Známe družné rostliny i zvířata, která dovedou žíti pouze ve společnosti. Tak vložila i člověku příroda družnost vínkem do kolébky. Lidé beze styku s tvory sobě rovnými, beze vzájemného přispění a života společenského zašli by tesknotou. Společnost jest nutné dráždidlo životní, nevyhnutelné nejen energii těla, nýbrž i duši. Bez družnosti nebyly by možny ani civilisace, ani morální vývoj a pěstování těla. Zdravému člověku vrozen je pud družnosti, který žádá od něho od rozumné bytosti, aby vykonával i povinnosti, které mu společnost ukládá. K tomu poskytuje člověku dosti příležitosti rodina, přátelství, láska, povolání a občanství, umění i věda, zábava a potřeba po výměně myšlének, nutnost vzájemné pomoci apod. Čím osamělejší jest tvor některý, tím je závislejší na družnosti rodu, k němuž patří. Jak často rodí se člověk bez pomoci, osamělý; bez rodiny, přátelství, lásky a bližních zahynul by nebo zůstav na živu zdivočil by jako zvíře. Že jest družnost skutečně nezbytná podmínka života a že udržuje ducha i tělo ve zdraví, dokazuje zkušenost v těch případech, kde lidé, kteří byli náhle společnosti a styku s bližními vyrváni, tělem i duchem ochuravěli, ať příčinou jejich osamělosti bylo to či ono. Samovolní eremité jsou vždycky nemocni, neboť postrádají mravního a společenského dráždidla, který je normálnímu člověku jako pud vrozen a který ho na voze života přečasto udržuje. Samotáři z přinucení nezřídka, ba takřka pravidlem onemocní duševně i tělesně. Třeba jen čísti vzpomínky politických vězňů v samovazbě např. jen z poslední doby Juvačeva-Miroljubova „Na Sachalině.“
Samotářství je vždycky zjevem chorobným, který je doprovázen smutkem a zádumčivostí a koření v organické některé chorobě nebo vychází-li z choré duše, v brzku celý organismus uvádí v disharmonii. Výjimkou od tohoto pravidla jsou velicí duchové filosofičtí, kteří se vyhybají společnosti, protože sami sobě dostačují a cítí se bohatšími, nežli chudé jejich okolí. Ale i tu nalézá lékař duševních chorob často sebeklam osamělého myslitele, jehož nejčastěji chorobný egoismus, mrzoutská sobělibost a nesrdečná nechuť ke stykům s bližními nebo duše v hrdosti uražená ze společnosti lidské vzdaluje; často mravní ošklivost před sebou samým učinila člověka, jenž se na společnosti prohřešil, samotářem. Člověk, jenž jako myslitel miluje a hledá samotu a netráví o samotě život neplodný, musí dostáti jistým podmínkám, má-li v samotě duše i tělo zdraví zachovati. Povaha jeho musí býti pokojná, klidná, duch jeho činný; on musí milovati hloubání kvůli sobě samému, musí býti prost marnivosti a ješitnosti všeliké. Klamy velikého světa nesmí přenésti do své samoty. Upadne-li v lenost duševní i tělesnou, necítí-li již v sobě samém pohnutek k činnosti, schází na duši i na těle. Pro samotu naprosto nehodí se charaktery se živou fantasií, jež budují si ve svých snech zvláštní svět, který se od světa skutečného liší naprosto. Samota vedla by je k těžkomyslnosti. Ještě nebezpečnější je samota, ke které je člověk přinucen nemaje dostatečných existenčních prostředků, jež jsou ve společnosti nezbytnými. Jedině snesitelna jest samota velikých a silných duší, filosofů to trpkých zkušeností, ač ani ta nemůže býti trvalou, má-li zdraví býti zachováno.
Každé tělesné porušení, které způsobuje skleslost, smutek, rozladěnost, hypochondrii, zádumčivost a zlostnost, např. různé nervosy a neuralgie, porušené trávení, zácpa, onanie, kožní choroby atp. vzbuzující samotářství. Oddá-li se mu člověk, stoupá jeho nemoc očividně. Samotářství z blouznivosti a nerozumu vyžaduje léčbu rozumovou a mravní, ale samotářství při churavé duši i chorém těle, dá-li se vůbec léčiti, může se vyléčiti jenom, uzdraví-li se tělo i duše. Bylo by nerozumno vléci samotáře násilím do společnosti, neboť nechuť jeho jenom by se stupňovala. Samotář nesnese ani lstí, kterými bychom ho chtěli vlákati a přivábiti do společnosti.
Nejlepším lékem je tu cestování; povzbuzuje samotáře, aby se za účelem posílení těla a vyrážení vydali na cestu nebo vymysleme si jinou rozumnou záminku. Uveďme nemocného do volné přírody, vystavme ho malým cestovním útrapám, uveďme ho „náhodou“ ve styk s některou veselou společností, připojme se k ní a zajisté podaří se nám takto převésti samotáře poznenáhla opět do lidské společnosti, budeme-li s ním vyhledávati příjemné dojmy života. Jiným lékem jest užitečná práce, ať již duševní či tělesná, neboť nutí člověka ke styku se společností. Tím právě mnozí velice chybují, přenechávajíce samotáře duševní i tělesné nečinnosti, lenivosti a opuštěnosti. Samo sebou se rozumí, že tělesné choroby spojené se skleslostí mysli a netečností, např. choroby jater, trvale porušené trávení, nemoci nervů a míchy atd. vyžadují především ošetření lékařského.
