.jpg?s3=1)
Lukáš Kovanda, hlavní ekonom Trinity bank
Do čeho by Evropa a Česko měly investovat v roce 2025
Ještě, než se začal psát rok 2025, bylo zřejmé, že opětovné zvolení Donalda Trumpa americkým prezidentem je předělem. A to zásadnějším, než mnozí čekali ještě krátce po jeho listopadovém volebním triumfu.
Trumpovo druhé funkční období bude, zdá se, dosti odlišné od toho prvého. Tehdy byl Trump, přece jen, o něco mladší, v úřadu se nejprve musel „rozkoukávat“, bral zřetel na to, že bude usilovat o znovuzvolení… a neměl po boku Elona Muska, nejbohatšího člověka planety. A ten zase neměl sociální síť X, tehdy Twitter. Ta naopak ke konci mandátu ještě účet dosluhujícího prezidenta Trumpa zablokovala, přičemž tvrdila, že trvale. Účet mu v téže dobu, začátkem roku 2021, pozastavil i Facebook. Jenže nyní, po čtyřech letech, je Mark Zuckerberg, šéf matky Facebooku, Mety, ve vztahu k Trumpovi jako vyměněný. Předchází si jej, uvolňuje pravidla svých sociálních sítí ve jménu svobody slova, sponzoruje mu inauguraci, takže mu tleská sám Musk, vlastně stínový viceprezident USA.
Trumpův mandát je navíc ve druhém funkčním období silnější už jen z důvodu přesvědčivějšího vítězství nad Kamalou Harrisovou, než jakým bylo to nad Hillary Clintonovou.
Zkrátka a dobře, Trumpova pozice na světové politické scéně je nyní silnější než kdykoli v minulosti. V lednu 2021 se z Bílého domu poroučel málem jako „spráskaný pes“, se zablokovanými sítěmi, nyní se vrací coby americký imperátor digitálního věku, za kvitujícího šustotu stovek miliard dolarů v majetku oněch zmíněných IT a technologických superboháčů – a nejen jich. Ještě ani není v Bílém domě a už si nárokuje Grónsko, Panamský průplav, vlastně dokonce i celou Kanadu… A po spojencích v NATO chce, aby dávali na obranu hned pět procent svého hrubého domácího produktu.
Jistě, ne všechny Trumpovy výstřední představy a plány se naplní, nicméně i tak je zjevné, že doba transatlantické idylky uplynulých dekád je pryč. Spojené státy, samy zavalené dluhem, budou žádat výrazně větší spoluúčast i evropských zemí na zajištění vlastní vojenské bezpečnosti. Budou ji žádat zřejmě i za budoucích, jiných prezidentů, než je Trump. Možná méně přímočařeji, zato diplomatičtěji, zaobaleněji, ale přece…
Evropa a Česko s ní, pochopitelně, tak musí už letos investovat více do své bezpečnosti, do armády, do zbrojení.
V případě Česka a jeho veřejných rozpočtů by Trumpův požadavek pěti procent HDP na zbrojení značil, že si musí připravit 260 miliard korun ročně navíc. Pokud by totiž jeho požadavek platil už letos, bude Česko muset na obranu dávat místo nyní plánovaných zhruba 160 miliard korun hned přibližně 420 miliard korun. Tedy právě o 260 miliard více. Což dokonce o přibližně dvacet miliard převyšuje schodek státního rozpočtu, jak je na letošek plánován.
Nicméně příklad Polska demonstruje, že armádní a bezpečnostní výdaje ve výši pěti procent HDP (nebo této sumě se blížící) nereálné nejsou. Jde o otázku prioritizace. Polsko je stále o něco zadluženější než Česko, takže i na české straně prostor k takovému navýšení výdajů být může. A v dalších evropských zemích NATO též. Akcie zbrojařských firem, nejen evropských, by tedy mohly být ternem i letos.
Pokud ale má Evropa více investovat do zbrojení, musí přehodnotit zejména svoji zelenou agendu, Green Deal. Výstrahou v tomto ohledu je osud potácející se německé průmyslové ikony Thyssenkrupp. Její ocelářská divize loni na sklonku roku oznámila plán rozsáhlého snižování stavu zaměstnanců, a to v rozsahu zhruba 11 tisíc lidí v příštích šesti letech. Jedna z největších oceláren Evropy se tak snaží vyrovnat s kombinací nepříznivých faktorů, které zásadně ochromují její hospodaření. Jde zejména o nutnost provést investice značného rozsahu, a to v rámci nařízeného dekarbonizačního úsilí.
Podobným nárokům přitom nejsou vystaveni konkurenti mimo EU. Navíc na ocelárnu Thyssenkrupp i na evropské poměry zvláště tíživě doléhají poměrně vysoké ceny energií. Ty jsou fundamentálně důsledkem odstřihávání Německa od relativně levných ruských energií, zejména potrubně dodávaného zemního plynu, na nichž si největší evropská ekonomika pěstovala závislost celá desetiletí. Ocelárně nesvědčí ani poměrně vysoké ceny emisních povolenek, které energie dále prodražují. Emisní povolenky jsou v EU suverénně nejdražší v porovnání s dalšími ekonomickými celky světa, které, pokud je vůbec uplatňují, stanovují až mnohonásobně nižší cenu povolenek. To loni na podzim připomněla široce diskutovaná zpráva k neutěšenému stavu ekonomiky EU z pera Maria Draghiho, někdejšího šéfa Evropské centrální banky.
Závažné problémy ocelárny Thyssenkrupp jsou o to paradoxnější, že v současnosti „za humny“ EU, na Ukrajině, probíhá válka, přičemž Rusko uplatňuje válečný ekonomický režim a podřizuje válce své hospodářství. EU naproti tomu zatím stále dává přednost jiné agendě než té válečné, zejména pak zelené. Tento přístup se může ukázat jako fatálně krátkozraký, neboť i silná válečná výroba zbraní či munice – jejímž základem je právě ocel – představuje způsob vojenského odstrašení. Loni ve druhé polovině roku oznámily snižování stavů v rozsahu tisíců zaměstnanců také další ikonické firmy německého průmyslu, třeba Bosch, Schaeffler, ZF, nebo Audi, přičemž k výrazné redukci stavů, dokonce k zavření fabrik se málem uchýlila také největší německá – a evropská – automobilka, Volkswagen. To svědčí o tom, že otřesy zejména právě německého průmyslu nelze svádět jen na omyly managementu jednotlivých podniků, leč že jde o systémovou záležitost, danou z velké části chybnými, ideologicky motivovanými kroky na úrovni států či celé EU. Z nich ale Evropu Trump zřejmě „vyléčí“.
Představuje evropská léčba šokem, pardon, Trumpem, investiční příležitost? Evropské akcie loni měly svůj nejhorší rok historie, alespoň tedy ve vztahu k těm americkým. Hlavní referenční index evropských burz, Euro Stoxx 600, ještě nikdy, v žádném roce, tolik jako loni nezaostal za svým americkým protějškem, Standard & Poor’s 500.
Těžce loni zklamaly akcie firem, které měly být hvězdami evropských burz a odpovědí na americkou supersilnou sedmičku, tedy „Magnificient 7“. Ukazatel údajných evropských hvězd, jejž sestavuje banka Goldman Sachs, loni zaostal dokonce i za širokým evropským ukazatelem šesti set burzovně obchodovaných firem starého kontinentu, již zmíněným indexem Euro Stoxx 600. Ještě mnohem znatelněji ovšem zaostal za širokým americkým ukazatelem pěti stovek burzovně obchodovaných firem USA, Standard & Poor’s 500. Zcela nedostižná je pak „evropským hvězdám“ – firmám jako ASML, Novo Nordisk, Louis Vuitton nebo SAP – ona americká supersilná sedmička (Apple, Nvidia, Microsoft, Tesla, Meta, Alphabet, Amazon), které měly být vyzyvatelem. Nestalo se.
Prohlubující se zaostávání se zrcadlí i v narůstající slevě evropských akcií vůči těm americkým. Evropské akcie tak mohou být investičním ternem příštího roku, pokud, a je to zásadní pokud:
– skončí válčení na Ukrajině;
– Donald Trump nenaplní svoji hrozbu vysokých cel na EU a Čínu;
– se čínská ekonomika zmátoří, třeba díky (kvůli hrozbě cel) stále pravděpodobnějšímu masivnímu stimulu v podání Pekingu;
– Německo neupadne do dalšího roku ekonomického propadu, který mu prognózuje například ING Bank.
Každý si může odpovědět na to, jak je toto vše reálné.
Zatím Trumpovo zvolení řádně nakoplo alespoň budapešťskou burzu. Její akcie zhodnotily od té doby více než akcie jakékoli jiné burzy kontinentální Evropy. Investoři sázejí na nadstandardní Trumpovy vztahy s premiérem Viktorem Orbánem. A maďarským firmám a jejich akciím zase pomáhají dobré Trumpovy vztahy s Muskem. Například akcie maďarského telekomu 4iG vylétly na sklonku loňska za týden nejvýše za více než tři roky, neboť jeho šéf v Trumpově floridském sídle, kam jej vzal Orbán, diskutoval obchody právě s Muskem.
Ale pochopitelně, Budapešť je v rámci Evropy burzou spíše jen drobnou. Z této části nelze usuzovat na celek.
Průměrný Čech v posledních deseti letech zbohatnul o 520 000 Kč
Průměrný Slovák jen o 92 000 Kč. Průměrný Čech reálně zbohatl však o 186 procent, průměrný Slovák jen o 47 procent. Euro Slovákům příliš nepomáhá.
Čisté bohatství průměrného Čecha vzrostlo mezi lety 2013 a 2023 z 9487 eur na 31 910 eur (tedy, dle kursu daných let, přibližně 246 000 na 766 000 Kč), tedy o zhruba 236 procent v nominálním vyjádření, tedy včetně inflace. Za stejnou dobu vzrostlo čisté bohatství průměrného Slováka v nominálním vyjádření pouze o přibližně 86 procent, a to z 4930 na 9160 eur (ze 128 000 na 220 000 Kč), navíc z nižšího základu.
Zatímco roku 2013 disponoval průměrný Čech ani ne dvakrát větším bohatstvím než průměrný Slovák, roku 2023 už měl 3,5násobně větší bohatství.
Vyplývá to ze srovnání zpráv Allianz Wealth Report za příslušné roky. Vývoj v celém období zachycuje graf níže.
Společnost Allianz své zprávy publikuje každoročně. Čistým bohatstvím míní souhrn veškerého movitého a nemovitého majetku minus dluhy, a to tedy v přepočtu na obyvatele. Čisté bohatství Čecha se tudíž od roku 2013 rozhojnilo v nominálním vyjádření o 22 423 eur. Čisté bohatství průměrného Slováka za stejnou dobu vzrostlo o 4230 eur.
Čisté bohatství průměrného Čecha tedy v letech 2013 až 2023 narostlo 5,3krát výrazněji než čisté bohatství průměrného Slováka.
Spotřebitelská inflace na Slovensku činila mezi lety 2013 a 2023 celkem takřka 39 procent, v Česku ve stejném období pak necelých 50 procent.
V reálném vyjádření, tedy po odečtení inflace, se bohatství průměrného Čecha rozhojnilo o 186 procent, zatímco bohatství průměrného Slováka jen o 47 procent.
V cenách roku 2013 bylo tedy roku 2023 bohatství průměrného Čecha na úrovni zhruba 27 133 eur, zatímco jmění průměrného Slováka 7247 eur.
Slovákům k výraznějšímu růstu bohatství nepomohlo ani členství v eurozóně, které by teoreticky mělo zvyšovat důvěru mezinárodních investorů a usnadňovat příliv zahraničního kapitálu, který by podnítil růst mezd či růst cen nemovitostí. Oboje by pak mohlo přispět k rychlejšímu růst bohatství průměrného Slováka. Místo toho ale dané fenomény pozorujeme ve vyšší míře v „korunovém“ Česku.
Češi stále neutrácejí ani tolik, kolik před pandemií, přes údajně „narvaná nákupní centra“
Také loni v listopadu byly maloobchodní tržby poměrně slabé, slabší než se čekalo
Listopadové maloobchodní tržby mírně zaostaly za očekáváním. Meziročně přidaly 4,3 procenta, zatímco analytici oslovení agenturou Bloomberg ve střední hodnotě svých odhadů čekali vzestup o 4,5 procenta. Slabší než očekávané maloobchodní tržby, které navíc trvaleji citelně zaostávají za svojí předpandemickou úrovní, představují určitý tlumič spotřebitelské inflace. Ta by tak letos měla zpomalit z loňské průměrné úrovně 2,4 na 2,3 procenta, a to při pokračujícím snižování základních úrokových sazeb ČNB. Spotřeba domácností je stále o zhruba pět procent nižší než roku 2019, což nepotvrzuje zkratkovité teze o bujaré spotřebitelské náladě Čechů, kterou mají dokládat plná parkoviště před nákupními centry anebo návaly v horských střediscích – ty však vždy odrážejí chování jen určité výseče české společnosti, a to ještě nijak detailně.
Loni v listopadu lidé v Česku navyšovaly své maloobchodní výdaje hlavně za nepotravinářské zboží. Což koresponduje s obrázkem postupného oživování spotřeby domácností, které ve vyšší míře, byť zvolna, uchylují k nákupům nepotravinářského, tedy mnohdy zbytnějšího zboží. Tohoto zboží v listopadu nakoupily o 5,5 procenta více než v listopadu 2023, když výrazný nárůst zaznamenává segment kosmetiky nebo farmaceutického zboží. Pohonných hmot lidé nakupovali více dokonce o výrazných takřka jedenáct procent.
Letošní pokračující růst reálných mezd, jenž by měl celoročně činit 3,4 procenta, dále spotřebu domácností povzbudí. Spotřeba domácností tak letos bude hlavním tahounem celkového ekonomického růstu ČR, maloobchodní tržby by měly oproti loňsku sice zpomalit, ale i tak přidat 3,1 procenta.
Proč banky snižují úroky na vkladech rychleji, než jak snižují sazby na hypotékách? Ždímají klienty?
Řada lidí si v současnosti kriticky všímá toho, že banky jdou se sazbami hypoték dolů jen pomalu, zato rychleji snižují úročení běžných nebo spořících účtů. Mají pocit, že banky své klienty „ždímají“. Je to tak? Otálejí banky se snižováním sazeb hypoték bezdůvodně? Vždyť také základní úroková sazba ČNB klesla za posledních dvanáct měsíců o 2,75 procentního bodu, zatímco průměrná sazba hypoték dle Hypoindexu jen o 0,83 procentního bodu, tedy zhruba třikrát pomaleji…
Jak to tedy je?
Jenže základní úroková sazba ČNB nemá žádnou těsnou, bezprostřední vazbu na průměrnou sazbu hypoték, ač to tak média někdy podávají. Mnohem důležitější je pro vývoj sazeb hypoték sazba úrokového swapu či výnos vládních dluhopisů ČR.
Proč? Swapy představují cenu zdrojů, jimiž banky poskytnuté hypotéky kryjí. A dluhopis zase představuje z hlediska užití zdrojů banky klíčovou konkurenční alternativu k hypotéce.
Zjednodušeně, banka se rozhoduje, zda půjčí Frantovi Vomáčkovi na jeho byt, nebo Zbyňku Stanjurovi a jeho úřadu; a půjčka ministerstvu financí na chod státu (či výplatu důchodů,…) je vždy bezpečnější než poskytnutí jakékoli hypotéky; banka se proto spokojí s nižším výnosem na dluhopisu, než jakou sazbu bude žádat na hypotéce.
Co z toho plyne? Výnos (tříletého, pětiletého,…) dluhopisu bude zpravidla nižší než sazba hypotéky (tříleté, pětileté fixace,…). A hlavně: sazba takové hypotéky také těžko může výrazněji klesnout, pokud zároveň neklesne výnos srovnatelného dluhopisu.
Jak si právě teď stojí výnos na pětiletém dluhopisu? Činí 3,8 procenta. Jaký byl před rokem? Také 3,8 procenta (viz graf Bloombergu níže).
A co dělá pětiletý úrokový swap? Jeho sazba je 3,7. Přesně jako před rokem (viz graf Patrie níže).
Sečteno, podtrženo, zdroje jsou pro banky stejně drahé jako před rokem a alternativní užití – alternativní vůči hypotékám – stále stejně výnosné, bez poklesu.
Proč by tedy měla výrazněji klesat sazba hypoték? Banky snižují sazby hypoték jen pomalu z objektivních, tržních příčin, nikoli z vlastního rozmaru.
Dlouhodobý pohled odhaluje, že sazba úrokového swapu se pohybuje v jakémsi tandemu – volnějším, ale přece – s výnosem vládního dluhopisu odpovídající doby splatnosti (viz fialová a žlutá křivka na grafu Bloombergu níže). Tandem to v uplynulých patnácti letech opravdu viditelně a trvaleji nebyl snad jen roku 2017. Tehdy byly ovšem náklady českého půjčování – tedy výnosy vládních dluhopisů, včetně pětiletých – uměle sníženy spekulacemi mezinárodních investorů na výrazné posílení koruny po skončení probíhajícího kursového závazku ČNB. V rámci spekulací investoři nakupovali korunová aktiva – dluhopisy české vlády –, aby se mohli na vyhlíženém citelném posílení koruny svézt. Tehdejší nízké náklady půjčování české vlády tedy řadoví Češi platili například v podobě dražších dovolených nebo vyšších cen zboží z dovozu. Výnos pětiletých dluhopisů tak byl dokonce i výrazněji a trvaleji nižší než sazba pětiletého úrokového swapu. Swapový trh tehdy předjímal vyhlížené ukončení závazku, k němuž došlo v dubnu 2017, méně deformovaně než trh dluhopisový, tedy už ve druhé polovině roku 2016. Dluhopisový trh byl v té době mimořádně silně deformován zmíněnými spekulacemi mezinárodních investorů, kteří si dluhopisy pořizovali často jen oportunisticky, jako „vehikl“, jak se na vlně očekávaného prudkého posílení koruny svézt. Jak známo, s růstem poptávky po dluhopisech roste jejich cen, přičemž současně klesá výnos.
Dlouhodobě však o tandem jde. Přitom ovšem se ale tento tandem občas i výrazně odchýlí od vývoje základní úrokové sazby ČNB (červená křivka na zmíněném grafu výše). Což byl zejména případ let 2022 a 2023, kdy nastal historicky mimořádný převis základní sazby ČNB nad sazbou úrokového swapu v korunách – v tomto případě pětiletého – a výnosem taktéž pětiletého vládního dluhopisu ČR.
Sazba daných swapů, ani výnosu dluhopisů ovšem nikdy nevystoupala až tak vysoko jako základní sazba ČNB, byť po většinu uplynulého desetiletí byla sazba ČNB dokonce níže než obě tržní veličiny. Proč?
Protože vývoj tržních veličin odrážel víru v to, že se centrální bance podaří inflaci – fundamentální příčinu nárůstu všech uvedených křivek – zkrotit. A že v horizontů pěti let bude nižší. Což se naplňuje. Základní sazba ČNB je sazbou krátkodobou, nezapomeňme. Její oficiální název je čtrnáctidenní repo sazba. Představuje maximální úrokovou sazbu, za niž si jednotlivé banky mohou u banky centrální ukládat své volné peněžní zdroje. Na dva týdny, ne na roky.
Na rozdíl od základní sazby ČNB jsou – jak název napovídá – pětiletý swap či pětiletý dluhopis dlouhodobější povahy. Pět let místo dvou týdnů. Proto prvotní pokles pětiletého swapu i výnosu dluhopisu nastal už ve druhé polovině roku 2022, kdy zbýval ještě více než rok do zahájení redukce základní sazby ČNB. Tržní aktéři tehdy nabyli přesvědčení, že inflace bude v horizontu pěti let nižší i díky vysoce restriktivní, sedmiprocentní základní sazbě ČNB, takže nežádali ještě vyšší sazbu swapu či ještě vyšší výnos dluhopisu. Naopak, spokojili se s postupně nižší a nižší sazbou, resp. výnosem, a to i přesto, že sazba ČNB zůstávala ještě nějaký čas nehnutě vysoko, na úrovni sedmi procent.
Průměrná sazba hypoték v Česku, jak známo, také nikdy v uplynulých letech nevystoupala až na úroveň sedmi procent. Průměrná sazba nových hypotečních úvěrů činila nejvýše, v létě 2023, zhruba 5,5 procenta, plyne z dat ČNB. Z téhož důvodu. Poskytuje-li banka hypotéku například s pětiletou fixací, zahrnuje do výsledné úrokové sazby i inflační očekávání pro dalších pět let.
V současnosti teprve dochází ke sblížení všech těch ukazatelů, jak je opět patrné z grafu níže. Výrazný pokles základní úrokové sazby ČNB v loňském roce – o zmíněné takřka tři procentní body – tak v jistém smyslu potvrzuje to, co trh „věděl předem“. Že se inflaci podaří zkrotit. Ovšem pokud by ČNB nedržela svoji sazbu vysoko, na sedmi procentech, dostatečně dlouho, přísun nových peněz do ekonomiky by dostatečně nevyschl, což by nakonec zase tržní sazby mohlo zvednout, přičemž reputace ČNB jakožto bojovnice s inflací by byla fatálně poškozena. A takové poškození by učinilo další boj s inflací obtížnějším. Proto centrální banka musela držet dvoutýdenní sazbu nahoře ještě v době, kdy už trh – sazba swapů a výnos dluhopisů – šel dávno dolů. Ale on šel dolů právě proto, že věřil, že ČNB dostatečně dlouhým udržováním vysoké základní sazby inflaci zkrotí nadobro. A i poskytovatelé hypoték tomu věřili.
Nyní je situace obtížnější. I na půdě ČNB, stejně jako ve světě, se vede odborná debata o „novém normálu“ tržních úrokových sazeb. Protože i tyto sazby se ve své podstatě odvíjejí od určité úrokové míry. Ta se označuje jako přirozená nebo neutrální úroková míra. Není pozorovatelná, tím méně „nastavitelná“. Lze ji jen odhadovat. Jde o krátkodobou úrokovou míru, která by se v dané ekonomice ustavila při plné zaměstnanosti a stabilní inflaci. A to je právě to. Řada ekonomů nyní sdílí podezření, že inflační tlaky budoucích let budou silnější než třeba v uplynulém desetiletí.
A to z několika příčin.
Zaprvé, kvůli demografickému stárnutí populace, jež bude tlačit nahoru mzdy, neboť se nebude dostávat lidí v produktivním věku. Růst mezd je inflační. Zadruhé, kvůli geopolitickému napětí ve světě a útlumu globalizace, kteréžto tendence vedou k přesouvání výroby zpět – třeba z Asie do Ameriky –, což je inflační z důvodu nutnosti platit vyšší mzdy nebo snášet vyšší cenu jiných výrobních vstupů. Zatřetí, kvůli výraznému nárůstu zadlužení, zejména toho veřejného, a to i v zemích, jakou jsou Spojené státy. Růst zadlužení zvyšuje pravděpodobnost platební neschopnosti, takže nutí věřitele žádat vyšší úrokovou sazbu, což je inflační, třeba skrze dražší investice, stejně jako nárůst deficitů, které jsou potřeba k pokrytí dále větších dluhů. Začtvrté, kvůli zelené agendě, která snahou zahrnovat negativní externality fosilních energií a odrazovat od jejich využívání tyto energie zdražuje, což je samozřejmě opět inflační.
Tyto čtyři zásadní faktory mají být podle řady ekonomů, byť ne všech, natolik silné, že jejich inflační dopad bude silnější, než jaký bude protiinflační – čili dezinflační – dopad zase jiných dějů, jakým je třeba technologický rozvoj a růst produktivity, třeba i díky digitalizaci či stále širšímu uplatňování umělé inteligence.
S růstem inflační tlaků v Česku i ve světě – kvůli stárnutí, geopolitice, dluhu či ozeleňování – stoupne i zmíněná přirozená úroková míra. Protože inflace bude stabilně vyšší než v uplynulém desetiletí. „Nový normál“ se tak bude vyznačovat i vyššími tržními úrokovými sazbami. Tedy i vyšší sazbou pětiletého swapu v korunách či pětiletého dluhopisu vlády ČR. Což je klíčový důvod, proč v posledním roce nepozorujeme pokles těchto ukazatelů – od nichž se odvíjí, jak víme, průměrná sazba hypoték.
Navíc, mezitím vstoupily do situace nové inflační hrozby, typu bezprecedentní „trumpovské“ celní války mezi USA a Čínou či mezi USA a EU. Tyto obchodní války by zásadně přispěly k dalšímu nárůstu deglobalizačních tendencí, tedy i inflačních tlaků. I proto je tudíž nyní trh v jakémsi vyčkávacím režimu, což se projevuje právě i tím, že sazba swapů nebo výnos dluhopisů jsou v Česku stejné jako před rokem. Navzdory poklesu základní úrokové sazby ČNB. I když ani ta už letos nebude klesat zdaleka tak rychle jako loni – ano, opět kvůli zmíněnému možnému „novému normálu“.
Což vše ve výsledku znamená, že ani letos, ani v příštím roce nelze čekat výraznější pokles sazeb hypoték v Česku. Průměrná sazba nových hypoték tak klidně ještě i za dva roky může být stále nad úrovní čtyř procent.
Někteří lidé ale navíc ještě mají pocit, že banky nejen pomalu snižují sazby hypoték, ale ještě k tomu příliš rychle redukují úrokové sazby vkladů. To, že banky jdou s úroky na hypotékách dolů pomalu primárně nikoli z důvodu nějaké vlastní svévole, ale z objektivních, tržních příčin, jsme nyní rozebrali. Ale co ty vklady?
Předně je třeba říci, že průměrná sazba na běžných či spořících účtech vskutku klesá rychleji než průměrná sazba hypoteční, ale ne nijak výrazně. Vždyť ze svého mnohaletého maxima 5,51 procenta, dosaženého v září 2023, sestoupila průměrná sazba nových hypoték do listopadu 2024 na úroveň 4,78 procenta, tedy o 0,73 procentního bodu, plyne z dat ČNB. Podle téže instituce ve stejné sobě klesla sazba běžných a spořících účtů z 2,93 na 2,19 procenta, čili o 0,74 procentního bodu. Z tohoto pohledu úročení vkladů klesá zcela srovnatelným tempem jako úročení hypoték.
Jenže průměrná úroková sazba na vkladech dosáhla svého mnohaletého maxima později než průměrná sazba hypoték, a sice až v únoru 2024, kdy činila 3,13 procenta. Takže během převážné části loňska skutečně se výrazněji snížily úrokové sazby na vkladech, od února do listopadu o 0,94 procentního bodu. Zato na hypotékách činil za stejnou dobu pokles pouze 0,44 procentního bodu, byl tedy o půl procentního bodu slabší.
Nicméně i tento vývoj má své objektivní vysvětlení.
Vývoj sazeb vkladů je totiž těsněji spjat s vývojem základní sazby ČNB než vývoj sazeb hypoték. Ostatně, u sazeb běžných či spořících účtů žádná tří- či pětiletá fixace neexistuje. Sazby vkladů jsou krátkodobé povahy, na rozdíl od fixovaných sazeb hypotéky. Sazby běžných či spořících účtů se mohou změnit okamžitě, „přes noc“, často právě v reakci na momentální vývoj taktéž krátkodobé, totiž dvoutýdenní základní sazby ČNB.
Jen některé banky, zvláště ty menší, navíc šly s úročením vkladů opravdu vysoko, na úrovně kolem šesti procent. Pro větší banky je každé zvýšení úročení vkladů nákladnější než pro banky menší, neboť spravují mnohem větší objem prostředků mnohem většímu počtu klientů. Pokud klienti relativně nízkou sazbu velké banky tolerují, například z důvodu neochoty měnit číslo účtu a zaběhané platební styky, ta tak nemá příliš motiv jít se sazbou výše. I proto ani sazba na vkladech nevystoupala do takové výšky jako sazba hypoték. A neměla pak také, odkud tolik klesat.
Přesto lidé, kteří si stěžují, že hypotéky teď zůstávají drahé, zatímco úročení běžných či spořících účtů jde rychle dolů, mohou zavzpomínat třeba na srpen 2008. Průměrná sazba hypoték tehdy činila 5,6 procenta, zatímco průměrné úročení běžných a spořících účtů jen 0,16 procenta. Připomeňme, že podle nejnovějších dat ČNB to v současnosti je 4,78 procenta na hypotékách a 2,19 procenta na vkladech. Rozdíl obou průměrných úrokových sazeb zachycuje graf níže. Už více než třináct let se tento rozdíl celkem stabilně pohybuje v pásmu přibližně od dvou do tří procentních bodů.
Nic mimořádného se tedy nyní neděje, z pohledu klienta banky bývalo mnohem hůře v letech před rokem 2011, kdy byly hypotéky vskutku z dlouhodobého hlediska poměrně drahé a vklady současně úročené mizivě. (15.1.2025)
