.jpg)
Courali jsme se jednou po Václavském náměstí. Před výkladem Političky dav lidu. Promáčkneme se ke sklu výkladní skříně. Byla v ní pražská předválečná specialita: buřtík tak maličký, že se vešel do krabičky od sirek. Uzenářská drahota byla tím tak dokumentována, že lidé kolem neskrblili výkřiky rozhorlení.
Tlusťoučký, růžolící Hašek kouká se chvíli mlčky, ale pak se zachmuří a spustí, až se mu lalok třepetá:
„To je ale sprostota! To je ale švajneraj! Lumpi mizerný!“
„Toť se ví, lumpi to jsou, jen je voběsit!“ přizvukuje dav kolem.
„Taková pakáž mizerná…“ pokračuje Hašek, „prevíti všiví, poslední peníze vod člověka to veme…“
„se ví, recht má!“
„…takový peníze do nich člověk cpe, chřtánem jim to leze – a voni takhle?“
„A co chcete dělat?“ zaječí nedočkavá ženská v davu.
„Copak si tohle necháme my uzenáři líbit?“ Takový tisíce tý Politice cpeme za inzeráty a vona nám tu bude dělat ostudu? Rozmlátit jim to, neřádům, aby se naučili ctít zámožnější lid! Budou tu provokovat inzerenty!“
„A voni sou mi ňákej pěknej!“ zaječí ženská a už se fronta před výkladem hrozivě natáčí kolem Haška. Popadl jsem ho za rameno a vylovil z tlačenice, než padly první rány. Ale nadávková přestřelka mezi otylým „uzenářem“ a rozčileným davem táhla se přes půl Václaváku.
Pointu jsme poznali až druhý den: krabička s buřtíčkem zmizela – redakce se dověděla, že se vážení inzerenti rozčilují…
*
Táhli jsme s Haškem po Praze. Najednou se zastaví, kouká zamyšleně před sebe, začne se podivně omakávat, ohlíží se po zemi.
„Ztratils něco, Hašku?“
„Knoflík. Ulít mi knoflík. Koukej, jak ze mne spadnou kalhoty.“
„Přepni si kšandu na druhý!“
„Ty chytrej,“ povídá Hašek a s opovržením vyplivne hnědou máčku ze svého baga. „Já už měl dávno jen jeden!“
Kalhoty zatím už zřejmě klouzaly dolů. Sáhnu bezděky ke klopě kabátu:
„Špendlík nemám.“
„Ale sirku máš, co?“
Podám mu sirku, zvědav, jak si na ni připne kalhoty.
„Půjč sem taky škatulku!“
A nyní nastal uprostřed ulice obřad typicky haškovské krejčoviny. Rozepjal vestu, odtáhl kalhoty od těla, rozškrtl sirku a tam, kde byl původně knoflík, propálil do kalhot díru. Dírou provlékl poutko šle, zavázal na uzel – a problém byl rozřešen.
Seděli jsme – s odpuštěním, krásné dámy – v kořalně. Každý na jednom sudu, každý svůj poctivý čtvrťák žitné na plechu nálevního stolu. Moc do vesela nám nebylo, s penězi jsme zas jednou byli u dna, horké léto vyhnalo poslední kamarády z města a tak to všecko ukazovalo zas na pár dní života náramně hubeného. Nemuseli jsme ani mluvit a věděli jsme jeden o druhém, že každý pro sebe probíráme v duchu redakce, odhadujeme tíži vybraných záloh, zkoumáme dluhy. Každé Haškovo odplivnutí vyjadřovalo výsledky této tiché bilance. Bylo nám tedy docela příjemno, když se sluncem zaplňené dveře přitemnily a do kořalny vešel nový host. Byl to třaslavý dědek bílých vousů, ale pěkného, srdečného pohledu. Všecek jeho zjev byl nepražský a žlutavý prach na rozbitých botách ukazoval, že šel dlouho po silnici.
„Grüss Gott,“ pozdravil německy a německy si taky poručil stupečku slivovice. Žid mu ji nalil a dědek se posadil na třetí sud.
„Jo, jo, schwer is tos Leben, jo, jo,“ povídal, aby něco řekl, zatím co si uveleboval utahané údy.
„Wo gehste hin, Alter?“ spustil na něj Hašek, který seděl stranou ve stínu. Při jeho otázce se dědek otočil, koukl se za ním do šera a už vyskočil:
„Aba grüass dich Gott, Jaroslav!“
„To koukáš, starej kulichu, co?“ chechtal se Hašek, ale objal dědka, vyndal zdvořile dvěma prsty bago z úst a dal starému mlaskavou hubičku. A už byli plni hovoru.
„To je moc fajn dědek,“ obrátil se Hašek po chvíli ke mně s vysvětlením, „my jsme spolu jednou táhli od Lince až do Budějovic, Čoeče, ten umí jít fechtem!“
Nu, poseděli jsme s bělovlasým tulákem, který nám vyložil, že má namířeno „tam naproti, do Drážďan“. A když jsme si naposled ťukli a vytáhli „bídný zbytek,“ upřel na mne Hašek svá dobrácká očička a povídá:
„Měj se fajn. Já půjdu tuhle s tím tátou kousek cesty do Němec.“
A jak byl, bez krejcaru, vprostřed letního odpoledne, podal mi ruku, přehodil si bago zprava doleva a šel. Do Prahy se vrátil po šesti nedělích.
Zdroj: Eduard Bass Postavy a siluety, Symposium 1974
.jpg?s3=1)
