Energetická zamyšlení 22: Cena tepla

Zhruba třicet pět procent domácností v České republice je vytápěno dálkově systémy centrálního zásobování teplem, tedy z tepláren. Teplárenské technologie jsou koncipovány tak, aby současně s produkcí tepla, což je jejich hlavní úloha, mohly vyrábět také elektřinu a tím zajišťují vysoký stupeň využití energie paliva. Podmínkou vysoké účinností je odběr a využití tepla, protože současně s ním vyrobenou elektřinu lze obvykle bez potíží dodat do rozvodné sítě. Princip teplárenské výroby tepla a elektřiny je ve světě znám jako kogenerace a je docela zábavné, že se před lety usnesli potomci pánů Dobrovského a Jungmanna na nikomu nic neříkajícím českém názvu KVET, což je zkratkou pro kombinovanou výrobu elektřiny a tepla, tedy kogeneraci.

Míra využívání systémů centrálního zásobování teplem je v evropských zemích velice rozdílná. V tradičních konzervativních zemích jako je Velká Británie, nebo Švýcarsko je jejich podíl na vytápění domácností zhruba jedno procento, na druhé straně v zemích s kolektivistickou minulostí, jako je kupříkladu Rusko, dosahuje až sedmdesáti procent. Díky vydatným geotermálním zdrojům je na vrcholu tohoto žebříčku Island s podílem osmdesát pět procent, což je ovšem dáno nikoliv životní filosofií, nýbrž přírodními podmínkami. Historickým vývojem daný individualistický životní postoj vede obyvatele západoevropských zemí k potřebě v maximální míře usilovat o samostatnost a nezávislost a systém centrálního zásobování teplem je příliš svazuje. Dodnes vzpomínám, jak obtížně jsem v Belgii na semináři o kogeneraci vysvětloval přítomným, co si mají představit pod pojmem „cena tepla“. Všichni se přitom velmi dobře vyznali v cenách uhlí, zemního plynu, topného oleje, znali účinnosti kotlů a rozuměli tepelným ztrátám budov.

Potřebný a stále rostoucí zájem o lepší využívání energie paliv kogeneraci přeje a perspektiva jejího rozvoje ve stále více se kolektivizující Evropě je docela slibná. Zejména je-li postavena na tuhých palivech, tedy v našem případě především na uhlí, které je domácí surovinou a které také lze v jednotkách velkých výkonů spalovat efektivněji a podstatně „zeleněji“, než v malých domácích kotlících dávno zastaralé konstrukce. Zásoby jsou schopny vystačit ještě na několik generací a v současné době zdůrazňované a vcelku oprávněné obavy z nedostatečnosti a nejistoty budoucích dodávek, které jsou důsledkem ekonomických, ideologických a politických sporů, budou snad včas zažehnány. Konkurence uhlí a zemního plynu jako zdroje energie pro vytápění zde však stále zůstane a buďme tomu rádi. Bude korigovat cenový růst a nutit dodavatele k racionálnějšímu a ohleduplnějšímu chování.

O tom, zda podíl domácností, vytápěných dálkovým teplem bude klesat, nebo poroste, bude rozhodovat cena tepla a celková nabídka služeb teplárenských společností a hodně také může znamenat argument domácí suroviny a z toho plynoucí spolehlivosti dodávky. Právě spolehlivost dodávky zemního plynu byla v posledních dvou zimách dosti zpochybněna, zdá se však, že letos se žádné kohouty zavírat nebudou. A tak i díky připravovaným opatřením pro posílení spolehlivosti dodávky zemního plynu získává vytápění zemním plynem na jistotě a naopak dálkové teplo z uhlí ztrácí. Vždyť kdo by se spoléhal na teplárny, když všichni víme, že nemají garantované dodávky paliva. Kdo ví, jak to půjde dál. Máme však jednu nepochybnou jistotu: cena energie poroste a jediný způsob, jak tomu čelit, je hospodařit s ní racionálně a úsporně.

Na závěr si dovolím položit jednu otázku: Myslíte, že je nezbytné, aby byty v celé městské čtvrti měly zajištěnu dodávku elektřiny, teplé vody a zemního plynu? Leden 2011