CzechIndustry > Fiasko Green Dealu nutí Evropskou unii přejímat Trumpovu agendu, kterou dříve tolik kritizovala
Fiasko Green Dealu nutí Evropskou unii přejímat Trumpovu agendu, kterou dříve tolik kritizovala
Lukáš Kovanda, hlavní ekonom Trinity Bank
Proti už je jen „pročínské“ Německo, kroky Bruselu tak poškodí i Česko.
Když svého času Donald Trump obýval Bílý dům, činovníci zemí Evropské unie se mu rádi vysmívali. Pokud jej tedy neměli hned za zlosyna. Dnes už jim úsměv ztuhl. Pýcha zase jednou předešla pád. Nakonec vlastně dokonce Trumpovu agendu přejímají. V řadě klíčových oblastí.
Památné je Trumpovo vystoupení na půdě OSN ze září roku 2018 (zde: https://www.youtube.com/watch?v=FfJv9QYrlwg). Varoval tehdy Německo před závislostí na ruských energiích a vyzýval Berlín k okamžité změně kursu v této věci. Německá delegace v publiku, vedená ministrem zahraničí kabinetu Angely Markelové, Haiko Maasem, se však jen uchechtávala. Paradoxem je, že Trump už tehdy byl na obou stranách Atlantiku zhusta častován coby proruský. Přitom v tomto případě jednal mnohem více protirusky než zmíněná německá delegace. Německo v té době čile dováželo ropu a plyn z Ruska. Vedle již fungujícího plynovodu Nord Stream 1 stavělo sesterské potrubí Nord Stream 2. Oba plynovody propojovaly Rusko přímo s Německem, což oslabovalo vyjednávací – a ekonomickou – pozici tradičních tranzitních zemí v čele s Ukrajinou. Trump tedy před šesti lety čelil posměchu Němců za to, že jednal protirusky a proukrajinsky.
Byl to opět Trump, kdo ještě před válkou na Ukrajině prozíravě varoval evropské členské země NATO, že se v zajištění bezpečnosti nemohou sobecky spoléhat na dobrodiní amerického daňového poplatníka a že musí navýšit své výdaje na obranu alespoň na dvě procenta HDP, jak se ostatně zavázaly. Opět tedy jednal protirusky, ač byl neustále haněn coby proruský. Nebo snad silně zbrojící NATO je v zájmu Ruska? Dnes země NATO, včetně Česka, už své výdaje na obranu navyšují. Přijímají tak někdejší požadavek „proruského“ Trumpa.
A opět ten Trump… Když v letech 2018 a 2019 stupňoval obchodní válku s Čínou, tehdejší eurokomisař pro obchod Pierre Moscovici to nepřímo, ale ostře kritizoval, když pronesl, že „protekcionismus je hlavní hrozba celosvětovému hospodářskému růstu“ (viz zde: https://en.unav.edu/web/global-affairs/detalle/-/blogs/la-guerra-economica-china-eeuu-y-la-ue-riesgos-pero-tambien-oportunidades). V tom měl pravdu. Zavádění cel skutečně ekonomickému růstu nesvědčí. Proč se ale nyní ta samá Evropská unie hodlá uchýlit k podobnému, „trumpovskému“ opatření, které tehdy kritizovala?
Protože musí. Protože se svoji zelenou agendou, Green Dealem, chytla do vlastní pasti.
Už zřejmě v nadcházejícím týdnu Brusel oznámí čínským výrobcům elektroaut, zda na jejich dovoz do EU uvalí dodatečná cla nad stávající úrovní deseti procent. Opatření, které s šestiletým zpožděním imituje Trumpa, má pak vstoupit v platnost letos 4. července.
Nutno však pravdu říci celou. Evropská unie obrátila a přebírá Trumpovu agendu obchodních válek, kterou dříve kritizovala, neboť ji k tomu dohání vlastní fiasko její zelené agendy, takzvaně Green Dealu. V jejím rámci natolik dusivě přeregulovala výrobu aut se spalovacími motory, v níž evropské automobilky celosvětově excelují, že evropskému autoprůmyslu zasazuje fatální ránu. Evropské automobilky musí dodržovat stále striktnější emisní normy. Zároveň EU v rámci zelené agendy tlačí na dotační podporu elektroaut, v jejichž výrobě jsou ovšem globálně úspěšné spíše čínské či americké automobilky, nikoli ty evropské. Hrozí tedy, že levná čínská elektroauta zaplaví evropský trh a ohrozí samotnou existenci některých evropských automobilek.
Brusel tak konečně zjišťuje, že se do své zelené agendy natolik zamotal, že ničí vlastní autoprůmysl, potenciálně tedy i miliony pracovních míst na starém kontinentu, zatímco na dluh, jímž zhusta financuje ony dotace, vlastně z (budoucích) peněz evropského daňového poplatníka platí už teď čínská pracovní místa a čínskou výrobu.
To je zkrátka fiasko tak monumentální, že náhle se Bruselu nepříčí dokonce ani obrácení se k Trumpovi a jeho druhdy vysmívané a kritizované agendě.
Brusel ovšem nejen, že se do všeho zamotal – a chytnul do vlastní pasti – až tak, že hodlá hrát trumpovskou kartu, leč v zoufalství riskuje i střet s Berlínem. Tomu se totiž dodatečná cla na čínská elektroauta nezamlouvají. Německý kancléř Olaf Scholz se včera nechal slyšet, že obchod mezi EU a Čínou by měl i nadále zůstat „volný a férový“ (viz zde: https://www.bloomberg.com/news/articles/2024-06-08/germany-warns-against-trade-barriers-as-eu-readies-ev-tariffs). Vida, německý kancléř napadá Evropskou komisi nejen pro její trumpovské ochranářství, leč i neférovost. Pozoruhodné.
Scholz pochopitelně takto nepromlouvá pro „krásné oči Pekingu“. Bojí se, resp. německé automobilky, které u něj lobují, se bojí, že Čína přistoupí k odvetě. Ostatně, když zaváděl svá zmíněná protičínská cla Trump, Čína pravidelně reagovala odvetnými kroky. Německé automobilky v čele s Mercedesem, Porsche a BMW budou závažně tratit, pokud Čína – velevýznamné odbytiště – uvalí odvetná cla na jejich export do říše středu.
Jestliže Německo takto hlasitě protestuje proti chystanému kroku Bruselu, je zjevné, že takový krok má značný potenciál poškodit německý průmysl. V tom případě tedy i ten český – a celou českou ekonomiku –, jenž je na něj celkem těsně navázaný.
I Česko tak může zásadně doplatit na chyby EU, fiasko jménem Green Deal a fatální neprozíravost EU samotné i představitelů jejich klíčových ekonomik, jimž svého času neotevřel oči ani tolik výřečný a poněkud neomalený, avšak daleko realističtější Trump. Svými činy mu nyní po letech dávají zapravdu a jsou nucení jej – tohoto „proruského“ zlosyna – napodobovat. To je tedy obzvláště hořký konec.
Putinovi válečná ekonomika „padá na hlavu“
Hrozí protiofenziva nově vyzbrojené Ukrajiny, přitom Rusko čelí rostoucí inflaci a lidem i firmám musí zvedat daně.
V uplynulých měsících Rusko ve výzbroji přečíslovalo Ukrajinu v poměru až zhruba deset ku jedné. Přesto se mu nepodařil výraznější vojenský průlom. Okno příležitosti se přitom nyní zavírá ruku v ruce s tím, jak Ukrajina získává nové dodávky zbraní a munice. A to zejména díky dubnovému schválení nového balíku pomoci za více než 60 miliard dolarů. Tento Kyjevem dlouho vyhlížený krok amerického Kongresu nyní začíná měnit poměr sil na ukrajinském bojišti.
Navíc, ruská taktika, jež měla vést k výraznějšímu průlomu a navázat tak na úspěch v podobě únorového dobytí městečka Avdijivky, se nakonec může obrátit proti Rusku samotnému. Spočívá totiž v boji vyčerpávajícím a nákladném jak na materiál, tak lidské životy. Tohoto vyčerpání ruských vojsk potenciálně může využit nyní posílený Kyjev k zásadnějšímu přechodu do protiofenzívy.
Dramaticky tak klesá pravděpodobnost, že by Rusko letos mohlo dosáhnout vítězství. Bude trvat celé roky, než obnoví svoji decimovanou výzbroj na úroveň roku 2022, kdy invazi na Ukrajinu zahájilo. A to i přesto, že přešlo do režimu válečné ekonomiky. Ruské výdaje na obranu v poměru k HDP se nyní blíží úrovni zaznamenané naposledy ještě v sovětské éře v době kulminující studené války 80. let minulého století. Kreml tak už naráží na kapacitní limity – a to jak výrobní, tak finanční.
Proto má dojít ke zvýšení zdanění firem a bohatých Rusů. Získané prostředky by Kremlu pomohly financovat další zbrojení. Firemní daň se má dle aktuálního návrhu ruské vlády zvednout z 20 na 25 procent, zatímco daň z příjmu fyzických osob nabude progresivnějšího rázu, takže nejbohatší budou od příštího roku čelit sazbě 22 procent, namísto nynějších patnácti.
Vysoké ruské výdaje na zbrojení zásadně přispívají k přehřívání tamní ekonomiky. Dalším důvodem je rovněž opět válka na Ukrajině, byť z jiného důvodu. Tím je narůstající počet mužů odvedených na frontu, kteří pak logicky chybí na pracovním trhu. To urychluje růst mezd, neboť zaměstnavatelé se přetahují o tenčící se počet pracovníků, jež jsou k mání. Jenže růst mezd je jen dalším významným inflačním tlakem.
Zrychlující inflace nutí ruskou centrální banku přehodnocovat vyhlídku snižování úrokových sazeb. Základní úroková sazba je v Rusku na vysoké úrovni šestnácti procent, přičemž tamní centrální banka dosud předpokládala, že bude moci zahájit její snižování ještě letos. Nyní se však stále častěji objevuje úvaha, že bude muset naopak přikročit dokonce k jejímu navýšení. Inflace totiž nejnověji dosahuje takřka osmi procent, v očekávání lidu ještě víc, takže se od čtyřprocentního cíle ruské centrální banky vzdaluje.
Samo vedení ruské centrální banky přirovnává válečné hospodářství země k automobilu, jehož motor nyní mocně „řve“, jak jede do strmého kopce na plné obrátky, že víc už to ani nejde. Za takové situace není další zrychlení – totiž navýšení výroby, včetně té zbrojní – možné. Hrozí, že motor se „zavaří“, auto zůstane stát, v horším případě pojede samospádem zpět z onoho kopce dolů.
Graf zachycující vývoj ruského hrubého domácího produktu nyní opravdu představuje „strmý kopec“. Alespoň v porovnání s tím, co se čekalo. Vydatný ekonomický vzestup překvapil všechny. Jak v Rusku, tak v zahraničí, kde mnozí čekali, že Rusko se zhroutí pod tíhou sankcí. To se nestalo. Jenže kvapný růst, zhusta poháněný válečnou ekonomikou, nárazem na své limity nyní žene vzhůru zase právě inflaci.
Promarněná příležitost k průlomu na frontě. K tomu vyšší daně a nezkrocená inflace. Ani jedno z toho ruský lid Kremlu k dobru nepřičte. Ne že by kvůli tomu šel do ulic. Nicméně jistá frustrace – byť třeba jen ve skrytu duše – se jistě dostaví. Propagandisté se pořádně zapotí ve snaze ji rozptylovat.
Nemocný muž Evropy má rekordně drahé akcie. Jak to?
V půli letošního května hlavní ukazatel německých akcií, index DAX, vystoupal na svůj historický rekord. Přitom německá ekonomika prochází náročným obdobím a je dokonce označována za „nemocného muže Evropy“. Jak to jde dohromady?
V současné éře pokročilé, byť zpomalující globalizace národní burzovní indexy obecně odrážejí dění v dané zemi stále méně a méně. Index DAX zahrnuje čtyřicítku nejvýznamnějších burzovně obchodovaných firem, které sice sídlí v Německu, ale jejich ziskovost se leckdy výrazněji odvíjí od ekonomického vývoje celého jednotného trhu EU, zahraničních trhů mimo Evropu, a dokonce světa – celé globalizované ekonomiky.
Například z hlediska ziskovosti automobilek BMW, Mercedes či Volkswagen, jejichž akcie jsou součástí DAX, je důležitý vývoj také třeba čínské ekonomiky. Ta pro ně představuje stále důležitější odbytiště. Pokud se tedy německá ekonomika zadrhává, ale za hranicemi, v zemích významných z hlediska německého vývozu a vůbec odbytu, se těší z prosperity, DAX klidně může být na rekordu, i když Německo stagnuje, či dokonce padá do recese. Ne snad že by se Čína nyní nalézala v zářné hospodářské kondici, ale pořád jde o rostoucí ekonomiku a obrovský trh.
Také je třeba mít na paměti, že ceny akcií nejsou o tom, co je „teď“, nýbrž o tom, co „bude“. Jejich cena odráží ne současnou, leč vyhlíženou ziskovost. Existují četné známky toho, že Německu se jeho krizi již vlastně daří překonávat a že „nemocný muž Evropy“ se uzdraví, alespoň tedy v rámci možností. Dopomoci by k tomu mělo i již ve čtvrtek zahájené, postupné snižování úrokových sazeb Evropské centrální banky, které by mělo – i přes určité oživení inflace právě i v Německu – v nadcházející době pokračovat. Redukce úrokových sazeb je kvůli zvýšení dostupnosti úvěrů a financování obecně, třeba investic, pro akcie obecně spíše pozitivní zprávou; ovšem hlavně z pohledu budoucí ziskovosti, ne té současné. Ale to je právě to, co investory zajímá. Současnost je totiž v cenách akcií logicky již započítána, byť vždy se lze dohadovat, zda odpovídajícím způsobem či ne – zda akcie není podhodnocena, nebo naopak přeceněna. Budoucnost je ovšem v ceně akcie zachycena pochopitelně ještě daleko mlhavěji.
Pokud kritická masa investorů míní, že ziskovost se do budoucna dále zlepší nad rámec toho, nač ukazuje nynější cena akcií, nebo ziskovost alespoň překoná ještě nedávná očekávání, akcie mají tendenci růst, i když nynější profitabilita stagnuje, ba se bortí. Investoři často bojují spíše s tím, jak se nenechat současným děním kolem té či oné firmy zaslepit až příliš a jenom tupě neprotahovat křivku doby uplynulé do nutně neznámého budoucna. Minulé ztráty nejsou zárukou ztrát budoucích, stejně jako minulé zisky nezaručují ty budoucí.
K tomu všemu platí, že jako Německo představuje motor evropské ekonomiky, tak motorem německé ekonomiky je zase takzvaný Mittelstand, tedy pestrá síť milionů specializovaných rodinných firem malého a středního rozsahu. Tu teď ale nevídaně drtí drahé energie či přemíra byrokracie. Odcházejí proto třeba do USA. Či něco podobného zvažují. Heslo doby. „Invented in Germany, made in the US” ovšem není v akciích, jejichž výkon utváří index DAX, vůbec zachyceno. Ze samé definice. Rodinné firmy Mittelstandu se totiž na burze pochopitelně neobchodují, takže hodnota ukazatele DAX o nich, ani jejich ekonomických vyhlídkách prakticky nijak nevypovídá.
Rekordní hodnota indexu DAX tak nemůže zastřít, že Německo je ve skutečnosti stále nervóznější ze své historické energetické přeměny, takzvané Energiewende. Ta už má hmatatelné důsledky, jež zejména pro německý domácí průmysl nejsou vůbec příznivé. Například za poslední dva roky i taková Francie přilákala o 50 procent přímých zahraničních investic více než Německo. Takřka třetina podniků německého zpracovatelského průmyslu vážně zvažuje či již uskutečňuje odchod ze země. Německu tak hrozí deindustrializace jako nikdy v dějinách. Jedním z míst, kam se německé podniky mohou uchýlit, je „odvěký rival“ Francie.
Jeden příklad za všechny. Největší německá hliníkárna Trimet musela loni kvůli vysokým cenám energie omezit produkci. Svoji náruč ji ale otevřel právě francouzský čerstvě postátněný energetický podnik EdF. Jednomu ze závodů Trimetu, lokalizovanému na jihovýchodě Francie, nabídl nový desetiletý kontrakt na dodávky velmi levné jaderné elektřiny. Německá vláda se nyní bojí, že jí do Francie bude za levnější elektřinou utíkat zdaleka nejen produkce hliníku – a s tím i pracovní místa, pochopitelně.
Spor – a ne jediný – mezi dvěma největšími ekonomikami EU oslabuje Unii tváří v tvář globálním soupeřům typu USA nebo Číny, kteří z něj nakonec budou těžit zejména. Evropskou unii budou totiž hospodářsky oslabovat zjevně nejen drahé energie samotné – dražší než jinde ve světě –, ale i vzájemné půtky a vnitřní spory vyvstalé právě kvůli drahým energiím. Nutno říci, že z velké části jsou evropské energie drahé jaksi uměle. EU si chtěla zdražit energii v rámci zelené přeměny, Green Dealu, jímž chtěla být vzorem celému světu. Nyní však hrozí, že se stane spíše odstrašujícím příkladem. Německé akcie na rekordu na tom nic nezmění. (9.6.2024)
.jpg?s3=1)
