Eduard Bass: Povídka na ruby

Drak a Honza (Pohádka)

Žila jednou jedna chudá stará dračice a ta měla tři syny – draky. Ti dva starší byli řádní a přičinliví, jen ten nejmladší drak dělal jí samé starosti. Pořád se jen válel za pecí a samou leností mu každou chvíli zhasl oheň v hubě, že mu jej chudák máma musela pořád zapalovat. Ke všemu byl to hotový pytel neštěstí – jak si někam vyšel, jistě se vrátil s uskřípnutým ocasem a máma mu jej musela balit do tyrpánu.

Když dorostl, zavolali si ho starší ženatí bratři a řekli mu: „Nic platno, bratře, dorostl jsi a musíš do světa, bys něco viděl a zkusil. Takhle by z tebe nebylo docela nic.“

Drak se ošíval, ale musel. Maminka mu dala do fěrtoušku sirky na oheň, zavázala fěrtoušek na uzel, požehnala ho sedmkrát muří nohou a drak šel.

Šel, šel, až a přešel sedm hor a sedm řek. A za sedmou horou a za sedmou řekou bylo veliké, bílé město. Drak tam přijde a hned mu napadne, že nevidí nikde žádného sukna.

„Cožpak že tu nemáte sukna?“ zeptal se tedy hostinského při obědě.

„Inu to proto, že máme těžký smutek. Neslyšel jste nic o Honzovi?“ zeptal se hostinský.

„Ne, to jsem neslyšel.“

„Tož to máte takovou šlakovitou věc. Přitáhl vám odněkud jakýsi Honza a usadil se na skále za městem. Bydlí tam v díře, nadává a vyhrožuje, že je to jediná hrůza. Abychom ho nějak uklidnili, musíme mu poslat každý den čerstvou pannu. Celý kraj už je tím pohoršen a ouřady si s tím nevědí rady.

A ke všemu máme teď nouzi o panny – ne a ne nějakou řádnou sehnat. Už je tu jen jediná a to je naše princezna. To si můžete myslet, co by král za to dal, kdyby jí nějak uchránil, ale i když slibuje hory doly, nikdo se nenajde, kdo by nás od Honzy osvobodil.

Tu se drak zasmál, pustil kouř z huby a povídá.

„Já vám od Honzy pomohu. Doveďte mne ke králi.“

Hostinský se zaradoval, dovedl ho ke králi a ten měl teprve radost. Padl drakovi kolem krku, ale z kouře a silného smradu se mu udělalo zle, že musel běžet k doktorovi a nechat slavnostních proslovů.

Drak se zatím převalil na dvoře na sluníčku a spal celé odpoledne. Když sluníčko zapadalo a byl čas dovést princeznu k Honzovi, sešlo se celé město před branami paláce. V šest hodin vyšla princezna, celá černě oblečená a za ní drak. Obyvatelé seřadili se za nimi do průvodu a tak táhli ke skále za město. Když došli k úbočí, řekl drak:

„Lidičky, teď jeďte domů a nechte nás tady o samotě.“

Lidičky se v pláči rozloučili s princeznou a vrátili se domů.

Drak s ní však vylezl nahoru až k díře, kde bydlel Honza. Z díry bylo slyšet strašné chrápání – Honza spal. Princezna sedla si tedy na kámen a drak se stočil u jejích nohou. Na nebi vyskákaly hvězdičky a i dole v městě bylo plno světýlek.

Ve všech oknech hořely svíčky a lidé se modlili, aby to s královskou pannou dobře dopadlo. O půlnoci rozlehlo se od skály strašné nadávání a pak děsný ryk a hřmot. Drak řval jako by hrom rachotil. Skála byla celá ozářená od červených a žlutých plamenů, jak drak s Honzou zápolil. K ránu všechno utichlo a skála byla pokryta sirným kouřem. Za prvního svítání běželo celé město ke skále. Nahoře bylo ticho. A když se nejsrdnatější vyškrábali až nahoru, našli tam draka zcela spokojeného, požírajícího poslední kousek z pravé nohy Honzovy. Vedle něho ležela princezna mrtvá; zalkla se v tom strašlivém smradu a kouři, ale zemřela jako panna.

Král měla z toho nesmírnou radost, poklepal drakovi na rameno, dal mu i šňupnout a na znamení vděčnosti, že tak statečně osvobodil říši od Honzy, daroval mu království a polovinu princezny na památku.

Zdroj: Eduard Bass Kukátko, Symposium 1970