Evropští centrální bankéři si hrají na politiky

Lukáš Kovanda, hlavní ekonom Trinity Bank

Překračují pravomoci, stěžují si Američané, a tuší fatální ohrožení.

Američtí centrální bankéři se v těchto dnech dostali do křížku s těmi evropskými. Jde o zásadní střet. A poměrně nebývalý.

Zejména činovníci Evropské centrální banky chtějí, aby jednotlivé soukromé banky ještě více „zezelenaly“. Měly by prý být povinovány detailně zpravovat dohledové orgány o strategiích plnění zelených závazků. To ale američtí centrální bankéři poměrně ostře odmítají, jak zjistila agentura Bloomberg.

Evropští centrální bankéři tlačí na to, aby Basilejský výbor pro bankovní dohled mohl po jednotlivých obchodních bankách požadovat ještě ambicióznější plnění zelených závazků. Podle Američanů by tím však Basilejský výbor překračoval své pravomoci.

Členy Basilejského výboru, jehož sekretariát se nachází v ústředí basilejské Banky pro mezinárodní platby, jakési „centrální banky centrálních bank“, je 28 zemí či jurisdikcí, včetně Evropské unie a USA, resp. centrálních bank a regulačních orgánů těchto zemí či jurisdikcí. Výbor představuje platformu pro dojednávání mezinárodních standardů bankovní regulace.

Podle kuloárových informací Bloombergu – jednání probíhají za zavřenými dveřmi – je střet zvláště vyostřený právě mezi centrálními bankéři z USA a jejich kolegy z EU. EU žádá striktnější pravidla naplňování klimatických cílů.

Centrální banky nemají řešit klima, nechal se ovšem nedávno slyšet šéf americké centrální banky – Fedu – Jerome Powell.

Těžko o jeho výroku vést sporu. Transatlantický střet centrálních bankéřů je dalším střípkem do mozaiky vysvětlení proč se nůžky ekonomického výkonu mezi USA a EU dále rozevírají – a v posledních několika letech ještě rychleji než předtím. Jde ale ještě o víc.

Kde se totiž vlastně aktivismus evropských centrálních bankéřů vzal? Vždyť centrální bankéř je pořád jenom státní úředník. Sice mocný, ale úředník. Není voleným politikem, takže má jednat technokraticky, rozhodně ne aktivisticky.

Jenže svět centrálního bankovnictví stále více splývá s politickým kolbištěm, ač proklamuje svoji nezávislost. Toto splývání se ne náhodou časově překrývá s érou záporných úrokových sazeb. Ta trvala od července 2009 až do letošního března.

Je to zatím jen pár týdnů, co se na světě – poprvé za zhruba patnáct let – nenachází ani jediná centrální banka, která by měla svoji základní úrokovou sazbu v záporu. Tou poslední byla japonská centrální banka, která však právě minulý měsíc zvedla svoji sazbu z úrovně -0,1 procenta do pásma od nuly do 0,1 procenta. Sazbu zvyšovala poprvé po sedmnácti letech.

Éra negativních úrokových sazeb započala v době globální finanční krize, kdy jako vůbec první snížila své úrokové sazby do záporu švédská centrální banka. Tu pak následovaly dánská, švýcarská, právě i japonská centrální banka, ale také sama Evropská centrální banka.

Mimořádná inflační vlna uplynulých let centrální banky všude po světě postupně přiměla negativní pásmo opustit.  Je tedy passé bizarní doba, kdy se muselo za uložení peněz v bance této bance platit, takže vkladatel si nakonec místo zúročeného vkladu odnesl méně, než vložil.

Současně s návratem do kladného pásma svých úrokových sazeb, po více než osmi letech v záporu, opustila japonská centrální banka v březnu také opatření spočívající v kontrole výnosové křivky dluhopisů. Banka se v rámci tohoto opatření začátkem roku 2016 zavázala intervenovat na dluhopisovém trhu – tedy nakupovat dluhopisy – vždy tak, aby výnos z desetiletého dluhopisu japonské vlády nepřekročil úroveň jednoho procenta. S nákupy vládních dluhopisů ale nekončí, jen nyní tedy už bude tolerovat případný nárůst výnosu nad uvedenou úroveň. Končí zato ovšem s nákupy veřejně obchodovaných fondů, které z ní učinily největšího vlastníka japonských akcií na světě, s rozvahou dosahující historicky bezpříkladné úrovně 127 procent HDP (jde o čtyřikrát větší bilanci, než jakou vykazuje americká centrální banka).

Bizarnost situace tkví nejen v tom, že centrální banka je obřím vlastníkem akcií, tedy podílu v různých firmách; jak má v nich uplatňovat vlastnickou kontrolu – má být aktivním investorem, nebo jen pasivním, když si peníze na nákup oněch akcií vlastně sama bezpracně „vytiskla“, totiž vytvořila vyťukáváním miliard a bilionů do klávesnice počítače? Bizarnost spočívá též v tom, že centrální banka ve velkém nakupuje dluhopisy japonské vlády, a dokonce zasahuje tak, aby úroková sazba na nich příliš nevzrostla – nad ono jedno procento –, a vládě se tedy z přílišného „tištění nových peněz“ neprodražilo vlastní vypůjčování si.

Pokud centrální banku pojmeme v širším pohledu jako nakonec stále státní, resp. státem zřízenou instituci, a nikoli subjekt soukromý, pak vlastně jde o to, že levá ruka půjčuje ruce pravé, a ještě k tomu ohýbá již tak zmanipulovaný trh takovým způsobem, že dokonce určuje za kolik nejvíce se půjčování vůbec odehraje.

Japonský příklad tedy dobře ilustruje právě ono splývání státu a centrální banky, které se v uplynulých letech dělo zdaleka nejen v Japonsku. Jde o jakýsi monetární socialismus. Stát prostřednictvím své centrální banky nakupuje třeba i podíly v soukromých firmách, takže je – jako v Japonsku – jejich největším vlastníkem. Centrální banka státu zase snižuje úrokovou sazbu, třeba až kontroverzně a bizarně do záporu, aby mu skrze právě nižší úrok ubrala z nákladů dluhu a umožnila zadlužování další, třeba za cenu výrazné inflace, jakou jsme měli v uplynulých letech i v Česku.

Monetární socialismus stojí a padá s iluzí, že centrální banka je na státu nezávislá. Tuto iluzi se zatím daří udržovat. Pokud ale budou centrální bankéři vystupovat aktivisticky a třeba zachraňovat klima, trh je může přestat od politiků odlišovat. Pochopí, že podlehl iluzi. Zdá se, že centrální bankéři v USA si toto riziko již uvědomují, ti v Evropské centrální bance ale zjevně ne.

Během éry záporných úrokových sazeb se evropští centrální bankéři namlsali; pochopili, jak jsou pro systém nepostradatelní, a systém zase pochopil, jak zásadní roli mohou sehrát při naplňování jeho ideologických cílů, těch zelených zejména. V ideologickém zmámení evropský politický a úřednický establishment si zatím plně neuvědomuje ona rizika, která již tuší Američané: zelený aktivismus centrálních bankéřů, jejich hra na politiku, ohrožuje celý finanční systém, protože ohrožuje udržování oné iluze, s níž stojí a padá.

Největší německá ocelárna, Thyssenkrupp, plánuje masivní propouštění a snižování stavů po tisících

Na ikonický podnik dolehla zelená agenda

Thyssenkrupp, největší výrobce oceli v Německu, chystá masivní propouštění a snižování stavů. Dotknout se má tisíců zaměstnanců jejího největšího závodu, jenž se nachází v Duisburgu. Plánované opatření souvisí se zásadní restrukturalizací výroby v podniku, který je jednou z „vlajkových lodí“ německého průmyslnictví a jehož kořeny sahají do roku 1811. Restrukturalizace má vést ke snížení výrobní kapacity v Thyssenkrupp o 22 procent, jak podnik uvedl ve čtvrtek večer.

Klíčovými důvody potřeby restrukturalizace a s ní souvisejícího snižování stavů zaměstnanců jsou vysoké ceny energií v Německu, nutnost uskutečňovat nákladné investice do ozeleňování produkce a levnější asijská konkurence.

Německo prochází náročnou transformací své energetiky, v jejímž rámci už povypínalo všechny své jaderné elektrárny. Přitom vsadilo na ruský plyn coby záložní zdroj za čisté, avšak nestabilní zdroje typu větrných a solárních elektráren. Po ruské invazi na Ukrajinu se však od ruského potrubního plynu odstřihlo, přičemž dodávky z velké části nahradilo dražším dovozem plynu ve zkapalněné podobě.

Zelená agenda, jež z velké části motivuje onu zmíněnou transformaci německé energetiky – takzvanou Energiewende, je tudíž jádrem současných problémů Thyssenkrupp, a potažmo celého německého průmyslu. Tyto problémy z německé ekonomiky činí „nemocného muže Evropy“, na což doplácí také Česko, pro nějž je jeho západní soused stěžejním obchodním partnerem.

Zejména právě v důsledku prosazování ambiciózní zelené agendy ceny energií v Německu výrazně převyšují ceny v Asii či například ve Spojených státech, což činí německý, a obecněji evropský průmysl mnohem méně konkurenceschopný. To je podstata současných závažných problémů Thyssenkrupp a dalších německých a evropských průmyslových ikon, včetně třeba BASF, největší chemičky světa.

Varovné je omezování evropské průmyslové výroby samo o sobě, leč ještě naléhavěji v kontextu probíhající války na Ukrajině. Ruská vojska jsou momentálně nejblíže zásadnímu prolomení ukrajinské frontové linie za celou dobu od prvních dní války v únoru 2022. Ukrajinská armáda se musí vypořádávat s nedostatkem zbraní a munice, zatímco Rusko má své dodávky jak z vlastních zdrojů, tak ze Severní Koreje či Íránu.

Při případném postupu ruských vojsk Ukrajinou se akutnější stane otázka přímého střetu s evropskými zeměmi NATO. Současně hrozí, že možný (staro)nový prezident Spojených států Donald Trump se zřekne závazků Spojených států vůči spojencům v NATO, což by dále zhoršilo bezpečnostní situaci v Evropě. Za takové situace by jistě přišla vhod co nejvyšší výrobní kapacita evropského průmyslu, včetně výroby oceli, jež bude potřebná k výrobě zbraní a vojenské techniky. Spoléhat se za takové situace na dodávky oceli ze zemí typu Turecka nebo Číny, jež se tento týden zavázala prohloubit „strategickou koordinaci“ a spolupráci s Ruskem, může být krajně pošetilé. (13.4.2024)