Na jeviště Národního divadla se po téměř pětadvaceti letech vrací Hamlet, nesmrtelná Shakespearova tragédie o nespravedlnosti světa, tíze velikosti úkolu a malosti člověka. Dosud poslední zdejší nastudování mělo svou premiéru v prosinci 1999 v režii Ivo Krobota s Vladimírem Javorským v hlavní roli, nyní se režie ujímá duo SKUTR a titulní úloha byla svěřena Pavlu Neškudlovi.
Nehostinná severská krajina, vzdouvající se moře a pulzující neklid země i duší. Na hranicích obchází cizí armáda, na trůn usedá nový král a okolím zmítají nepokoje. Objevují se skrytá tajemství, neblahá znamení, a navíc se zjeví mrtvý vladař, který pověří svého syna těžkým úkolem, pomstít krutou vraždu. Co je zde pravda? Co skutečnost? Jak pošpiní člověka touha po moci? A jak cesta za odplatou? Má smysl v tomhle světě milovat? Má smysl jednat? A má smysl být? Hamlet neustále přitahuje další a další generace tvůrců, kteří se snaží postihnout přízračnou cestu hledání smyslu a významu. Zůstává věčným niterným dramatem pochyb a činu, ale také silným příběhem o rozpadu státu, společnosti a hodnotového systému. Je to tragédie o hranicích šílenství, úzkosti a křehkosti. Snad vůbec nejslavnější hra o odvaze postavit se zlu a také o tom, jak těžké je vzít na sebe zodpovědnost ve světě, který selhal. Ačkoliv nás od doby vzniku této tragédie dělí více než čtyři sta let, Hamlet bude vždy odrazem naší současnosti. Díky všem otázkám, které tvůrcům i divákům klade, se stává zrcadlem našeho prožívání, smýšlení a neklidu. Zůstane věčným příběhem o přelomu věků a konci starého světa, o společenských změnách a deziluzi a také o tom, jak těžké je být připraven.
Inscenace Hamleta Na prknech ND se Hamlet hrál poprvé 30. dubna 1886. V hlavní roli vystoupil významný český herec Karel Šimanovský. V roce 1905 představoval Hamleta Eduard Vojan, na něho navázal v roce 1926 Eduard Kohout. V roce 1959 v režii Jaromíra Pleskota představoval Hamleta brilantně Radovan Lukavský, pravděpodobně to je nejlepší poválečná inscenace. Zajímavostí je , že herce hrál Eduard Kohout- Hamlet z r. 1926. Další inscenace z roku 1982 s Františkem Němcem v hlavní roli byla v režii Miroslava Macháčka. Poslední inscenaci z roku 1999 jsme zmínili v úvodu.
Hamlet je považován za Shakespearovo nejlepší dílo. Většina Shakespearových tragédií vychází z lidové tvorby a mají lidového hrdinu. Příběh je inspirován skandinávskou pověstí o hrdinovi který, stejně jako Hamlet, předstíral šílenství, aby se mohl pomstít. Tuto legendu zanesl do svých kronik kronikář Saxo Grammaticus a připsal ji dánskému princi. Děj Hamleta se odehrává především na hradě Elsinor, a začíná v momentě, kdy se na hradbách zjevuje duch zesnulého krále a žádá svého syna, korunního prince Hamleta, aby jeho smrt pomstil. Nejdelší Shakespearova hra trvá čtyři hodiny, obsahuje 29551 slov. Většina adaptací je tedy zkrácenou verzí a nejinak je tomu i v tomto případě. Režiséři vynechali některé postavy – Marcellus, Osric, sloučili vojáky a hrobníky do jedné postavy, místo 3 herců je jen jeden. Rosenkratze a Guildersteina představují ženy.
Tvůrci inscenace
Hraje se v překladu Martina Hilského. „Profesor Hilský nám vždy řekl souvislosti o době, kdy vznikl Hamlet, co se dělo v té době v Anglii. My jsme to zapracovali do hry, prof. Hilský byl náš „přítel na telefonu“ vysvětlil Lukáš Trpišovský.
Režijní duo SKUTR (Lukáš Trpišovský a Martin Kukučka) se seznámili na katedře alternativního a loutkového divadla DAMU. V Divadle v Dlouhé působili jako členové uměleckého vedení v letech 2017-2022. Od sezony 2022/2023 jsou uměleckými řediteli Činohry Národního divadla.
„Máme pocit, že jsme si nevybrali Hamleta, ale Hamlet si vybral nás. V celé letošní sezoně Činohra reflektuje aktuální situaci na Ukrajině a Blízkém východě. A je tomu i v naší inscenaci Hamleta, kde se členové jedné, respektive dvou rodin tak intenzivně zabývají svými problémy, že zapomenou na odpovědnost vůči zemi, kterou by měli spravovat. Dánsko se nakonec rozpadá a je obsazeno armádou sousedního státu.
Hlavním tématem pro nás ale zůstává Hamlet a jeho zasažení smrtí otce, se kterou se neumí vyrovnat. Smrt se tak stává ústředním středobodem jeho života. Není schopen ani u ostatních akceptovat cokoliv jiného, natož radost ze života. Cítíme, že smrt a její horizont obchází tímto textem. Hamlet si nás vybral i proto, že jsme v souboru měli obsazení celé hry a prostor v historické budově. Čím déle Hamleta zkoušíme a zabýváme se jednotlivými postavami a situacemi, zjišťujeme, že je Hamlet především cestou, která asi nikdy neskončí. Stále objevujeme nové detaily, nové otázky, které obrací význam věcí. K této cestě jen v určitou chvíli pozveme i diváky, aby jí alespoň kousek šli spolu s námi,“ řekli režiséři.
Dramaturgyně Jana Slouková řekla o inscenaci: „Shakespearova nejslavnější tragédie nám nabízí pohled na dobu, kdy jsou všechny lidské hodnoty nestálé a svět je silnější než člověk. Na všudypřítomný neklid, nerv, vědomí ztráty světa
starého a pocit nejistoty z budoucnosti. Je to zneklidňující obraz světa, který na všech svých dobře míněných cestách nejspíš selhal. Hamlet je pro mě hra o šílenství v šílené době. O tom, jak těžké je sebrat odvahu a vzít na sebe zodpovědnost za nápravu věcí. Je to hra o nutkání a pochybnostech. A právě zpochybnění sebe sama, rozpor ideje a stávající reálné situace, to vše nám zpřítomňuje Hamleta směrem k dnešku. Do Hamleta se tak otiskne každý z dalších a dalších tvůrců, se kterými přijde vždy nový „vykloubený čas“. Myslím, že obrazivý rukopis dua SKUTR, stejně jako talent a charisma Pavla Neškudly jsou zárukou originálního a silného pojetí.“
Povedenou scénu Jakuba Kopeckého vyplňuje tribuna představující hlediště alžbětinského divadla. Nad jevištěm je zavěšeno zrcadlo ve tvaru rozety odkazující ke středověkým oknům katedrál. Po přestávce se arena i celé království rozpadá. Zpestřením scény je zavěšená houpačka, využívá ji Ofélie. Kostýmy Simony Rybákové jsou jako vždy výborné, královna Gertruda má majestátní krajkové šaty, Claudius dlouhý bílý kabát, Ofélie má též bílé šaty, Hamlet má tmavý svrchník stejně jako Polonius. je zavěšená a je zavěšená mají úpletové šaty a jako doplněk kufry.
Inscenaci podbarvuje a zvýrazňuje hudba Petra Kalába
Světelný design Karla Šimka se moc vydařil. Pohybovou spolupráci zajistil Jan Kodet.
Herci:
Pavel Neškudla v hlavní roli Hamleta je výborný, plynule zobrazuje šílenost i normální stav bez zbytečných gest. Vynikající je ve známých monolozích Být či nebýt, Jdi do kláštera a dalších. Igor Orozovič jako Claudius zvládal roli i když byl na generálce hlasově indisponován. Taťjana Medvecká v roli Gertrudy potvrdila své mistrovství.
Berenika Anna Mikesková v roli Ofelie je vynikající, exceluje zejména ve scéně zešílení.
Citlivě ztvárňuje mládí, city a pocity k okolí a Hamletovi.
Csongor Kassai j. h. představuje Ducha, scéna s Hamletem je opravdu strašidelná. Ondřej Pavelka jako Polonius je přesvědčivý. Filip Březina j. h. v roli Laerta stejně jako Petr Vančura v roli Horacia předvedli solidní výkon. Marie Poulová a Denisa Barešová ztvárnili tradičně mužské role Rosencrantze a Guildensterna. Lukáš Trpišovský vysvětlil: „Chtěli jsme zdůraznit, že jde o jiný typ přátelství, než je přátelství s Horaciem.“
Roli Herce ztvárnil David Prachař, Bernarda Marek Daniel a Francisca Jan Bidlas.
Jakub Gottwald jako Fortinbras se pohybuje po jevišti s dělovou koulí, zdařile předvedl dobyvačného válečníka.
Pavel Neškudla a Berenika Anna Mikeschová, odpověděli na otázky o inscenaci.
Hamlet i Ofelie jsou postavy široce známé, mnohokrát interpretované nastudované, našli jste si v nich něco osobního? Jací jsou vaši Hamlet a Ofelie?
Pavel Neškudla: Myslím, že Hamlet je celkově velmi osobní téma. Pro někoho víc, pro někoho méně a pro někoho třeba vůbec (ale to možná, že to jenom nepozná, protože pak by mohl být i klidně trochu Bůh). Zkrátka Hamlet pro mě není člověk ani postava, ale zdvižený ukazovák a takto bych si přál, aby vyzněl.
Berenika Anna Mikeschová: To, jaká moje Ofelie je, bude záležet i na divákovi. Stejně jako když se člověk dívá na dům. Má mnoho stěn. A tu stěnu, kterou vidí jeden, nemusí vidět ten druhý, stojící na jiném místě. Samo sebou jsem si zde našla něco osobního, neboť to neustále musí vycházet ze mě. Jenže to vám nechci prozrazovat a určitě tato kombinace mé osobnosti a této postavy již někdy vznikla. Přes to všechno: je tento rok, na představení přijde jiný mix lidí, hrajeme zde my a režírovali to kluci. A to už speciální je. Jako když se jakákoliv inscenace reprízuje. Každá repríza je jiná a něčím svým specifická, byť je to pořád ta stejná hra.
Závěr: Představení má spád, nejsou hluchá místa. Výprava, kostýmy, hudba, herecké výkony vše do sebe zapadá. Hodnotíme jako velmi povedené představení.
Jaromír Hampl
Foto : ND Praha (27.12.2023)