Eduard Bass: O Jaroslavu Haškovi III

Byly mrazy, jen to praštělo. Voda se mi v umyvadle potahovala ledovým škraloupem, mansardou to hvízdalo a laciná deka nezahřála po probdělé noci, ani když jsem přes ni hodil zimník. A v takové pusté dopoledne, kdy člověk nemohl vstát pro nevyspání a spát pro zimu, otevřely se dveře a vstoupil Hašek. Měsíce jsme se neviděli; jak objevil mou díru, je mi dodnes záhada.

„Odpusť,“ povídá, „ale já si musím lehnout. Už se nemohu udržet na nohou.“

A v tom vidím, jak se mu zuby rozdrkocaly horečkou.

„Jardo, pro pána, tys nemocen! Pojď si hned lehnout do postele a já půjdu sehnat nějaké peníze.“

„Ne… ne… jen lež…“ zarazil mne „postel mi nepomůže… já to znám. To mám z těch bařin v Uhrách… Máš tady vodu?“

A než jsem mohl co říci, vzal umyvadlo, prorazil na něm kůru ledu, opřel se o stůl – a pil, pil, pil; horečka s ním potácela, ledová voda ze širokého umyvadla tekla mu kolem úst za krk a za košili, ale pil, až chroptěl a nepřestal, dokud nevypil všecko.

„Ted je mi líp… teď ještě se potřebuju natáhnout… ne do postele, ne do postele… takhle na tvrdé, na zem… a úplně… napnout… tělo…“

Ležel na zemi, naznak, ruce natažené za hlavu, oči zavřeny; tváře pojednou nebyly tlusté, ale odulé a nemožně bílé. A v krátkých intervalech se celé tělo třepalo záchvaty křečovitých otřesů. Vyskočím a oblékám se. Hašek otevře oči.

„Nechoď pryč, Bassíku… Počkej ještě tři minuty… neboj se, to přejde… mám to z těch zatracených Uher… vždycky se to po čase vrátí… taková všivá zimnice. A nepomůže nic, než zaplnit břicho vodou a lehnout si na zem…“

Nevím, odkud sebral tuto léčebnou kombinaci. Ale asi po třech minutách opravdu vstal a třesavka přešla. Cítil se však sláb a hlava se mu motala. Pustil jsem se do něho, že má jít do špitálu. Poslouchal mne mlčky. Povídám mu: „A jedls něco, Jardo?“

„Od včíra nic,“ zavrtěl hlavou.

Rozhodl jsem, že půjdem na snídani do Pařížské kavárny. Šel poslušně po schodech se mnou. Když jsme byli na ulici, opřel se o zeď a povídá:

„Máš vůbec peníze?“

„Nemám, ale to nevadí. Vrchní mě zná.“

„Tak počkej. Koukni se, kolik toho mám? Já na to dobře nevidím.“

„Čtyřiadvacet grej!“ spočítal jsem na nastavené dlani.

„Tak si vem dva šupy!“

„Nač?“

„Hergot, vem si dva šupy a neptej se!“

„Ale k čemu bych to bral!“

„Hergot, dyť to rozházím – vem to k sobě a nech mi čtyři krejcary.“

Poslechl jsem konečně, Hašek zastrčil, co mu zbylo, zašklebí se do svého chichotání, které se mu však tentokrát nepovedlo, a povídá pomalu:

„Ty chytráku chytrácká… dyk já tě poslechnu… pudu do špitála… ty chytrej… vidíš… a to mi přec čtyři brka stačej… na bago… ty chytrej… eště by mě tam doktoři vokradli.“

A pak už všecko mluvení bylo marno, těch dvacet krejcarů jsem si musel nechat a Hašek šel se zimnicí a čtyřmi krejcary do špitálu.

*

Na Haška nemůže člověk vzpomenout, aby se neřinula historka za historkou. Jen jsem o něj v týdnu české knihy zavadil a už se rozvířil celý soubor vzpomínek. A už se také hlásí jiní s tím, co oni prožili s Haškem v prapodivných křivkách jeho životních osudů; a hlásí se také Hašovi čtenáři, kteří chtějí poznat svého autora jako člověka. Tato touha není bez důvodu. Správně tuší, že Hašek byl jedinečný typ, který humor sice psal, ale ještě více žil. V jeho tvorbě je mnoho míst ukazujících na to, jak nepořádný život mu nedovolil vybrousit věc do posledního účinu formální dokonalosti; v životě však vytvářel své osudy do posledních důsledků svých groteskních nápadů. Jeho život lze považovat za větší humoristické dílo než jeho tvorbu; sám Švejk je jen odleskem velkolepé komedie, kterou jeho autor hrál v celém životě pro své potěšení. Rozkoší bylo mu dělat ze sebe šaška a sledovat v duchu z dvojnásobné výše, jak se lidé na něj dívají svrchu. Provokoval a dráždil a žádná námaha mu nebyla na překážku, mohl-li někde ve světě zaplést a připravit groteskně komickou situaci. Když odcházel ze strany národně sociální, navštívil Choce a ve vší důvěrnosti, s očima plnýma psí oddanosti a nejsrdečnějšího přátelství mu vyjevil, co o něm říká bratr Buřival; a když mu odhalil všechny intriky a všechno osočování, šel k bratru Buřivalovi, aby mu stejně důvěrně a přátelsky oznámil, co o něm říká bratr Choc. I pro velkého autora komedií by takto připravená scéna stačila, ale Hašek koncipoval svou životní frašku ještě ve větších rozměrech: odebral se nato k vůdci strany, o němž věděl, že bude musit tento spor urovnávat, a tomu vyjevil, co o něm po straně říkají bratři Choc a Buřival. Tu noc potom spal už Hašek na pohovce v redakci Práva lidu a usínal s blaženým pocitem rozkoše z toho, jak dokonalý odchod z národně sociálního jeviště si připravil. Vzpomínám-li na tuto historku teď po několika letech, je možno, že se mýlím ve jménech, že místo Buřivala to byl Fresl a místo Choce Lisý, ale to je vedlejší.

Jádro vtipu je v tom, jak Hašek postihl žárlivost a nedůvěru mezi blízkými si politiky a jak z ní vybudoval intriku, o jejíž průběh se už dál nestaral. Bavil se sám pro sebe. V Haškovi byli vždy dva lidé: jeden Hašek dělal si blázna ze sebe i z lidí a druhý, ten skrytější Hašek, se na to díval. Tento druhý Hašek, jemuž jen málo lidí dovedlo pohlédnout do tváře, uzřel se strašnou jistotou nicotnost lidského života a poznav ji, snažil se ji popřít, umlčet, obejít, obelstít šprýmy, které dal provozovat oním Haškem prvním. Nejsem z lidí, kteří chtějí za každou cenu najít na dně všech veselých věcí tragiku, ale u Haška jsem byl vždy přesvědčen, že jeho velkolepá komedie byla tragická. Bylo jen málo chvil, kdy se dal citově unést i ten druhý Hašek, že zapomněl na fraškovitou linii, ale ty chvíle byly. Pod velkým, nenadálým nárazem sociální bitvy dal se Hašek strhnout a vzplanul celým srdcem. Ale to trvalo jen kratince; jakmile se mu mozkem kmitla nějaká letmá připomínka základního poznání, okamžitě – a třeba i v půli věty – přehrál se zase do komedie se sebou samým a celým světem. To strašné vědomí nicoty dalo mu sílu, že nebyl vždy jen humorným šibalem; ještě se nerozpoutala krvavá fúrie války a Hašek sehrával výstupy, v nichž komika byla spojena s děsivou krutostí a připomínala nějaký zrůdný sen goyovské fantazie. Také vlastní život neměl pro něj více ceny než jako materiál pro komedii. Dával jej vědomě všanc, když druhý Hašek usoudil, že se tím dramatické napětí vlastní frašky vystupňuje, a kdyby byl tento hazard končil smrtí, Hašek by byl asi sotva umíral s jiným pomyšlením, než že komedie je u konce.

Persifikovat city byla jedna z jeho pravidelných drobných krutostí, jež zmírňoval jen bonhomním dobráctvím svých červených tváří a tlustého laloku. Před mnoha lety se zastavil na vltavském nábřeží a upřeně se začal dívat na jedno místo ve vodě. Znáte psychologii davu: za čtvrt hodiny stálo kolem plno lidí, kteří se namáhali uhodnout, co ten člověk tam dole vlastně vidí. A když si marně šeptem sdělovali své dohady, zeptali se ho konečně přímo. Obrátil se k nim smutný a truchlivý a dojatým hlasem se jim svěřoval: „Na tomto místě utonula má zlatá babička. Takový chudáček starý to byl… A tak tu čekám, jestli snad… nevyplave nahoru… její portmonka.“

Pokračování

Zdroj: Eudard Bass Postavy a siluety, Symposium 1971