.jpg?s3=1)
Patří do řady klamů smyslových a jsou to smyslové pocity, které vstupují do vědomí bez přiměřeného podnětu vzešlého z čivu smyslového, a kterým osoba připisuje skutečný podnět.
Dle toho, zda podráždění nervu smyslového chybí úplně nebo zda podráždění jeho vede k jinému, zvrácenému nebo falešnému pocitu, než jindy, rozeznáváme hallucinace v užším smyslu od ilusí. Při halucinaci vidí člověk osoby a předměty živě a určitě před sebou státi a pohybovati se, slyší hlasy a jiné zvuky, aniž by k tomu byl dán ze zevnějška nějaký podnět. Jestliže však někdo z nějakých elementárních šelestů (hučení kupř.) slyší slova a rozmluvy, říkáme, že podléhá ilusi. V jednotlivých případech je toto rozlišení nejvýš obtížné, ano i nemožné. Tak nejsme u některých smyslů (čichu, chuti, hmatu) skoro nikdy s to vyloučiti s naprostou určitostí přítomnost nějakého zevnějšího podnětu dráždivého (pochody rozkladu v dutině ústní a nosové, změny teploty apod.).
Podobně tomu bývá někdy při zraku (zření mušek) a sluchu (vnitroušní šelesty). Jindy jest původ úplně jasný. Bázlivec, který v noční době považuje vyčnívající kmeny a křoví za strašidla, nemocný, který ze zvuku zvonů, skřípání péra, štěkotu psa, hrčení vozu vyposlouchá nadávky a předhůzky – ti mají beze vší pochyby „iluse“, kdežto známé klamy zrakové alkoholiků, „hlasy“, které trestance v samovazbě trýzní neb obšťastňují, označíme jakožto hallucinace.
Všeobecná vlastnost všech těchto zjevů spočívá v tom, že všechny mají centrální, ústřední původ tj. v mozku. Objeví se v určitém případě v našem vědomí prvotně a odtud převádějí se námi k obvodu orgánu, jako skutečný, předmětný vněm. Všechny tyto vněmy uskutečňují se na tzv. zákoně excentrického promítání pocitů. Zákon tento vyznačuje se tím, že podnět, vyvolávající jakýkoliv pocit, vždy přenáší se naším vědomím k obvodnímu zakončení příslušného čidla. Jak známo, smyslový aparát jednotlivých čidel skládá se ze tří částí: a) z obvodního nervového zakončení, různého dle druhu čidel (oko, ucho, nos atd.), b) z vodivého nervu (nerv zrakový, sluchový, čichový atd.), c) z čidlového centra, ústředí (ústředí pro čidlo zraku je v záhlavním laloku mozku, pro čidlo sluchu ve spánkovém laloku atd.). Skoro veškeré pocity, dostávající se do centra vědomí, převádějí se orgány smyslovými prostřednictvím obvodního zakončení čidlového nervu. Avšak stává se někdy, že podnět nepůsobí na obvod orgánu, nýbrž na jeho prostředí, na čidlový nerv. V těchto případech vzniklý pocit nepřenáší se naším vědomím k tomu místu, kde nastal podnět, nýbrž k obvodu čidlového nervu. Tak např. při úrazu loketního nervu (na tzv. brňavce) pocit nevnímá se na místě úrazu, nýbrž na konci prstů. Nezřídka po odejmutí (amputaci) nohy nebo ruky, povstalá následná bolest cítí se v prstech odejmuté nohy nebo ruky, ačkoliv tyto prsty už scházejí. Všecky tyto zjevy uskutečňují se následkem zákona o excentrickém promítání pocitů, přenášejí se námi na venek a považují se za předmětné, objektivné.
Následkem toho nemocní nejen věří, že vidí, slyší, cítí, nýbrž oni vidí, slyší, cítí skutečně.
Tento dojem smyslné skutečnosti, zřetelnosti je tak mocný, že hallucinující spíše se dá zviklati ve všem svém bývalém smýšlení, pojmech a názorech, než aby upustil od toho, co právě následkem hallucinací vidí, slyší a cítí. Nemocný, který vidí na dveřích hořící svíci, která mu věští smrt, jde na výzvu ke dveřím, sahá po domnělém světle, a ačkoliv je nemůže uchopiti, stojí přece nezvratně na tom, že světla skutečně vidí. Nemocný, který slyší nadávky, setrvává, postaven byv na volný prostor, kde na dalekou vzdálenost nikoho nemůže slyšeti, na svém tvrzení, že hlasy opravdu slyší. Raději se pokouší všemožným způsobem, hraničícím často na nemožnost a absurdnost veškerých zákonů fysických a rozumových, vše vysvětliti a omluviti, než aby připustil, že podmínky všech těchto zjevů jím pociťovaných třeba v něm samotném hledati. Je to také bezúčelno a nerozumno, jak často od příbuzných a neznalých se děje, s nemocným o hallucinacích se příti, a chtít mu je vymluviti, neboť za žádnou cenu nedá se o klamu svých pocitů přesvědčiti. Hallucinující raději zapře vše, svoji rodinu, své nejlepší city a úmysly, nežli by dopustil, aby se pochybovalo o skutečnosti jeho hallucinací.
Tato ovládající a přesvědčivá síla klamů smyslových je také příčinou toho, že svádí nemocné často k nesmyslným a nebezpečným činům a dodává jim zvláštní důležitosti k posouzení stavu vzhledem k nehodám a zločinům s nimi spojeným.
Pokud se týče častosti, v jaké se objevují klamy smyslové u duševně chorých, našel je Musson u 1339 choromyslných ve 381 případě, při čemž dle jednotlivých smyslů jevily se takto: hallucinace sluchu oboustranné 167 = 85 mužů a 82 žen, jednostranné hallucinace sluchu jednou u ženy; hallucinace zraku 128 = 75 m. a 53 ž.; hallucinace chuti 27 = 12 m. a 15 ž.; hallucinace hmatu 6 = 1 m. a 5 ž.; hallucinace čichu 1 m. Iluse sluchu 10 = 1 m. a 9 ž.; iluse zraku 63 = 21 m. a 42 ž.; iluse hmatu 19 = 7 m. a 12 ž.; iluse čichu 48 = 27 m. a 21 ž.; iluse všeobecného čidla 36 = 17 m. a 19 ž.; iluse pohlavní 32 = 11 m. a 21 ž.; iluse neurčité 5 = 1 m. a 4 ž.
Všimněme si hallucinací dle jednotlivých čidel.
Hallucinace čidla zrakového tj. subjektivní obrazy, které považují se za předmětné vněmy, jsou dosti časté a objevují se jak u duševně zdravých tak u chorých. Mnohé z hallucinací nabyly historické důležitosti a zajímavosti, na základě historické důležitosti těch osob, u kterých se objevily. Všeobecně známy jsou hallucinace Mohameda, jež vedly k založení islamu, Konstantina Velikého (vidění kříže), Panny Orleanské, Ignace z Loyoly; Goethe viděl svého průvodce ďábla a hodil po něm kalamářem; Walter Scott viděl svého zesnulého druha Byrona v záhybech záclony a Byronovi zjevil se zesnulý jeho přítel Moor; Spinoza, procitnuv z jitra, viděl u lože svého obraz černocha, a jest známo mnoho jiných hallucinací čidla zrakového u zdravých lidí. Hallucinace zrakové zvláště jsou časty u chorob duševních, kde nezřídka nesou charakter i znak příslušné choroby; tak u melancholiků jsou smutného a nepříjemného rázu, u maniaků s odstínem příjemného, u epileptiků jsou děsivého charakteru. Co se týče častnosti, s jakou se objevují u duševně chorých, ustupují hallucinacím sluchovým. Za to jsou hallucinace zrakové u duševně zdravých lidí mnohem častější, než hallucinace sluchové.
Nejčastěji vyskytují se hallucinace zrakové u nemocných trpících akutní (náhlou) chorobou duševní, u chronických (počasných) chorob jsou méně časty, než přeludy sluchové.
Z přeludů zrakových nejhojněji přicházejí noční zjevení, vidění, buďto osvětlené postavy, bůh, Kristus, andělé, zesnulí, květiny, nebo děsivé pitvorné postavy, čerti, divá zvířátka apod. fantasii je zde úplně volné pole otevřeno.
Tyto zjevy jsou pojímány buď jako nadpozemské úkazy nebo klamavé narážky, nebo se podobají ve svých poněkud cizích a dobrodružných formách, ve své rychlé střídavosti a mnohonásobnosti přeludům živého, nepokojného snu, vyznačují se však větší zřetelností. Mnohem více se blíží skutečným obrazům a tedy klamavější jsou řidčeji pozorované přeludy zrakové, jež se za jasného dne mezi ostatní vněmy vkrádají. Sem patří známé přeludy pijáků v deliriu, běhající krysy, myši, žáby a skřítkové, nesčetná havěť hmyzová, motýlové a vločky ve vzduchu, peníze na podlaze, dráty a vlákna, živé, pohybující se, pestré davy lidí. U jiných nemocných jsou to jednotlivé, obyč. tytéž postavy, černý pes, hlava lví, čerti, jež oknem hledí, temné stíny, oběšenci na stromě, krev, mrtvoly a p. Sem patří též jisté případy zaměňování osob, nemocní v cizích osobách vidí své známé nebo naopak své příbuzné nepoznávají, tvrdí, že mají jiné obličeje, jinak se tváří a p.
Znám nemocného, který v zahradě vidí na stromech bohy pohanské s Perunem v čele, který mu zkázou hrozí, který vidí, jak nesčetné voje táhnou s Bismarckem v čele a celé bitvy svádějí atd.
Mnohem zhoubnější v tomto směru jsou ony přeludy sluchové, které jako „hlasy“ vystupují, výraz to, jemuž pravý hallucinant sluchový okamžitě správně porozumí. Ony jsou nejhojnější u duševně chorých. Příčina leží v tom, že řeč má nejvýš důležitý význam v našem myšlení, neboť myslíme obyčejně ve slovech, proto bývají „hlasy“ v úzké souvislosti s celkovým obsahem našeho vědomí, nejsou ničím jiným než slovným výrazem toho, co duší nemocného hýbe, a mají pro něho mnohem větší přesvědčivost, než všechny ostatní smyslové klamy, než skutečné hovory jeho vlastního okolí. Nemocný slyší nejdříve obyčejně po straně, na ulici, nepříjemné poznámky kolemjdoucích, jež na něho se vztahují, nepřikládá jim ze začátku důležitosti, až, když častěji se opakují, všímá si jich a pozoruje, že se mu vysmívají, jej urážejí, jemu vyhrožují. Jsou to nezřetelná slova, neurčité zvuky, jež ho znepokojují, pak už rozeznává zřejmě nadávky, hrozby, volání svého jména, necudné hovory, se všech stran se to na něho hrne, ze vzduchu, z okolí, ze zdí, se stropu, ze země apod. Jsou to hlasy mužské, ženské, obyč. nepřátelského smýšlení, nebo hlasy božské, které bůh mu dává do vědomí, nebo ďábelské apod. Hlasy ty jsou šeplavé, tiché, nebo hlasité, křiklavé, všecko přehlušují.
Vinslow uvádí případ, kde jeden farmář, po pitce s větším počtem přátel, druhého dne se domníval, že slyší 500 lidí, hovořících najednou, a srovnával jich rozhovor s babylonským zmatkem jazyků.
Jindy přeludy sluchové bývají rozličné v obou uších, - jedním uchem hallucianti slyší jedny hlasy, druhým jiné (Dragnan). Tak Vinslow vypravuje případ: „Jedna nemocná tázala se mne: ,Kterého hlasu mám poslechnouti?´ V pravé ucho mne nabádají pronášeti rouhavé a nepřístojné výrazy, provésti činy, příčící se mému charakteru a zvykům; v levém uchu pak slyším něžný hlas (svědomí), povzbuzující mne, nepoddávati se pokušením satana, zápasiti s jeho zlým ponoukáním.“ Dr. Popov popisuje případ, kde jeden důstojník levým uchem, slyšel nebezpečné hlasy, které jej nazývaly křivopřísežníkem, revolucionářem, nabádaly jej vraždit, trýznit atd. – a pravým uchem slyšel sympatie, povzbuzení apod. Bývají přeludy sluchové též u zdravých lidí, avšak řidčeji než přeludy zrakové. Tak general Bernadotte, potomní král švédský, slyšel rozhovor jedné stařeny, sdělující jemu důležitá státní tajemství. Tasso měl v přítomnosti svědka rozmluvu se svým dobrým geniem.
Obsah přeludů sluchových, bývá zřídka, jak už také naznačeno, lhostejným. Obyčejně bývají hlasy v blízkém vztahu ku blahu a strastem posluchače, kterého dráždí a trýzní, zřídka obšťasňují a povznášejí, často obojí dohromady. Skoro vždy provázeny jsou mocným pohnutím duševním a nabývají pak značného vlivu na celé jednání nemocného. Neustálé výsměchy, nadávky a potupné poznámky, nářek týraných příbuzných činí nemocného nedůvěřivým, a nutí jej ku slepé obraně proti jeho domnělým trýznitelům; strašlivé hrozby přivádějí jej v úzkost a zmatenost a ženou jej k útěku, v němž nenalézá klidu, aby svým pronásledovatelům unikl. Znám nemocného, který v takovém neklidu projel rychlíky několika zeměmi, aby unikl svým nepřátelům, tajné policii, kteří za ním stále volali „špehoun, špehoun“, až všecek uštván dovezen z ciziny domů, kde v ústavě nabyl klidu. Pánovité rozkazy nutí nemocného často prováděti nejnesmyslnější a někdy nejnepřirozenější skutky, protože se domnívá, že musí poslouchati nadpřirozených mocností.
Daleko nepatrnějšího významu, než přeludy zrakové a sluchové, jsou klamy smyslové v oblasti ostatních smyslů. Nemocný cítí zápach jedovatých výparů, jež mu na zdraví uškoditi mají, nebo sirný zápach ďábla, který jej ohrožuje; chutná různé nechutné a škodlivé věci, maso, lidské, psí, lejno, otrušík v jídle, které mu jeho nepřátelé namíchávají. Následkem toho mnozí z nemocných odmítají úporně přijímání pokrmů, a musí býti často násilně a po měsíce uměle nakrmování.
Totéž platí o přeludech smyslu hmatového a svalového, a o přeludech útrobových. Sem patří bludné představy o elektrizování, posedlosti, přeměně jednotlivých údů, zmizení hlavy, žaludku, úst, apod., pocity pálení ohněm, svědění, vyssávání krve, ssání na ňadrech, uštknutí hada, necudné dotyky, ohmatávání pohlavního ústrojí, onanii, pocity neprůchodnosti žaludeční, střevní, těhotenství, těžkosti a lehkosti údů atd.
Léčby zvláštní hallucinace nevyžadují a jest se vždy při ní držeti základní choroby a proti ní se obrátiti hlavně přiměřenou životosprávnou, sílící dietou a léky. Jest třeba pátrati po příčinách přeludů smyslových a proti nim bojovati a hledati k celkovému stavu organismu; pak se nám podaří aspoň v některých případech nemocnému pomoci.