Energetická zamyšlení 35: Energetická evoluce

Po celou dosavadní moderní historii lidstva se energetika vyvíjela směrem k vyšší účinnosti transformace, k omezování produkce škodlivých látek, k větší spolehlivosti a dostupnosti dodávky. Byla to, a je tomu tak dosud, energetika, stojící na fosilních palivech. Těch je na zeměkouli stále dostatek. Mezinárodní energetická agentura uvádí, že známé zásoby ropy a zemního plynu vystačí svou kapacitou na dalších zhruba 200 let a uhlí na téměř 3000 let. Logicky proto neexistuje žádný důvod proč nepokračovat v dosavadní cestě, dále zdokonalovat stávající systémy, vymýšlet nové a přitom zodpovědně vyhledávat a efektivně využívat rovněž další zdroje. Jenže se něco zvrtlo. Úsilí o ochranu přírody a životního prostředí postavilo energetiku na pranýř jako největšího škůdce a veřejnost, zastoupená svými volenými představiteli, se dožaduje zásadní a rychlé nápravy. A tak politici slibují nemožné na počkání a zázraky do tří dnů: rychle množivé reaktory, uhelné elektrárny se zachycováním

a ukládáním oxidu uhličitého, automobily s vodíkovým pohonem a palivovými články, elektromobily s minimálními provozními náklady a při stání v garáži fungujícími jako elektrárna, mikroorganismy produkující kapalná paliva, plnou náhradu fosilní energie obnovitelnou do roku 2035, atd. Slíbené platí sto roků, jenže za sto let si na něj nikdo nevzpomene. Když v roce 2008 určitě nejznámější klimatický aktivista Al Gore prosazoval v Americe bezuhlíkovou energetiku během deseti let, produkovala fosilní paliva 71% americké elektřiny. Dnes je to 67 %. Mezinárodní energetická agentura odhaduje pokles podílu fosilních paliv v globálním energetickém mixu 86 % v roce 2012 na 81 % v roce 2040. To první jsou prázdné sliby, to druhé přirozený vývoj, evoluce.

To, co dnes vidíme v energetice, není počátek revoluce, jak se nám snaží vizionáři nadšenci namluvit. Je to přirozený vývoj v klíčové technicko-ekonomické oblasti moderní společnosti, snažící se reagovat na aktuální potřeby a požadavky společnosti. Klíčovým požadavkem je však v současnosti především halasný boj s globálním oteplováním, což je vlastně boj s přírodou, neboť člověk je její součástí a je známo, nad přírodou se dlouhodobě zvítězit nedá. Jestliže má energetika stát na obnovitelných zdrojích, je nezbytně nutné zvládnout akumulaci elektřiny v gigawattových kapacitách, jejímž jediným dnes realizovatelným řešením jsou přečerpávací elektrárny. Proti jejich výstavbě jsou zásadně ochránci přírody. Soustavu s dominantním podílem obnovitelných zdrojů by také bylo možné stabilizovat operativním provozem klasických fosilních zdrojů, k čemu by pak ale byly moderní nadkritické bloky, když by hrály roli zálohových zdrojů a zřídkakdy by byly provozovány na jmenovitém výkonu?

Moderní společnost je vysoce elektrifikovaná a i v období mezi odběrovými špičkami je spotřeba značná (přenosy dat, větrání a klimatizace, železniční doprava apod.), v žádném případě by se tedy nejednalo o marginální výkony. Nejzávažnější otázkou však zůstává doba trvání takové změny. Fosilní energetika je nesmírně robustní a nákladný systém a jeho přeměna představuje nadlidský úkol. Jedná se o roční toky více než 7 miliard tun uhlí, kolem 4 miliard tun ropy a více než 3 bilionů krychlových metrů zemního plynu. Infrastruktura systému zahrnuje uhelné doly, těžební pole ropy a zemního plynu, rafinerie, potrubí, tankery, vlaky a nákladní automobily, přečerpávací a překládací stanice, elektrárny, transformátory, přenosové a distribuční sítě a stovky milionů kapalných paliv – to všechno představuje nejcennější a nejdražší zařízení, sítě a stroje, jaké kdy byly ve světě vybudovány.

Přeměna takového systému nemůže být rychlá a nepochybně přinese celou řadu technických, ekonomických, legislativních a sociálních problémů. Poučení z historie hledal Václav Smil a z dostupných dat stanovil dobu, za kterou se nový zdroj energie významně uplatnil a z počátečního podílu 5% na trhu (nevýrazná tržní síla) dosáhl významného podílu 25 %. V globálním měřítku to trvalo ropě 40 a zemnímu plynu 60 let, přitom v dobách těchto změn nebyly původní energetické systémy zdaleka tak robustní, jako dnes. Stojí za pozornost, že žádný z obnovitelných zdrojů se v českém energetickém mixu ani zdaleka nepřibližuje hodnotě 5%, tedy zaznamenání hodné tržní síle. Hovořit proto dnes o energetické revoluci je pošetilé, nejdříve je zapotřebí naučit se ukládat elektřinu.