Energetická zamyšlení 34: Ředitelé zeměkoule

V dávné historii planety se pod jejím povrchem vytvářela dosud ne zcela poznaným procesem ložiska uhlíku v pevné, kapalné i plynné fázi a nelze ani vyloučit, že tyto procesy probíhají stále. Nahromaděné zásoby se na konci 19. století ukázaly být velice vhodným zdrojem energie pro rozvíjející se společnost s rostoucími energetickými nároky a rovněž rostoucím počtem obyvatel. Začala tak průmyslová revoluce a vzhledem ke klíčovému významu energetických potřeb pro rozvoj společnosti bylo nastartováno období karbonské ekonomiky, které trvá dodnes. Stamiliony let zakonzervované zásoby uhlíku se od té doby intenzivně spalují, přičemž spotřebovávají kyslík a produkují oxid uhličitý a přirozeně tak vyvstává otázka, zda nemůže být nerušena rovnováha celého systému planety. Zatímco úbytek kyslíku v ovzduší pozoruhodný zájem nevyvolává, zvyšování obsahu oxidu uhličitého se stalo celosvětovým problémem, neboť se tak posiluje skleníkový efekt a hrozí nám přehřátí.

Globální oteplování je fenomén současnosti. Nepochybně se v průběhu posledních desetiletí planeta otepluje, v posledním desetiletí však průměrná teplota stagnuje. Obsah oxidu uhličitého v ovzduší přitom stále roste a v současnosti dosáhl úrovně 394 ppm. Otázkou je, co je prvotním hybatelem těchto změn, zda teplota, nebo koncentrace oxidu uhličitého. Nemůže být příčinou oteplování chování slunce, kolísání jeho „energetického výkonu“? Průměrný energetický příkon celé planety od Slunce 180 000 TW kolísá v rozpětí jednoho promile, tj. 180 TW, což je zhruba třináctinásobek globální spotřeby energie. Podobných otázek a nejasností existuje celá řada: jaký je podíl antropogenního oxidu uhličitého v jeho celkovém množství ovzduší, jaká je životnost molekuly oxidu uhličitého v ovzduší, proč v dávnějších geologických obdobích s koncentrací oxidu uhličitého dvacetkrát převyšující současnou nebylo zaznamenáno zvýšení teploty, jak probíhá a čím je řízen sluneční cyklus, je možné sestavit jeho matematický model a model procesu globálního oteplování, jak probíhá a jaká je úplná bilance uhlíkového cyklu planety, jaká je role vodní páry při vytváření skleníkového efektu a mnoho dalších. Existence těchto otázek je výzvou pro badatele a výzkumníky a současně naznačuje, jak málo toho o naší planetě dosud víme. Bylo by dobře, kdyby obrovská pozornost, věnovaná této problematice, přinesla jednoznačné odpovědi a hlubší poznatky. Není to však příliš pravděpodobné, zejména v Evropě, která se chce stát světovým lídrem v obnovitelné energetice, neboť grantový výzkum již při výběru dotovaných témat zohledňuje oficiální vládní politiku a již proto nic nového přinést nemůže. Téma je totiž silně zpolitizované.

Představitelé vlád bezmála 200 zemí se pod dohledem médií nedávno sešli v Paříži, aby společně dali najevo, že jim na osudu lidstva opravdu záleží a aby nebezpečí globálního oteplování planety definitivně odvrátili. Z poměrně omezeného počtu zveřejněných vystoupení účastníků získal pozorný posluchač uklidňující představu, že je řešení v dobrých rukou a že je to řešení náročné, ale zvládnutelné, neboť podstatná debata se týkala otázky, zda nastavit systém na oteplení o 1,5 nebo 2 °C do konce století. A tak už dovedeme řídit zemské klima a člověk se znovu stal vládcem přírody. Že by se na nás zato příroda naštvala, je nepravděpodobné. Jsme jí totiž lhostejní.

Neměli bychom ale být lhostejní k politizaci vědy, jíž jsme v tomto případě svědky. Nikdy v historii to nepřineslo nic dobrého.