Eduard Bass: Soukromé vlastnictví

Malý mužík s pichlavýma očima vstoupil do pokoje k mužíku ještě menšímu s očima pichlavějšíma.

„Dobrého jitra, soudruhu Sedmatřicítko Šestnáctkoviči,“ uklonil se malý menšímu. „I tobě dobrého, Pětašedesátko Čtyřiadvacítkoviči,“ přeskakujícím hlasem odpověděl menší malému. „Čekám na tebe.“ „Právě jsem přijel rychlíkem z Rybinska. Stávky mě zdržely, měl jsem tu být už včera.“

„Nevymlouvej se příliš na stávky! Nechtělo se ti, viď? Špatné svědomí, co? Checheche!“

„Nevím, Sedmatřicítko Šestnáckoviči, proč jste mne zavolali.“

Tož ty nevíš proč. Ku podivu. Ty si myslíš, že tě na čaj zvu z Rybinska až do Petrohradu. Na číšku čaje nebo na piknik na Něvském. Checheche! Či snad že tě do šantánu povedu, k zpěvačkám a tanečnicím?“

Menší mužík zrovna sršel zlobou. Hlas mu sípěl a chrastil, obličej se všecek zešklebil a zešpičatěl a pravice bezděky luskala před tváří malého soudruha, který stál tu rozpačitě a pomalu v ruce otáčel čepicí. „Nevím o ničem, soudruhu Šestnáctko.“ O ničem neví a my tadyhle máme už celý fascikl!“

A menší mužíček uchopil pravicí svazek úředních spisů, pleskl jimi o dlaň levice a ostře se zadíval na Pětašedesátku.

„Pěkně vedeš sovětu vzorný podnik. Všechno jsme nasadili, abychom správnou výchovou odstranili privileje, výhody a rozdíly mezi lidem pracujícím. Příjmení i jméno otecké jsme odstranili a nahradili číslicí, abychom dokumentovali rovnost všech. Pracovníci zrození ve druhé generaci přizpůsobili se po celé širé Rusi našim zákonům. Každý pracuje o svém díle ve prospěch republiky, nikdo se nevyvyšuje, nikdo se nehonosí a nevypíná nad druhé. Rovnost lidí, dosud jen diktovaná zákonem, dnes přechází lidem do krve. A co tys učinil na této dráze pokroku? Nic, zhola nic. Ba naopak: tys živil reakci. Tys choval tajnou úctu k jednotlivým zástupcům bývalé inteligentní buržoasie, dával jsi jim přednost před kvalifikovanými dělníky a těmto zas přednost před dělníky prostými. Posiloval jsi ideu soukromého majetku. Rozvracel jsi naše dílo, lichotil jsi potomkům měšťáků, nadbíhal jim a to všechno jen proto, aby ses dostal s jejich pomocí na moje místo do Ústřední správy. Je to pravda nebo ne?“

„Není to pravda, Sedmatřicítko. Vychovával jsem soudruhy v Rybinsku přesně podle výchovného předpisu Ústřední správy. Všichni mají stejná práva a stejné povinnosti. A na tvé místo jsem ani nepomyslil.“ Mlč!“ rozkřikl se Pětašedesátka. „Všechno je tu dokumentárně zjištěno. Mne neoklameš, chlapíčku! Víš, jaký je trest za pobuřování, jak ty je provádíš?“

Malý mužík zkřížil teď pohled s pohledem mužíka menšího.

„Stěnka, Pětašedesátko Čtyřiadvacítkoviči! Postaví tě hezky ke stěně, salva do tebe práskne a máš po soukromém majetku!“ Malý mužík se přimračil a hněvivě si změřil menšího.

„Takhle chceš, Sedmatřicítko, zbaviti se nepohodlného?“

„Chci, nechci. Je prokázáno, že podporuješ ve vzorném podniku ideu soukromého vlastnictví. Je prokázáno, že pracuješ pro reakci. Dávám ti tedy první výstrahu. Všichni jsme si rovni, majetek je odstraněn, a kdo spoléhá na to, že něco má, rozsévá první semínko protirevoluce. Pamatuj si to a vrať se. Tentokrát vycházíš z toho hladce, ale oko sovětů bude bdíti nad každým tvým konáním! Odejdi, Pětašedesátko, a pamatuj, že potřeme každou reakční propagandu vlastnictví v zárodku!“

*

Za čtvrt roku stál zase Pětašedesátka Čtyřiadvacítkovič před soudruhem Sedmatřicítkou Šestnáctkovičem.

„Zdráv buď, Sedmatřicítko!“

„Zdráv buď, Pětašedesátko!“

„Přijel jsem z Rybinska.“

„Co nového je ve vzorném podniku?“

„Pracujeme bezvadně. Máte zas nějaké výtky?“

„Hm – zdá se, že jsi se vzpamatoval. Není tu úředních námitek. Ku podivu! Ani se mi věřit nechce, že bych se byl klamal. Jsi teď po čertech opatrný.“

„Nepodezírej pořád. Sedmatřicítko, není to hezké. Štveš-li, porušuješ kázeň sám a víš, co tě čeká.“

„Jakže. Pětašedesátko? Stěnkou mi vyhrožuješ? Áá, chlapíčku, myslím, že jsem se přece nezklamal! Na mé místo chceš dostat, viď? Reakčníku!“

„Kde vidíš reakci? Pracujeme vzorně jako nikde jinde. Omezili jsme pracovní hodinu na dvě a půl hodiny. Všechno je společné: bydlení, jídlo, žena. Soudruzi jsou šťastni a spokojeni, a pod mým vedením mají jen jednu myšlenku: jak pomoci…“
„Počkat! Teď jsi se chytil! Mají jedinou myšlenku! Co jsem ti řekl posledně? Kdo něco má, rozsévá seménko protirevoluce. A ty trpíš nejen, že něco mají, ale že mají dokonce myšlenku! Nic není nebezpečnějšího, než když někdo má myšlenku. Myšlenka se vymyká kontrole. Myšlenka, toť zárodek kontrarevoluce. Mít myšlenku, toť soukromé vlastnictví, jež stát nemůže zabrat. Mít myšlenku, toť velezrada. Tak se, brachu, na mé místo nedostaneš! Přátelsky jsem tě varoval a ejhle! ty i myšlenky mezi soudruhy pěstuješ. Nic platno, půjdeš před soud, holoubku!“

A Sedmatřicítka Šestnáctkovič vykoukl za dveře a sípavým, udýchaným hlasem zavolal soudruhy strážníky.

„Zatkněte tohoto muže. Přiznal se, že šíří mezi soudruhy myšlenky. Každý prý má jednu. Mít něco je zločin. Předveďte ho k soudu. A ty, Pětašedesátko, můžeš v pevnosti přemýšlet, dostaneš-li se na mé místo, chachacha! Od tebe mám už pokoj!“

Pětašedesátce zablýskly oči.

„Jdu s vámi, soudruzi strážníci. Ale dříve zatkněte tohoto muže!“

Strážníci se udiveně podívali na Pětašedesátku.

„Jen se ho chopte! Copak jste to neslyšeli? Právě prohlásil, že má ode mne pokoj. Nuže? Mít něco je zločin. Mít něco je ohrožení sovětů. Obviňuji ho z reakce, kolčakovství, bílého teroru.“

Strážníci se vrhli na Sedmatřicítku Šestnáctkoviče, připoutali ho k Pětašedesátce Čtyřiadvacítkoviči a pak hnali oba spokojeně ze dveří.

„Tohle máme pěkný případ,“ smál se jeden.

„Neříkej to, Stodvanáctko!“ napomenul ho druhý. „Mít něco je zločin, a řekneme-li, že máme pěkný případ, musíme se sami zatknouti pro velezradu. (1919)

Zdroj: Eduard Bass Letohrádek Jeho Milosti a 20 jiných povídek z vojny vojenské i občanské, Vesmír 1921