Ve „Venkově“ byla nedávno výzva, aby autoři poslali redakci zábavné přílohy krátké povídky z venkovského života. Poslal jsem tyto tři; ku podivu, nebyly přijaty!
Komu se nelení, tomu se zelení
Půlláník Vyhejbálek byl člověk pracovitý. Již před slunce východem obcházel svoji usedlost, nakrmil dobytek a sebe, načež se umyl a jel s čeledíny na pole. Byla radost se na ně podívati: kam oko a katastr sahaly, všude se zelenaly lány polí, lesů a pastvin. Však se také Vyhejbálek nadřel jako kůň. Všude ho bylo slyšeti; tu vypeskoval čeledína, oral-li příliš mělko, tu zas vyčinil mladšince, nedbale-li dojila, tu se zas vyřítil na nezdárné kluky, kteří se drze opovážili sbírati klásky na Vyhejbálkově strništi. Z těchto těžkých prací a starostí vytrhlo Vyhejbálka jediné polední zvonění; jsa člověk mysli nábožné, sňal klobouk a vroucně zasedl k mírnému obědu, skládajícímu se z mastné polévky, řádného kusu ušípaného s knedlíky, zelí a Lidového deníku. Hodinka po obědě byla věnována vzdělání; tu ulehl na pohovku a běda tomu, kdo by se ho odvážil probuditi. Odpoledne začal tento horečný shon nanovo. Tak se půlláník Vyhejbálek otáčel od rána do večera, ba nedal si pokoje ani v noci, kdy se ještě točil ve ferblu a protože byl půlláník Vyhejbálek muž poctivý, pracovitý a bohulibý, padala mu karta a jeho výhry rostly jako jeho jmění a on často říkával sousedům, když dostal čtyři zelené do ruky: „Vidíte, přátelé, já to vždycky povídám: Komu se nelení, tomu se zelení!“
Nevděk světem vládne
Kdo z měšťáků neznal by Zábrdovského mlýna? Kolik jich tam putovalo s baťochy na zádech v dobách nejhorších? A kdo by nevzpomínal na pana otce Hrabánka, který nedbal ani zákazů, ani předpisů, ani maximálních cen a prodal rád každému, kdo jen to mohl zaplatiti! Ještě na začátku války byl Zábrdvoský mlýn jen malý podhorský hrkálek o jednom složení, ale díky neúnavnosti a přičinění rozšafného pana otce byl každým rokem zvětšován, že se po čtyřech letech války vypínal v těch místech mohutný parní mlýn s pilou, turbinou a malou elektrárnou, která zásobovala světlem celé okolí i s kostelíkem. Však si taky pana otce všichni vážili! Sám pan okresní hejtman si k němu často zajížděl a jak už byl pan otec štědré povahy, nikdy pana hejtmana nepropustil s prázdnou. O jeho dobrém srdci šla pověst celým krajem a zvláště se vyprávělo, jak se zarmoutil, když se dověděl, že stará Kloučková umřela na samotě nedaleko mlýna hladem. „Pročpak si ta ženská ke mně nepřišla,“ říkával pan otec mlečům hlasem pohnutým a rozlítostněným, „jistě měla ještě nějakou košili nebo vlňák, za níž bych jí byl milerád mouku vyměnil!“
Nenadál se pan otec, že hamižnost lidská bude mu záviděti i ten kousek blahobytu, kterého si přes nebezpečí persekuce a žalářování vydobyl.
Psalo se léta Páně 1919. Byl mlhavý, nevlídný večer, kdy si pan otec, pokuřuje vonné trabuko, vyšel na procházku, předepsanou mu lékařem. Krajina kolem zdála se liduprázdná; když však pan otec došel ke kříži na rozcestí, vyskočil, jako by ze země vyrostl, podruh Kostižer a mávaje pádnou sukovicí uchopil bezbranného pana otce za trabuko a křičel: „Zatracenej keťase, ty lumpe zlodějská, vrať mi přeplatek nebo tě udám!“
Pan otec Hrabánek zarmoutil se velice nad tímto novým důkazem zdivočilosti prostého lidu. V prvé chvíli chtěl požádati četníka, aby Kostižerovi domluvil, protože však žádného neviděl, sáhl do kapsy a vyplatil neurvalci peníz, kterého požadoval. S drzým výsměchem přijal tento a odešel rovnou do kořalny, ani nepozoruje, že mezi penězi byly dvě stokoruny s falešným kolkem, které pan otec obdržel za krupici od jednoho sociálně demokratického redaktora, z čehož je nejlépe viděti, kdo je vlastně škůdcem domkářů a podruhů, byť šlo o alkoholika. Šlechetný pan otec sám odebral se toho večera do vinárny, kde v zatrpklé náladě nemohl zapomenouti na trapný onen výstup a ještě při šesté lahvi zbrblavě vykládal Kramářově podobizně na zdi: „My dva to poznali: nevděk světem vládne!“
Pozdě bycha honiti
U Holubů mají študenta. Říkají mu Frantík a je to prase. Celý den leží na hnoji a nic nedělá. Jen žere. Děti na něj volají: „Františku!“ Ale on se ani nehne. Holubovi mají s ním velikou starost, aby dobře žral. A študent je vybíravý. Žere jen to nejlepší.
Je parné letní odpoledne. Nic se ani nehne. V tom slyš! Vrzla vrátka. Chudá žena s děckem na ruce přišla na zápraží. Pes Vořech se na ni vrhl, až se děcko rozplakalo. Hospodyně Holubová však je okřikla. „Co nám nesete?“ otázala se ženy.
„Prosím vás pro boha o trochu mlíčka pro to dítě. Zaplatím, co chcete!“ odpověděla žena. Hospodyně byla na rozpacích. „Co myslíš, muži,“ obrátila se k vyšedšímu hospodáři, „to mléko dnes není nějak dobré. Snad bychom je mohli přenechat?“ „Ať nám vlezou na záda,“ odvětil hospodář, „jen to dej praseti.“ A protože byl muž jemných mravů, neřekl chudé ženě ani jednoho sprostého slova, nýbrž odešel a práskl jen dveřmi. Hospodyně pak sama vyhodila chudou ženu s děckem a nalila mléko praseti do koryta. Prase se s obvyklou hltavostí nažralo. Že však mléko nebylo dobré, prase se převalilo a chcíplo. S nářkem přiběhli hospodář i hospodyně ke hnoji. Všechno kříšení bylo marné. Prase bylo mlékem otráveno. Tu pokývala hospodyně hlavou a pravila: „Vidíš, měla jsem je přece jen raději dát tomu ubohému fakanovi!“
Zdroj: Eduard Bass Letohrádek Jeho Milosti a 20 jiných povídek z vojny vojenské i občanské, Nakladatelství Vesmír 1921
