Jednou uspořádaly Lidové Noviny anketu, co se lidem na jejich povolání nejvíc líbí. Nejkratší a nejvýznamnější odpověď poslal jeden kominík: „Mně se nejvíc líbí, že mi do mého řemesla nikdo nefušuje.“ Chlouba znamenitá, která zároveň obsahuje žalobu, že ve všem ostatním lidském díle všude řádí úhlavní nepřátelé odborníků, fušeři. Na úzkou lávku vysoko mezi komíny se odváží málokdo, ale už na druhém konci komína se začíná fušerský ráj. „Ňáko nám ta troube nepeče,“ zanaříká si paní domu tatíčkovi a tatíček ihned je ochoten vyhrnout si rukávy, otevřít dvířka pod komínem a za necelou hodinu obrátit obraz běloskvoucí kuchyně v černý negativ. Stejně však je ochoten podívat se plotně na zub i důkladněji, sejmout rámy, rozbourat kachlíky a za hrozné spouště v celém domě, kdy se s tučnou černí sazí všude roznáší mazlavé bláto hlíny, přestavět kamna i s kotlíkem. Pracovní nadšení, s kterým se to dílo začíná, mění se postupně v skřípění zubů a ženské breky, kluci mají hlavu zalepenou hlínou od pohlavků a koupelna pak nestačí v noci splachovat s celé rodiny povlak sazí a špíny. Nicméně příští neděli sune se na stůl husa, vypečená jako křupička, a blažená hospodyně si pochvaluje: „Inu, táta…, ty jeho zlaté ruce!“
Ty zlaté ruce jsou u nás skoro v každé rodině. Dědictví selského hospodaření, v němž si pantáta dovedl všecko sám seříznout, uplést, sešít a vyzdít, přenáší se až k potomkům se zlatým límcem. Poštovní rada má u ložnice truhlářský ponk a řeže, hobluje, klíží furnýry, natírá, lakuje, a když přijde hodina procházky, chodí od jednoho železníka k druhému a vyhlíží si kliky, knoflíky, šroubky a kování. Ministerský rada z financí váže si doma knihy, sedí nad lisem, sešívá archy, montuje vazby, vyměřuje předsádky. Profesor z Akademie výtvarných umění je majstr na montáž dokonalých pětilampovek, vrchní soudní rada by se na smrt rozhněval, kdyby mu kolegové od soudu nedali do správky své kapesní hodinky. Jsou otcové rodin, kteří pilně chodí do svých úřadů, nedodělávky si svědomitě přinesou domů, pracují, pracují, ale jejich den slávy a radosti zasvitne teprve, když se synovi poláme velociped nebo manželce šicí stroj. Nad rozmontovanou mechanikou se teprve začíná jejich vlastní svět, ztracený ráj, duševní blaho. Deset tisíc vzorně vyřízených spisů nedá jim tolik potěšení jako rozšroubovat hřídelíček a ohledat kuličky v ložisku.
Čím je svět dokonalejší, tím větší možnosti otvírá fušerům. Copak mohl dělat nebožtík táta, když se svítilo petrlojekou? Ledaže u velké stolní lampy přistřihoval kulatý knot. Když přišel plyn, už bylo fušeřiny víc, už se musily občas přitáhnout kohoutky, kontrolovat trubky, plynoměr a hadice, a nasazování nové punčošky byl obřad výhradně pro otce rodiny. Ale když se zavedla elektřina, pak to teprve přišlo: rozvádět nová vedení, spravovat polámané tastry, vyměňovat pojistky, montovat vsuvky a zástrčky, prohlížet isolace, hledat krátká spojení, připojovat na síť motorky, zkonstruovat ventilátor, zkoušet všeliké stroječky – elektřina zkrátka vnesla nový ruch do domácnosti a probudila netušené instalatérské talenty. Najednou bylo třeba mít doma štípací kleště a šroubováček a pilník a navijecí kleštičky a cívky a dráty – techničtí odborníci dospěli s elektřinou k vrcholu dokonalosti a milion jiných odborníků dospěl k primitivním začátkům instalatérské techniky. Dnes je v každé rodině nanejmíň jedna krabice od mýdla nebo od bot, kam se házejí přebytečné hřebíky, šroubky, kroužky, kolečka, svorky, péra, klíče, aby je měl táta při ruce, až bude někde něco spravovat.
Kdepak jsou doby, kdy pan revident přišel domů a oddával se lupenkářství, aby překvapil paní revidentovou vyřezávaným podstavcem na květiny nebo prkénkovou, prolamovanou krabicí na balvanu! To bylo pouhé nevinné amatérství, práce zálibná, z krasocitu, pro líbezné okrášlení útulného hnízdečka rodinného. Kde jemná ručka uměnímilovné ženušky skládala z pentliček rám k maminčině fotografii, musil mužíček vyřezat aspoň stojánek na kuchyňský budík. Té idyle je konec, technika ve všem všudy probudila dokonalé fušery. Jaké houfy lidí obklopí každého šoféra, který odklopí kapotu a začne makat do stroje! Jak zmlknu zaujatou pozorností a jak je utajený duch fušerství pudí bedlivě sledovat každé nasazení francouzského klíče, aby to jednou taky dovedli! Touží-li váš šestiletý kluk být jednou šoférem, nemylte se, že ho snad vábí představa úžasné omamné jízdy nebo vnikání do dalekých, neznámých krajů, v jeho nejlíbeznějším chlapeckém snu je naopak auto strnulé, stroj rozebrán až ke hřídeli, a on, umazaný hrdina, ponořen mezi sta šroubků, matek a součástek, které má zase bezvadně sesadit dohromady.
Tři čtvrtiny mladých lidí, kteří touží po chatě v romantickém údolí, vidí předem hlavní rozkoš v tom, že si tam všecko zfušují sami, a když jsou s celou fuškou hotovi a na nic už není třeba sáhnout a celá další fušeřina se omezuje na to, jak milovaná družka fušuje oběd, pak přichází ta neúprosně konečná chvíle naplněného osudu, kdy se objeví v Malém oznamovateli „Chatu prod. nebo vyměn. za keňu a stan.“ Neboť kanoe a stan slibují vodnímu kočovníku věčnou fušeřinu v zápase s přírodou. Leč i usedlí a blahobytní vilaři, opovrhovaní svobodným lidem trampským, jsou s nimi spojeni nehynoucím proudem fušerským. Jaká rozkoš pro pana bankovního ředitele, může-li si z bedny od cukru udělat ptačí krmítko nebo přijde-li konečně neděle, kdy bude celý boží den vyvážet žumpu! Znal jsem prokuristu, který tři léta obcházel s metrem v kapse pražské bouračky, tu koupil dveře, tu pár oken, tu čtyři traversy a tu kus schodů, aby ve čtvrtém roce to všecko svezl na svou parcelu, kde začal fušařit v zedničině. Když mu ten úřad zarazil, podával aspoň zedníkům cihly a vozil kolečko a míchal maltu, a když byla stavba schválena a převzata, pak teprve přišel k svému, neboť od jara do zimy si sám po sobotách a nedělích přistavoval verandu, předsíňku, altány, basén, kuželnu, záchod, sprchovačku. A když byl se vším všudy hotov a nebylo kde zdít, chodil po sousedech a radil, co by si mohli přistavět a nabízel jim své weekendy zdarma k disposici na zedničení. Byl, chudák, přikován k účetnickým knihám a v jeho duši dřímal vášnivý talent zednický.
A tak vidíme kolem sebe statisíce znamenitých úředníků, právníků, doktorů, obchodníků, bankéřů, jsou to bezvadní a dokonalí mužové svého povolání, mnozí z nich vynikající hodnostáři – ale pravé jejich štěstí se zrodí teprve ve chvíli, kdy mohou se sebe svléci tuto svou oficiální a kariérní bytost a přeměnit se v natěrače, zámečníky truhláře, instalatéry, elektrikáře, hodináře, zedníky i pouhé nádeníky. Každý si chválí a miluje svou fušařinu a s uznáním sleduje fušeřinu cizí – na smrt nenávidí jen toho, kdo fušuje jemu samému do jeho povolání.
Podivuhodné a překvapující jsou někdy manuální dovednosti lidí učených, ale úplné zázraky lidského všeumělství dokáží fušeři neučení. Od správky hodinek až do potažení pohovky, od nátěru zábradlí až svůj fortel a se vším si vědí rady. Člověku se někdy zdá, že tento národ ani není stvořen pro Evropu, že jeho pravé místo by bylo někde na Dalekém západě, kde by teprve v samotách odlehlých pouští, odkázán sám na sebe, ukázal užaslému světu, co všecko dovede. Lidský pokrok jest ovšem tak znamenitý, že ani není třeba tak daleko jít, on stačí i blízký západ, aby byl národ odkázán na holé ruce a postaven do osamělosti, v níž teprve ukáže, co umí.
A když se tak dívám někdy na knihařícího pana radu a na vášeň, s níž doktor práv hobluje desku na rabátko, bezděky si říkám: Lidičky, není tohle pro vás vlastně větší štěstí a ty vaše tituly jen životní omyl? Naříkáte si, jak vás vaše povolání vyčerpává a unavuje, jak vám docházejí nervy, jak jste vydáni všelijakým nešetrnostem nadřízených a jak jen v tomto kousku manuální dřiny nacházíte úlevu a osvěžení. Nebylo by u mnohého bývalo rozumnější zařídit si život naopak? Spolehnout se na obratnost svých rukou a důvtip svého mozku a naopak úlevu a osvěžení hledat ve světě vzdělání a kultury?
Co se stalo, to se stalo, ale podívejte se na osud svých dětí, o jejichž budoucnosti se teprve rozhoduje. Kolik z nich jeví vášnivou náklonnost k všeliké práci manuální a nikterak není nadšeno množstvím učebnic, jimiž se má na školách prolouskat. Má to smysl, je to moudré, je to hospodárné hnát je ze starých zvyklostí a z vašich rodičovských ctižádostí do studií, která opravdu pomohou pouze talentům, a zabránit jim cestu k práci, která by je vskutku těšila? Denně můžete se přesvědčit o tom, oč líp se má mladý inteligentní dělník, který si už od 17 let vydělává svoje živobytí, než školený vzdělanec, který často ještě v 30 letech živoří a hledá si obživu všelikým pokoutním způsobem. Já vím, jsou tu tak zvané třídní rozdíly, ta strašná hradba mezi lidmi, kterou si nevymysleli chudí, nýbrž bohatí, ale všichni to cítíme, že tu hradbu musíme zbořit, máme-li opravdu dojít k nové a lepší společnosti a má-li vymizet se světa záští a nenávist.
Vždyť velkou většinou jde jen o předsudky a klamné fikce. Podívejte se střízlivě, jak vypadá, jak se chová, jak vystupuje mladý dělník, který má trochu mravní výchovy a tak říkajíc dbá na sebe: nerozeznáte ho od privilegovaného kdysi úředníka. To nejdůležitější je v charakteru. Vzdělaní rodiče s dobrou výchovou v rodině mohou mít syna dělníka tak ušlechtilé povahy, že ho společnost bude mít ve větší úctě než všelikého intelektuála s prázdnou hlavou i srdcem. Radio a půjčovny knih otvírají tolik možností duchovní potěchy prostému člověku, že ani jeho panský protipól skorem nemůže víc užít. A dělník s jiskrou inteligence, s dobrou výchovou z rodiny, s láskou k svému povolání nezůstane na celý život dělníkem, co si z vyšší vzdělanostní vrstvy přinesl, požene ho zase vzhůru, jenže nikoli do úzkých a omezených možností studovaného kastovnictví, ale do neomezeného prostoru výroby a podnikání.
Myslete na to, dnešní lidé, jsou to nejvážnější, nejodpovědnější otázky. Řemeslné fušařině učených lidí se můžeme usmívat, někdy se jí můžeme i divit, ale dohromady je to zjev nedobrý. Je v tom příliš mnoho těch, kteří se minuli se svým pravým povoláním. A my máme se svým dorostem hospodařit tak, aby pokud jen možno, žádný se neminul se svým pravým povoláním.
Eduard Bass, Lidové noviny 1939
