Demonstrace se opakovaly. Prefekt dvanáctého okresu stále ještě doufal, že přestanou samy. Ale třetího dne začali být v ministerstvu nervosní. Telefonem napověděli prefektovi cosi o otázce důvěry. Nebylo divu, ztratil-li hlavu.
A pak vyšla ona famosní vyhláška, „…jakékoliv shromažďování a průvody, v případě nutnosti s použitím zbraně…“
Stopadesát strážníků pěších a dvacet pět jízdních obsadilo náměstí Svornosti. Stáli v neprostupném řetězci, zaplaveni májovým sluncem. Koně pohazovali hlavami, odfrkovali pěnu, řemení a kování se blyštilo. Školáci a studenti zastavili se, jak šli ze školy, a dívali se, zaujati zvláštní podívanou. Švadleny a prodavačky z obchodů stouply si na kraj chodníků, po dvou i po třech a čekaly. Zahálčiví chodci přidružili se k nim. Poděšené hrkání rychle strhávaných železných rolet letělo dům od domu. Přišli obchodníci krajkami, ozdobnými péry, gumovými potřebami, luxusním nábytkem, automobily i psacím náčiním. Kupili se v debatujících hloučcích, jimiž se prodírali neposední učedníci a mužové z dílen a kanceláří. Za deset minut bylo náměstí plné.
A tu dal inspektor povel k postupu. Řetěz uniforem se hnul kupředu a kopyta zacvakala na kamení dlažby. Zevlující tisíce s nechutí couvaly před pomalým nástupem uniforem. Bylo nutno lidem domlouvat i vyzývat jménem zákona. V půli náměstí přihnaly se z bočních ulic davy nových zvědavců, vrazily do ustupujícího proudu, způsobily náraz, zmatek a kolísání. Mužové v uniformách, ochraptělí křikem a vedrem, tlačili lidi před sebou rukama. Nikdo se nemohl hnout, láteřilo se a křičelo tu i tam. Klobouky padaly lidem s hlavy, ženy pomuchlány ječely, mužové šlapali si na nohy. A všichni, před deseti minutami ještě lelkující diváci, cítili vznášející se vztek na ten řetěz, který je neodbytně tlačil kamsi ven.
Za půl hodiny octli se všichni v sousedních ulicích. Proč byli však vytlačeni? Proč byli zbaveni svého práva projíti se a postáti, kde komu libo? Co se chystá, co se děje za tímto kordonem? A jako voda prodírající se děravým stavidlem obracely se davy do postranních uliček, probíhaly průchodními domy a udýchány, rozčileny vracely se oklikou na náměstí Svornosti, za záda uzavírajícího kordonu.
O deváté hodině telefonoval inspektor o posilu. Náměstí ječelo, pískalo a bouřilo se a mužstvo nemohlo stačiti. Prefekt pamětliv pokynů z ministerstva, zesílil stráže. O desáté hodině taseny zbraně. O půlnoci alarmováno vojsko a troubeno všude na poplach. V jednu hodinu teprve nastal klid.
Dopoledne musel prefekt podati referát; Excelence tvářila se rozmrzele. Nebylo v intencích vlády míti nepokoje v městě. Prefekt se hrbil, sliboval a zaručoval klid. A přišed domů zdvojnásobil všude kordony. Dlouhé průvody stráže a četnictva táhly ulicemi a obsazovaly křižovatky. V městě však bylo jak ve vosím hnízdě. Občané ze dveří i oken sledovali nezvyklé přípravy. K čemu se to všechno chystá? Za rohem došlo prý k zatčení! Kdežpak k zatčení – ke srážce! Boulevardy jsou bojištěm! Kavárny vybity! Tramwaye převrženy! Barikády, salva, krev…
Nebylo možno zůstati doma. A celé město vybíhalo z domů a táhlo k náměstí Svornosti. Hlídky měly plné ruce práce. Na náměstí černo lidu. Barikád tady nebylo. V kavárnách seděli lidé. Ani jedna tabulka nepraskla. Nic nebylo, jen řetězy hlídek pěších a jízdních a kolem nich masy lidu. A kdesi na rozích vylepené vyhlášky: „jakékoliv shromažďování a průvody…“
Inspektor poslouchal pokynů. Začalo se vyklízet.
Když přijel prefekt dvanáctého okresu ve služebním automobilu, řev honěných prorážel vzduchem. Prefekt zbledl; demonstrace se zřejmě stupňovaly. Co vytlačili jednou stranou, na druhé se zase vracelo. Z náměstí přešlo se do ulic. Místy nastaly rvačky. A odkudsi zatřepetal se i zlověstný třesk sypajícího se skla.
Prefekt kousl se do rtů a dal telefonovati pro vojsko. Srážky byly četné a prudké a teprve k ránu nastal zas klid.
Již v osm hodin byl předvolán do ministerstva. Excelence přijala ho zamračeně.
„Pane prefekte, přál jsem si naprostého klidu. Politická situace toho vyžaduje. Vy jste se mně včera opětovně zaručil. A výsledek?“
„Promiňte, Excelence. Nevím, odkud to vychází. Zdá se, že jde o celé spiknutí. Dal jsem již všechno vyšetřiti. Zatýkání, prohlídky…“
„Jste tu se svým autem?“ přerušil ho ministr a na němou úklonu dodal: „Projeďme se městem!“
Hluboké bzučení služebního auta prolétlo hlavními třídami. Obraz týž jako včera: hlídky, stráže a zástupy jich v celých kolonách. Za čtvrt hodiny byli zpět.
„Nedovedu si věru vysvětliti,“ přerušil prefekt trapné mlčení, „odkud vane vítr. Všude jsou přec moje vyhlášky o zákazu shromažďování a průvodů.“
Excelence pohlédla naň chladně.
„Jediné průvody, jež jsem po městě viděl, byly průvody vašich zřízenců. Nerespektujete vlastních rozkazů, pane!“
A nadzvednuv ledabyle klobouk, ministr nechal opařeného prefekta a vyskočil lehce z auta.
Prefekt se vrátil zamlklý; jeho kariéra se skončila. O půl dvanácté dostal dekret, o dvanácté přišel nástupce. Odpoledne odvolány kordony a k večeru davy, jež zaplavily ulice, nenašly, co by jim vstoupilo v cestu.
Druhé dne byl klid.
Soukromý buletin žurnalistické bursy vypočítával oběti těchto dnů: dvanáct raněných, jedna mrtvola.
Tou byl prefekt z dvanáctého okresu. (1918)
Zdroj: Eduard Bass Letohrádek Jeho Milosti a 20 jiných povídek z vojny vojenské i občanské, Vesmír 1921
