Eduard Bass: O Jaroslavu Haškovi V

Tak se stalo, že přišel do Bendlovky až po nás a našel u našeho stolu človíčka postaršího, hubeného, s dlouhým nosem a smutnýma očima. Seděl z nedostatku místa při okraji našeho stolku, před sebou nedopitou láhev piva. Měl trochu v hlavě, ale mlčel, a jen se po nás díval. Vypadal velmi truchlivě, ale kdykoli se naše oči setkaly, usmál se s rozpačitou zdvořilostí. Kolem hlučel při břinkotu piana noční lokál plný vojáků, studentů a děvčat a tak nám tichá přítomnost toho človíčka nevadila. Ale s Haškem bylo jináč; jak přišel, začal neznámého urputně pozorovat. Najednou praští do stolu a povídá smutnému človíčkovi do tváře:

„Krucihiml, tak rád bych řek něco sprostýho vo císaři pánu a zrovna ty musíš být tady u stolu!“

Neznámý pokýval zdvořile hlavou, přistrčil si dlaň za pravé ucho jako nahluchlý a zamrkal očima, jako že rozumí.

„Ty děláš ze sebe hluchýho, viď?“

Človíček zase horlivě přikyvoval.

„A zatím jsi takovej prevít konfident, co?“

Teď se človíček nahnul:

„Jak, prosím, vašnosti?“

„Povídám, žes prevít konfident!“

Človíček přikyvoval, mrkal rozveselen a povídal:

„Jó, jó, vašnosti nedoslejchám, nedoslejchám.“

„Ty pse,“ zasyčel Hašek, „s tímhle si na mne nepřijdeš! Takových chytráků už tu bylo!“
Teď už neznámý nezastíral, že nechápe. Tu se Hašek k němu naklonil a řval mu do ucha na celý lokál:

„Já bych rád řek něco sprostýho vo císa – ři pá – nu!“

Človíček se polekal, ale pak se rozesmál a přikyvoval.

„Ale když ty jsi takovej prevít konfidentskej!“ řval Hašek dále.

„Co to, prosím?“ opáčil mužíček.

„No, tajnej… jako špicl… zkrátka prevít, rozumíš?“

„A to ne, vašnosti, a to zas ne,“ bránil se neznámý.

„Mlč!“ osopil se na něj Hašek. „Já jsem tě viděl v Bodenbachu prolejzat vagóny!“

„Jakživ jsem nebyl v Bodenbachu, vašnosti…“

„Kuš! Mne neoklameš! Takovej pes mizernej, policajtskej si sedne k člověku a člověk aby si ani nemohl sprostě pohovořit vo císaři pánu!“

„Ale pro pána krále, vašnosti…“

„Kuš! Co ty se máš co dovolávat pana krále! Ty jenom ve jménu zákona! Pamatuj si to, když si tajnej, tak jenom ve jménu zákona. Ale já tu chci říct kamarádům něco sprostýho vo císaři pánu, tak tě vyzývám, abys opustil tuto místnost!“

Človíček byl teď už všecek ulekán.

„Já tě jakožto konfidenta vyzývám naposledy,“ prohlašoval Hašek, „abys opustil tuto místnost, abych se mohl vyjádřit o našem Jeho Veličenstvu!“

A když se človíček urazil a rozezlil, zařval Hašek:

„Gusto!“

Teď jsme zas byli udiveni my.

„Jakého Gustu voláš?“

„Jsou tři hodiny, to tu musí být někde Gusta,“ prohlásil Hašek a vykřikl znovu do obecného halasu: „Gusto!!“

V tu chvíli se z oblak kouře vynořila horlivá tvář G. R. Opočenského.

„Co je, co je, Jardo! Ubližuje ti někdo?“

„Tady u stolu sedí policejní špicl a nechce vyklidit místnost.“

„Dobrá,“ prohlásil Gustav Roger jako člověk, který je zvyklý ve své Bendlovce udělat pořádek. „Já tam sedím s třema vod furvézny, tak to bude dobrý.“

Zmizel. Hašek se spokojeně usmál, napil se a pohodlně odsedl.

„To bych se na to kouk, abych nesměl mluvit vo císaři pánu, jak budu chtít. Ty kluku, ty to vyfásneš.“

Ale už tu byl G. R. s vojáky. Hašek jen ukázal na človíčka a šel otevřít dveře. Několik vteřin se nahluchlý chudinka bránil, ale pak už ho vojáci nesli ven.

„Jardo,“ volal Opočenský, „dveře otvírat nemusíš. Pravá tabule je vyražena, oni ho vyhodí skrze ni.“

Ale stalo se jinak: voják, který nesl levou nohu domnělého konfidenta, si to spletl a vrazil s ní do levé půlky dveří. Sklo břinklo a sesypalo se; ale rozmach byl už dán a „konfident“ proletěl touto půlkou na chodník. Teď ovšem nastal velký shon, zevnitřku se sběhli hosté, zvenčí přispěchala patrola. Po pěti minutách odváděli Haška i krvácejícího „tajného“ na komisařství.

Několik dní jsme Haška neviděli. Obecně jsme byli přesvědčeni, že sedí. Ale čtvrtého dne jsme ho objevili v jedné špeluňce na vinohradském tržišti. Seděl tam se svým konfidentem, který spal, hlavu na stole.

„Pozor, nebuďte mi ho, ať se vyspí. Má to zapotřebí – od té doby, co vyletěl z Bendlovky, jsme ještě nespali.“

„A jak to dopadlo, Hašku?“

„No jak. To přec bylo zřejmý, že to nebyl žádný konfident. Tak jsem se ním, ještě než jsme došli na komisařství, smířil a von ten malér vzal na sebe. A při tom se ukázalo, že má moc smutný zaměstnání. Von je funebrák, na mou duši, opravdivý pompes funebres. A tak se ho už čtyři dni snažím povyrazit…“

*

A nakonec ještě jednu krátkou historku z dob, kdy už Hašek vydělával Švejkem velké peníze. Seděl v Unionce a u protějšího stolu zpozoroval studenta, který ve velkých rozpacích tajně pod stolem odpočítával peníze. Zřejmě neměl na zaplacení kávy a rohlíku. A tu se Hašek zvedne, postaví se před neznámého a houkne na vyděšeného hocha rozezleně:

„Ty troubo – co mě pořád fixírujeě? To si myslíš, že ti s nimi uteču, ne? Ty chytrej – já se tě prosím o tvých padesát korun! Já potřebuju, aby ses na mne takhle koukal před lidmi! Tady máš svých padesát korun, ty vole blbá, nafoukaná – a teď mi vlze na záda!“

A hodiv mu na stůl padesátikorunu Jaroslav Hašek rozezleně odešel. (1933)

Zdroj: Eudard Bass Postavy a siluety, Symposium 1971