Před deseti lety, přesně 1. května 2014, se stala Česká republika členem Evropské unie. O vstupu do Unie jsme rozhodli v červnovém referendu, které se konalo rok předtím. „Zrodila se nová Evropa,“ těmito slovy ukončil dánský premiér Andres Fogh Rasmussen 13. prosince 2003 historický summit Evropské unie. „Od rána do večera to bylo dost tvrdé,“ komentoval výsledek jednání Vladimír Špidla, tehdejší český premiér. Česká republika bude od EU více brát, než do ní bude přispívat. Naše země tak završila předvstupní vyjednávání zahájená na jaře roku 1988. Podle prohlášení, které na závěr přečetl V. Špidla, byly vyjednány „takové přístupové podmínky, které umožní hladké přistání v Unii,“ napsal tehdy magazín CzechIndustry.
Rádi bychom připomenuli, že časopis se zapojil do diskuse, která předcházela vstupu do EU a přinášel řadu materiálů od předních osobností našeho politického a hospodářského života, které vysvětlovaly a obhajovaly tento krok. Autory těchto článků například byli tehdejší premiér Vladimír Špidla, ministr zahraničí Cyril Svoboda, ministr průmyslu a obchodu Jiří Rusnok a další.
Při příležitosti desátého jubilea našeho členství v EU přinášíme pasáže z článku Vladimíra Špidly, který byl v časopise otištěn pod titulkem Ke vstupu do EU nás nikdo nenutí, je to naše svobodné rozhodnutí v předvečer referenda o vstupu do Unie.
Jen několik málo dnů nás dělí od referenda o našem vstupu do Evropské unie. Je to rozhodnutí velice významné, které ovlivní náš budoucí život, stejně jako život dalších generací a určí, jakým směrem se bude ubírat další vývoj České republiky. To, zda se staneme plnoprávným členem EU nebo osamoceným ostrůvkem uprostřed společenství prosperujících států, které spojují stejné zájmy a cíle…
Diplomacie je, jak známo, umění možného. Při rozhovorech o našem vstupu do EU byly, obrazně řečeno, proti sobě dvě misky vah. Jednu z nich můžeme nazvat dáš a druhou dostaneš. A zde jsem u jádra problému. Každá z přístupových zemí se logicky snažila získat pro sebe co nejvíce výhod, vyjednavači EU naopak usilovali o to, aby bylo dosaženo shody mezi společenstvím a přístupovými zeměmi a nastoleny takové podmínky, které budou výhodné pro obě strany. Musíme si uvědomit, že ke vstupu do EU nás nikdo nenutí, je to naše svobodné rozhodnutí. Když jsme před více než deseti lety projevili zájem o členství v Evropské unii, současně jsme deklarovali, že si uvědomujeme, jaká práva a povinnosti pro nás z tohoto kroku vyplynou.
Pokusme se krátce vžít do role občanů členských států Unie. Ti stejně pečlivě jako my sledovali průběh rozhovorů a kladli si na onu pomyslnou misku vah všechny klady a zápory. Těžko bychom asi německému nebo britskému občanovi vysvětlovali, že je třeba, aby jeho země platila do společné pokladny víc, protože bude nutné vynaložit nemalé prostředky na co nejrychlejší snižování rozdílů v životní úrovni členských zemí po rozšíření Unie. Je to ochoten udělat pouze v jednom případě. Tehdy, když je přesvědčen o významu a potřebě jednotné Evropy, přínosu, které z toho plynou. Toto bychom měli mít na paměti.
Naše země získává prostředky z fondu EU již od počátku 90. let minulého století, kdy začal fungovat program PHARE. Ročně jsme získali v přepočtu v průměru 60 až 70 milionů eur, od roku 2000 dokonce přes 100 milionů eur. Tato forma předvstupní spolupráce je zcela jedinečná, při dřívějším rozšiřování Unie měli noví členové možnost získat podporu z jejích fondů teprve poté, co se stali plnoprávnými členy…
Vy, čtenáři magazínu CzechIndustry, jste především představitelé menších a středních firem, ale i velkých průmyslových podniků, profesních svazů a zájmových sdružení. Není žádným tajemstvím a nejednou to bylo deklarováno, jak významná a potřebná je naše spolupráce se státy EU. Je pro nás doslova životní nutností. Příkladem může být automobilový průmysl. Dostatečně výmluvně o tom hovoří, podle mého názoru, stránky, které jsou v magazínu věnovány právě tomuto odvětví…
Vstupem do Evropské unie se staneme jejím plnoprávným členem. Vytvoříme si tak předpoklady pro úspěšný rozvoj naší země ve všech oblastech. Nepromarněme tuto historickou šanci. Věřím, že v referendu obstojíme a v relativně krátkém čase se prokáže oprávněnost a potřebnost tohoto rozhodnutí, které bude znamenat vykročení ke společné evropské budoucnosti.
