Eduard Bass: Šrapnel

Když dlouhý Jack dokončil své vyprávění o koni, který ho zraněného přinesl v zubech do lazaretu, vyklepal lulku do ohně a rozhlédl se kolem.
Sežrán Winnipield kopl do ohořelého polena, až se skulilo do plamenů, a zabručel: „Někdy mají ty potvůrky víc rozumu než člověk. Jako Foxy…“
„Haló, co bylo s Foxym?“ zeptal se Oliver Hawthorne od Královských londýnských střelců.
„Povídej, Panenko!“
Sežrán Winnipield, přezvaný Panenka, podíval se na Olivera a řekl jen suše:
„Povím-li, nebudete věřit. Ale zachránilo mi to život.“
„Jen se neupejpej, Panenko,“ přidal se Kenneth Grindley od G. G. G. „Odhadni vzdálenost a pal!“
„To se zas bude prášit,“ ušklíbl se zrzravý Mac O´Calwey, také od tří G., „když se Panenka zdráhá, práší pak jako starý Churchil.“
„Ať mi první granát hlavu utrhne!“ rozkřikl se Panenka. „Co pak vy víte, zelenáči! Sotva že jste si strčili nos k Hulluchu, už jste utíkali k mamince pro náplast. Pamatujte si, chlapečkové: seržán Winnipield je z Huddersfieldu a není-li každé jeho slovo jako slovo bible, ať mi první granát hlavu utrhne…“
„Znamenitý nápad, Panenko,“ zvolal Hawthorne, „než se čaj uvaří, poví každý z nás jednu historku, jako byla Jackova. Ale každý se musí zavázat, že bude mluviti čistou pravdu, sic mu dá první granát rozhřešení!“
„Pro mne a za mne…“ zamručel Winnipield.
„Nehrejte si s ohněm,“ popíchl Mac O´Calwey, „Germans, zdá se, už se probudil.“
„Mladý pan Calwey bude tak laskav,“ odsekl Panenka, „a vleze mi na záda. Odtamtud je vidět Němcům přímo do oken.“
„Nezlob se, Panenko, a začni. Co bylo s Foxym?“
Seržán Winnipield prohrábl oheň a podíval se kolem. Tábořili v údolíčku a tam vlevo, za kopcem, krčily se v zákopech formace, jimž oni tu leželi zálohou. Byla tichá noc a jen odkudsi z velké dálky přinášel větérek táhlé a vytrvalé dunění kanonády. Vzadu, podél potoka, vozili střelivo; ale jinak bylo tu ticho a klidno.
„Nebudete tomu věřit,“ začal Winnipield, „ale kdo zná Foxyho, ví, že je to pravda. Je to nízký airedale-terrier a chytrý jako Senegalec. Dneska je u paní Winnipieldové v Huddersfieldu, v malém domku s břečťanem, a nevím, nezkazila-li mu ta dáma paštikami žaludek. Slyšeli jste všichni o řeži u Roye; to bylo tehdy, dokud se fronta neprotáhla až k moři. Jeli jsme tam rovnou z Calais a šlo o to, vpadnouti druhé německé armádě do boku. V noci jsme vyskákali z vagonů a už se šlo zrychleným pochodem kupředu. Ráno přišel rozkaz k odpočinku. Leželi jsme v lese, třetí skotský pluk vlevo od nás. V 9 hodin se mihli naproti na kopci němečtí huláni a zase zmizeli; podle rozkazu naše hlídky na ně nestřílely. Ve 2 hodiny vrčel nad námi aeroplán, za hodinu nato začali do nás Němci houkat ze dvou baterií. Byli jsme tiše až do večera. Ve tmě jsme vyrazili, Foxy se mnou. Lezli jsme pomalu, tak čtyři sta yardů za hodinu. Po půlnoci byli jsme z lesa venku; říkali, že na dva tisíce yardů před námi je silně zarostlý břeh potoka, kde je nutno se uhnízditi. Foxy byl neklidný; pohladil jsem ho, ale byl bych dal dva penny za to, kdybych byl mohl zůstati v lese. Ale vše marno. Musili jsme ven. Vylítli jsme z křovin jako kolčavky a hnali jsme se temnou rovinkou. Víte, jak to dopadlo; na půl cestě vyšlehlo naproti světlo, veliké světelné tykadlo klouzlo po krajině a opřelo se zrovna o nás. Strojní pušky spustily pekelný cake-walk, a nejveselejší hoši jali se metati divné kozelce. Běžel jsem kousek zpět; pak jsem cítil, jak mi něco žvachtá v botě. Pak jsem cítil, že mne něco pálí; pak se to všechno kolem začalo točit, že jsem nemohl udržet rovnováhu a svalil jsem se.“
V té chvíli ozval se táhlý hvizd nad kopcem a zrovna nad hřebenem vybuchl šrapnel.
„Haló,“ zvolal O´Calwey, „začíná to zase ztuha. Panenko, buď tak laskav a mluv pravdu. Nerad bych, abys pil čaj bez hlavy.“
„Zdá se,“ řekl jen Winnipield dívaje se na kopec, nad nímž vybuchávaly teď šrapnely jeden za druhým, „zdá se, že nám chtějí omakati tamhle train. Něco se chystá, hleďte, i generál přijíždí.“
„Obléká si rukavičky, aby se nepošpinil. Doufám, že se v klidu navečeřel a že mu útok nepřekazí trávení. Ale, pokračuj, Panenko. Co bylo s Foxym?“
„Probudil jsem se, když svítalo. Leželo nás tam jako šišek a Foxy běhal mezi námi, čmuchaje a hledaje mne. Haló, Foxy! zavolal jsem a přilétl ke mně, jako když běžel v Huddersfieldu o závod. Měl jsem třikrát prostřelenou nohu – čistě proťuknutou, nutno říci, jako zpáteční lístek dostavníku. Zvednout se nešlo. Čekal jsem tedy, co bude, a Foxy mne tiše olizoval. Ráno vylezli Germans z vrbiček u potoka a táhli, pušky před sebou, jako když jdou na koroptve. A za nimi hned sanita s nosítky. Fox vtáhl do sebe vzduch a zakňučel. A když se blížili ke mně, postavil se, potvůrka, na zadní nohy a dělal mi u hlavy panáčka, zrovna jako když v Huddersfieldu prosil o cukr. Zůstali stát a dali se do smíchu. A já sám jsem té chvíle plakal i smál se současně. Cizí důstojník přišel a chtěl Foxyho pohladit, ale pes začal vrčet. Důstojníku se to líbilo, volal na něj, ostatní Germans pomalu stáhli se k nám a začali Foxyho škádliti. A Foxy štěkal a skákal, točil se do kolečka, rafal po nich a zase utíkal a najednou všichni jsme zapomněli, že jsme u Roye a že se na kopcích kolem rozduněla kononáda. Trvalo to asi čtvrt hodiny; Foxy už vyplazoval jazyk. A v tom to třesklo v lese napravo a někdo vykřikl: „Jesus“ a začalo to praskat tu a tam a Germans nechali Foxyho Foxym a horempádem hrnuli se zase do vrbiček. Ležel jsem tam do večera a v noci si naši pro mne přišli; byl to třetí skotský pluk, který se někde zdržel a přitáhl až ráno. Ale nebýti Foxyho, byli by mne chlapíci dávno odnesli na své obvaziště a dnes bych seděl někde v koncentračním táboře a neposlouchal, jak to nad námi praská.“
„Vypadá to vážně,“ prohodil Oliver Hawthorne. A vskutku, Němci natahovali dostřel a šrapnely vybuchovaly již na úbočí kopce.
„Zdá se, že pán v rukavičkách chystá se osloviti vojáky,“ zamručel Dlouhý Jack, dívaje se na generála, jenž přicházel k jejich ohni.
„Vskutku,“ zvolal Winnipield, „Calweyi, nabídni mu čaje!“
„A už vyskočil, salutuje:
„Sire, poslušně hlásím: seržán Winnipield, tři muži od Královských londýnských střelců, tři muži od Gardových granátníků glasgowských – jako spojovací hlídka zákopů a reserv.“
„Dobrá, hoši,“ odvětil generál, „doufám, že se všem vede dobře?“
„Vypadá to jako malý piknik s ohňostrojem, sire. Je snad libo trochu čaje? Je znamenitý – od Hulstena & Co.“
„Nemůže škodit, hoši. A o čem jste si povídali? Díval jsem se na vás.“
„Sire, jen tak, z dlouhé chvíle. Každý má svou historku, jak mu někde šlo o kůži.“
„Ba, až půjdeme domů, budeme moci všichni vyprávět.“
„Ale my tady, sire, jsme se zapřísáhli, že promluvíme jen svatou pravdu. Ať nám raději šrapnel hlavu utrhne. Tak zní formulka.“
„Výborně, hoši. Já sám prožil jednou po čertech horkou chvíli.“
Winnipield zahleděl se nahoru, kde to bzučelo a třeskalo, a bručel si do vousů:
„Pán v rukavičkách hodlá vyprávěti. Ať si dá pozor. I pro něho platí formulka.“
Generál vzal šálek čaje a začal svou historii.
„Bylo to tehdy u Loosu. Třetí brigáda byla v ohni, a bylo zle. Všechny reservy už se bily a Němci hnali se na nás jako ďáblové. Náhle přijede ke mně pobočník a křičí: „Na konci vesnice začínáme kolísat!“ Bylo to pravda – tam byla nejostřejší palba. Jako blesk projela mi hlavou myšlenka: „Teď anebo nikdy!“ A odhodiv mapku popadl jsem vedle ležící karabinku a vrhl se do spojovacích příkopů. Ano, přátelé, v té chvíli jsem pocítil, že mé místo je v prvých řadách mých vojáků. A přes volání pobočníkovo vrhl jsem se, kde vřava byla nejprudší, nedbaje nebezpečí, vnikl jsem do nejpřednějšího zákopu, kde smrt řádila…“
„…húúúú – boms!“ zařvalo to ve vzduchu a šrapnel rozhodil generála, seržána, tři muže od Královských střelců i tři muže od G. G. G.
*
Když se Winnipield probral z omámení, pomohl na nohy i zrzavému O´Calweyovi a spolu shledávali ostatní. Byli všichni až na generála.
„Říkal jsem,“ bručel Panenka, vida na zemi ruku v bílé rukavičce, „že i pro něho platí formulka. Nedal si říci. Calweyi, postav znovu na čaj!“ (1916)
Eduard Bass Letohrádek Jeho milosti a 20 jiných povídek z vojny vojenské i občanské, Vesmír 1921