Energetická zamyšlení 32: Mezi uhlím a jádrem?

Česká energetika rozhodně nestojí na rozcestí mezi uhlím a jádrem, jak říká tučný nadpis nedávno vydané energetické přílohy Hospodářských novin o budoucnosti energetiky.

Česká energetika hledá cestu ke spolehlivé a bezpečné energetické budoucnosti, která nebude ohrožovat ekonomický vývoj a pravděpodobně stojí na rozcestí mezi uplatňováním zdravého rozumu a prosazováním emotivních energetických vizí. Současná energetika je obtížně srozumitelná i těm, kteří se jí soustavně zabývají, a není divu. Stalo se z ní politikum. Protože se stále učíme demokracii, nikdy to pořádně nebudeme umět, není až tak obtížné získávat politické sliby čisté zelené energie blízké budoucnosti. Při takovém slibování je však nutné opustit racionalitu a tak se rodí spor mezi pragmatiky a snílky. Již dlouhou dobu jsme jeho svědky, někteří křičí a jiní kroutí hlavami a již dnes začínáme počítat, kolik nás to bude stát.

Ve světovém měřítku, a my jsme toho světa součástí, je současný energetický vývoj charakteristický především strmým růstem energetických potřeb. Kvalifikované odhady hovoří o zvýšení spotřeby energie do roku 2030 o zhruba 80%. A i kdyby do doby spotřeba energie v České republice stagnovala, což by současně znamenalo i stagnaci ekonomickou, stane se díky rostoucímu světovému „hladu po energii“ energie hůře dostupná a bude stále dražší. Snivá vize o tom, že se tomu v Evropě můžeme vyhnout využíváním volně dostupných obnovitelných zdrojů, je scestná a škodlivá. Vidíme kolem sebe, že ta velká stará energetika, která je základem moderní společnosti a u nás dnes zajišťuje zhruba 90% spotřeby, zvolna zachází na úbytě díky nekritickému očekávání „nové energie“, která by měla být čistší, bezpečnější, kapacitně neomezená, radostnější, veselejší, atd. V této souvislosti je poučné pohlédnout do nepříliš dávné energetické historie.

V roce 1954 prohlásil předseda americké komise pro jadernou energii L.L.Strauss že „naše děti si ve svých domech užijí elektřinu, která bude tak levná, že se nevyplatí měřit“. Nekritické nadšení z možností jaderné energetiky již od té doby vyprchalo a dnes očekáváme něco podobného od tzv. obnovitelných zdrojů. Přece jen lze vypozorovat racionální posun v myšlení vizionářů, neboť již nehovoří o zanedbatelné ceně.

Současná energetická nejistota má celou řadu příčin. Mezi ně patří na prvním místě poplašná zpráva o blízkém vyčerpání zásob tradičních zdrojů energie, fosilních paliv. Skutečnost je však taková, že na konci dvacátého století bylo vyčerpáno zhruba jedno procento známých geologických zásob a nové zásoby se stále nacházejí, dokonce v pozoruhodné míře. Patří k nim také Kjótským protokolem vyvolaný boj s emisemi oxidu uhličitého, marný boj, který stále více připomíná dřívější úsilí o to, aby se člověk stal vládcem přírody. Nikdy se nepodařilo zvítězit a člověk byl s pokorou rád za kompromis, umožňující mu využívat alespoň malou část přírodních sil.

Další příčinou je pak bezmezná víra v neomezené možnosti tzv. obnovitelných zdrojů a zejména pak politické rozhodnutí o finanční podpoře a absolutním upřednostnění všech forem „zelené“ elektřiny. Důsledkem takto silné podpory je pokles ceny elektřiny na burze a nezájem investorů o klasické zdroje, které však i při dosažení evropského energetického cíle, známého jako 20-20-20, budou muset produkovat 80% spotřeby.

Že neuvážené státní dotace deformují tržní prostředí, a rád dodávám, že taky morálku a charakter dotovaných, je již dlouho známo. Jak dotace zelené elektřiny devastují trh, ukazuje příklad z konce roku 2012, kdy v Německu na severu hodně foukalo a bylo jasno, venkovní teploty byly nadprůměrné, dlouhé vánoční svátky omezily poptávku a provozovatelům tepelných elektráren připadlo neekonomické na těch pár dní zastavovat výrobu. Výsledkem byla cena elektřiny na burze -200 €/GWh, tedy „odeber a my ti za to zaplatíme“. Kdo by asi za těchto podmínek investoval vlastní peníze do zabezpečování energetických potřeb společnosti, která sama takové podmínky vytvořila? Není divu, že za takové situace nemůže existovat realizovatelná energetická koncepce, bez problémů však může vznikat a stále se rozšiřovat soubor nejrůznějších směrnic, pokynů, doporučení a opatření, týkajících se dlouhé řady pojmů z energetické problematiky.

Vezmeme-li do úvahy, že (1) spolehlivá energie je základem moderní společnosti, (2) díky ekonomickému vývoji (zejména) rozvojových zemí strmě poroste poptávka po energii a (3) v období nejméně jedné generace nelze očekávat dosažení podstatného podílu obnovitelné elektřiny na celkové produkci ani významné snížení její spotřeby, dojdeme k závěru, že (nejen) energetická budoucnost Evropy je poněkud nejistá. Vytvořila se zde nepřehledná a těžko srozumitelná situace. Budoucnost má být zajištěna obnovitelnými zdroji, které na to nemají, a i kdyby měly, neobejde se systém bez akumulátorů elektřiny s obrovskou kapacitou, které zatím neexistují a zřejmě ještě dlouho existovat nebudou.

Nejcennější energetickou surovinou je dnes ropa a zemní plyn. Jejich nejvýznamnější zásoby leží v nejproblematičtějších oblastech (příčina a důsledek) a v celé řadě zemí se již před léty museli zabývat otázkou, jak snížit narůstající dovozovou závislost na nejistých dodavatelích. Evropané se rozhodli pro obnovitelné zdroje, Američané zvládli poměrně rychle těžbu plynu a ropy z velkých hloubek (tzv. břidlicový plyn a ropa), Číňané se rozhodli ignorovat Kjótský protokol a vydali se cestou vývozu revoluce za ropu. Zatím to vypadá, že ta evropská cesta je nejproblematičtější. Nemožnost ukládat vyrobenou elektřinu (přečerpávací elektrárny na všechno nestačí) je podstatným problémem zelené energetiky a spolehlivost dodávky proto vyžaduje operativní zálohování stochastických obnovitelných zdrojů zdroji klasickými. V našem případě se nabízí reálná možnost uplatnit domácí uhlí, kterého máme v České republice stále značné zásoby. Takové řešení má pozitivní dopad na státní ekonomiku, samozřejmě sníží roční využití instalovaného výkonu uhelných zdrojů, negativně ovlivní jejich ekonomiku a vyvolá tlak na zvýšení ceny elektřiny, ale klíčovým problémem je emocionální odmítání uhlí jako zdroje energie veřejností. Uhlí je přece špinavé.

Uhlí je věčné téma české energetiky (i politiky) a bylo nešťastně poznamenáno polistopadovými politiky uzákoněním územních limitů těžby. Porevoluční nadšení! Namísto zablokování významných zásob by bývalo smysluplným řešením omezování provozu nevyhovujících zdrojů a jejich modernizace. Uhlí přece za nic nemůže.

Na vině je používání nevhodných a zastaralých technologií. Jenže uhlí již bylo ocejchováno. Dostanou-li lidé neomezenou možnost volby při výběru osobního vozu, dají jistě přednost Audi quatro před ojetou škodovkou a stejně tak upřednostní čistý, elegantní a komfortní plynový elektrárenský blok před blokem uhelným. Pak ale přijde čas zaplatit a jak už jsme naučeni, začneme shánět půjčky a dotace. Tak to přece nemůže jít donekonečna!

Doba černě kouřících komínů uhelných kotlů je již dávno za námi. Technický pokrok (a úsilí energetiků) přinesl moderní a efektivní řešení, ať už se jedná o práškové, či fl uidní kotle, nebo kombinovaný cyklus se zplyňováním uhlí, vysoce účinné systémy čistění spalin, nebo způsob využívání tuhých zbytků po spalování. Všechna tato moderní technika se začala uplatňovat v české energetice již v průběhu devadesátých let s obdivuhodnými výsledky: emise prachových částic se v období 1990 až 2000 snížily z 631 na 57 tis. tun ročně, tj na 9 %, emise oxidů síry z 1876 na 265 tis. tun (14,1%) a u oxidů dusíku to bylo snížení z 1055 na 649 tis. tun (53,5%). Od té doby technické možnosti dále pokročily a legislativní požadavky na ochranu ovzduší se opakovaně zpřísnily, ale odpor k uhelné energetice se nezměnil, uhlí je stále pasé, znečisťuje prostředí, ve kterém žijeme, a škodí zdraví.

O zdravotních aspektech uhelné energetiky vypovídá rozsáhlá studie, zpracovaná na zakázku VGB PowerTech e.V. na Universitě v Güssenu (Prof.Dr.Th omas Eikmann) a TÜV Rheinland. (Studii, označenou jako „Kompendium“, lze nalézt na stránkách www.vgb.org.) Stručný závěr z více než stovky stran říká, že v Německu jsou uhelné elektrárny provozovány již dlouhou dobu, a přestože neexistují žádné reálné indikace jejich nežádoucích účinků na zdraví obyvatel v důsledku škodlivých emisí vzbuzuje každá výstavba nové, nebo modernizace stávající elektrárny značný odpor veřejnosti.

Dlouholeté zkušenosti ukázaly, že při respektování platných emisních limitů zůstane úroveň znečistění ovzduší po zprovoznění elektrárny prakticky beze změny, nebo jen nepatrně vyšší a to bez ohledu na původní úroveň znečistění. Analýza dat ukazuje, že ani dlouhodobý provoz uhelných elektráren nezpůsobuje žádné relevantní zvýšení úrovně znečisťujících látek prostřednictvím depozice ve sledovaných složkách životního prostředí. Opakovaně uváděné námitky, týkající se vyššího výskytu rakoviny, respiračních onemocnění a alergií nekorelují s dlouhodobě sledovanými daty.

Na zpracování studie se podílela řada expertů z oblasti ochrany životního prostředí a zdraví obyvatelstva, pracovního lékařství, environmentální toxikologie a environmentálních technologií, kteří pracovali s daty, shromažďovanými dlouhou řadu let. Jejich závěry budou nepochybně napadány odpůrci uhelné energetiky, přinejmenším však může studie sloužit jako základ pro potřebnou seriózní diskuzi. Autoři studie připomínají, že pro hodnocení zdravotních rizik není podstatné množství emisí, ale množství škodlivých látek inhalovaných lidmi a jejich individuální toxicita.

Například emise prachových částic z německých elektráren se na celkové produkci podílejí necelými šesti procenty, daleko méně, než ostatní průmyslové procesy, doprava, nebo zemědělství. Zkrátka, problematika znečisťování ovzduší si zaslouží systematickou a seriózní pozornost a je načase s tím začít, protože uhlí máme v České republice prozatím dost.

Závěrem zpět na začátek. Česká energetika nestojí ani na rozcestí, ani na křižovatce, nýbrž hledá cestu, jak zajistit spolehlivou cenově přístupnou dodávku energie navzdory silně uplatňované evropské energetické nekoncepci. V diskuzích o energetické situaci by také měly zaznívat, a dosti hlasitě, myšlenky o tom, že je třeba vrátit se zpátky k rozumu, nebo že věci nejsou černé nebo bílé, ale obvykle mají nejrůznější odstíny šedé. (2015)