Energetická zamyšlení 2: Spolehlivá a dostupná energie je základem moderní společnosti

Citované heslo je známo po celém světě a obvykle je také všude respektováno. Podle lokality se pouze mění používaná terminologie a také míra uznávaného respektu. U nás v Evropě používáme namísto poměrně srozumitelných pojmů spolehlivost a dostupnost pojmů daleko sofistikovanějších, což ukazuje například název významného energetického dokumentu COM (2006) 105 „Evropská strategie pro udržitelnou, konkurenceschopnou a bezpečnou energii“. V podstatě však jde o totéž. Horší je to s respektováním samotné myšlenky. Společnost bude stát na chatrných základech a energie nebude ani spolehlivá, ani dostupná, bude-li energetický systém trvale vystavován sílícímu tlaku zarputilých bojovníků za radikální snížení produkce oxidu uhličitého z energetických zdrojů, zakazujících používat jako zdroj energie uhlí, protestujících proti jaderným elektrárnám a rezolutně prosazujících zemní plyn a obnovitelné zdroje. Přitom se jedná o zástupný problém, neboť v centru pozornosti nestojí aktuální koncentrace oxidu uhličitého v ovzduší, nýbrž nejistoty, týkající se budoucího vývoje zemského klimatu, který nepochybně úzce souvisí s celkovou energetickou bilancí planety.

Dominantním a lze říct i jediným zdrojem energie planety je Slunce. Z celkového vyzařovaného výkonu dopadá na Zemi zhruba 1,8x10¹⁴ kW a tento příkon o více než čtyři řády převyšuje průměrný roční výkon světové energetiky. Na otázku zda a jakým způsobem může téměř dvacettisíckrát menší energetický zdroj ovlivnit dominantní energetický systém Slunce – Země dodnes nikdo nedokáže seriózně odpovědět. Za poctivé však lze jistě považovat prohlášení z loňské zprávy IPCC, které říká, že „S devadesátiprocentní pravděpodobností se člověk podílí na změně klimatu z padesáti procent.“ Široce publikovaná populistická tvrzení o katastrofálním působení lidské činnosti na zemské klima zcela opomíjí dobře známou a podrobně popsanou skutečnost, že Slunce není ani zdaleka zdrojem energie konstantního výkonu, nýbrž že jeho výkon kolísá podle úrovně sluneční aktivity. A ta je v posledních sedmdesáti letech nejvyšší za období přesahující osm tisíc let. S jistotou lze říct, že studium přírodních procesů a snaha porozumět mechanizmu tvorby zemského klimatu přinese v budoucnu lidstvu užitek. Pyšné proklamace lidské schopnosti a připravenosti poroučet přírodě přinesou, stejně jako v minulosti, pouze škodu.

Bezkonkurenčně největší zásoby energie představuje uhlí, ve světovém měřítku i v našem českém, kde to platí téměř absolutně. Stále také platí, že uhlí je palivem na staletí, zatímco ropa a zemní plyn na desetiletí. Jaké myšlenkové pochody asi vedou myslící lidi k odmítání uhlí v zemi, která má k dispozici jeho zásoby na více než sto let? Že je špinavé není argument, protože to není věcí paliva, nýbrž použité technologie. A co asi dnes, na počátku roku 2009 běží hlavou autorů tzv. zeleného scénáře rozvoje české energetiky, prosazujícího dynamický nárůst podílu zemního plynu a obnovitelných zdrojů v energetickém mixu na úkor domácího uhlí a jaderné energetiky? Znamená snad udržitelnost a konkurenceschopnost něco zásadně jiného, než spolehlivost a dostupnost? Občas se zdá, že ano. Publikované vize udržitelné uhelné energetiky hovoří o nezbytnosti odstraňovat ze spalin oxid uhličitý a bezpečně a dlouhodobě ho ukládat, přestože technika takové separace není dosud ani zdaleka provozně ověřená, přestože spolehlivé ukládání v potřebné kapacitě je dosud mimo současné technické možnosti a přestože odhadované náklady takového řešení hovoří o zvýšení ceny elektřiny přinejmenším o padesát procent při snížení účinnosti o nejméně deset procent. Jak je vidět, je pojem udržitelnost velice flexibilní a připouští řadu možných výkladů. Pro větší srozumitelnost a jednoznačnost by bylo určitě vhodnější hovořit o spolehlivosti dodávky energie (a s ní související dostupnosti), jak ukazuje následující závěrečná otázka: Při zvažování budoucích energetických a klimatických rizik dáte přednost zajištění spolehlivé dodávky energie, anebo prevenci možného zvýšení průměrné teploty zemského povrchu o zhruba 2° Celsia do konce tohoto století? Zvítězí ideologie, nebo realita? Leden 2009