Eduard Bass: Letohrádek Jeho Milosti

Malý, přitloustlý stařeček, usmívající se stále jako u fotografa, přijížděl denně navštěvovati nemocné. Nepřístupnou vznešenost své biskupské hodnosti přenechával kočímu a lokajovi, kteří jako by si byli vědomi, že jim zbývá jen tato vnější uzavřená forma – vypracovali ji důsledně a neúprosně do nejmenšího, chladného mrknutí okem. Kočí a lokaj zůstali však před vraty a do nemocnice vstupoval pouze usměvavý stařeček, těšící nemocné. Konal svou pochůzku těsně za židovským primářem. Rozdílel své sladké jedy nebeské jako onen pozemské, jenže nikdo mu úředně nestanovil toxickou dosi. Bylo to na počátku války; všechny nemocnice byly přeplněny, ani ne tak raněnými, jako spíše těmi, jichž konstrukce podlehla prvnímu nárazu útrap a hrůz. Rheumatikové, srdeční vady, chycené plíce; diagnosy se opakovaly postel za postelí.

Ale všechna ta vzedmutá vlna lásky, která zaplavovala odjíždějící do pole i vracející se do nemocnic, zdála se slabá a nedostatečná. Již museli ležeti tři vojáci na dvou postelích, a biskup-stařeček ztrávil ve špitále celé dopoledne. Nejhorší bylo, že se ani duchovní útěchou, ani dotýkanými obrázky, ani svěcenými růženci nelepšil zdravotní stav mužstva. Lanšturmáci, kteří přibyli z pole, trpěli zřejmě nemocemi neobyčejně těžkými a komplikovanými. Měsíc za měsícem míjel a nikdo se necítil zdráv, spíše mu bolestí přibývalo. A že transporty z pole chodily stále, nebylo už ve špitále ani hnutí. A tu viděla Jeho biskupská Milost, že se musí něco učiniti.

Druhého dne seděl v lenošce u velitele.

„Tak a tak, pane vrchní štábní. Mám vilku ve vsi, dvě hodiny odtud. Ne velkou, ne malou. Nemohu se na tu hromadu neštěstí tady dívat, a proto vám dávám vilku k disposici. Dvacet vojínu tam můžete ubytovat a já je dám stravovati na svoje útraty. Je to sice málo, co mohu učiniti, ale kdyby každý vykonal, co může…“

Komandant děkoval v pohnutí a J. M. biskup vybatolil se do chodby a cupital vesele ke kočáru.

Nazítří byla již transfekce dvaceti nemocných nařízena. Případ nebyl lehký. Vila byla vzdálena, takže lékař nemohl dojížděti; proto muselo se vybrati dvacet lidí tak těžce nemocných, že si této zvláštní milosti zasloužili, a přitom zase tak lehce nemocných, aby mohli tu cestu denně vykonati. Primář si s tím nevěděl rady, komandant v duchu sakroval, jaké to budou zas „sviňské starosti“ a vojáci byli všichni poplašeni. Konečně zvítězilo u nich přesvědčení, že není dobře hýbati se odněkud, kde se člověku dobře daří, a od té chvíle jali se naříkati na takovou spoustu bolestí, že se primář neodvážil je přeložiti s postele na postel, natož pak na dvě hodiny cesty. Šikovatel Mařánek zkusil to s nemocnými zostra, ale bylo z toho křiku, pláče, nářku a rámusu, že raději utekl z pokoje a venku si jenom odplivl. Nezbylo než zavolati kaprála Moučku, diplomata. Po dlouhém hledání, řvaní a sakrování stáhli ho ve třetím patře s kavalce, který měl desinfikovati po erysipelu. Přišel rozvážně do kanceláře, zasalutoval fajfkou a vyslechl rozkaz. Že jako má po dobrém pohnouti dvacet nemocných k transferování do vily Jeho Milosti a když to provede bez rámusu, že padne viržinko. Vyslechl rozkaz bez hnutí, jen zamrkal okem na viržinko. Pak si dal čepici do týla a rovnou na číslo 55.

Pětapadesátka – největší pokoj. Před dveřmi jako by Moučku přešla všechna čilost. Pomalu je otevřel, pomalu šoural se pokojem ke stolu. Sedl na lavici, fajfku natáhla přes stůl, čepici stáhl na levé oko, odplivl a zaklel.

„Co je, kaprále?“ ozvalo se s postelí.

„Ale – hrom už aby to všecko vzal. Ani chvilky není klidné. Zase už přijde nějaká přehlídka.“

„Přehlídka? A kdy?“

„Koncem týdne. Nu, mne se to netýká, tentokrát to jde na pacienty, ale nějaký malér je při tom vždycky.“

Mezi nemocnými vznikl poplach. Těžké případy zdvíhaly se s postele a přisedaly ke stolu.

„Přehlídka pacientů? Jak to?“

„Jak to! Přijde komise, nějaký vrchní obrštába s generálem a budou prohlížet. Kdo je tu přes tři měsíce, musí být představen. A u koho nic nenajdou, poplave ke kádru.“

Plivl daleko přes stůl a zpod štítku čepice mrskl okem po nemocných. Už byli všichni kolem něho.

„Tamhle ve druhém patře to pár hochů vyhrálo. Půjdou zítra k biskupovi do vily – to je, pane, štísko! Tam přijdou s novým datem a pak ta volnost! Žádný doktor, žádný dohled, žádná přehlídka…“

„Hm…pane kaprál… je už všech dvacet vybráno?“

„Nu, ještě není. Povídal mi dole felák, abych se odpoledne po tom koukl.“

Zas mrskl okem po okolí. Vzadu se dva moníci radili. Potom šli, vytáhli kufírky a šťourali se v nich. V pokoji kolem se debatovalo. Pak se ti dva promáčkli až k Moučkovi.

„Povídám, pane desátníku, není libo kousek buchty? Maminka mi poslala…“

„Ukaž, jestli je bílá. Černou já nejím!“

Vzal bílou buchtičku, posypanou cukrem, rozloupl a půlku dal do úst.

„Povídám, pane desátníku, tento…napište mne tam k tomu biskupovi!“

Moučka se dal do smíchu.

„Kamaráde, takových by bylo! Tamhle na dvaapadesátce mi nabízí jeden už pět korun, abych ho tam vzal!“

„Co na tom, desátníčku! Dám třeba deset!“

„Deset? Ale to hned vyplatit!“

Moník vytáhl tobolku a vylovil pětku. To hnulo ostatními.

„Kaprále! Já dám taky! Já bych taky jel! Já přidám uzené!“

Moučka nestačil shrabovat. Nacpal si pětky do notesu, cigarety za čepici, maso a buchty do kapes a šel poslušně hlásit, že je dvacet mužů pro transport pohromadě. A pak si zapálil slíbenou viržínku a natáhl se ve třetím patře zas na kavalec po erysipelu.

Druhého dne transport odešel. Ubytovali je ve vile s přísným rozkazem, aby každého dne přišli v devět hodin ráno k visitě. Jeho biskupská Milost se rozplývala rozkoší. Navštěvoval dvakrát týdně své vojáčky, nařizoval, aby se jim dobře vařilo i sklep dal pro ně otevříti a všichni měli jen jim sloužit. Vojáci táhli vždy ráno k visitě, ale za týden už je to začalo mrzet. Jednou vynechal ten, po druhé onen a když se lékaři v návalu práce po nich nesháněli, usnesli se, že vyšlou do špitálu vždy jenom tříčlennou deputaci. Pak jednoho dne nepřišla ani ta, a když lanšturmáci ve vile zjistili, že se svět nezbořil, nešli už k visitě vůbec.

Kde by si taky v nemocnici na ně vzpomněli! Venku v poli se postupovalo a zas ustupovalo, transport šel v patách za transportem, přišly nové odvody a s nimi přehlídky, komise sypaly se jako z rukávu, přehlížecí komise, posádková komise, ministerská komise, létací komise, jednou byl odkomandován ten a po druhé onen, odešli šikovatelé, četaři, desátníci i svobodníci, vyměnili se lékaři i důstojníci. Jeho biskupská Milost churavěla, komandant byl povýšen a přeložen, v kancelářích byl všude zmatek a tak po čtyřech měsících věděl o dvaceti rheumaticích nejvýš jen kaprál Moučka, který tu jediný zbyl se svou fajfkou a plival a klel, kudy chodil.

Bylo tedy nemalým překvapením, když se jednoho dne zastavil před nemocnicí krásný kočár s černými hřebci, s kozlíku seskočil lokaj a pomohl z vozu stařečku s červeným kolárkem. Velitel nemocnice sám spěchal Jeho biskupské Milosti vstříc. A když stařeček usedl do lenošky, dověděl se velitel zajímavých věcí.

Že prý před dávným a dávným časem nabídl biskup svůj letohrádek pro osvěžení dvaceti těžce nemocných vojínů zdejší nemocnice. Ještě za ctěného pana bývalého komandanta.

„Z čisté lásky křesťanské jsem tak učinil pro dobré srdce Pána našeho, Ježíše Krista i z hluboké lásky k vlasti a nebohým vojáčkům. Ale pak se to nějak potočilo, sám nevím jak. Dobře jsem to mínil, ale – hm – dočkal jsem se – hm – ne, nevděku neřeknu. Ale těžká zkouška je to pro ubohého starce! Letohrádek byl slohu gotického, pěkně zařízený, všechno se tam jen svítilo. Ve sklepích měl jsem víno, ve chlívech dobyteček. Ale ti …. páni nemocní… jaksi nedobře hospodařili… Sám jsem tam pro kvíčalky nemohl… ale zprávy odtamtud mám… skorem bych řekl… hrozné. Všecko prý na ruby, víno ze sklepů vypili, o dobytečku ani nevím. A co toho snědí…celý jeden dvůr nestačí je zásobovati. Skorem bych neřekl, že jsou to těžce nemocní… A pak… i pohoršení v obci dělají… jeden si tam i ženu nastěhoval… a ti ostatní… hm… byla tam kuchařka, mladšinka, služky, myčky a podruhyně… hm… všechno je…Bůh odpust!... v jiném stavu… A tak bych prosil, možno-li, to trápení se mne sejmouti…“

Za pět minut nato ujížděl kočár s biskupem i velitelem k vile. Na kozlíku seděl místo lokaje kaprál Moučka. Po cestě se velitel ještě dověděl, že páni pacienti kus zdiva vybourali, ježto jim zahradní dvířka byla již příliš úzká.

Když dojeli, bylo boží dopuštění.

První, co spatřili, byli čtyři tlustí páni, rozložení na trávníku a mastící maryáš. V besídce hověl si jiný se ženou a dětmi a všichni si pochutnávali na bílé kávě. Dva seděli nad bazénem se zlatými rybičkami a koupali si v něm nohy. Tři velmi tlustí páni vyhřívali se na zápraží na sluníčku a bavili se vzpomínkami, o čtyřech se dověděli, že jsou někde v hospodě, jiné čtyři nalezli v kuchyni a čeledníku, objímající ženský personál, jeden byl v prvním patře a spouštěl na gramofonu v otevřeném okně „Šup sem, šup tam, nám už je to všechno jedno“ a posledního, o kterém se výslechem zjistilo, že kdesi vyspává po včerejší opičce, vytáhl z hromady sena kaprál Moučka, který měl pro takové „úkryty“ náramně vyvinutý smysl.

Zdroj: Eduard Bass Letohrádek jeho Milosti a 20 jiných povídek z vojny vojenské i občanské, Vesmír 1921