Energetická zamyšlení 39, Výroba elektřiny v Čechách

Statistické údaje o hrubé výrobě elektřiny v České republice v roce 2015 (mpo.cz) hovoří jednoznačně: z celkového množství necelých 84 TWh bylo zhruba 51 % vyrobeno z uhlí, 32 % v jaderných elektrárnách, 11 % pochází z obnovitelných zdrojů a zbytek připadá na vše ostatní. Jednotlivé zdroje energie jsou ve zmíněné tabulce přehledně uvedeny a jejích výčet ukazuje, že se záměr racionálně a efektivně využívat všechny dostupné zdroje naplňuje. Pochybnosti o oprávněnosti uvedených dat vyvolávají údaje o výrobě elektřiny z vodních zdrojů: malé elektrárny vyrobily 1,02, velké 0,77 a přečerpávací 1,28 TWh, přičemž celková výroba z vody je dána součtem těchto tří údajů, 3,07 TWh. Něco tady nehraje. Klasické vodní elektrárny elektřinu vyrábějí, zatímco přečerpávací již dříve a jinak vyrobenou elektřinu akumulují a uvedených 1,28 TWh je proto v bilanci zahrnuto dvakrát. Je to sice jednoduchá administrativní cesta jak zvýšit podíl obnovitelné elektřiny v energetickém mixu, ovšem nepříliš seriózní. Nicméně jde pouze o statistiku.

Bilance výroby elektřiny nabízí úvahy o naplňování klimaticko-energetické politiky EU, jejímž cílem je výrazně se přiblížit do roku 2050 představě nízkouhlíkové energetiky snížením produkce skleníkových plynů (prioritně oxidu uhličitého) o 80 až 95 %. Cesty k dosažení tohoto cíle by měly vést přes posílení role obnovitelných zdrojů a zvýšení energetické efektivity v celém řetězci od výroby až po spotřebu, tedy snížením energetické náročnosti. Pošetilé myšlenky o snižování spotřeby při zachování trvalého ekonomického rozvoje jsou (snad) zapomenuty a zbývá pouze tradiční cesta uplatňování výsledků výzkumu a vývoje, jak tomu bylo v celé moderní historii. Nabízí se však otázka jak se na potřebném posílení výzkumně-vývojových aktivit podepíše dotační politikou deformovaný energetický trh a jak a jakým způsobem účinně prostřednictvím dotací nasměrovat vývoj ke zvýšení energetické efektivity a posílení energetické nezávislosti.

Obnovitelnými zdroji energie naše země příliš neoplývá a jejich využívání má díky jejich nízké energetické hustotě své přirozené limity. Podle pojednávaných statistických údajů je zde největším využívaným obnovitelným zdrojem Slunce (2264 GWh) následované biomasou (2090 GWh), vodou (1790 GWh – po odečtení přečerpávacích elektráren) a větrem (572 GWh). Roční využití instalovaného výkonu je u těchto zdrojů s výjimkou biomasy nízké, což vyplývá z podstaty věci. Vzhledem k opodstatněnému zájmu o akumulaci energie stojí za pozornost, že biomasa představuje přirozený akumulátor sluneční energie použitelné, na rozdíl od Slunce, vody či větru, v případě potřeby kdykoliv. Navýšit domácí výrobu z obnovitelných zdrojů na úroveň, požadovanou klimaticko-energetickou politikou EU, bude stále obtížnější. Nejvhodnější lokality již byly vybrány a dále to může být jen horší, přirozená omezení jsou dána výší produkcí biomasy, množstvím dešťových srážek a nedostatkem lokalit, vhodných pro umístění fotovoltaických panelů a větrných elektráren a ve všech případech je výroba závislá na počasí, tedy je náhodná. A elektřinu zatím stále v potřebné kapacitě ukládat nedokážeme.

Nadšení z obnovitelných zdrojů, zdá se, pozvolna vychladá. Nedá mi, abych závěrem citátem z časopisu ABC (1960) nepřipomněl dávné podobné nadšení z komunismu: „Budovatelé komunizmu v Sovětském svazu i u nás budou mít k dispozici moderní automatizované závody, zvládnou zemědělské práce průmyslovým způsobem, budou pracovat šest hodin denně. V té době proniknou hluboko do tajů vesmíru. To všechno se promítne do každodenního života. 250 milionů tun oceli ročně, hojnost všech prostředků, městská doprava zdarma, bezplatné stravování ve školách a závodních jídelnách, bydlení v prostorných bytech bez nájemného, levné nebo bezplatné turistické základny atd. To není začátek fantastické povídky, to je reálný program Komunistické strany Sovětského svazu, o kterém píše, mluví a přemýšlí celý svět. Bledne sláva kapitalistické techniky a výroby. Vždyť za deset let předstihne SSSR Spojené státy americké dvaapůlkrát a v roce 1980 bude jeho náskok sedminásobný. Je krásné žít v takovém světě!“ No, Ameriku jsme už u nás v EU také doháněli a předháněli, tak teď pojďme na tu bezuhlíkovou energetiku.

Nahradit výrobu více než 40 TWh elektřiny z uhlí obnovitelnými zdroji, k tomu je nutno přidat uhlíkatá kapalná a plynná paliva pro vytápění a dopravu, i když až do roku 2050 a jen z cca osmdesáti procent je nepředstavitelné zadání. Z historie energetiky je znám podobný případ počátečního nadšení, když v roce 1954 sdělil předseda americké Komise pro jadernou energetiku veřejnosti, že jejich děti budou ve svých domovech používat elektrickou energii, která bude tak levná, že náklady na měření spotřeby budou vyšší než její cena. Po fázi počátečního nadšení vždy následuje fáze vystřízlivění. Já bych uhlíkovou energetiku zachoval.

Dokončení