Energetická zamyšlení 20: Celkem dobrá zpráva

Současnou energetiku zásadním způsobem sužují dvě dominantní témata – vyčerpání zásob fosilních paliv a člověkem způsobené navyšování skleníkového efektu. První z nich je ukázkovým příkladem v lidské historii se nepravidelně, ale velmi hlasitě prosazujících malthusiánských myšlenek. Jejich poslední erupce byla nastartována v roce 1972 vydáním knihy „Limity růstu“, podpořeným Římským klubem a poté ještě varováním amerického prezidenta Cartera ve Zprávě o stavu unie v roce 1980. Podle tenkrát zveřejněných údajů by dnes již éra fosilních paliv (tzv. karbonské ekonomiky) končila. Samozřejmě se brzy ukázalo, že se jedná o katastrofický scénář a stojí zato si v této souvislosti připomenout data, zveřejněná OECD v roce 2006. Uvádí životnost zásob jednotlivých druhů fosilních paliv a rozlišují mezi konvenčními a nekonvenčními zásobami a dále mezi ekonomicky vytěžitelnými zásobami, prověřenými s vysokou přesností a geologicky ověřenými zásobami dosud ekonomicky nevytěžitelnými. (V souvislosti s druhou z uvedených kategorií mne napadá škodolibá poznámka o nepochybně podstatné redukci ekonomicky nevytěžitelných zásob v případě, že bude jedna kilowatthodina elektřiny stát 13 korun.) Zde jsou slíbená data: konvenční zásoby ropy – ekonomicky vytěžitelné 43 let, ekonomicky nevytěžitelné 67 let, nekonvenční ropa – 62/157, konvenční zemní plyn 64/149, nekonvenční zemní plyn 64/756, černé uhlí 207/1425, hnědé uhlí 198/1264, uran 85/675 let.

Druhé téma, nebezpečí přehřátí planety v důsledku spalování fosilních paliv, je ještě pochybnější, neboť se díky v současné době stále ještě nedostatečným znalostem neopírá o ověřitelná data, nýbrž vychází z nepodložených hypotéz a nejistých matematických modelů. Což je nejlepší politikum. Nevadí, že je poměrně podrobně popsán historický vývoj zemského klimatu v posledních tisíciletích a v hrubých rysech podstatně déle, nevadí, že je nepochybně prokázán vliv slunečních cyklů na zemské klima a stejně tak nevadí nesouhlasné odchody významných členů „kjótských“ klimatických týmů na druhou stranu barikády. Naposledy to byl fyzik Hal Lewis, který vystoupil z Americké fyzikální společnosti a hovořil přitom o podvodu v rozsahu, jaký dosud neviděl a rozsáhlém tak, že se mu nedostává slov. Přesto všechno stále podporujeme obnovitelné zdroje, ne výzkum, ale provoz, připravujeme výstavbu elektrárenských bloků se separací oxidu uhličitého ze spalin a jeho ukládání (kam?, na jak dlouho?), ne jednoho ale hned několika a stále zdokonalujeme umělý a nepřirozený systém obchodování s povolenkami.

Obě vzpomenutá témata mají základní znaky, nezbytné pro vytváření apokalyptických vizí. Jsou jasná, logická a zdánlivě nezpochybnitelná, přitom mimořádně významná, čímž upoutávají pozornost médií. Apokalyptický cyklus probíhá ve čtyřech fázích: V první, předproblémové, se problém objevuje a nikoho, kromě specialistů nezajímá. Následující euforická fáze znepokojuje veřejnost natolik, že vyžaduje po politicích okamžité řešení. O náklady se přitom nezajímá. Ve třetí fázi přichází vystřízlivění, neboť se ukazuje, že problém není až natolik závažný a také již byly odhadnuty náklady. V poslední fázi původně mimořádně závažný problém postupně upadá v zapomnění. Optimisticky odhaduji, že jsme již první dvě fáze překonali, což je poměrně dobrá zpráva pro energetiku. Snad světýlko na konci tunelu. Listopad 2010