Energetická zamyšlení 12: Kogenerace

Jedním z nejefektivnějších způsobů transformace energie paliva na kvalitativně vyšší formy energie, široce používané a požadované, je současná produkce elektřiny a tepla v jednom zdroji, kogenerace. Využití zbytkového tepla parního, plynového, či jiných cyklů pro vytápění, nebo k technologickým účelům odstraní slabiny, omezující účinnost při pouhé výrobě elektřiny a takové řešení pak umožňuje dosáhnout celkové účinnosti přes osmdesát procent. Proto je rozvoj kogenerace součástí všech energetických programů. Z logiky věci je jasné, že podmínkou vysoké účinnosti není jen současná výroba, ale také současné využití elektřiny i tepla. Taková připomínka by byla zbytečná v čistě tržním prostředí, je však namístě v prostředí, silně poznamenaném dotační politikou. Podmínky pro využití elektřiny jsou značně odlišné od podmínek pro využití tepla. Zatímco přenosová síť je schopná akceptovat v kogeneraci vyrobenou elektřinu téměř neomezeně, spotřeba tepla bude vždy limitovaná, místně i časově. Přirozeně budou podmínky pro využití tepla a tím zajištění vysoké účinnosti kogenerace lepší v zimě než v létě, ve Finsku než v Řecku, v místě se systémem centrálního zásobování teplem než u osamělé kogenerační jednotky na venkově. Protože je vysoký stupeň využití energie paliva hlavní a bezkonkurenční předností kogenerace, měla by být při respektování nezbytnosti využití vyrobeného tepla a tím dosažení vysoké účinnosti produkce elektřiny v relaci s venkovní teplotou, nebo alespoň s ročním obdobím. Snad pouze výroba technologického tepla, nebo tepla pro absorpční chlazení, může tuto relaci narušit. Dostatečně vysoká dotace elektřiny z kogenerace, a zvláště je-li ta elektřina zelená, však již nemusí příliš motivovat k pracnému hledání možností současného využití tepla a z vysokého stupně využití energie paliva pak zůstane jen kogenerační princip, jako argument pro vyžadování podpory.

Princip kogenerace se uplatňuje ve dvou variantách, teplárenské a decentralizační. První z nich má u nás dlouhodobou tradici na evropské poměry nezvykle rozsáhlou sítí systémů centrálního zásobování teplem a díky tomu stále značný potenciál rozvoje. A protože je převládajícím používaným palivem domácí uhlí, je dodávka tepla poměrně spolehlivá. Výroba tepla pro vytápění je primární úlohou teplárny a distribuce při té příležitosti vyrobené elektřiny do sítě je vždy zajištěna. Druhá varianta, decentralizační, souvisí spíše se spolehlivostí dodávky a nezávislostí, omezováním přenosových ztrát, řešením lokálních situací, často s využíváním místních zdrojů. Dominantním palivem je zemní plyn, který se stále více stává nástrojem politického boje a v menší míře se uplatňují vydatně podporované obnovitelné zdroje. Zde bývá obvykle prioritní zájem o výrobu elektřiny a využití tepla se řeší až na druhém místě, často hodně obtížně. A tak stojí proti sobě dvě koncepce, centralistická a individualistická, jejichž protagonisté nemohou nalézt společnou řeč a je zřejmé, že žádná z nich nemůže zvítězit. Proti výhodě domácího uhlí a nezávislosti na dovozu stojí možnost efektivnějšího hospodaření, vázaná ale na problematické dodávky paliva. Vypadá to, že stojí proti sobě jistota a cena. Jenže co je v životě jisté a cena je přece prchavá veličina. Zápas se bude odehrávat na ekonomickém hřišti, přestože je na něm bláto veřejných dotací. Leden 2010

Vše na tomto webu pod odkazem Civilizace/Energetická efektivita