Byl jednou jeden nesmírně hodný gážista. Na prvního si šel vždy pro služné a patnáctého už neměl nic. Ale nezlobil se, nesakroval, nýbrž přitáhl řemen a děkoval Bohu, že je ve službě a že nemá-li nic, má to aspoň jisté.
Přišla válka a s ní drahota. Nesmírně hodný gážista zpozoroval, že mu služné vystačí jen na týden. Přidělal si tedy na řemen dírku a děkoval Pánu Bohu, že je pod pensí a že tedy žena nezůstane snad s holýma rukama, kdyby se stalo, a on tu zbývající tři týdny nevydržel.
Ale drahota vzrůstala, kdežto služné, potvůrka, zůstalo sedět. Už stačilo jen na čtyři dny, už jenom na dva a najednou, tumáš! ráno si jde pro penízky a v poledne neměl nic. Leda hlad a tři nové dírky na řemenu, které si byl zatím přidělal. Jak to těch zbývajících třicet dní vydržel, to nikdo neví, protože se tehdy všichni starali jenom o nezaměstnané, a on byl, zaplať Pán Bůh, zaměstnán. Někdo říkal, že byl živ z nadšení, někdo zas, že ze setrvačnosti. Zkrátka, živ byl. Ale když se historie se služným opakovala, napadla ho myšlenka, je-li tohleto vlastně život. Šel se tedy poradit ke kolegovi, a ejhle, ten byl tak hlady zmořen, že ani odpovědít nemohl. Šel k druhému, ke třetímu, ke čtvrtému, a se všemi to bylo stejné. Jen že některý z nich nadával a některý klel.
Náš gážista však byl nesmírně hodný a nadávek se neodvážil. Raději se vzchopil a svolal sjezd nesmírně hodných gážistů a poprosil pana ministra, aby jim přišel říci, je-li tohleto život nebo ne a co jako mají dělat.
Pan ministr skutečně přišel, neboť to byl nesmírně hodný ministr, přišel a řekl:
„Víte, lidičky, já jsem vlastně taky gážista!“
Teď měli všichni nesmírně hodní gážisti nesmírně velikou radost, že pan nesmírně hodný ministr je taky kolega, a hned se ho ptali, co mají dělat. Služné že stačí jen na den a pak že třicet dní musí vždy hladovět.
Tu si dal ten nesmírně hodný ministr prst na nos.
„Víte, lidičky, tady v tom vám nepomůže nikdo, jenom já. Protože já jsem si vymyslel takový patent, kterým sice služné nenaroste, ale hlad aspoň tolik netrápí!“
„A jaký je to patent?“ volali všichni gážisti.
„Hned vám to povím. Můj patent je dírka!“
„Ó jé,“ křičeli gážisti, „dírky jsme dělali všichni.“
Ale pan nesmírně hodný ministr se chytrácky usmál:
„Moje dírka je taková dírka, která se udělá ještě deset centimetrů dál, než je dírka poslední!“
Tu se shromáždění gážisti zarazili a nevěděli hned, co na to říci. Někteří bručeli, někteří byli rozpačití, ale pan nesmírně hodný ministr se zatím poroučel a odjel. A tak se shromáždění rozešli.
Ale náš nesmírně hodný gážista se ani neopovážil pochybovati o patentu pana ministra. Přišel domů, odepjal řemen, vyměřil si deset centimetrů a vyrazil dírku. Pak si řemen nasadil, začal utahovati, utahoval víc a více, ale k nové dírce to nedotáhl. Zavolal ženu a děti a poručil jim, aby samy řemen na něm utáhly. Táhly, táhly, ale řemen se ani nehnul.
Tu se nesmírně hodný gážista zamyslil, co v tom patentu vězí? Dírka je odměřena správně, jak pan ministr nařídil, ale tělo už nechce povolit. Či snad špatně vyvolil místo?
Přemýšlel, přemýšlel, až se ťukl do čela. Řemen se musí přitáhnout jinde!
Ihned jej tedy odpásal a hledal užší místo. Přes boky to nešlo, přes prsa taky ne. Konečně našel krk. Nasadil řemen, žena s dětmi táhly, až tatínek zmodral, a konečně, konečně zapadla přeska do dírky.
Patent pana ministra byl báječný; nesmírně hodný gážista už nikdy nepocítil ani hlad ani bídy.
Zdroj: Eduard Bass Letohrádek Jeho Milosti a 20 jiných povídek z vojny vojenské i občanské, Nakladatelství Vesmír 1921