Do obchodu s prádlem vtrhly davy a chystaly se rabovat.
„Počkat!“ houkl na ně důvěrník dělnictva, tady se nekrade; tady se platí! Pojďte sem, ženské, a řekněte nám, jakou má které zboží cenu.“
Ženské hned zboží odhady, jedno po druhém. Konečně přišly na řadu šedesátikorunové zástěry.
„Čtyři koruny za kus,“ vykřikla hlavní odbornice.
„Tak já si jich vezmu pět,“ přihlásila se hned jedna žena z lidu, „ale to mně něco slevíte?“
Vendelín Třasichvostek měl v pátek narozeniny. Sešla se tu celá rozvětvená rodina; šest jeho dětí se snachami a zeti, tři bratří se ženami, dvě sestry s muži, bratranci a sestřenice i příbuzenstvo paní Třasichvostkové, vesměs lidé od obchodu, majitelé, spolumajitelé, prokuristi, účetní a příručí pražských firem.
Právě když zasedali k slavnostní přesnídávce, břinkla v ulici rána, vznikl povyk a hluk a učedník z krámu Třasichvostkova přiběhl principálu říci, že lid vnikl do krámu a prodává za nemožné ceny.
Pár botek za třicet korun!
Vendelín Třasichvostek zbledl a s ním celé jeho příbuzenstvo.
„Jak je to možné!“ rozkřikl se oslavenec, „copak policie pranic nedělá?“
„Nic, prosím. Je to po celém městě.“
„A třicet korun, pravíš?“
„Ano, prosím, Jinde je to ještě hůř. Na Václavském prodávají za dvacet, na Příkopech a v Ovocné po deseti…“
„Tohle je pěkné nadělení,“ naříkal pan Třasichvostek. Pak se uklidnil a jak už byl tak prozíravý, šel k pokladně, vyňal z ní celé jmění a rozdělil je mezi své příbuzné.
„Přátelé,“ pravil posléze, „slyšeli jste, co tento hoch pravil. Opusťte, prosím vás, v klidu tento můj dům a jednejte, jak vám váš obchodní duch káže.“
Příbuzní se s ním rozloučili a šli.
Byla to rodina velmi komerciální.
A tak, než se dole nucený rozprodej skončil, vraceli se členové rozvětvené rodiny Třasichovstků, přinášejíce plné náruče zboží skoupeného u konkurence.
Když davy odtáhly, jal se pan Vendelín Třasichvostek zase vyplňovati vybrakované regály. A když nepokoje minuly, otevřel zase obchod, nacvaknutý zbožím. A jak si mnul ruce! Považte, nákupní cena deset a dvacet korun za kus!
*
Pan V. H. B. měl nesmírnou smůlu: den před rabováním si koupil nový klobouk, pěkný šedivý, že jej bylo až z dálky vidět. Sotva se o těch bouřích objevil na ulici, známí se na něho smáli, přátelé pokyvovali hlavami, intimnější pak přátelé, jako pan vrchní Patera, dovolovali si hned malý dotaz, při kterém rabuňku ráčil tenhle klobouček ukořistiti. Jedovaté poznámky a škodolibé vtipy padaly se všech stran. Muž s novým kloboukem byl nemožný.
Panu V. H. nezbylo, než za stuhu zastrčiti veliký papír s nápisem:
„Dal jsem za něj 80 K!“
*
„Pane,“ pravil kdosi k mladému nakladateli, „nebojíte se, že vám seberou i váš sklad knih?“
„Příteli, moje knihy jsou nejlevnější na trhu. Ale přes to bych si přál, aby byly, ach Bože, uznány za předmět denní spotřeby.“
*
Krámy byly vytlučeny neb aspoň rozebrány, stojany a zásuvky zely prázdnotou, mnoho obchodníků ožebračeno.
„Skromnost svědčí,“ pravil si toho dne pan Kirschlbaum, ředitel prodejní kanceláře. „Že mám jen pisárnu ve třetím patře do dvora, nestalo se mi nic. A přece jsem to já, který diktuje ceny!“
Zdroj: Eduard Bass Letohrádek Jeho Milosti a 20 jiných povídek z vojny vojenské i občanské, Vesmír 1921
