.jpg)
O jeho ženitbě koluje řada historek, jež bych tuto nechtěl ohřívat; ale paní Jarmila Hašková promine, že se zmíním o jedné méně známé, v níž hrála nepřímo úlohu a která je pro Haška typická. Přišel jednoho dne za námi k Brejškovům.
„Dejte mi pivo a hned je taky zaplatím.“
Bylo pobouření, proč ten spěch.
„Nezdržujte mne, já dnes tu nemohu zůstat. Jarmilka je v divadle a já jí slíbil, že pro ni o půl desáté přijdu. Bude na mne čekat na nábřeží.“
To bylo devět hodin, a protože své pivo vypil naráz, koupil si nové. Toť se ví, že všichni naléhali, aby poseděl déle. Bránil se všemi výmluvami na povinnost něžného manžela. Když odbíjela půl, dopil a dal si ještě jednu.
„Jarmilka je hodné děvče, ona chvilku počká…“ utěšoval se, ale už se pochichtával nad tím, že zase vytváří nějakou trapnou situaci podle svého gusta. V jedenáct hodin vynadal celé společnosti, jací jsme necitové, že ho držíme v hospodě, zatímco venku prší a jeho nebohá Jarmilka už půl druhé hodiny přešlapuje v tom nečase na nábřeží.
„Kdyby to bylo někde jinde,“ láteřil, „ale na nábřeží, kde fouká vítr ze všech stran a déšť se žene přes Vltavu plnou silou! A zrovna u Národního divadla je to nejhorší! Víte, jak se tam vítr točí, vy netvoři? Chápete, co to je, když ubohá žena, promoklá na kůži, tam stojí a třese se v záři svítilen? Vám je to jedno, když mne tu držíte, ale co si má počít ona? Chuděrka malá, jak je jí asi teskno… Pane vrchní, dejte mi ještě pivo, je to opravdu hrozné pomyšlení…“
Někdo se mu snažil dokázat, že paní Jarmilka má z něho rozum a že šla už jistě domů.
„A to zas jí neznáte,“ rozkřikl se Hašek, „to je tak oddaná bytost, že tam bude stát tak dlouho, dokud nepřijdu. To je jiné srdce než vy, holoto. Má zlatá Jarmilko, jakpak ti asi je? Opuštěna v bahně velkoměsta! Snad tě tam neobtěžuje stráž bezpečnosti? Tu myšlenku bych nepřenesl přes srdce!“
Ve dvě hodiny v noci prohlásil, že se musí ještě někam jít. Že takhle přece nemůže přijít k Národnímu divadlu na rande. I dával si pak v Montmartru střídavě černou kávu s rumem, černou kávu bez rumu a rum bez černé kávy a pokaždé, když mu vyhasla viržinka, vzdychl zhluboka: „Hynku… Viléme… Jarmilko!!“
O šesté hodině ranní opětoval, že se nemůže objevit na dostaveníčku jen tak. „Koupím Jarmilce kytku. Má ráda květiny. Pojďme na Uhelný trh.“ I procházel se dlouho mezi květinářskými stánky, než našel kořenáč s nejkrásnějšími karafiáty pro Jarmilku.
„Je půl sedmé, už tam musím jít. Nechte mne už být, bando lotrovská, Jarmilka tam přechází už devět hodin. Už jí asi bolejí nožičky. Ale nic není hezčího, než když žena dostane po ránu svěží vonný květ.“
Odkymácel se do Národní třídy a my šli více méně spát. Večer jsme se zase postupně slezli u Brejšků a přirozeně se vzpomínalo, jak asi Hašek u Jarmilky dopadl. A najednou se otevřou dveře a v nich se objeví – Hašek. Beze slova dopadne na židli u našeho stolu a na stůl před sebe klade opatrně mezi sklenice kořenáč s nejkrásnějšími karafiáty. Nepodařilo se přimět ho k hovoru. Apaticky poslouchal, co se kolem mluví, hlídal karafiáty, aby je nikdo nepřevrhl, a teprve když bila půlnoc, rozhlédl se po nás s opovržením, a odplivnuv si, zasykl:
„Vy chytráci – když si pomyslím, že Jarmilka na mne čeká…“
O tři dny později potkal jsem Jaroslava Haška v Sirkové ulici. Loudal se nevyspalý po chodníku, mžoural zimomřivě očima a v pravé ruce držel několik uvadlých květů karafiátů. Stonky visely ochable dolů a na jejich konci se houpal chuchvaleček hlíny kolem kořínků.
*
Přišli jsme do staré Bendlovky dřív, Hašek o něco později. Zdržel se cestou u skupiny ruských studentů, kteří se v noci ryčně pohádali. Hašek se mezi ně vmísil a hned je začal rusky konejšit. Sápali se všichni na jednoho, že prý není Rus, ale Tatar.
„Tys Tatar?“ spustí na něho Hašek rusky.
„Pravda.“
„A mluvíš tatarsky?“
„Mluvím.“
„Řekni něco.“
Tatar spustí – a Hašek k úžasu nás všech mu odpovídá řečí, které jsme nerozuměli ani my, ani Rusové. A po několika větách se s Tatarem objali a šli rychle někam něčím to zapít.
Pokračování
Zdroj: Eudard Bass Postavy a siluety, Symposium 1971
Pozn. red. Jarmila Hašková rozená Mayerová byla česká novinářka, prozaička, autorka humoristických povídek, románů a knih pro děti a mládež. Byla manželka Jaroslava Haška, o němž napsala vzpomínkovou črtu. Zemřela roku 1931 v Praze
.jpg?s3=1)
