Elity amerického establishmentu připravují Ukrajinu na to, že může být nevyhnutelné zasednout k jednacímu stolu

Komentář Lukáše Kovandy

Elity amerického establishmentu, i finančního, připravují Ukrajinu na to, že může být nevyhnutelné usednout k jednacímu stolu a ukončit boje. Prý chybí munice, válka je drahá a tříští americké síly.

„Pokud Ukrajina opravdu dramaticky nezíská na bojišti navrch, nezbytně vyvstane otázka, zda nastal čas k jednáním o zastavení bojů,“ cituje server Politico Richarda Haasse, po dvě desetiletí prezidenta velevlivného Výboru pro zahraniční vztahy (zde). „Jsou nákladné, dochází nám munice a musíme být připraveni na jiné eventuality jinde ve světě.“

Ve vedení Výboru pro zahraniční vztahy, založeného roku 1921, dlouhá léta stál David Rockefeller, neoficiální emisar hned několika amerických prezidentů. Nyní v něm působí třeba Timothy Geithner, bývalý ministr financí USA, Fareed Zakaria, prominentní novinář CNN a Washington Post, či Larry Fink, šéf společnosti BlackRock. BlackRock představuje největšího správce investic na světě; obhospodařuje také investice České národní banky za stovky miliard korun.

To, že elity amerického establishmentu, včetně právě Výboru pro zahraniční vztahy, s rostoucí intenzitou připravují Ukrajinu na potřebu usednout k jednacímu stolu a ukončit boje, se může zejména ze středoevropského pohledu zdát nečekané. Ostatně právě středoevropští premiéři – polský, český a slovenský – se předevčírem v magazínu amerických elit, Foreign Affairs, vydávaném zrovna Výborem pro zahraniční vztahy, nikoli náhodou snažili společným článkem (zde) zvrátit tento stále hmatatelnější posun nálad amerického establishmentu.

Jenže podobně nečekané se zase může jevit třeba nedávné polské (a následně i slovenské) rozhodnutí pozastavit či zásadně omezit dovoz ukrajinského obilí a zemědělské produkce. Varšava přitom představuje dosavadního celkem jednoznačného a rozhodného spojence Ukrajiny, a to třeba i ve vztahu k budování plynovodu Nord Stream 2. Proti němu se společně s Kyjevem stavěla už v době před ruskou invazí, kdy Německo a další západoevropské státy, resp. jejich energetické firmy, počítaly s jeho spuštěním.

Jestliže tedy nyní Varšava či i Bratislava celkem již bez mrknutí oka staví zájmy svých zemědělců před zájem válkou zmítané Ukrajiny, nelze posun nálad amerického establishmentu vidět jako až tak nečekaný.

I ve Spojených státech se totiž blíží volby – jako třeba v Polsku. A zatímco vládní politici ve Varšavě prioritizují své zemědělce před zájmy Ukrajiny, také Spojené státy musí prioritizovat.

A podstatné části jejich elit se zkrátka dlouhodobé angažmá na Ukrajině jeví být nebezpečným tříštěním sil, finančních i vojenských, tváří v tvář skutečně fatální výzvě, Haassovými slovy „eventualitě“ – tedy zachování stávajícího postavení Tchaj-wanu vzdor stále asertivnější Číně.

Pád cen pohonných hmot snižuje inflaci, někdy až moc

Polsko, Maďarsko i Slovensko už jejímu dalšímu poklesu proto raději brání zákazem dovozu ukrajinského obilí.

Nafta v Česku je nejlevnější za rok a půl a dále zlevňuje. Rozevírají se sice nůžky mezi cenou benzínu a právě nafty, ale i tak výrazné meziroční celkové zlevnění pohonných hmot zásadně pomáhá snižovat obecnou inflaci. Pokles inflace a související tlak na zlevnění tak nakonec může být až tak citelný, že se stane spíše bolehlavem než vítanou záležitostí. Vyprávět už mohou třeba polští, maďarští nebo slovenští zemědělci. Ty musí vlády příslušných zemí „chránit“ před konkurencí v podobě levného dovozu zemědělské produkce z Ukrajiny. Takže vlastně tyto vlády brání dalšímu snížení inflace. Udržují uměle ceny výše, než kde by mohly být…

Během tohoto týdne své zlevňování v Česku obnovuje také benzín. Do jeho cen už se totiž plně promítlo skokové zdražení ropy Brent z počátku měsíce, kdy kartel OPEC a jeho spojenci v čele s Ruskem rozhodli o omezení těžby v nečekaně značném rozsahu. V posledních dnech se však cena ropy propadla vinou zhoršených vyhlídek americké a obecněji světové ekonomiky.  Inflace si i přes uvedený pokles v některých sektorech, jako je zemědělství, totiž stále vybírá svoji daň v podobě nutného zvyšování úrokových sazeb – nebo alespoň jejich udržování na poměrně vysoké úrovni. To podvazuje úvěrovou, a tedy i investiční aktivitu, spotřebu, a tedy ve výhledu také samotný ekonomický růst čili i poptávku po ropě a palivech.

K probíhajícímu či vyhlíženému zlevňování obou základních druhů pohonných hmot přitom i v Česku přispívá i to, že na západní trhy stále proudí ruská ropa a ropné produkty.  Země EU a skupiny G7 přitom loni a ještě letos na přelomu roku v rámci svých sankcí zakázaly nebo zásadně omezily dovoz ruské ropy a ropných produktů. Ve skutečnosti ale i přes tyto sankce proudí ruská ropa ve velkém na Západ dále. A to ve zpracované podobě – třeba jako motorová nafta. A skrze třetí země typu Číny. Ve velkém tak dochází k „praní špinavé ruské ropy“. To zjišťuje minulý týden zveřejněná studie finského Střediska výzkumu energií a čistého ovzduší.

Studie konstatuje, že západní země sice razantně snížily objem svého dovozu ruské ropy, avšak současně navýšily dovoz ze zemí, které se mezitím staly největšími zpracovateli ruské ropy. Sankce tak nenaplňují svůj účel v míře, v níž původně měly, shledává studie.

Země EU a G7 ve dvanácti měsících od začátku invaze Ruska na Ukrajinu, tedy od loňského února, navýšily objem ropných produktů z Číny o 94 procent, z Turecka o 43 procent, ze Singapuru o třetinu a ze Spojených arabských emirátů o necelou čtvrtinu. Společně s Indií zmíněná studie tyto jmenované země označuje jako „pračky“ ruské ropy. Ta je totiž kvůli sankcím vlastně „špinavá“, nepoužitelná na Západě. Ale pokud ji zpracují uvedené třetí země a vyvezou na Západ třeba v podobě motorové nafty, najednou je ruská ropa „čistá“ a na Západě použitelná.

Třetí země, resp. jejich rafinérie „praním“ ruské ropy závratně vydělávají. Ruská ropa je totiž kvůli sankcím ve slevě, až v rozsahu několika desítek procent oproti světové ceně. Třetí země však produkty z ní Západu prodávají za ceny, jako by v žádné slevě nebyla.

Na Západě je největším dovozcem ropných produktů ze zemí, které „perou“ ruskou ropu, Evropská unie. Tento její dovoz odpovídá od invaze Ruska na Ukrajinu celkem 17,7 miliardy eur, což dle dnešního kursu odpovídá zhruba 415 miliardám korun. Nejvíce se z „vypraných“ produktů dováží motorové nafty, jejíž podíl činí takřka třicet procent, následuje letecké palivo.

Ve dvanácti měsících od invaze narostl objem ruského vývozu ropy do Číny, Indie, Turecka, Spojených arabských emirátů a Singapuru v souhrnu o 140 procent. Tyto země, které podle uvedené studie „perou“ ruskou ropu ve velkém, odebírají celkem zhruba 70 procent ruského ropného vývozu.

„Praní špinavé ruské ropy“ umožňuje, že do Ruska nadále ve velkém tečou peníze, jež financují válku na Ukrajině. Zároveň způsobuje, že cena pohonných hmot třeba i v Česku je nižší, než by byla při úplnějším zastavení dodávek ruské ropy a ropných produktů, tedy včetně těch „vypraných“ a přeprodávaných přes třetí země.

Nižší cena pohonných hmot je však v Česku pochopitelně vítána. Řidiče či podnikatele a firmy pochopitelně přesně nezajímají přesné důvody, proč benzín či nafta jsou výrazně levnější než loni. Důležitější je, že jsou levnější. A to o dost. Vždyť třeba nafta se loni touto dobou prodávala až takřka za 50 korun za litr, nyní její cena klesá pod 34 korun za litr a nelze vyloučit citelné přiblížení k úrovni 30 korun za litr (byť je pravda, že mezitím došlo ke snížení spotřební daně z ní o 1,50 koruny na litr).

Levnější pohonné hmoty jsou pozitivním impulsem celé ekonomice. Třeba zmíněnému zemědělství. Má to však háček.

Cena samotné pšenice, klíčové obiloviny České republiky, poměrně výrazně klesá. V březnu se tuna potravinářské pšenice přímo od zemědělce prodávala za 6787 korun, vyplývá údajů Českého statistického úřadu z minulého týdne. Cena pšenice je tudíž nejníže od února 2022, takže se nyní vůbec poprvé kompletně vymazal cenový nárůst související s ruskou invazí na Ukrajinu. K ní došlo loni koncem února.

Zatímco tedy pšenice letos v březnu zlevnila na úroveň před ruskou invazí, to samé ovšem nelze tvrdit o mouce z ní vyráběné, ani o pečivu, jež se pro změnu produkuje z té mouky. Kilogram pšeničné mouky hladké stál letos v březnu v tuzemských obchodech průměrně 22,38 koruny, zatímco loni v březnu to bylo jen 16,31 koruny. V únoru 2022 to bylo jen 15,96 koruny. Cena pšenice je tedy nyní levnější než před invazí, ale mouka je stále dražší až o zhruba čtyřicet procent.

Připomeňme, že už ve výrobní ceně pšenice, zde vyčíslené, jsou „schovány“ ceny energií a třeba také rapidně zlevňujících pohonných hmot. Pšenici je totiž třeba sklidit, za použití motorové nafty, nebo hnojit. Cena hnojiv je silně závislá na ceně plynu, který je nutný k jejich výrobě.

Vzniká tak značný nepoměr mezi cenou vstupní suroviny, která už meziročně nezdražuje, ba zlevňuje, a potraviny z ní produkované, tedy mouky, jež zůstává meziročně o čtyřicet procent dražší. To vše přesto, že jak k produkci pšenice, tak i mouky, je třeba lidské pracovní síly a energií a pohonných hmot, což jsou aktuálně klíčové zdražující položky. V nejbližší době by tak mělo dojít k citelnému zlevnění mouky, neboť jinak bude zjevné, že si zpracovatelé pšenice – například mlynáři – přirážejí nebývalou marži. Pokud tedy už tak nečiní nyní.

Kilogram bílého pšeničného pečiva, vyráběného z pšeničné mouky, vyšel letos v březnu na 67,78 koruny, plyne opět z údajů ČSÚ. Přitom loni v únoru to bylo 53,19 koruny a loni v březnu pak 53,60. Pečivo je tedy stále bezmála o třicet procent dražší než před invazí, přestože pšenice, z níž se v základu vyrábí, už je levnější než před ní. Opět, i v případě pečiva by v nejbližší době tudíž mělo nastat citelné zlevnění, neboť třicetiprocentní nárůst cen není při meziročním zlevnění pšenice již objektivně opodstatnitelný. Ke zlevnění bude však třeba tlaku zákazníků zdola. Pokud budou ochotni nakupovat za vyšší ceny a neomezovat své nákupy, ceny klesat nebudou. Tržní cena je výsledkem vzájemného působení nabídky a poptávky, jak zní známá ekonomická poučka.

Výrobní ceny pšenice klesají vskutku výrazně. Zatímco totiž letos v březnu se tuna potravinářské pšenice od zemědělců prodávala za uvedených 6787 korun, třeba loni v červnu to bylo 8654 korun. Tedy o takřka 2000 korun na tunu více. Neboli o přibližně 22 procent.

Tento prudký pokles ještě umocňuje bezcelní dovoz levné pšenice z Ukrajiny. Polsko, Maďarsko i Slovensko už proto proti dovozu ukrajinské pšenice v uplynulých dnech zakročily, například jeho přechodným pozastavením, aby tak i třeba za cenu slabšího poklesu spotřebitelských cen u sebe doma chránili vlastní zemědělce.

Možné přeorientování ukrajinské pšenice z ostatních zemí Visegrádské čtyřky do Česka, které jako jediné v rámci tohoto uskupení k omezení jejího dovozu zatím nepřistupuje, může v tuzemsku ještě urychlit pokles cen potravinářské pšenice, a zesílit tak dále tlak na pokles cen mouky nebo pečiva v českých obchodech.

Česko loni navýšilo svůj čistý export elektřiny o 27 procent

Je třetím největším čistým vývozcem elektřiny v EU. České domácnosti ale elektřinu mají jednu z nejdražších v EU.

Česká republika loni vyvezla o 13,6 milionu megawatthodin elektřiny více, než jí dovezla. Řadí se tak k největším čistým exportérům elektřiny v Evropě. Navíc navýšila svůj čistý vývoz elektřiny oproti roku 2021, kdy takto vyvezla 10,7 milionu megawatthodin. Nárůst představuje 27,1 procenta a loni rovněž patřil k nejvýraznějším v Evropě.

V rámci zemí Visegrádské skupiny je Česko jedinou zemí, která vyrábí přebytek elektřiny, přesto jí její domácnosti mají 2,5krát dražší než domácnosti zbytku Visegrádu, který přitom více elektřiny dováží, než vyváží.

Údaje vyplývají z nově zveřejněné statistiky britské společnosti EnAppSys, která je od letoška součástí norské skupiny Montel. Data za první pololetí 2021 jsou zde, za druhé pak zde. Data z rok 2022 se nacházejí pod odkazem zde.

V letech 2021 a 2022 Česko vykázalo dohromady čistý vývoz elektřiny čítající 24,3 milionu megawatthodin. To jej v období zmíněných dvou let řadí na třetí příčku v EU, po Švédsku a Francii. Švédsko za uplynulé dva roky vyvezlo v čistém vyjádření 58,2 milionu megawatthodin elektřiny, Francie pak 26,1 milionu. Francie však loni patřila mezi velké dovozce elektřiny, neboť došlo k údržbové a renovační odstávce podstatné části její flotily jaderných bloků. Díky masivnímu vývozu roku 2021, kdy byla největším evropským exportérem elektřiny, to však v součtu za oba uplynulé roky stále stačí na druhou příčku.

Česká republika je jedinou ze zemí Visegrádské skupiny, která za uplynulé dva roky v souhrnu vykazuje čistý vývoz elektřiny. Polsko, Slovensko i Maďarsko byly v uplynulých dvou letech čistými dovozci, což značí, že dovezly více elektřiny, než jí vyvezly. Maďarsko za poslední dva roky v čistém vyjádření dovezlo 25,1 milionu megawatthodin elektřiny a bylo po Itálii a Finsku vůbec třetím největším evropským dovozcem elektřiny. Slovensko v letech 2021 a 2022 dohromady dovezlo v čistém vyjádření 1,8 milionu megawatthodin elektřiny a Polsko pak 0,4 milionu.

Přesto, že Česko představuje třetího největšího vývozce elektřiny v EU, české domácnosti čelí jedněm z nejvyšších cen této energie. Loni ve druhém pololetí například platily za elektřinu včetně daní a poplatků čtvrtou nejvyšší cenu v EU a 2,5násobek toho, co v průměru domácnosti ve zbývajících zemích Visegrádské čtyřky.

Za megawatthodinu elektřiny loni ve druhém pololetí české domácnosti platily 9412 korun, ukazují data Eurostatu (zde). Jedná se o nejnovější dostupná data, Eurostat je totiž zveřejňuje vždy za skončené pololetí.

Slovenské domácnosti podle stejných dat platily loni ve druhém pololetí za megawatthodinu elektřiny v průměru 188,4 eura, což v přepočtu dle průměrného kursu loňského druhého pololetí, 24,48 koruny za euro, odpovídá 4612 korun. Poláci v podobném přepočtu platili 3928 korun a Maďaři jen 2654 korun. Průměrná cena elektřiny ve zbývajících zemích Visegrádské čtyřky – v Polsku, na Slovensku a v Maďarsku – byla tedy loni od července do prosince 3731 korun. Jinými slovy, české domácnosti loni platily 2,5násobek toho, co domácnosti ve zbytku Visegrádu.

Samozřejmě, letos už mohou být ceny jiné, nižší. To bude zřejmé, až Eurostat ve druhé polovině letoška publikuje data za probíhající první půlrok. Ovšem pokud budou ceny v Česku nižší, budou nižší zřejmě také v dalších zemích Visegrádu. Snížení se totiž odvíjí od administrativních zásahů typu zastropování cen, které zdaleka není uplatněno jen v Česku, a také od vývoje cen elektřiny na evropských burzách, které vesměs klesají – ovšem klesají také Polákům, Slovákům a Maďarům. Je tak pravděpodobné, že i když se letos ceny elektřiny pro české domácnosti sníží, sníží se také domácnostem ve zbytku Visegrádu, takže české domácnosti budou nadále platit výrazně více než domácnosti polské, slovenské a maďarské. (26.4.2023)

Uvedené ceny přitom zahrnují nejen cenu samotné elektřiny, ale i všechny související daně a poplatky. Jedná se tedy vskutku o finální cenu, kterou domácnosti na svých fakturách vidí. Ceny se vztahují k domácnostem s roční spotřebou od 2,5 do pěti megawatthodin elektřiny. Průměrná česká domácnost přitom spotřebuje přibližně tři megawatthodiny elektřiny ročně.

Česko je tedy v rámci Visegrádu zemí, která v letech 2021 a 2022 jako jediná vyráběla přebytek elektřiny, a dokonce jeden z největších v Evropě. Přesto české domácnosti elektřinu měly v průměru 2,5krát dražší než ty ve zbytku Visegrádu, které vesměs musely v uplynulých dvou letech více elektřiny dovézt, než ji byly s to vyvézt. (26.4.2023)