ENERGIEWENDE je v Německu pouze jedním ze „stavenišť “

Konkrétní výsledky německé energetické transformace „Energiewende“ a hlavně její dopady na ochranu životního prostředí jsou zatím dosti chabé. V roce 2017 činil podle spolkového ministerstva hospodářství podíl ropy a plynu stále drtivých 78,3 procenta německé spotřeby primární energie, zatímco energie slunce a větru se propracovaly na pouhých 4,1 procenta.   Spolková ministryně životního prostředí Svenja Schulze (SPD) v těchto dnech v televizní diskuzi navíc znovu připustila, že Německo své cíle v oblasti omezování emisí tzv. skleníkových plynů v roce 2020 (snížení o 40 % oproti roku 1990) s velkou pravděpodobností nesplní. Zároveň optimisticky-motivačně dodala, že je proto potřeba soustředit se na cíle stanovené pro rok 2030, tedy v době dostatečně vzdálené od jejího současného funkčního období.

Německo si samo vzalo vítr z plachet Energiewende, když v důsledku jaderné katastrofy ve Fukušimě překotně ruší zcela funkční a bezpečné jaderné elektrárny. Je zajímavé, že tuto logickou a očividnou souvislost většina německých medií zcela přehlíží. Na vrtoších počasí závislá obnovitelná energetika pak sotva stačí nahrazovat kvapně rušené bezemisní jaderné elektrárny a navíc vyžaduje mnohem větší záložní zdroje než konvenční produkce elektřiny, zatím bohužel většinou v podobě klasických fosilních – uhelných, resp. plynových elektráren. Zároveň se tak vlastně znehodnocuje vcelku pozitivní fakt, že okolo 38 procent výroby elektřiny v Německu už nyní zajišťují obnovitelné zdroje.

Jeden nesmírně příznivý efekt přesto Energiewende nelze upřít – díky ohromnému rozvoji technologie pro výrobu elektřiny a tepla z obnovitelných zdrojů v SRN a jejich masové výrobě ve světě došlo k takovému snížení cen – např. fotovoltaických modulů – že se staly celosvětově dostupnými, dokonce už i v chudších zemích. 

Z dosavadního vývoje Energiewende nicméně jasně vyplynulo, že ji není možné uskutečnit jen v oboru výroby elektřiny bez důkladných změn také při výrobě tepla, které se podílí více než polovinou na spotřebě primární energie v Německu.

Boj o ukončení těžby uhlí se přiostřuje

V duchu svých průkopnických ambicí se někteří němečtí politikové zejména levicového spektra už déle zabývají myšlenkou odchodu od uhlí, které má téměř 40procentní podíl na výrobě elektřiny v zemi. Pokud se tak stane, bude Německo asi první zemí na světě, která se zbaví ve svém energetickém mixu jaderné energetiky i uhlí téměř najednou. Nepochybně poté dojde k dalšímu zvýšení ceny elektřiny, která je už nyní pro domácnosti nejvyšší v EU – zhruba dvojnásobná oproti ceně v ČR. Tento dopad bude ještě zesílen nutností vybudovat finančně nesmírně drahý projekt dálkové přenosové sítě pro elektřinu ze severu Německa – místa hlavních přebytků elektřiny na jih, kde po odstavení poslední jaderné elektrárny zesílí již nyní největší poptávka po elektřině.  V červnu 2018 vytvořila spolková vláda Komisi pro růst, restrukturalizaci a zaměstanost, která má do konce roku 2018 vytvořit plán a doporučit datum vystoupení z těžby uhlí. Odchod od uhlí bude nejen komplikovaný, ale nesmírně nákladný. Bývalá zemská vláda (koalice SPD/Grüne) Severního Porýní-Vestfálska totiž hlavní těžební společnosti RWE sice zmenšila v roce 2016 oblast těžby v dole Garzweiler II, takže z plánovaných 1,2 miliardy tun hnědého uhlí zůstane asi 400 mil. tun nevytěžených, ale nevydala žádné závazné časové omezení. Těžební společnosti proto pracují s datem definitivního ukončení těžby v roce 2045. Podstatné zkrácení této lhůty – nyní agresivně prosazované hlavně Zelenými – je spojeno s rizikem obrovských kompenzací pro těžební firmy, podobně jako tomu bylo u jaderných elektráren, při současném řešení sociálních dopadů. V samotné branži těžby uhlí pracuje v Německu kolem 20 000 osob, ale v souvisejících oborech jsou to další desetitisíce. Radikální odpůrci těžby hnědého uhlí zdá se v poslední době definitivně odložili „bílé rukavičky“ a při svých protestech proti policii přímo v hnědouhelných povrchových dolech používají železné tyče, praky a molotovovy koktejly...

Ideály versus životní komfort

Stejně jako v jiných vyspělých zemích je vysoký životní komfort v Německu běžným standardem, kterého se obyvatelé jen neradi vzdávají. I když vědí, že během jednoho letu na Kanárské ostrovy je na jednoho pasažéra uvolněno do vzduchu stejné množství CO2 jako při celoročním používání jejich osobního auta, každoroční leteckou dovolenou si většinou neodpustí. V zemi vzrostl odbyt „silničních mastodontů“ třídy SUV v roce 2017 o 17 %. Na otázku, proč si pořídili takového obra, odpověděl jeden z čerstvých majitelů: „Protože jsou“... Zákonodárci by si tedy asi měli položit otázku, proč se taková auta vůbec vyrábějí. Také často kritizovaná vysoká spotřeba masa okolo 90 kilogramů na hlavu a rok se v SRN dlouhodobě nemění, přes rozličné - i velmi sugestivní - kampaně, nabádající k ochraně zdraví a klimatu nebo ukazující masový chov zvířat se všemi negativy.

Ochrana životního prostředí hlavně na papíře

Samozřejmě existují projekty, které vyžadují dlouhodobé plány, koordinaci se stávající legislativou nebo v rámci EU a podobně. Mnohde se ale jedná o poměrně triviální záležitosti řešitelné rychlou změnou zákonů, předpisů či nařízení. Zcela proti logice ochrany životního prostředí je pak státem přehlížený a leteckými společnostmi hojně používaný systém bonusů za odlétané kilometry i samotná podstata tzv. levných aerolinek. Podobné otázky si lidé kladou v souvislosti s leteckým benzínem (kerosinem), který není v Německu a dalších zemích EU zdaňován. Stále nevyřešené je daňové zvýhodnění motorové nafty vůči benzínu, které ročně poskytuje řidičům dieselů - nyní již neobhajitelnou - výhodu a zároveň připraví státní pokladnu o částku okolo 8 miliard eur ročně. Hodně delikátním je také téma omezení rychlosti na dálnicích, které si němečtí fandové volantu zatím nenechali vzít a zůstávají tak stále světovou výjimkou. Takže ochrana životního prostředí ano, ale pokud se to nedotkne komfortu, na který jsme zvyklí... I Zeleným a dalším levicovým silám ale pomalu dochází, že rozumné reformy není možné dělat jen s výstražně vztyčeným ukazováčkem a pomocí zákazů a tvrdé neústupné kritiky, ale spíše trpělivým vysvětlováním a pomocí silných argumentů.

Německé automobilky se potýkají s elektromobilitou

Německý automobilový průmysl, který je páteří ekonomiky, sice utrpěl velké šrámy kvůli aféře „Dieselgate“, ale ekonomicky nadále prosperuje - také díky šrotovací prémii, kterou „darovala“ automobilkám spolková vláda - a zůstává symbolem nejvyšší světové kvality a trvanlivosti. Po velkém váhání se nyní skutečně vážně a komplexně začíná zabývat tématem elektromobility, která představuje největší strukturální změnu a výzvu v její více než 130leté historii. Přitom výchozí situace není pro německé automobilky výhodná: především stále chybějící vlastní výroba bateriových článků, a tedy závislost na jejich dovozu z Asie. I aktuálně se rýsující rychlý rozvoj vlastního bateriového průmyslu bude závislý na dovozu drahých a nedostatkových surovin pro jejich výrobu. Jistým řešením je proto v letošním létě zahájená stavba továrny na baterie v čínské režii. Je známo, že Čína si zajistila – také díky promyšlené, dlouhodobé a důsledné investiční politice v Africe cenově výhodný přístup k nejdůležitějším surovinám.  Vůči Německu silná a zkušená konkurence tak získala v bateriovém průmyslu, ale také v oboru hybridních aut (Japonsko) a elektrických vozidel (Čína, USA, Jižní Korea, Japonsko, Francie) mezitím už docela slušný náskok. Přesto si země nepochybně získá důstojné postavení i v elektromobilitě a souvisejích oborech – otázkou bude jen, za jakou cenu...

Digitalizace výrazně pokračuje, ale...

Státní tajemník spolkového ministerstva hospodářství Christian Hirte v červnu optimisticky oznámil: „Rozvoj digitalizace průmyslu je potěšující. Jestliže v roce 2016 disponovalo 46 % průmyslových podniků vysoce digitalizovanými interními procesy, je to nyní již 58 %. V zájmu zachování mezinárodní konkurenceschopnosti musí ale digitalizace ještě nabrat na rychlosti a šíři záběru.“ Přitom se ministerstvo nyní zaměřuje na dvě oblasti: umělou inteligenci a lepší transfer výsledků výzkumu a vývoje do podnikové praxe, ke kterým předloží začátkem prosince 2018 konkrétní strategický plán. Téměř 7 procent německých podniků je považováno za „digitální předjezdce“ (81 až 100 bodů), třetina patří mezi „digitálně pokročilé“ (61 až 80 bodů), dalších 34 procent je digitální střed (41-60 bodů), 19 procent se stále těžce potýká s digitalizací (21 až 40 bodů) a zhruba 8 procent firem jsou „digitální opozdilci“. Mimoto asi 5 % podniků již využívá umělou inteligenci a třetina podniků počítá s tím, že ji bude využívat do 10 let. Přes všechna optimistická prohlášení, je Německo již déle konfrontováno s problémem, že poměrně velké regiony nemají přístup k rychlému internetu. V koaliční smlouvě je sice obsažen záměr „do roku 2025 zajistit plošnou výstavbu gigabitových sítí“, ale aktuálně ještě není v SRN k dispozici ani plošná infrastruktura na nižší megabitový stupeň.  Postiženy jsou zvláště venkovské oblasti – v širokopásmové třídě s více než 30 Mbit/s je dostupnost pouze kolem 55,1 procenta. Zatímco v Japonsku a Jižní Koreji bylo koncem roku 2017 již více než 75 procent všech stacionárních širokopásmových připojení pomocí skleněných vláken, v Německu to bylo pouze okolo 3 % procent!  Více než 50procentního podílu již dosáhla také většina skandinávských a pobaltských zemí.  Německo je tedy ve výstavbě sítí pro digitalizaci neuvěřitelně pozadu – asi o pětinu pod průměrem zemí OECD!  

Školství trpí nedostatkem učitelů a chátrajícími školami

V jedné z nejdůležitějších oblastí, zajišťujících budoucnost mladé generace, a tím i Německa, se dlouhodobě hromadí problémy - zejména u základního vzdělání. V důsledku migrační krize nastal ohromný nedostatek učitelů, který se řešil operativně zvýšením platů a tedy atraktivnosti tohoto povolání. To skutečně přilákalo často adepty z jiných oborů, kteří jsou nyní bez řádné pedagogické přípravy konfrontováni i s nečekanými problémy, se kterými si neví rady ani zdatní dlouholetí pedagogové – např. když mají žáka, který drží v největších vedrech půst včetně tekutin v období ramadánu, a to až na hranici rizika zkolabování organismu.  Značné potíže existují i při údržbě a rekonstrukci škol. Problémem nejsou peníze – těch je v příslušných fondech díky prosperujícímu hospodářství a odpovídajícímu výběru daní – dostatek. Hlavní brzdou je složitý administrativní systém, vyplývající z rozdělení kompetencí mezi spolkem, spolkovými zeměmi a jednolivými městy resp. obcemi. Ten je spojen s náročným bludištěm žádostí mezi jednotlivými subjekty a dále s nutností vyhlašovat složitá a časově náročná výběrová řízení, pokud zakázka na rekonstrukci překročí určitý finanční objem. A proto spousty škol dále chátrají nebo jsou rekonstruovány „za pochodu“ – tedy souběžně s výukou... Přesto si hlavně střední a vysoké školy zachovávají i v mezinárodním srovnání vysoký standard výuky zejména v technických a přírodovědních oborech jako příslib budoucí prosperity.  

Politika klopýtá za vývojem

A všechny nezbytně nutné reformy a související změny rámcových podmínek by měla prosazovat velká nebo spíše křehká koalice jednoho - vzájemnými šarvátkami zejména o migrační politiku - silně oslabeného (unie CDU/CSU) a jednoho „polomrtvého“ (SPD), jehož oblíbenost u voličů spadla v posledních dnech dokonce pod úroveň Alternativy pro Německo. AfD se tak mezitím trochu absurdně - přes své nedostatečné kompetence v řadě témat - stala jen díky jasně vyprofilované a komunikované (proti)migrační politice v září 2018 druhým (!) nejsilnějším subjektem německé politiky. Ochotně nastavuje křivé zrcadlo již pátým rokem vládnoucí velké koalici v čele s kancléřkou Merkelovou, která ani během 3 let nebyla schopna najít žádnou jasnou odpověď na migrační krizi, natož konkrétní opatření, která by zastavila nebo alespoň výrazně přibrzdila další chaotický příliv ilegálních migrantů a souvisejících problémů. Přes zdánlivě klesající počty migrantů na hranicích se musí vzít v úvahu nadále plynule rostoucí celkové počty migrantů v souvislosti se slučováním jejich rodin - tedy následnou masivní migrací. Téma migrační krize je nadále hlavním tématem, které ovlivňuje politický vývoj a možná dojde i na německé politické scéně k vývoji podobnému jako jinde v Evropě – tedy k výraznému snížení významu tradičních stran (to už SPD plně zažívá), rozdrobení politické scény a nástupu zcela nových subjektů (AfD) s nepředvídatelnými dopady na Německo i celou EU. Rostoucí význam Alternativy pro Německo je už dlouho zlým snem kancléřky Merkelové, která s oblibou používá ve svých prohlášeních slovo „alternativlos“ tedy „bez alternativy“.

Imigrační zákon

Už řadu let varují demografové v Německu, před snižováním počtu obyvatel a jeho nepříznivými následky zejména na pracovní trh hospodářství, běžícího na plné obrátky. Firmy bez rozdílu velikosti volají po zjednodušení a zrychlení přílivu kvalifikovaných pracovních sil do Německa.  Podle výpočtu expertů by bylo zapotřebí ročně kolem 300-400 tisíc kvalifikovaných pracovníků ze zahraničí, aby se eliminoval přirozený úbytek pracovních sil v důsledku demografického vývoje. Je tedy s podivem, že se o novém imigračním zákoně začíná diskutovat otevřeně a důrazněji až nyní. Posunem je také postupné přiznání, že ani více než milion ilegálních, většinou nekvalifikovaných nebo i analfabetických migrantů tento problém - zvláště v období digitalizace - v žádném případě nevyřeší.  Naposledy tak učinil například hesenský premiér Volker Bouffier (CDU) v televizní diskuzi na veřejnoprávním kanálu.  Velké množství nahromaděných problémů v Německu v imigrační politice a současně nutnost respektovat řadu mezinárodních závazků, činí již nyní problematiku nového imigračního zákona politicky vysoce výbušným, jak ukazují první ostré výměny názorů například na zavedení bodovacího systému pro kvalifikované pracovní síly, či jeho separaci od azylového zákona.

Zdá se tedy, že letošní podzim bude pro Německo nejen klimaticky nadprůměrně horký...

Zdeněk Fajkus, Mnichov