Export českých literárních děl do cizích řečí přibral v poslední době jedno jméno, s nímž si oficiální kritika neví dost rady: Jaroslava Haška. Jeho Švejk koluje pokrokovým Německem a přes špatný překlad sklánějí se před ním nejvážnější úsudky jako před novým Don Quijotem naší doby. Zájem o neznámého autora je tak velký, že si bystrá Weltbühne zajistila několik historek z jeho života, vyprávěných však jen podle cizího podání s přirozeným zkreslením původní skutečnosti. Jádro těch příhod, jež Weltbühne předvedla německému obecenstvu, pochází vlastně ode mne; několikrát, když v noci při lahvi vína slovo dalo deset slov a jedna vzpomínka tucet jiných, vykládal jsem, co jsem s Haškem prožil. Vracím-li se dnes k některým podrobnostem, je to jen proto, že Haškova osobitost nebyla ještě zachycena ve svých základních rysech. Knížka anekdot z jeho života dává sice hodně, ale vybírajíc jen populární již historky o jeho vtipu a nápadech, nevšímá si některých věcí hlubších. Nedělám si přitom nijak iluze, že bych to byl právě já, který by mohl zachytit postavu Haškovu v celé její úplnosti; přes to, že jsme se měli velmi rádi a srazili-li jsme se někde v nekonečnu předválečné Prahy, hrozila z toho nerozlučnost hned na několik dní i nocí, byly to přece jen v jeho strakatém životě pouhé epizody. Celý obraz by mohl vzniknout, jen kdyby se sesedlo několik jeho tehdejších kamarádů a každý pověděl své. Jiné věci zná Lada, jiné epizody Kuděj; mnoho by mohli vyprávět staří anarchisti s Antonínem Boučkem a Michalem Káchou; na něco by si vzpomněla snad redakce Práva lidu, když Hašek „změnil partaj a šel ze Světa zvířat k sociální demokracii“, leccos ví Vika a mnoho Ivan Olbracht; a poslední epizoda Haškova života, když s kněžnou Šurinkou žil bohatýrským životem uprostřed vyprázdněných lahví, přivodila už tolik legend, že by je bylo třeba rychle ověřit. A ještě by se našli jiní svědci pro jiné detaily; staří národní socialisté a G. R. Opočenský a Julius Schmitt – ten zvláště pro nesmrtelnou historii s Haškem jako hostem. Tož to, co dnes vyprávím, jsou jen úlomky, opravující zčásti líčení ve Beltbühne; ale i pro mnohé kamarády Haškovy bude něco z toho neznámo.
Především bych chtěl jednou zaznamenat, jak Hašek tvořil. Nikdy jsem neviděl nic geniálnějšího ve smyslu úžasné pohotovosti ducha, fantazie, vtipu, humoru. Je jen jedna obdoba takové božské improvizace: Vlastimil Burian jako herec.
Hašek chodil jeden čas denně do Unionky. Živil se psaním humoresek pro řadu listů, které pravidelně zásoboval pod svým jménem i pod pseudonymy, když hrozilo, že by svou literární plodností si zatarasil odbyt. Od Zlaté Prahy až po Veselou Prahu měl celý repertoár listů, kam pravidelně psal. Když nebyl zachvácen svým tuláctvím, pracoval vlastně velmi spořádaně. Denně napsal povídku. Honorář měl většinou od kusu, šest korun za humoresku. Na těch šest korun si vybíral čtyři koruny při odevzdání rukopisu, zbytek zůstal ležet pro doby, když přišla nějaká pohroma; častěji se však srážel na zálohy předem vybrané. Se čtyřmi korunami denně Hašek za těch blahých tehdejších časů celkem vyšel. Nepotřeboval toho mnoho; jeho hlavním konzumem bylo pivo a v ráži nebo nouzi kořalka – a to se tedy počítalo po krejcarech. Jediný požitkářský přepych bylo mu bago, a to mu jediný rozlomený doutník stačil na řadu dní.
Do kavárny přicházíval po obědě, přesněji řečeno po poledni, neboť poledne bylo pokaždé, oběd zřídka. Zasedaje k mramorovému stolku, požádal vždy holotu kolem, aby mu dala pokoj, že musí tvořit a spisovat. Ale současně už objednával šachy a vyzýval kdekoho na mejdan. „Do čtyř hodin mám kdy, ale pak už musím psát – v šest se zavírá pokladna.“ A hrál s plným gustem, pochichtávaje se záludným tahům, odplivuje hnědé sliny, když byl v tísni; a když se na terči nástěnných hodin ukázala čtvrtá, odsunul šachovnici a poručil si inkoust. V kapse měl krejcarovou násadku s pérem, které bylo do nástrčku vraženo obráceně. Když je nasadil správně, vytáhl z druhé kapsy papír. Byly to vždy čtyři čtvrtky papíru, nic víc, nic míň. To byla jeho míra na povídku. Čtvrtky byly jednou na podél přeložený arch – když je urovnal a když vyzkoušel péro, nadepsal nahoru titul a už to šlo, řádek za řádkem, bez zastavení, bez škrtu, pěkným, čitelným písmem, rozvážně a odměřeně. Popsal první stránku, přešel na druhou, než skončil třetí, koukl se, je-li to opravdu předposlední, a pak už pracoval k pointě, která se octla na konci čtvrté stránky. Bylo to prostě úžasné; psal to jako neslyšitelný diktát věci dávno hotové a měl při tom mozek tak složitě pracující, že ještě pořád sledoval, co se kolem mluví a reagoval na to humornými poznámkami. Ta pohotovost v psaní budila přirozený dojem, že Hašek tu jen v poslední stylizaci ukládá na papír věci dávno promyšlené a v mozku hotové. Ale – a v tom byl ten zázrak – nebylo tomu tak. Často se stávalo, že při šachu sakroval, že neví, o čem psát a dožadoval se po nás, abychom mu dali nějaké téma. Stalo se to několikrát; pamatuji se určitě, jak mu František Kysela, když dohrál partii šachu, řekl: „Hašku, napiš něco o medvědovi!“ Řekl to jako směšnou, bláznivou radu, ale Hašek vzal papír a péro a začal se stejnou bravurou a pohotovostí psát historii o tom, jak po jedné sedmihradské řece plul trup zabitého medvěda, jejž sedláci dole v kraji považovali za žraloka či zamordovaného člověka. A když na čtvrté stránce dole udělal puntík, bylo zrovna tak tři čtvrtě na šest jako kdykoliv jindy; a Hašek jako kteréhokoli jiného dne vyskočil: „Ježíšmarjá, pusťte mne, blázni, sice mi kasír odejde před nosem!“
Pokračování
Zdroj: Eduard Bass Postavy a siluety, Symposium 1974
