebné a prospěšné. Vede toho radno míti v domácnosti několik dlah neb arch tuhé lepenky, aby z něho v případě zlámanin nebo vymknutí první obvaz nebohému mohl býti upraven. Po případě i gumový vak na led.
Domácí lékárna ovšem neobejde se bez všelikých léků v prášku i tekutých. Jak uschovány býti mají, naznačeno nahoře. Doporučujeme domácnostem tyto:
1. Šumící prášky, Připravují se z dvojuhličitanu sodnatého, bílého to prášku slabě louhovité chuti, a kyseliny vinné. Obě látky buďtež v zásobě. Prvé možno užívati na špičku nože (do sklenice vody) až třikráte denně proti pálení žáhy, kyselému říhání, při nechutenství, též po vydávení se, není-li dávení dokazatelnou příčinou (chybou dietní) zaviněno. Sto grammů postačí na delší dobu. Půl kávové lžičky kyseliny vinné a kávová lžička dvojuhličitanu do sklenice vody poskytne s důstatek šumícího nápoje.
2. Ku přípravě limonád, není-li citron po ruce, slouží kyselina citronová. Možno z ní připraviti osvěžující nápoj.
3. Patnáct grammů prášku z kořene reveně čili rebarbory radno též chovati v zásobě. Prospívať při zácpě, porušeném trávení, žaludečních kyselinách apod. může podávána býti sama o sobě se stejným množstvím cukru a dvojuhličitanu sodnatého třikráte denně na špičku nože. U dětí osvědčuje se rebarbora s magnesií v téže dávce.
4. Tannin hodí se ku stavění krve.
5. Z kamence možno upravovati kloktadlo při zánětu v krku (angina). Zásoba šedesáti grammů postačí na rok úplně.
Také účinkuje při průjmech, budiž ho však užito pouze na radu lékařskou, protože laik nemůže nikdy s určitostí věděti, jakého rázu jsou průjmy ty a co jest jejich příčinou. Jsou průjmy, které neradno zastavovati, nýbrž podporovati.
6. Dermatol je dobrý k zaprašování zpruzených částí těla (místo škrobu u kojenců), na oděrky, když byly před tím dobře omyty, a na krvácející rány. Musí se přechovávati v čisté lahvi se skleněnou zátkou a o širokém hrdle, protože vše, co přijde ve styk s ranou, musí býti před prachem a prsty chráněno. Zaprašuje se pomocí chomáčku vaty čisté, který se hned po upotřebení zahodí a při nové potřebě znova upraví.
7. Při otravách jde o to, aby jed co nejdříve ze žaludku byl odstraněn. To děje se pomocí davidel. Viz tento článek. Obyčejně stačí polehtati čípěk nebo v hltanu prstem. Davidel užívá se též při jiných chorobách, při nichž však nechť laik vždy uposlechne hlasu lékařova.
8. Hořká sůl nebo karlovarská sůl v dávce 1 lžíce do sklenice vody účinkuje proti zácpě. As 60 g může býti v zásobě.
10. Pálená magnesie hodí se při porušeném trávení a pálení žáhy. Kávová lžička prášku do sklenice oslazené vody účinkuje často spolehlivě. Slouží také k přípravě prášků na zuby.
10. Tu a tam užívá se v rodinách manganistanu draselnatého k přípravě vody na vyplachování úst. Jeden krystal této sloučeniny zbarví sklenici vody téměř rubínově. Taková tekutina má pak silný desinfikující vliv, ale chutná velmi nepříjemně. Hodí se k vymývání ran. Desetigrammová zásoba vydrží velmi dlouho.
11. Rozsáhlé upotřebení kyseliny salicylové v lékařství vybízí nás, abychom ji i pro domácí lékárny doporučili – váháme však z různých příčin. Nejlépe poradí-li se jednotlivé rodiny se svým lékařem, který zná dobře poměry. Několikaprocentní náplasť účinkuje spolehlivě proti kuřím okům nebo proti bradavicím, velmi zředěný roztok lihový hodí se ke kloktání a čištění zubů (jen několik kapek roztoku do sklenice vody) apod. K přípravě léků těch je však třeba předpisu lékařského.
12. Dusičnanu stříbrnatého ve formě „lapis en crayon“ užívá se všude, kde jde o to povrchně leptati. Lapis je výtečný antiseptický a hojení povzbuzující lék, ale přihodily se s ním již mnohé nehody. Neškodí, je-li v domácí lékárně pohotově, ale manipulace budiž svěřena rukoum povolanějším, lékaři. Dlužno jej chrániti před světlem a proto budiž uschován – ať ve formě crayonu či jako roztok – v láhvi z černého skla.
Z tekutých léků může být v lékárně zastoupen:
1. Lysol. Od té doby co se lysol předpisuje i pro školy a pro porodní báby, bude se výhodou míti jej i v domácí lékárně. Protože se s ním však přihodily otravy, nutno pamatovati, že k omývání užívá se jen slabým roztoků (1 %), např. k vyplachování po porodu, k omývání ran a vždy jen zevně. Delší dobu užívati ho neradno, protože sliznice jej vstřebává.
2. Vinný ocet, jímž omýváme omdlelé; při otravě opiem, blínem, bolehlavem, rozpukem přikládáme obklady s octem na hlavu a žaludeční krajinu nemocných. Také po narkose prospěje dávati operovaným čichati delší čas octa.
3. Olej mandlový, který došel u přípravě léků všestranného upotřebení. Při některých otravách podává se ve značném množství střídavě s mlékem, při křečích potíráme jím zastížené údy; na spáleniny přikládáme směs z olivového oleje a vápenné vody. S amoniakem poskytuje olej mazání, osvědčující se při rheumatických bolestech svalových a kloubních. K masáži, není-li masti, užijeme oleje. Není-li mandlového, postačí olivový (provenceský).
3. Ammoniak, jehož možno užiti na podezřelé rány, které se mají leptati, a ku zobojetnění kyselin prudkých.
4. Víno a kognak slouží k osvěžování a oživování omdlelých, k potírání jednotlivých částí těla u zdánlivě mrtvých.
5. Hoffmanské kapky skládají se z lihu a étheru, podávají se při mdlobách a křečích vnitřně (10-20 kapek na cukr).
6. Myrhová tinktura hodí se k čistění úst při kotlavých zubech. (Několik kapek do sklenice vody).
7. Kafrový líh přidává se také k vodičkám na vyplachování úst, ale slouží též k potírání údů při bolestech tzv. rheumatických, při nichž však při nejbližší příležitosti konsultujeme lékaře, neboť se za nejedním hostcem skrývá vážná nemoc nervová.
9. Lihem možno rychle vařiti vodu, kde není plynu. Smíšen s vodou slouží k potírání bolestivých údů. K omývání ran dobře se osvědčil neb na nástroje chrirugovi, jenž má nějakou operaci doma u nemocného provésti.
10. Terpentinové silice užívá se zevně (při rheumatických bolestech), vnitřně slouží při otravě fosforem.
11. Glycerin slouží zvláště ke klystérům při tvrdošijné zácpě.
12. Olověná voda jest laciný a velmi prospěšný prostředek k obkladům při zánětu kůže, hnisání podkožním, znečištěných ranách apod. (Srov. Goulardská voda). Místo ní nyní užívá se octanu hlinitého ve vodě (Burowův roztok).
13. Ricinový olej osvědčuje se velmi často co dobré projímadlo při tvrdošijné zácpě, která vzdoruje ostatním prostředkům. Nepříjemná chuť jeho zakryje se, podáme-li lžíci toho léku v silně osolené polévce, nebo v čaji s rumem.
14. Jodové tinktury užívá se při hlubokých zánětech, zánětech kloubů a pošev šlachových, při zduřených žlázách. Potírání dráždí kůži, čímž odvádí se zánět z hloubky k povrchu. Vedle toho jod se vstřebává a proti příčině zánětu působí. Na malé ranky znečištěnými předměty způsobené dobře kápnouti něco málo této tekutiny. Nehnisají pak.
15. Karbolová voda (1%) poslouží k omytí ran, ne však k obkladům, neboť nejednou sesnětivění prstů způsobila.
16. Mátový olej jest hojně užíván co přísada k vodičkám na zuby a na vyplachování úst a velmi oblíben pro příjemně aromatickou vůni, kterou dodává dechu. K čistění zubů i úst hodí se tato silice velmi dobře, protože vyznamenává se vlastnostmi protihnilobnými. Máme-li však myrrhovou tinkturu, je tato vodička zbytečna.
K různé potřebě dobře míti v domácí lékárně pohotově porcelánové tyglíky s obyčejnou mastí, vaselinou a zinkovou mastí, kterouž obvazují se svěží, hnisající rány, jež nemají schopnosti k rychlému zhojení. Nejlépe chovati je v zásobě po třiceti grammech. Také diachylovou náplast rodinám doporučujeme. Možno ji užíti všude, kde jde o to uspíšiti průběh podebírání, nežitů, vředů apod.
Téměř každá domácnost chová v zásobě různé čaje. Nejobyčejnějším z nich jest čaj, z něhož upravuje se nyní velmi hojně po Čechách příjemně chutnající, lehce vzpružující a osvěžující nápoj. U něho ovšem nemáme tak na mysli léčivý účinek, jako u heřmánku, lipového, zeměžluče, bezového květu apod.
Nálev květu heřmánkového jest aromatický prostředek, který při větrech, žaludečních bolestech a kolice často dobře účinkuje, zvláště u dítek. Užívá se ho také ke klystérům.
Lipové thé na pot. Děti rády je berou.
Bezové thé je populární prostředek pro pocení, jehož užívá se při nachlazení, kašli a bolestech údů.
Ajbišové thé je dobrý prostředek při dráždění ke kašli a prsním kataru.
Kozlíkové thé jest aromatický a kořenitý nápoj, který hodí se při kolice, žaludečních křečích, u hysterických žen apod.
Také z feniklu upravuje se thé, které účinkuje dobře při porušeném trávení, běhavce, nastuzení i kašli.
Čaje ty možno chovati v domácí lékárně v zásobě po 30 grammech. Nebyla-li zásoba jich za rok vyčerpána, dlužno ji obnoviti, protože čaje po delší době vyčichnou a zkazí se. Poukázali jsme na druhy nejužívanější a skutečně účinné i neškodné.
Jiné léky, jako cukr, káva, citron apod. jsou v každé domácnosti po ruce a netřeba je zařaďovati do domácí lékárny.
Důležito je míti léky k zevnímu upotřebení zvláště a v nádobách zvláštního tvaru, léky vnitřní pak také zvláště v jiných zase nádobách, aby se nepřihodil omyl. Rozdíl tvaru a barvy nádob s léky vnitřními a zevními budiž nápadný.
Pro školy sestavil řid. Jul. Skuhravý na Král. Vinohradech účelné lékárničky k první pomoci.
Nejdůležitější pomůcky pro první pomoc v podobě domácí lékárny v nástěnných skříních má na skladbě p. Mag. Phm. K. Schürer, závod na zařizování lékáren v Praze.
Udávajíce řadu domácích léků a svěřujíce takto rukoum laika při naléhavé potřebě některá léčiva, s nimiž dlužno zacházeti opatrně, střehli jsme se zbytečně popularisovati prostředky, kterýmiž různé německé „Hausapotheken“ takřka plýtvají, ba zrazujeme přímo čtenáře před užíváním nebezpečných léků, jako opiová tinktura, morfiové kapky, voda bobkotřešňová, různé prudce působící kyseliny, protože mohl by lehkomyslné sáhnutí po tomto „zapovězeném ovoci“ buď sám zaplatiti životem či nebezpečným otrávením nebo ohroziti zdraví a život svých milých. Jen lékař jest povolaným vládcem nad těmito léky.
Z prostředků jedovatých volili jsme ty nejmírnější, jichž okamžitá jeví se potřeba při náhlém nebezpečí života, otravách apod. Neopomenuli jsme při tom laika povzbuditi k opatrnosti. Jak dosud, tak i vždy příště budeme hleděti čtenáře poučiti o tom, co možno a prospěšno učiniti mu srozumitelným. Ostatek přenecháme lékaři, neboť nezdá se nám užitečným vychovávati ze čtenářů odborníky, jako zajisté naopak zase je svrchovaně obtížným lékaři pacient, který nemá o věcech těch ani ponětí a přece žádá si poučení i vysvětlení.
Tak myslím možno nejlépe vystříci se toho, aby lékařské knihy domácí a domácí lékárny nestaly se „zlem“.
