Elektřina. Léčení elektřinou

Vítězný pokrok elektřiny, zvláště pak prakticky důležité upotřebení její v elektrotechnice, jakož i znamenité úspěchy léčení elektřinou vzbuzují nejen den ke dni rostoucí všeobecný zájem, ale i potřebu kruhů nejširších seznámiti se blíže se základními pojmy elektrickými. Jezdíme ve vozech elektrické dráhy, procházíme se po ulicích osvětlených obloukovými lampami, podivujíce se nádherně osvětleným skříním výkladním, bavíme se v divadle, kde nás překvapují světelné effekty světlem elektrickým dosažené, dočítáme se v denních listech neobyčejných zpráv o pecích elektrických, v jichž obrovském žáru připraviti lze látku řezající hravě nejtvrdší ocel, o telegrafii, která nevyžaduje drátů a kterou se v novější době umožňuje přenášeti depeše do vzdálenosti 2000 km beze všeho spojení. Ve veřejnosti i domácnosti opakuje se častěji slovo „elektřina“ a mnohý touží věděti více o záhadné této mohutnosti přírodní, než kolik mu podává příležitostná návštěva elektrárny, nebo rozmluva s řidičem vozu elektrické dráhy, zahájená po nápravě náhodou spálené pojistky.

Kdo spokojí se s málem a koho odstrašuje studium knížky, z nichž mnohá připomíná příliš živě přísnou tvář učitele či professora, nechť přečte tyto řádky, nehledaje v nich ovšem „nauky o elektřině“, ale pouze jednoduchý výklad základních pojmů elektrických, které nutno ovládati, máme-li porozuměti kterémukoliv úkazu elektrickému.

V lékařství užívá se v nynější době elektrického proudu velmi často a laika zastrašuje pohled na rozmanité aparáty a batterie spojené hrozivě nakroucenými dráty, neboť očekává nemilé pocity, maje pouze zkušenost nepříjemného účinku elektrické jiskry nebo střídavých proudů induktoria.

Bližší poznání tajemných dějů elektrických zbavuje této bázně a vzbuzuje k elektrickým metodám léčebným zaslouženou důvěru.

V druhé polovici století minulého spojeny byly jednotlivé nauky fysikální na základě principu, který pro výklad základních pojmů elektrických jest nezbytným. Princip tento předem zde vyložíme.

Zvedáme-li desetikilogramové závaží se země, abychom je položili na stůl, pravíme, že silou svých svalů překonáváme váhu toho tělesa. Váha tělesa objevuje se buďto jako tlak závaží, nalézá-li se toto v klidu, anebo jest příčinou zvláštního toho pohybu, který nazýváme volným pádem. Volný pád jest charakterizován na určitém místě povrchu zemského stálým urychlením, tj. stálou změnou rychlosti za jednotku času. Měříme tedy váhu tělesa nejen jeho hmotností (množstvím), ale i urychlením, které mu tíže (přitažlivost zemská) uděluje. Poněvadž pak rozmanité síly jako např. v hořejším případě síla váhu těles může udržovati v rovnováze, měříme sílu vůbec součinem hmoty a urychlení.

Působí-li síla proti silám jiným, takže tyto překážky podél nějaké dráhy překonává, mluvíme o vykonané práci, kterou jednoduše definujeme součinem síly a dráhy ležící ve směru působící překážky. Zvedáním břemen vykonáváme práci tím větší, čím větší síly překonáváme (čím těžší břemeno) a čím je větší výše, kam těleso zvedáme. Těleso vyzdvižené může se ovšem pohybovati zase k zemi, při čemž práci vykonává. Práce při zdvižení spotřebovaná rovná se práci pádem vykonané. Zvedáním nabývá těleso mohutnosti práci vykonati. Podobné mohutnosti vykonati práci čili energii ve smyslu širším, nabývají tělesa zahřátím, elektrisací atd. Energie rozmanitých tvarů, mechanická, tepelná, elektrická zářivá, chemická, mění se z jedné formy ve druhou, nikdy však z ní se ničeho neztrácí, nebo samo sebou nepřibývá. Práce, energie není za darmo, ale také ne nadarmo – toť jednoduchý význam zákona o zachování energie, od něhož při těchto úvahách vycházíme.

Promění-li se tedy práce mechanická např. v teplo, povstane vždy z určité práce určité množství energie tepelné. Jinými slovy jednotka práce mechanické odpovídá určité jednotce energie tepelné, určité jednotce energie elektrické atd.

Teď teprve pochopí čtenář, nač tento dlouhý výklad! Veličiny elektrické přímo měřiti nelze, možno však měřiti účinky mechanické, tepelné, světelné atd., které zjevům elektrickým připisujeme a kterými dle zákona o zachování energie veličiny elektrické číselně jsou určeny. Především tedy nutno k vysvětlení definici základních veličin elektrických uvésti některé jednotky mechanické.

Za základ zvoleny byly jednotky délky, hmoty a času; tak měříme délku na cm, hmotu na g a čas na sec. Všechny jednotky, které z těchto tří základních jsou odvozeny, nazývají se absolutními a systém jich často se poznamenává: (cm, g, sec).

Pohybuje-li se těleso rovnoměrně, tak že za každou vteřinu urazí dráhu 5 cm, jest rychlost jeho pět absolutních jednotek rychlosti.

Urychlení tíže v Praze jest 981 j. abs. to znamená, že při volném pádu přibývá rychlostí vždy o 981 cm za sec.

Některé jednotky často užívané mají své jméno, někdy jsou to jednotky absolutní, jindy s těmito souvisí známým jednoduchým způsobem.

Tak sluje abs. jednotka síly t. j. síla, která hmotě jednoho gramu uděluje urychlení jednoho cm za sec., dynou; milion dyn nazývá se megadynou. Podobně má zvláštní jména abs. jednotka práce, t. j. práce vykonaná silou jedné dyny po délce 1 cm. Práce tato sluje erg, milionkráte větší práce nazývá se megaerg. V praxi užívá se též jednotky práce, zvané „joule“, která se rovná 10 megaergům. Pojmem prakticky důležitým jest práce za určitý čas vykonaná, abs. jednotkou této intensity pracovní (výkonnosti) jest jeden erg za vteřinu. Praktickou jednotkou jest watt čili výkonnost jednoho joule za vteřinu. Mimo to užívá se v praxi starší jednotky výkonnosti tzv. „koňské síly“ určené prací 75 kilogramometrů za vteřinu. Kilogramometrem nazývaná práce vykonaná při zdvižení 75 kilogramů do výše jednoho metru.

Poněvadž kilogramem označujeme v době moderní pouze hodnotu, nikoliv pak váhu, upustilo se od starší jednotky práce, zvláště když novější jednotka práce „joule“ jest přibližně asi desetinou kilogrammetru.

Přesně jest určena koňská síla vztahem koňská síla =  735,5 watt = 0,7355 kilowatt, přibližně jest koňská síla (HP) asi tři čtvrtiny kilowatt.

Čtenáře snad zaráží tento výčet mechanických jednotek, o nichž se mu zdá, že nemají souvislosti s úkazy elektrickými. Nechť si však vzpomene na pokus, který jistě že viděl anebo sám opakoval. Třená tyč pečetního vosku přitahuje lehounká tělesa – jinými slovy nabývá vlastnosti, projevující se zvedáním hmoty do výše, vykonáváním práce. Onu vlastnost nazýváme elektrickou a jako vážením můžeme srovnávati hmoty, tak také měřením síly, kterou se přitahují neb odpuzují tělesa elektrická, můžeme měřiti množství elektřiny, nestarajíce se nikterak o hypothesu o vnitřní podstatě „elektřiny“.

Pokusy učí, že elektrického působení do dálky ubývá; známe-li zákon, jimž se vyjadřuje závislost působení elektrického na vzdálenosti elektrovaných těles, můžeme množství elektrické definovati.

Za absolutní jednotku elektrického množství prohlašujeme to množství elektřiny, které na stejně velké množství ve vzdálenosti 1 cm působí ve vzduchu silou jedné dyny.

Chceme-li charakterisovati elektrický stav nabitého vodiče, nestačí k tomu udání elektrického množství na vodiči, právě tak jako bychom neměli určité představy o hydrostatických poměrech v nádobě, o níž by bylo pouze známo, že obsahuje 10 litrů vody. V úzké nádobě dosáhne se hořejším množstvím vody tlaku na dno, v nádobě široké – týmž množstvím vody – tlaku pouze nepatrného. Analogicky můžeme týmž množstvím elektřiny různé vodiče nabíjeti různě. Přesvědčujeme se o této vlastnosti nabitých vodičů spojením jich v elektroskopy neb elektrometry, které ukáží účinkem mechanickým různě velkou práci elektrický onen stav charakterizující.

Přibližujeme-li tělesa souhlasně elektrická k sobě, vykonáváme práci; podle zákona o zachování energie nemůže se tato práce ztratiti, ale objevuje se jako potenciální energie elektrická, tj. energie, která se zase aktuálně, dynamicky projeví, když síly, jimiž elektrovaná tělesa byla přibližována, působiti přestanou.

K převádění elektrického množství z jednoho místa povrchu vodiče na jiné místo povrchu, není potřebí žádné práce; jinými slovy povrch vodiče má všude týž potenciál. Také v isolatoru vodič obklopujícím jsou plochy téhož potenciálu (hladiny), má-li však např. jednotka elektrického množství přejíti od jedné hladiny vzdálenější k hladině bližší, vykonává nebo spotřebuje při tom práci – velikostí této práce měří se potenciálný rozdíl v obou hladinách.

Ve skutečnosti rozhoduje vždy potenciálný rozdíl; je-li udán potenciál, je tím míněn rozdíl potenciálný daného místa a země, jejíž potenciál se považuje za stálou veličinu. Potenciály nižší, nežli je potenciál země, označují se znamením záporným.

Poly galvanického článku mají různý potenciál; při vodivém spojení může proto elektrické množství přecházeti s místa vyššího potenciálu na místo potenciálu nižšího.

Rozdělení elektřiny na povrchu vodiče záleží na tvaru vodiče. Má-li vodič tvar koule, jest toto rozdělení stejnoměrné. Různé velké koule, mají-li býti nabity na týž potenciál, potřebují k tomu různé množství elektřiny. Koule o poloměru 1 cm nabíjí se jednotkou elektrického množství na jednotku potenciálu. Poloměr koule vodivé měří její elektrickou kapacitu. Kapacita jest definována poměrem elektrického množství a potenciálu této elektřiny na povrchu vodiče. Velikou kapacitou vyznačují se kondensatory t. j. dva vodivé povrchy, oddělené od sebe vrstvou isolatoru (Lejdská láhev, Franklínova deska).

Kapacita jich záleží nejen na velikosti vodivých ploch, ale i na tloušťce vrstvy isolující a na povaze isolatoru. Kondenstor s isolující vrstvou paraffinu má dvakrát větší kapacitu, než týž kondensator, v němž jest isolatorem vzduch. Předešlé číslo sluje dielektrickou konstantou paraffinu.

Potenciálný rozdíl na dvou místech isolatoru způsobuje tlak na isolator; vyrovnání různých potenciálů vodičem děje se proudem, vyrovnání isolatorem elektrickou jiskrou. Obé jest podmíněno množstvím elektřiny, která prochází za určitý čas a velikostí potenciálního rozdílu, jenž výboj způsobil.

Aby elektrický proud trval, nutno potenciální rozdíl neustále udržovati. O zařízení, kterým se tak děje, pravíme, že jest zdrojem elektromotorické síly proudu. Elektromotorickou sílu měříme pak určitým rozdílem potenciálným. Při článku galvanickém povstává tato elektromotorická síla z chemické akce látek v článku se stýkajících, při dynamoelektrickém stroji z mechanické práce, která se spotřebuje při pohybu armatury v magnetickém poli elektromagnetu.

Množství elektřiny, které vodičem za jednotku času probíhá, nazývá se intensitou proudu. Různě intensivní proud způsobuje podél i uvnitř dráhy své různě veliké účinky. Málokterou energii lze tak snadno přeměniti v jinou, jako právě energii elektrickou – z toho plyne, že lze intensitu proudu měřiti na základě kteréhokoliv účinku, souhlas rozmanitých měření zaručen jest zákonem o zachování energie.

Pro definici jednotky intensity elektrického proudu zvolen byl účinek elektromagnetický, působení proudovodiče na magnetku. Proudovodiči dána jednoduchá forma kruhu, v jehož středu se nalézá magnetický pól. Proud má jednotku intensity, když působí délkou 1 cm na magnetický pól jednotlivý ze vzdálenosti 1 cm (oblouk kruhového vodiče jest veden poloměrem 1 cm) silou jedné dýny. Pro praxi zvolena za jednotku intensity proudu intensita desetkráte menší a dán jí název 1 ampére.

Absolutní jednotka intensity proudu, jak právě byla uvedena, nazývá se elektromagnetickou, dle svého odvození. Hledáme-li z této definice velikost elektromagnetické jednotky pro množství elektrické jako toho množství, jež při proudu intensity jedna za jednu vteřinu průřezem vodiče projde, najdeme veličinu, jež obsahuje 300 000 milionů jednotek elektrostatických.

Praktickou elektromagnetickou jednotkou elektrického množství jest ono množství, jež při intensitě jednoho ampére projde průřezem za 1 sec. Množství toto sluje ampérsecunda nebo 1 coulomb.

Jednotka elektromotorické síly definuje se z úkazu indukce. Známa jest totiž souvislost elektrom. síly, vznikající ve vodiči, jenž se pohybuje v magnetickém poli kolmo k silokřivkám, s délkou vodiče s rychlostí, jíž se pohybuje s intensitou pole magnetického.

Elektromotorická síla proudu indukcí v pohybujícím se vodiči vznikající má hodnotu jedné, když vodič 1 cm délky pohybuje se rychlostí 1 cm/sec. kolmo k své délce a kolmo k silokřivkám magnetického pole intensity jednotkové.

Tato absolutní jednotka síly elektromotorické jest velmi malá, byl proto pro účely praktické za jednotku zvolen její 100milionový násobek a nazván 1 volt. Přibližně má elektrom. sílu jednoho volt článek Daniellův, článek Bunsenův asi 1,9 volt, akkumulator 2 volt. Proudí-li vodičem proud intensity jednotkové při elektromotorické síle jednotkové, pravíme, že vodivý kruh klade proudu odpor jednotkový.

Praktickou jednotkou galvanického odporu, který vedle rozměrů vodiče (délky a průřezu) závislý jest na jeho jakosti, jest odpor vodiče, jímž při elektrom. síle 1 volt proudí proud 1 ampére. Praktická tato jednotka sluje 1 ohm. Odpor 1 ohmu má sloupec rtuťový průřezu 1 mm a délky 106,3 cm při temp. 0^o. Kdybychom chtěli realisovati 1 ohm z drátu měděného 2 mm silného, bylo by k tomu potřebí délky asi 18 ½ metru.

Práci proudu elektrického určíme součinem elektrického množství a potenciálního rozdílu, výkonnost proudu součinem intensity a rozdílu potenciálního.

Prakticky měří se tato výkonnost  ve volt – ampére čili 100,000.000 x 1/10 = 10milionovému násobku jednotek absolutních (erg za sec.).

Výkonnost práce 1 joule za sec. nazývá se, jak již uvedeno bylo, 1 watt, výkonnost tisíckráte větší 1 kilowatt.

Jak patrno z pojmu intensity, nutno násobiti intensitu časem, chceme-li obdržeti množství, podobně z výkonnosti dostaneme práci, znásobíme-li časem. Značí tedy název ampér-hodina elektrické množství, jež za hodinu při intensitě proudu 1 ampére průřezem vodiče proběhlo, podobně název kilowatt-hodina značí práci, kterou stroj pracuje výkonností tisíc watt vykonal během jedné hodiny.

Promyslí-li čtenář uvedené definice a seznámí-li se s příslušnými názvy, porozumí, kterak možno energii elektrickou prodávati právě tak jako uhlí a jiné hořlavé látky, v nichž ukryta jest energie tepelná.

Energii proudu elektrického lze nejen přeměniti v rozmanité energie jiné, jako tepelnou, světelnou, chemickou atd., ale též měniti v důležitých těch jeho faktech, totiž intensitě a síle elektromotorické. Proudy mocné intensity a malé síly elektromotorické lze transformovati na proudy slabé, ale o vysoké síle elektromotorické a naopak. Proudy stejnosměrné, o kterých dosud byla řeč – lze měniti na proudy střídavé, skládající se z jednotlivých proudů, třeba jen nepatrný zlomek vteřiny trvajících a směr svůj střídajících. Prof. Dr. V. Novák.

První počátky používání elektřiny k účelům lékařským spadají prý do dávných dob starověku. Tenkráte chovány byly zvláštní ryby (snad kupř. rejnok elektrický) ve velikých vodních nádržkách, aby nemocným lidem tam se koupajícím rány zasazovaly a tím je sílily a uzdravovaly. Potom po celá dvě tisíciletí léčení elektřinou žádného spolehlivějšího a účelnějšího způsobu nedosáhlo. Ba ještě ani tenkráte pravý pokrok v užívání elektřiny k potřebám lékařským se neobjevil, když již dosti vhodný přístroj pro léčení statickou elektřinou (1745) čili pro franklínování a přístroj pro léčení indukovaným proudem (1831) čili pro faradování dobře byl znám.

Teprve práce Duchennovy r. 1847 – 1850 uveřejňované první jasný názor podaly o tom, co a jak na chorém lidském těle elektrováním léčiti by se mohlo. Duchenne totiž první pozoroval, že elektrický proud chvěje určitými svaly právě toho místa, kde se na neporušenou kůži lidskou vlhká elektroda pevně přitlačí. Postupně pak zjistil, na kterých bodech a v jak velikých prostorách na každý jednotlivý nerv a sval elektřinou působiti možno. Tyto jeho výzkumy byly v lékařství hned využitkovány a elektřině trvalé prakticky upotřebení především k léčení nemocí nervových a svalových zajistily. Duchenne přihlížel jenom k účinkům faradického proudu.

Skoro současně s ním Remak konal pokusy, zdali by konstantního proudu galvanického čili galvanování k lékařským účelům upotřebiti se dalo, neboť v té době fysikové (Daniell, Bunsen) již trvalé a levné galvanické batterie sestrojili a se silným, konstantním proudem galvanickým bezpečně pracovati dovedli. Tím spojil Remak pokrok ve znalosti elektřiny s pokroky, jež mezi tím učinila věda lékařská v poznávání zdravého i nemocného těla lidského vůbec a hlavně opět jeho ústrojí nervového.

Od té doby, čím přesnější stroje elektrické byly vynalézány, tím přesněji účinek slabého nebo silného elektrického proudu na ústrojí lidské byl zkoumán a tím přesnější léčení elektřinou mohlo býti zaváděno.

Ale nejenom léčení elektřinou, elektrotherapie, nýbrž i poznávání nemocí nervových a svalových pomocí elektřiny, elektrodiagnostika se vyvinula. Elektrický proud lékařům tedy nyní ukazuje, zdali např. ochrnutí některého údu podmíněno jest onemocněním mozku nebo míchy, t. j., zdali jest centrálního původu, nebo zdali nehybnost údu vznikla jedině přímým onemocněním jeho svalů a nervů, t. j., zdali jest periferního původu. A na základě odlišování tohoto usnadňuje elektrický proud lékařům ještě i předpověď o tom, zdali nemoc jest rázu těžkého, nebo zdali lehce asi proběhne.

K vývoji vědecké elektrodiagnostiky a elektrotherapie značně přispěly Pflügerovy pokusy o napjetí dráždivosti elektrické (elektrotonus) na nervu žabím. Vedeme-li konstantní proud žabím nervem, vzniká v okolí – polu, kathody, pásmo se zvýšenou dráždivostí tj. katelektrotonus. Naopak, v okolí + polu, anody, vzniká pásmo se sníženou dráždivostí, nazvanou anelektrotonus. Dle toho všeobecně se usoudilo, že pol záporný ústrojí nervové dráždí a pol kladný že je utišuje. A. Brenner na základě tom uspořádal svou pólovou methodu proudem galvanickým. Ale svrchu dotčený Remak již před Brennerem postavil svou methodu směrovou, při níž hlavní váhu kladl nikoli na poly, nýbrž na směr proudu galvanického. Tvrdil, že některé nemoci mají se léčiti proudem procházejícím od míchy ke končetinám, t. j. proudem sestupujícím a jiné proudem běžícím od končetin k míše čili proudem vystupujícím. Která z obou právě zmíněných method jest lepší, dosud není určitě rozhodnuto. Taktéž není ještě zúplna jisto, kdy jest lépe na nemocné tělo elektrody nehybně přiložiti, elektrovati stabilně, a kdy jest lépe jednou, účelně zvolenou elektrodou tělo jaksi potírati, elektrovati labilně; nebo kdy se má při stabilním elektrování proud přerušovati (intermittovati), a kdy se má směr jeho v určitých malých přestávkách převraceti (Voltovy alternativy). Zajisté asi každá methoda v příhodně zvoleném případě ukázati může své přednosti.

Dlouholetá zkušenost předpisuje asi následující všeobecná pravidla: Především hleďme vystačiti s málem! Elektrování nesmí trvati příliš douho. Častokráte postačí ½ - 2 minuty. Některý nemocný může býti elektrován jenom ob den, jiný třeba denně, i dvakrát denně. Ve vleklých případech nejednou se osvědčilo po šestinedělní až osminedělní léčbě po celý měsíc elektrování přerušiti a teprve po tak dlouhé přestávce započíti léčení elektřinou znova. Podobně není radno užívati hned velmi silného proudu a lekati nemocného jeho prudkým účinekm. Příkaz elektrovati naprosto neznamená dělati někomu bolest. Stačívá galvanický proud té síly, aby nastalo lehké pálení kůže, a jest dostatečně silným ten proud faradický, který vyvolává mírné stahování se svalů. Ale bez řádných přístrojů, které sílu účinkujícího proudu přesně odměřují, tj. bez galvanometru, voltametru, elektrodynamometru, faradimetru, neb aspoň Dubois-Reymondových sáněk elektřinou vůbec léčiti nelze. Také však ani intelligentní člověk, jenž s elektrotechnikou dobře obeznámen jest, nemoha své fysikální vědomosti sloučiti s nezbytnou znalostí lidského těla a jeho potřeb, léčiti elektřinou sebe nebo jiné troufati si nemá. Tím méně laik.

Léčiti elektřinou přináleží jedině lékaři. Jedině ten je s to, aby pro naskytnuvší se onemocnění příhodný elektrický proud a přístroje dobře zvolil a přiměřenou methodu, sílu proudu a čas léčení předem si ustanovil. Každý jiný zachází s elektřinou tak lehkomyslně a tak neopatrně, jako se zacházívá s mnohou nebezpečnou hračkou.

I slabý proud elektrický účinkuje na lidské tělo očividně a značně (katalyticky). V první řadě nápadnou jest jeho působnost na nervy cévohybné a oběh krevní. Oba poly stejně vyvolávají nejprve stažení cév. Ale za krátko stažení cév mizí a cévy nad obyčej se roztáhnou. Oběh krevní zbaven tak překážek, stává se mocnějším. A již tedy tím důsledkem, kde lepší oběh, tam lepší výměna látek a tělesná výživa, elektřina stav lidského zdraví upravovati dovede. Vedle toho však nepozorovatelně pozměňuje tělo svými účinky elektrolytickými, to jest vzbuzováním chemických pochodů ve všech součástkách, jimiž právě galvanický proud probíhá. Záporný pol poutá k sobě vodík a alkalie, kladný pol kyslík a kyseliny, čímž v elektrovaném údu nastávají nepochybné změny, jak co se týče jeho tělesného složení, tak i co do jeho výkonné schopnosti. Přímou katalysou rozpouští se tudíž nádory a nechávají se vstřebávati nehnisavé výpotky v kloubech a v pochvách svalů a nervů. Nepřímou katalysou zove se působení elektrického proudu na výživné ústřední nervstvo. Hledíme je pokud možno prováděti galvanováním nervu sympatického, čímž zlepšení oběhu krevního a výživy najednou v celé onemocnělé části těla docíliti se chce. Další léčivé účinky projevuje galvanický proud tím, že probíhajíce od polu kladného k zápornému, s sebou na tu cestu strhuje mnoho tekutiny a s ní nejenom rozpustné léčivé látky, nýbrž i malé částečky hmotné, např. drobounká zrnka barviv. Zjev ten jmenujeme kataforesou. Nápadný rozdíl její od elektrolysy spočívá v tom, že živoucí tělo nedoznává při kataforese tak podstatných změn, jako při elektrolyse, nýbrž že chová se proti ní úplně trpně. Dále liší se kataforesa od elektrolysy tím, že omezena jest pouze na anodu, kdežto elektrolysa na anodě i katodě své působení (někdy až nemile, poleptáním) současně projevuje.

Nedávno do lékařství zavedenými novinkami jsou střídavé proudy, které vyrábějí veliké stroje elektrodynamické. Střídavými nazývají se proto, že jejich poly svá místa střídají. Kde v jednom okamžiku nalézá se pol kladný, tam za jistou chvilku čili periodu nalézá se již pol záporný a zase naopak. Střídavý proud o poměrně nízkém napjetí asi 120 volt a s poměrně volným střídáním polů, čili o málo, asi 50 periodách za sekundu, pojmenován byl proudem sinusovým nebo Voltovým a užívání jeho v lékařství nazváno bylo sonusováním nebo voltováním.

DÁrsonval do sinusového proudu vepnul kommutator, kterým zpětný proud stále prvotní směr obrací. Tím vytvořil sice proud tak stejnosměrný, jako jest galvanický, ale přece od něho se lišící. Rozdíl spočívá v tom, že galvanický proud má trvale stejný směr a jednostejné napjetí, kdežto kommutatorem upravený proud sinusový má trvale stejný směr a stále silné napjetí. Jeho napjetí z Ø volt dejme tomu ke 120 voltám roste a zase klesá, jako vlna se neustále pohybuje. Proto bylo mu dáno jméno proud vlnivý čili undulatorní.

Střídavý proud o několika, třebas až 250 milionech period za sekundu, a o napjetí třebas až 10 milionů volt pojmenován byl dle vynálezce svého Tesly proudem Teslovým. Pro lékařské potřeby prvně ho použil Arsonval, pročež užívání Teslova proudu v lékařství nazýváme buď teslováním, nebo též arsonvalováním.

V lékařství používá se kataforesy tenkráte, když celé ústrojí tělesné nějakým lékem rychleji a stejnoměrněji proniknouti hledíme, nežli by se toho vnitřním užíváním, nebo podkožním vstřikováním snad docíliti dalo. Tak např. provádíme celkovou kataforesu železa u chudokrevných, kataforesu lithia u dnavých, kataforesu rtuti u syfilitiků. Částečnou kataforesu kokainu zavádíme při prudkých bolestech malých, povrchních míst, jako např. na nejcitlivějších místech neuralgií.

Elektrodiagnostika jest poznávání nemocí dle toho, jak velikou a jako činnost nervy nebo svaly na podnět elektrického proudu projevují. Tento projev nazýváme elektrickou reakcí nebo říkáme, že nervy a svaly na podnět elektrický reagují.

Zdravý citlivý nerv, jsa určitě silným elektrickým proudem podněcován, projevuje svou reakci vždycky určitou, přiměřenou bolestí; zdravý hybný nerv a sval reagují určitým, přiměřeným pohybem.

Avšak vzbuzené pocity a pohyby neposuzují se při elektrodiagnostice pouze dle jejich velikosti (reakce qualitativní). Rozlišuje se totiž, zda-li pocity a pohyby rychle a živě nebo pomalu a líně vznikají. Na základě tom mluví se o reakci zvýšené, snížené nebo vymizelé, ztracené.

Jsou již sestaveny tabulky s průměrnými hodnotami všech pravidelných reakcí ústrojí zdravého. Také vypozorovány a stanoveny jsou již změny qualitativních a quantitativních reakcí, jaké nemocný hybný nerv a sval na podnět elektrický pravidelně ukazují (reakce zvrhlosti). Kdežto však zdravý nerv a zdravý sval obdobně reagují, onemocnělý nerv hybný jinou reakci, než-li sám onemocnělý sval, jeví.

To jsou povšechně asi hlavní vodítka, jimiž lékař se řídí, aby pomocí elektrického proudu buď galvanického nebo faradického rozeznal, jde-li – dejme tomu při nahodile se naskytnuvší atrofii svalů – o onemocnění původu mozkového nebo míchového, neb o nemoc pouze v jednotlivém nervu vzniklou nebo čistě jenom na svalstvo omezenou.

Ze všeho patrno, že laik, neznaje elektrodiagnostiky, ani samostatně, ani správně elektřinou léčiti nedovede.