Literát Daniel Bolemír Kukačka zaklepal a byl uveden do salonu pana pokoutního nakladatele Vyškovského.
Byl to nádherný salon: nábytek v „české rennaisanci“, arkýř vypravený podivnou směsí gotiky a biedermeieru, nad pohovkou velké podobizny pána a paní z portrétního podniku, jimž scházely jen v dolejším roku přilepené fotografie, aby člověk mohl kontrolovati věrnost portrétů. Naproti, uprostřed zdi, široký, bohatě zlacený a vyřezávaný rám s podobenkou vznešeného zeměpána, po obou stranách sádrový Kristus a Madonna na plyšovém podkladě a v koutě zarámovaná litografie korunovačních klenotů, provedená ve třech barvách a nyní zakrytá umělou palmou. Visívala tam ještě reprodukce Ženíškova „Oldřicha a Boženy“, protože se však milostivé paní zdál obraz příliš necudný, daroval jej pan pokoutní nakladatel obecné škole u sv. Fridolína. Však byl též velkomyslný ten dar uveden ve všech novinách.
Na stole byla miska, polepená rakouskými známkami a zlatými papírovými proužky z drahocenných doutníků; v ní ležely chlubně pohozeny navštívenky několika slavných autorů, jednoho císařského rady, dvou sekčních chefů v ministerstvu a několika činitelů Osvětového svazu. A kolem dokola rudě zářil přepychový plyš židlí, křesel a pohovky, že literátu Danieli Bolemíru Kukačkovi počalo býti úzko ze vší té honosné nádhery.
Ale dveře vrzly a pan pokoutní nakladatel vstoupil.
„Šlachtecký!“ napadlo Kukačkovi, jak ho spatřil, „šlachtecký, jenž má už tři domy na Vinohradech!“
Avšak pan pokoutní nakladatel se již uklonil.
„Mám čest s panem Danielem Bolemírem Kukačkou?“
„Prosím, pane pokoutní nakladateli!“
„Jsem velmi potěšen. Prosím, vezměte místo.
Či snad: usedněte? Vskutku, od chvíle, kdy jsem vydal „Příruční brousek mluvy naší“, nevím někdy, jak vlastně mluvit, chachacha. Byl jste mi doporučen, velectěný, jako redaktor nově chystané sbírky. Přiznám se, že bych byl šťasten, kdybych mohl získati pro redakci autora tak slovutného, jako ráčíte býti vy, pane redaktore!“
„Nejsem ještě redaktorem...“
„Nevadí, nijak nevadí; co není, může být. A nějaký ten titulek taky člověk musí mít. Neráčíte přece být nějaký „hej“ nebo „počkej“. Šaty dělají člověka, ale titul ho teprve oblékne. Tedy, vážený pane redaktore, z mého dopisu jste již postředhl, že mi jde o sbírku humoristické literatury. Můj bože, doba je tak vážná, ba co dím, přímo smutná! A je nutno, zvláště u nakladatele, aby měl smysl pro náladu chvíle. Ejhle, maličký příklad: služka právě přinesla zemčata. Co byste řekl? Jsou shnilá! Ano, drahý pane, dnes shnilé brambory, včera stuchlá mouka a předevčírem jenom kukuřice. Pěkná domácí husička není k zaplacení a ani to hovězí nemá síly, již mívalo. Jak pravím: doba je vážná a smutná…“
„Připusťte, že jsou věci vznešenější zemáků, mouky a…“
„Ale zajisté, nejdražší, zajisté. A plním i tu svůj úkol. Otevřete kterékoliv číslo mého týdeníku „Zbožná rodina“ a na prvém listě najdete vždy celostranný válečný obrázek od našeho specielního korespondenta. Neváhal jsem podepsati smlouvu s lipskými ilustrovanými časopisy, abych dostal jejich štočky ještě v originálu. Činím tedy, seč jsem. Ale to nevyvrací mého tvrzení, že povšechná nálada chvíle je vážná a že by vydávání humoristické knihovničky za ceny obecně přístupné bylo uvítáno naším obecenstvem s největším povděkem. Ba, považují přímo za svou povinnost českého nakladatele, působiti podle sil k povzbuzení a rozptýlení zachmuřené mysli našeho drahého lidu. Je to zajisté citelná mezera…“
„Ano, ano, citelná mezera, vím, vím. Pokud jsem četl nakladatelské prospekty, shledal jsem se vždy s nějakou citelnou mezerou.“
„Nu, vidíte, vážený pane redaktore. Jsem šťasten, že se tak shodujeme. A takhle bych si to představoval: malé sešitky, tak řeknu 2-3 aršíčky, aby to nebylo drahé, a vrhati to v obrovském nákladu na trh. Hezky pestrá obálčička, líbivý obrázek, lákavý titulek, jednotná cena – a věc by šla!“
„Zajisté! Kdyby se trochu přihlédlo na vzornou typografickou úpravu…“
„Ovšem, ovšem. Buďte bez starosti. Mám k disposici malou venkovskou tiskárničku, ale pracuje jedna radost. Dal bych jí některé starší secesní linky, dnes už ty věci v lepším obchodě nejdou, a úprava by byla znamenitá. Je pravda, písmo má trochu potlučené, ale vzhledem k láci, s níž nutno počítati, je to jen vedlejší faktor. A co se papíru týče, zásobil jsem se včas několika vagony novinového papíru, který by se nám zvlášť hodil!“
Jsou okamžikové v životě lidském, kdy plyš křesla hřeje víc než úsporný krb „Patria“. Taková chvíle nastala Danielu Bolemíru Kukačkovi, když mu pan pokoutní nakladatel po předchozí záplavě zatopil venkovskou tiskárničkou, secesními linkami, novinovým papírem a potlučenými literami. Vzchopil se tedy k odporu.
„Hlavní věcí bylo by arci, dbáti dobrého výběru…“
„Inu, ovšem, velevážený pane redaktore, o dobrý výběr jde především! A proto právě jsem šťasten, že jsem nalezl zrovna vás, protože nepochybuji, že se laskavě ujmete redigování této sbírečky. Arci, honorář v dnešních těžkých dobách nemůže býti nijak v poměru k vaší slovutnosti, to snad ráčíte sám nahlédnouti. Jsem v nejubožejší posici velevážený; nikdo neuvěří, s jakými ztrátami jest nám, pokoutním nakladatelům, pracovati. Já na příklad jsem sám rozeslal již za dva tisíce, pravím, za dva tisíce korun knížek zdarma pro raněné vojíny. Byly to sice starší, ale velmi dobré věci, tu a tam exempláře lehce poškozené, remitenty – ale dva tisíce jsou dva tisíce! A kdo mi ty nahradí? Nikdo! A proto musím počítati s úsporami na všech stranách spořiti na sobě jako na svých vážených spolupracovnících… Je to trpká zkouška, ale musíme ji nésti společně, ruku v ruce, literát i nakladatel…“
„Promiňte, nemluvil jsem ještě o honoráři. Měl jsem na mysli program dobré lidové knihovny. Snad bychom mohli pro první číslo jako heslo vydati malý výběr z Nerudy. Stačilo by dohodnouti se…“
„Chraň vás bůh, vážený! Nevíte, co ti lidé žádají! A pak, nač platiti odškodné, bude-li za pár let celý Neruda volný?“
„Pak bychom se arci obrátili na některého předního autora…“
„Velevážený příteli, ráčíte věc řešiti poněkud příliš teoreticky. Pro náš účel byli by přední autoři příliš drazí. Uvědomte si laskavě, že jde o knihovničku pralacinou, pro nejširší vrstvy…“
„Zajisté. Ale i v tom případě je možno pro první, representační číslo získati zvučné jméno. Vyšší cíle, jichž zajisté hodláte dbáti, zva mne k redigování…“
„Vyšší cíle! Jak správně řečeno! Věru, že jich hodlám dbáti! Ale nesmírně pro příliš vysoké cíle přehlížeti těžké podmínky, za nichž pracujeme! Chápu docela vaši snahu po původní tvorbě. Ano, zajisté! I to je možno. Našlo by se jistě něco u autorů, kteří jsou již volni. Nevyznám se sám v literatuře, nemám na to kdy. Ale dojista byste při dobré vůli občas něco takového našel. Ráčíte rozuměti: vždy tak čas po čase, aby se neřeklo…
Nemýlím-li se: tak Chocholoušek, Rubeš…“
„Ano, ale co v ostatních, běžných číslech?“
„Nu, velevážený, troška dobrých překladů nemůže být nikdy na škodu!“
Plyšové kalorie opět stouply.
„Podívejte se na příklad, jaký znamenitý obchod udělal Tuček s tím necudným Balzacem! Takového něco kdyby se ještě našlo!“
„Myslel jsem, že sledujete výchovné cíle…“
„Zajisté, zajisté! Náš týdeník Zbožná Rodina neváhá nikdy hájiti posvátnou morálku i svatou naši víru po otcích zděděnou. V tom ohledu neustoupil jsem od své výchovné povinnosti ani na krok a chápu zplna mravní odpovědnost českého nakladatele. Ale nelze přec popírati, že obecenstvo má různé chutě. A pak nesmí se to s tou morálkou bráti tak k smrti vážně! Trošička jemné, pikantní erotiky nemůže nikdy škodit… jsme přece dospělí mužové, chachacha…! A pak, jak říkám, vkus obecenstva po tom touží!“
„Bylo by snad lépe vkus davu vésti než mu hověti…!
„Výborně, velevážený, jak krásně řečeno: vkus davu vésti! I já se tak snažím činiti, pokud mé síly stačí. V mém nakladatelství najdete knihy všech oborů a autory jmen i nejzvučnějších v krásných posmrtných vydáních, nezřídka i upravené osvědčeným odborníkem, který vyškrtal vše, co by vkus obecenstva mohlo pokaziti. Ale sbírečka, kterou budeme společně vydávati, musí nezbytně počítati s nejrůznějším čtenářstvem…“
„A co vy byste si, vážený pane pokoutní nakladateli, přál vydati jako první číslo?“
„Nu nehodlám nikterak zasahovati ve výsostná vaše práva jako redaktora. Ale přiznám se, četl jsem onehdy několik německých humoresek a nevyšel jsem ze smíchu. Pravím vám, věci k popukání, chachacha! Už ty lákavé titulky: „Immer feste druff!“ anebo „Die jesalzene Julaschkanone!“ Chachacha! Přinesl mi je pan císařský rada Winternitz, můj dobrý přítel. Je to velmi vážený hodnostář a vskutku ví, co číst!“
Literát Daniel Bolemír Kukačka měl letmý pocit, že mu duše ztuhla. Ale pak zvolna přecházela ze skupenství tuhého ve skupenství kapalné a vyrážela pomalým, vytrvalým, studentským potem na čele.
„Ale nade všechno jsem se nasmál třetí knížce, chachacha! „Die Feldbriefe der Köchin Marianka an ihren Bräutijam“ chachacha! Příteli drahý, to vám byl humor! Oj joj – vtip na vtip, chacha! A vidíte, tu jsem si řekl: něco takového bys měl taky vydati. Takové literatury ještě nemáme. Nu, dal jsem to svému příručímu; víte, on též dělá tak trochu do literatury a je báječný anekdotář. Znamenité anekdoty, pane! Přeložil to, znamenitě přeložil a upravil! Mnoho jsem se nasmál, velevážený, a řekl jsem si hned: tohle musí být prvním číslem! To bude úspěch!“
Danielu Bolemíru Kukačkovi začala se třásti kolena a drkotati zuby. Jen s námahou vyrazil ze sebe:
„A čeho si přejete ještě ode mne?“
„Ale, můj drahý pane radaktore, vmyslete se trochu do situace! Nelze přec začíti sbírku s anonymním autorem, když by i překladatel i redaktor byli osobami neznámými! Mezi rozumnými lidmi jako my dva jsou to ovšem lapalie – ale prosím vás, kritika se dnes tolik ohání Osvětovým svazem, očistou jazyka i písemnictví… člověk není před těmi lidmi nikdy jist. A tak se, vážený pane redaktore, ujmete tohoto veselého dítka, uhladíte tu a tam styl, a podepíšete se laskavě jako překladatel… Je to jen formalita, chápejte, ale u prvního čísla opatrnosti nikdy nezbývá!“
„To si ještě rozmyslím!“ zařval Daniel Bolemír Kukačka v zoufalství a řítil se ke dveřím.
„Ó, prosím, prosím, velevážený! Já zatím vykonám některé předběžné prácičky…“
Více už Daniel Bolemír Kukačka nezaslechl. Potácel se a padal se schodu na schod a vyrazil z domu, na volný vzduch. Byl tu už tichý večer. Zmámený literát bloudil po březích Vltavy a před očima tančily mu rudé plyše, zlacené rámy, zbožný týdeník i sbírka dobré lidové četby. A hučením jezů jako by pronikalo nadšené „chachacha“ zbohatlého šlachteckého.
Pozdě v noci dorazil domů. Usednuv napsal rozhořčený odmítavý dopis. Ráno jej hodí do schránky.
Nežli však ráno vyšel, nahlédl do došlých novin.
Zaúpěv, klesl na svou třínohou židli. Neboť pod záhlavím „Z literárního ruchu“ stálo:
„Nový literární podnik uvede tyto dny v život podnikavý náš pokoutní nakladatel M. O. Vyškovský. Bude to sbírka znamenitých humoresek v levném lidovém vydání, aby tak dobrá česká kniha vnikla i do těch vrstev našeho obecenstva, kam dnešní drahé edice nemají přístupu. Že pak nová sbírka vyhoví i nejpřísnějším požadavkům literárním i jazykovým, za to nám ručí osvědčené jméno jejího redaktora, jímž zvolen proslulý náš Daniel Bolemír Kukačka. A jako prvé číslo vytryskla z jeho pera neodolatelná humoreska „Dopisy naší Máry“, jež zajisté svým humorem pobaví tisíce vděčných čtenářů.“
Toho dne našli literáta Daniela Bolemíra Kukačku oběšeného na klice u okna.
Ale „Dopisy naší Máry“ šly jako „poslední, nesmrtelné dílo nešťastného autora“ na dračku a týdeník „Zbožná rodina“ přinesl jeho velkou podobiznu v černé obrubě a ocenil zvláštním článek, jak zvěčnělý Kukačka založením nové knihovny vyplnil „citelnou mezeru v českém písemnictví…“
Eduard Bass Letohrádek Jeho Milosti a 20 jiných povídek z vojny vojenské i občanské. Vesmír 1921
