Důvěřuji vynalézavosti lidí a pružnosti našeho tržního hospodářství

Projev spolkového kancléře Helmuta Schmidta dne 8. 9. 1980 v Mnichově

Před padesáti lety se konala Světová energetická konference již jednou v Německu: v r. 1930 v Berlíně, s přednáškou Alberta Einsteina o „Problému prostoru, pole a éteru ve fyzice“, s přednáškami o sluneční energii, o mechanické energii jako kulturním faktoru, o racionalizaci. Tenkrát ve světě žily 2 miliardy lidí. Dnes žije na světě přes 4 miliardy lidí, v roce 2000 to bude 6 miliard – a jejich zásobování energií se stalo centrální otázkou soužití lidí a přežití lidstva.

Komplexnost těchto souvislostí, od zásobování a odstraňování odpadu, od nákladů na každodenní benzin až k nebezpečí klimatických změn v příštích desetiletích, si neustále intenzivněji uvědomuje stále větší počet lidí.

Vedle zachování míru se stala energie velkým tématem naší doby. Dostatečné zásobování energií je základním elementem udržení míru.

Ve zvládnutí energetické problematiky jsou všechny státy a národní hospodářství na sebe odkázány na život a na smrt. Neseme zároveň zodpovědnost za budoucnost naší planety: především ve vyspělých průmyslových státech jako ve Spolkové republice Německa, ve společnostech s vysokým obratem energie a se zostřeným vědomím šancí a rizik v oblasti energetiky.

Chtěl bych své úvahy k Vašemu tématu „Enerige pro náš svět“ shrnout do dvou krátkých tézí:

První téze: Dostatečné zásobování lidí a národů energií a snížení rizik tohoto zásobování by bylo ekonomicky chybné a mohlo by se stát ekologicky osudným, kdyby všechna národní hospodářství této planety sázela pouze anebo převážně na jednoho jediného nositele energie – včera na uhlí, dnes na ropu a plyn, zítra na jadernou energii.

Vláda SRN se hlásí ke globální zodpovědnosti v energetické politice a ve vlastní zemi již dlouho sleduje koncepci diverzifikace energetické nabídky.

Poněvadž jsme si vědomi globální zodpovědnosti, podporujeme důsledně návrh mexického prezidenta pokračovat v dialogu o energii mezi zeměmi produkujícími a zeměmi spotřebitelskými. Podporujeme návrh Brandtovy komise na celosvětový, reprezentativní dialog mezi Severem a Jihem. Podporujeme sovětský návrh na celoevropskou energetickou konferenci. A na základě této zodpovědnosti vyzývám státy OPEC a průmyslové státy RVHP, aby poskytovaly více pomoci a pomáhaly především těm rozvojovým zemím, které nyní obzvláště trpí zvyšováním cen ropy.

Důležitý krok v tomto správném směru vidím v nedávno uzavřené smlouvě Mexika a Venezuely s různými státy středoamerické oblasti, které nevlastní ropu, smlouvě, která předpokládá jejich zvýhodnění, pokud jde o množství a cenu dovážené ropy. Takováto ujednání by měla být uzavřena také jinými státy OPEC s ostatními rozvojovými zeměmi závislými na dovozu ropy. Mohou pomoci zabránit tomu, aby se ze sousedních států, které nedisponují žádnou ropou, staly slums bohatých ropařských zemí.

Jelikož jsme si vědomi své národní zodpovědnosti právě tak jako globální zodpovědnosti, vypracovali jsme pro SRN již před „ropným šokem 1973“ jako první stát národní energetický program. Byl zatím dvakrát upřesňován. Hlavní směry jsou nezměněné, totiž: pryč od ropy, přednost uhlí, i když musíme dobývat naše černé uhlí s vysokými náklady ve velkých hloubkách, k tomu omezený rozvoj jaderné energie, k tomu podpora alternativní energetické techniky, a především – šetření energií.

Je to široce založená koncepce. Je přizpůsobena našim německým možnostem. Jiné země, např. Švýcarsko a Rakousko, využívají již po dlouhou dobu mnohem více vodní energie, kterou disponují v bohaté míře. Četné mladé státy v Africe, Asii, Jižní Americe mají velký potenciál vodní, sluneční, větrné energie. Ten musí být využit – to jsou stavební kameny ve světové „energetické mozaice“. Přitom můžeme my, průmyslové státy, poskytovat konkrétní technologickou pomoc.

V popředí energeticko-politického zájmu stojí dnes ropa – avšak ani ne tak pro nebezpečí vyčerpání zásob, jako pro závažné následky ohromného vzestupu cen. Dvě čísla ukazují situaci SRN: náš dovoz ropy a ropných výrobků činil v roce 1979 stejně jako již v roce 1973 asi 150 milionů tun – avšak výdaje za stejné množství ropy stouply z 15 miliard na téměř 50 miliard DM!

Připojuji dva další údaje:

Za prvé – Náš hrubý společenský produkt stoupl od roku 1973 reálně o téměř 18 procent; stav osobních vozidel se zvýšil o více než třetinu, máme více bytů a větší byty – avšak to vše jsme dokázali, aniž bychom zvýšili spotřebu ropy. To je pozoruhodný výkon. To ukazuje, že jsme v reálném smyslu dobře hospodařili.

Avšak za druhé – Naše bilance vůči zahraničí, která v r. 1973 ještě vykazovala aktivum 12 miliard, skončila v roce 1979 pasivem 10 miliard DM; za rok 1980 bude vykazovat ještě vyšší schodek, především z titulu zvyšování cen ropy. To ukazuje, že přesto, že dobře a úsporně hospodaříme s energií, jsme na tom finančně mnohem hůře – v důsledku faktorů, které leží mimo naši kontrolu. Vzhledem k našim devizovým rezervám a dalšímu zvyšování našich příjmů z dovozu budeme moci tento problém během několika let vyřešit.

Mnoho zemí je však postiženo podstatně tvrději než SRN, především rozvojové země, které neprodukují žádnou ropu. Tam nejde jen o zvraty v platebních bilancích, o zvyšování cen a nezaměstnanost. Nýbrž tam deficity v platebních bilancích rozšiřují hlad a žízeň. Jde o základní potřeby, které nemohou být léčeny; o životní šance, které jsou mařeny.

Světová banka vylíčila tuto situaci bez příkras ve své třetí zprávě o světovém vývoji. Pro čtyři z pěti lidí v rozvojových zemích se situace v důsledku exploze cen ropy podstatně zhoršila.

Na jedné straně dosáhnou státy OPEC v tomto roce bilančního přebytku ve výši 120 miliard dolarů. Na druhé straně musí rozvojové země, které nedisponují žádnou ropou, vydávat nyní asi čtvrtinu svých příjmů z exportu za dovoz ropy; Indie dokonce třetinu, Brazílie 40 procent, Turecko dokonce 60 procent svých příjmů z exportu. Costa Rica mohla v roce 1972 koupit jeden barel ropy za 28 kg banánů – dnes, když má být dovezen jeden barel ropy, musí být prodáno do ciziny 420 kg banánů.

Takové zvraty v platebních bilancích škodí také světovému obchodu a zaměstnanosti. Volá se po protekcionismu. Nemůžeme zavírat oči před tímto nebezpečím – také ne před nebezpečím, že dojde k celosvětovému boji o rozdělení ropy a energie.

Hráze ještě drží. Ještě máme naději tato nebezpečí zmenšit a zamezit zhroucení. Sedm velkých demokratických průmyslových států při setkání v Benátkách znovu zdůraznilo svou odhodlanost chránit světový obchod před protekcionismem a pomáhat rozvojovým zemím ze všech sil.

Sami to ovšem nezvládneme, ať se budeme snažit jakkoliv.

V tomto roce budou veřejné subvence zemí OECD ve prospěch rozvojových zemí činit pouze třetinu jejich výdajů za ropu.

Země OPEC se musí se svým bilančním přebytkem 120 miliard dolarů angažovat – a to nejen sotva pěti miliardami technické pomoci rozvojovým zemím jako v minulém roce.

O stanovení zásadního cíle nesmí být sporu: šetřit energií; především šetřit ropou a nahrazovat ropu jinými zdroji energie.

Přední západní průmyslové státy si v Benátkách stanovily cíl snížit podíl ropy na celkové spotřebě energie z nynějších 53 procent do roku 1990 na asi 40 procent. K tomuto účelu se chceme pokud možno spolehnout na cenový mechanismus. Nechť se vnitrostátní ceny ropy orientují podle světových cen, přičemž budou síly vnitřního trhu případně doplňovány účinnými fiskálními popudy.

Kromě toho jsme si předsevzali zdvojnásobit do počátku devadesátých let těžbu a užití uhlí; a předsevzali jsme si dosáhnout v budoucnu každé procento hospodářského růstu přírůstkem spotřeby energie pouze o 0,6 procent.

První úspěchy této politiky se projevují. V prvním pololetí 1980 bylo v zemích OECD spotřebováno oproti prvnímu pololetí 1979 skoro o 7 procent méně ropy, ve Spolkové republice Německa dokonce o 8,5 procenta. Také v USA spotřeba ropy v tomto toce znatelně klesá.

Koncepce spolkové vlády pro naši zemi zapadá přesně do těchto plánů. Uvádím zejména program na podporu projektů pro zušlechťování uhlí ve velkém technickém rozsahu, na němž úzce spolupracujeme také mezinárodně.

Spalování fosilních paliv, ropy nebo plynu, dřeva nebo uhlí, vytváří problémy znečišťování ovzduší. Rizika pro klima naší planety, která vznikají znečišťováním atmosféry kysličníkem uhličitým – ročně se uvolňuje ve světě asi 5 miliard tun CO₂ přeměňováním fosilních paliv – nejsou ještě vědecky probádána. K tomu přistupuje prach a síra, jejichž škodlivé účinky jsou nám známy již přesněji. Dále jsou tu neštěstí při dobývání a přepravě ropy. A dále důsledky plenění lesů v mnoha zemích třetího světa.

Prezident Carter byl nedávno upozorněn vědecky fundovanou prognózou do roku 2000 „Global 2000 Report“ zejména na nebezpečí pro klima na zemi. Sdílím tuto obavu. Vím, že tato obava existuje také v Moskvě.

Ve Spolkové republice Německa bylo vykonáno vzorové dílo při rekultivaci území po lomovém dobývání hnědého uhlí. V Evropském hospodářském společenství i celosvětově se snažíme zabránit znečišťování moří ropou. V Benátkách jsme dohodli, že učiníme vše, co je v našich silách, aby zesílené užívání fosilních paliv nevedlo k silnějšímu znečišťování životního prostředí. Na těchto začátcích musíme budovat dále. Musíme uvést do souladu zásobování energií a zachování životního prostředí.

Pro to neexistují jednoduchá řešení. V nejlepším případě existují „cesty v nebezpečí“ (V. Weizsäcker). Kdo chce tyto cesty nalézt, musí brát v úvahu jak naši společensko-ekonomickou zodpovědnost, tak i naši ekologickou zodpovědnost. Tyto ukazatele byly pro Vaši konferenci jasně vyznačeny hesly „společnost“ a „životní prostředí“. Žádné z nich nesmí být zanedbáno.

To platí pro energetickou politiku všeobecně. Pro jadernou energii to platí obzvláště.

Ať dnes nikdo nepředstírá, že by mohla být obnovena atomární nevinnost lidstva – s tím je již několik desetiletí konec. Ale nikdo by také neměl předstírat, že se zbavíme všech starostí, když se plně spolehneme na atomovou energii.

Musíme najít tu úzkou cestu, která poskytuje dostatek energie a zároveň dostatek bezpečnosti. Potřebujeme obojí. K tomu je třeba exaktní vědecké a technické práce. K tomu je třeba přesně a pravdivě informovat naše obyvatelstvo. Některé obavy jsou neopodstatněné. Ale jsou pochopitelné. A musíme je brát vážně, poněvadž existují. Odborníci, ti, kteří tomu rozumějí v tomto sále, zde mají populárně vědecký dluh vůči veřejnému mínění. Prosím Vás, abyste splnili tuto povinnost, neboť určité, mírové využití jaderné energie potřebuje široký souhlas. Nesmí být společnosti bezohledně vnucováno.

V této souvislosti slovo k problematice nerozšiřování: jen když vysoce industrializované státy budou ochotny ke kooperaci pro účely mírového využití jaderné energie a k předávání technologie rozvojovým zemím, můžeme očekávat, že rozvojové země nebudou na vlastní pěst rozvíjet jadernu technologii, což by vedlo ke zvýšení tohoto nebezpečí.

Mnoho se mluví o problémech a riziku zabezpečování energie. Dnes jsem to učinil také. Musíme tyto problémy znát, když je máme překonávat. Nesmíme je však ani emocionálně přehánět. Neměli bychom zapomínat na tři otázky:

Za prvé – že bez energie, kterou jsme si my lidé učinili pro nás užitečnou, především od počátku industrializace před 200 lety, bychom nikdy nedosáhli životní úrovně, kterou máme dnes. Za to jsme vděčni vědcům, technikům, podnikatelům a dělníkům v oblasti energetiky – a něčím k tomu přispěli také politikové.

Za druhé, že demokratické státy se svým hospodářským řádem, vynalézavostí našich vědců, zdatností našich techniků a iniciativou našich podnikatelů vytvořily dobrou základnu, na níž vznikly z „inventions“ (objevů) pak „innovations“ (inovace) a konečně investice pro naši společnost. Tak tomu bude také v budoucnosti, když bude muset být naše energie využívána precizněji a uváženěji – s využitím mikroprocesorů a laserových paprsků, systémů dálkového zásobování teplem, tepelných čerpadel, klimatických střech a jiných, ještě dosud neznámých nápadů. Důvěřuji vynalézavosti lidí a pružnosti našeho tržního hospodářství, které novými koncepcemi využití energie získá opět nové impulzy.

Za třetí, nesmíme podceňovat, že mnoho mladých lidí v naší zemi a v jiných předních průmyslových zemích sice oceňuje a využívá přednosti moderního zásobování energií, že však zaujímá ostrý, někdy až příliš ostrý postoj k problémům spojeným s tímto zásobováním energií. Zde se začíná projevovat nástup k zodpovědnosti, která přesahuje prostorově i časově tradiční pravidla etiky. Tohoto nástupu je třeba využít.

Chceme udržet a zlepšit životní úroveň naší společnosti. Chceme pomoci zvýšit životní úroveň v jiných zemích. Chceme využít možností nové energetické techniky; k tomu přispěje tento kongres. A chceme naší mládeži, těm mnoha technicky zainteresovaným a morálně angažovaným mladým lidem, předávat, co nám síly stačí, vědomosti a posílit jejich svědomí, aby mohli obstát ve světě zítřka.

Zdroj: 11. světová energetická konference v Mnichově, 8. – 12. 9. 1980