Nelze říci, že by česká mládež měla nedostatek ovoce. Po celý rok rodí naše vlast různé sladké plody, k tomu levnou dopravou přistupuje hojnost jižního ovoce. K méně známému ovoci – ba mohu říci u nás úplně neznámému, aspoň mládeži – náleží granátové jablko.
Čtenář slyše to jméno představí si asi jablko s kyprou sladkou dření, do něhož zdravé zuby s chutí se zaryjí. A vedle toho představí si jablko granátové.
Představě té však jen do jisté míry odpovídá skutečnost. Granátové jablko má ovšem tvar našeho jablka a barva jeho je temně rudá; jako u jablka rozlévá se po tváři tohoto jižního plodu záplava sytého ruměnce, takže české jméno pro ten jižní plod jest velmi vhodné. Ale kdo by se zakousl s chutí do ovoce chtěje ssáti šťávu z nitra, velmi bude sklamán. Pěkný povrch je hrubá, trpká kůže, v něm pak ukrývá se jako v pouzdře nějakém hojně jader, a teprve tato jádra jsou jedlá. Ale ani těch celých nelze požívati. Chovajíť dosti velké pecky, tvrdé jako kámen, obalené ne příliš silnou vrstvou dřeni nakyslé. Když se odhodí pouzdro a tyto pecky, nezbude toho v granátovém jablku příliš mnoho k snědku. Naše jablko nebo hruška se svou hojnou dření šťavnatou a kyprou, je mnohem vděčnější pro mlsný jazýček, než-li toto jižní ovoce. Přes to je to plod tak zajímavý, že zasluhuje bližší pozornosti, zvláště proto, že je tak vzácný u nás a že je velmi užitečný. Kořen dává účinný lék, koruna rudé květy podobné bohatému karafiátu a hodně stínu poutníku hledajícímu útulek před žárným jižním sluncem, i s dostatek osvěžujícího ovoce.
Rostlina tato zove se česky též marhan, což povstalo z latinského poma granata. Má slavnou minulost, o níž tu něco povíme.
V kamenitých krajích Persie a Kurdistanu, Afganistanu a Beludžistanu roste marhan divoce. Jižně od Kaspického moře viděli cestovatelé celé lesy tohoto stromu; také na jižním svahu Kavkazu zdá se býti domorodým. Jednak pěstováním, jednak semeny, roznešenými ptactvem, rozšířil se strom ten na západ do Malé Asie, po Řecku, vůbec při moři Středozemním, pak v severní Africe a na ostrově Madeiře. Také v Číně se pěstuje. Půldruhého sta let před narozením Krista přivezl granátová jablka ze Samarkandu do Číny Šang Kien.
Podle bájesloví řeckého zasadila první marhan na ostrově Kypru sama bohyně krásy Afrodite, ze kteréžto báje lze souditi, že na tom ostrově nebyl dříve znám. Již za dob Homérových bylo Řekům povědomo to ovoce.
V řecké básni opěvající dobrodružství trojského hrdiny Odyssea je dvakráte řeč o granátovém jablku. Staří Řekové nazývali granátová jablka rhodia nebo rhoa, také sidai: z toho povstalo nynější albánské jméno pro plod ten (sege).
Také u starých Římanů při náboženských slavnostech byl strom ten vážen. Že odhání červy s těla, věděl již Cato. Podle latinského učence Plinia přicházela nejkrásnější granátová jablka z Karthaga. Z toho povstalo jméno Malum Punicum (jablko punské, protože národ, obývající Krthago a okolí, nazýval se Punové). Podle toho nazývají je dnešní přírodopisci Punica granatum. Druhé jméno pochází nejspíše od granum, latinského slova zrno, protože plod obsahuje mnoho jader. Karthagincům přivezli asi ovoce to Foiničané, čilý obchodní národ starověký, načež byl strom i v Karthagině pěstován.
Odrůdy tohoto stromu (listy a květy) nalezeny zkamenělé ve Francii. Je tedy strom ten starší, nežli člověk posledního útvaru zemského. Jazykozpytci, rostlinopisci a dějepisci shodli se v tom mínění, že původní vlastí stromu toho je Persie. Odtud v dobách pravěkých rozšířil se na západ a na východ.
Zajímavé stopy po tomto ovoci zbyly ze starého Egypta. Na plánech zahrad a letohrádků, které se zachovaly ze starého Egypta, jsou vykresleny plody ty tak trefně, že ani dnes nemůžeme býti v pochybnostech o tom, že vyznamenávaly toto ovoce.
Ovoce tehdáž požíváno buďto syrové, nebo rozmačkané a vařené. Také v hrobech těch dob nalezeno mnoho granátových jablek. V staroegyptském museu berlínském zachováno několik takových jablek. Na jednom zřejmě otisknuty jsou dvě řady zubů. Podnes Fellahové v Egyptě otvírají ovoce zuby.
Květy marhanu nalezeny r. 1884 v hrobce u Schech-Abd-el-Luarnabu, pocházející z XX.-XXVI. dynastie egyptských panovníků.
Podnes převládá marhan v egyptských parcích a zahradách.
Že u starých Řeků a Římanů bylo ovoce to známo, poznamenali jsme již výše.
Slavný dějepisec a cestovatel starého Řecka, Herodot, znal dobře granátová jablka. Starý lékař Hippokrates mluví o tom stromě jako o zdroji léčiv.
Kdy do Itálie přišel strom ten, neví se. Střední Itálie byla proň příliš studená. Za barbarských dob středověku mizejí o něm zprávy. Pak se zase objevuje, ale ve sklenících chladnějších krajů jako myrta. V létě na čerstvém vzduchu se ponechává, na zimu do skleníku se staví. Ovoce tu nedává, ale kvete často plným květem.
Už starým Řekům sloužil za lék. Jádra sladká dle Dioskorida jsou prý žaludku prospěšnější nežli kyselá. I květy a slupky plodu sloužily tehda v lékařství. Z toho všeho zbyla dnešnímu lékařství jen účinná kůra.
Ze svých cest po jihu, z Kavkazu a z pobřeží Černého moře, pak i z Itálie pamatuji na toto ovoce v krajích těch velmi běžné. Jádra, jež po víně chutnají, mnoho obliby nedošla ani u mne, ani u mých přátel. Snad jsme neměli štěstí s tím ovocem, že dostalo se nám vždy plodů kyselých, ano velmi kyselých. Ještě dnes při vzpomínce sbíhají se sliny na jazyku, jako když člověk vzpomene na citron. Ale jsou prý i jádra velmi sladká a praví se, že i jádra bez pecek v některých odrůdách přicházejí. Z jader připravuje se chladný nápoj, velmi běžný na východě, zvaný šerbet. Šťáva se vytlačí do oslazené vody. Dříve se voda oslazovala medem, nyní cukrem.
Je známo více odrůd. Jedna tvoří nízké křoviny, jiná má místo rudých, bílé květy, jiná zase žlutavé. Některé keře mají trny. Strom dosahuje výše až 5-8 metrů. Málem bych byl kdysi u Jalty na Krymu přelezl přes plot na strom, při kraji zahrady vzrostlý – jen proto, abych se mohl z blízka podívati na ten zázrak. Je to ovoce vskutku lákavé. Ale stačí ho jednou ochutnati, zvláště když člověk padne na kus hodně kyselý. A přece příjemně chladí v tom jižním žáru. Člověku se zdá, jakoby příroda, milostná, když hosta kraje toho zmučí nesnesitelným vedrem, v náhradu poskytovala mu ovoce, které činí horko snesitelnějším.
Naše švestka, naše míšenské nebo panenské jablko, naše hrušky a jak se zovou všecky ty sladké a navinulé plody našeho domova, vždy obstojí před soudcem, vedle granátového jablka.
Bližší zmínky zasluhuje kůra, známý to lék proti tasemnici. Podává se odvar kůry. V některých zemích je předepsána kůra kořenu marhanového. Jsou to úlomky žlábkovité, na zevní ploše hrbolky a podélnými vráskami pokryté. Zpravidla bývá to však kůra větviček a kmenu, jež do obchodu přichází. Bývá bělavá, často stříbrného lesku.
Kůra tato je chuti svíravé od hojného množství třísloviny v ní obsažené. Dále obsahuje škrob, šťavelan vápenatý a mannit. Dále isolovány z kůry čtyry alkaloidy pelletierin, isopelletierin, methylpelletierin a pseudopellerin. Účinné jsou (tj. tasemnice vyhánějí) pouze první dva. Jsou jedovaté a staly se s nimi už některé nehody (otravay). I kůra sama není zcela neškodna, ačkoli už staří lékaři bez obavy ji podávali (také jiné části stromu, květy, semena atd.).
Odvar béře se z rána na lačný žaludek ve 3 porcích (vždy za půl hodiny jednu). Aby lék tím spíše účinkoval, má se nemocný den před tím postiti a vzíti projímadlo. Asi za 3 hodiny po dávce této odejde hlíst, obyčejně s hlavičkou, sbalený do klubíčka. Neodchází-li dlouho, podá se zase projímadlo (ricinový olej).
Netroufáme si raditi, aby někdo léčení takové prováděl bez lékaře. Stalyť se a stávají všelijaké nehody s tímto lékem, mnohý ho nesnese, u jiného neúčinkuje, nebo nebylo vše dopodrobna provedeno tak, jak je třeba a nemocný neví si pak rady anebo ztratí k léku důvěru a raději ničeho proti cizopasníku nečině, obtížnou nemocí dále trpí.
Na klinice vynikajícího francouzského učence Dujardin-Baumetze prováděli nemocní sami na sobě pokusy pelletierinem, nemajíce tasemnice. Dávka k odehnání tasemnice potřebná (1/2 g) vyvolala asi za půl hodiny závrať, pocit slabosti, mlhu před očima, kterýžto příznak je někdy tak značný, že nemocní sotva mohou kráčeti. Zřídka scházely další příznaky: ošklivost, vrhnutí, koliky, průjmy, brnění, křeče, zvláště v lýtkách. V některých případech pozorována horečka, slabosti srdeční a dušnost.
Ale i po kůře pozorovány otravy. Tak v jednom případě nastalo silné kormoucení, bolení hlavy, třesavka a horečka 39o, pak dlouhotrvající spavost; třetího dne oslepl nemocný; den na to se mu sice zase zrak vrátil, ale na jednom oku zůstal trvale slabým.
Varuje se zvláště před tzv. léčbou dle Bettelheima, který doporučil odvary z velké dávky kůry vlévati sondou do žaludku.
Nikdy se nemá připraviti odvar z většího množství (přes 50 g). Lewin, vynikající německý znatel léčiv, zaznamenává, že ví o 3 případech smrti takto nastalé.
