„Od hladu, moru a války vysvoboď nás, Pane!“ stojí ve staré litanii.
Veškerý vzdělaný a čtoucí svět sledoval s nejživějším zájmem hladovicího Vlacha Succiho, z něhož vyloupl se pouhý podvodník; toto obecenstvo tváří se, jakoby nevědělo, že při tom hynou miliony lidí nedostatkem a bídou. Najedí-li se jednou za den, jsou tito ubožáci se svým stavem spokojeni. Ale jakž jinak nazvati, nežli hladem, tyto poměry, při nichž nemůže si bližní dopřáti všeho toho, čeho mu třeba. Pracuje do úpadu, spí v děrách podzemních a stůně-li, musí často znenáhla umírati.
Taková jest již naše veřejnost. Vzdychá soucitně nad omráčeným kotětem, které spadlo se střechy, ale zůstává necitelnou a zatvrzelou vůči hladovým spolubratrům. Taková jest již: na jedné straně nemístná a přepjatá soustrast, na druhé straně netečnost vůči bídě, která třebas mlčky vztahuje ruce po troše milosrdenství. A hlad přece tolik bolí. Bolí nejen hladového, leč i srdce otevřené člověka, jenž má stále příležitost viděti jej kolem sebe, a třebas jej dle možnosti tišil, není s to, aby učinil všecko. Věřil by kdo, že jsou umělci, kteří jdouce za světlým cílem, nežli by snížili se vyhledávání chleba hověním zkaženému vkusu obecenstva, raději v přísném odříkání žijí co nejskromněji, ba časem i v hladu, aby mohli dostáti přísným požadavkům svého umění. Kdo o věcech těch nepřemýšlí a nemá snad příležitost viděti nezastřenou pravdu, snad by ani nepřipustil, že jsou lidé vzdělaní, kteří zasluhovali život bezstarostný, aby se mohli oddati svým světským myšlénkám a kteří přece nedostatkem byli přinuceni zastaviti se při cestě za cílem, aby neumřeli hladem.
Co jest hlad?
Tělo lidské skládá se z nesmírného množství drobounkých jednotek, živých a vespolek spojených, přerůzně utvářených, kterým říkáme buňky. Aby mohly býti živy a výkony, k nimž je příroda určila (pohyb, vyměšování, cítění atd.) obstarávati, musí se jim dostávati výživy. Této výživy dostává se jim potravou, tj. pokrmy a nápoji. Když z potravy vše, co k výživě lze upotřebiti, přešlo ze zažívacího ústrojí do krve, donese tato výživné látky skrze trubičky (cévy) po celém těle rozvětvené k buňkám. Tyto vezmou si pak ze zásob těchto vše, čeho potřebují. Část látky takto nabyté ponechají si ku stavbě své hmoty, neboť buňky rostou a množí se, ostatek pak slouží k obstarávání výkonů, té které buňce přikázaných, či jinými slovy: ku práci, ku které jsou předurčeny. Touto činností vzniká teplo. V buňkách děje se totiž hoření (bez ohně), tzv. spalování – tj.: buňky spálí část uhlíku v potravě obsaženého, pomocí kyslíku, který jim ve plicích krev ze vzduchu vybrala a přinesla.
Potrava tedy poskytuje buňkám i topivo či palivo.
Aby všechny tyto výkony buněk mohly se konati, je nezbytno, jak každý po předchozích slovech nahlédne, dodávati tělu potravy. V zažívacím ústrojí upraví se potrava pomocí výměšků různých žláz na takovou látku, aby mohla do krve přejíti. Jakmile zásoby potravy takto přeměněné došly, hlásí se tělo o novou. Poukazuje člověku, že je třeba množství výživných látek ústrojí tělesnému dodati, upomíná jej na stálou jeho povinnost, hlásí se a dožaduje nových zásob. Pocit, který nás upozorňuje na tuto potřebu, je dosti nepříjemný, je tvrdošíjný a stále urputnější, nedá se ničím odbýti a je tím naléhavější, čím ho déle odbýváme. Je to věru dotěravý neodbyta, který stále klepe na dvéře našeho vědomí a upozorňuje na sebe tak dlouho, až mu vyhovíme.
Tak zvaná chuť k jídlu není ještě hladem. Vybízí nás sice také k jídlu, ale je to pocit povahy dosti příjemné, jak vysvítá z líbezného úsměvu osob zasedajících k plné míse chutného pokrmu. I člověk do utajených pochodů těla lidského pramálo zasvěcený ví, jak milý to pocit, neboť ochuravěl-li např. trávením, se žalem přiznává se lékaři, že nemá žádnou chuť k jídlu.
Tato je podmíněna prázdnotou žaludku, vychází tedy z této útroby, jak vysvítá z toho, že se dá chuť k jídlu stišiti, naplní-li se žaludek třebas věcmi nestravitelnými, např. hlínou. Byloť pozorováno u některých kmenů, zvláště v horských krajích, např. u Ottomaků při řece Orinoku přebývajících, že požívají tzv. jedlou hlínu, čímž prý pocit nasycení přivodí.
Je to tedy chuť k jídlu (také apetýt z latinského slova appetitus) pocit úplně od hladu rozdílný, který může býti nejvýše pouhým hlasatelem hladu, tj. neukojíme-li chuť k jídlu, přichází hlad. Máme tu pocit, jakoby se žaludek pohyboval, sliny v ústech se množí, zvláště vidí-li nebo cítí-li hladovec pokrm. Pak vznikají pohyby ve střevech, jakoby se tu vzduch převaloval.
Dále opovídá se hlad pocitem jakési zemdlenosti či zmalátnělosti, při které jsou svaly slabé, nemohouce stahovati se tak čile a hbitě jako za jiných poměrů. Není to lenivost, ač není při tom valné chuti k práci; je to spíše odpor ke každému pohybu, a ke každé práci, poněvadž svalstvo je ochablé a jakoby vysílené. K tomu druží se bolestný tlak v žaludku. Tato citlivost žaludku při dalším hladovění ještě se stupňuje. Pak přichází tísnivá bolest hlavy.
Všecky dosud uvedené příznaky hladu (vyjma snad jen poslední) měl snad leckdo příležitost sám na sobě pozorovati, nalézal-li se na cestách, kde delší dobu ničeho požíti nemohl, jsa vzdálen obydlí lidského, ač tu obraz není věru docela čistý, protože se tu mísí s hladem příznaky únavy tělesné, zaviněné chůzí. Význačnějšího pocitu hladu doznal snad na sobě onen student, který špatně hospodařil a nemaje známých, ni příležitosti k výdělku i nechtěje ze studu žebrati více nežli dva dny ničeho nepožil, kromě vody.
Za to známe všichni nanejvýše z doslechu ony těžké příznaky hladu, nastávající po déle trvajícím postu. Dostavujeť se po delším hladovění velká rozčilenost (s horečkou), blouznění, ba i zuření. Za přibývající skleslosti nastává netečnost, tělo hubne, všechen tuk pod kůži z lepších časů zbylý vymizí, obličej je vyzáblý, zuby jsou špinavé, slina hořká, dech zapáchající a posléze za úplné tuposti nastává smrt. Tyto posléze uvedené zjevy byly do podrobna pozorovány badateli, kteří sledovali vliv hladu na zvířata. Tito přírodníci uvádějí, že zvíře hladovící naposled tak tupým se stává, že se ani nedotkne potravy jemu předložené a zhyne, zajde hladem uprostřed přehojné zásoby, na niž by se zdravý živočich chtivě vrhl.
Čím déle trvá hlad, tím méně tělesných výměšků odchází. Tělo ničeho neobdrželo, následkem čehož může býti ztráta vyměšováním vznikající jen pramalá. Jeť věru výměšků neustále méně a méně, tak že sliznice tj. vlhký onen povlak vystýlající duté útroby, např. zažívadla znenáhla osýchá, protože ze žláz v povlaku tom uložených pak již pražádná šťáva se nevylučuje.
Když bylo ústrojí spotřebovalo za hladu všechny výživné látky po těle s krví obíhající, sáhne k tuku pod kůží a jinde (mezi svaly atd.) uloženému. Když i ten vyšel, padá hladu za oběť i tělo vlastní. Spotřebují se buňky, z nichž se tělo skládá. Obětují se znenáhla i tyto, ač ne všecky. Tělo tráví nyní sebe samo. Za potravu slouží buňce její vlastní sestra. Asi tak jako hrstka plavců zachráněných na lodici z vraku před smrtí hladem chce se uchrániti požívajíc těla svých bližních, na něž padl los, aby sloužili za potravu druhům.
Jako výsledek mnohých a rozmanitých pokusů na zvířatech, které prováděli učenci různých národů, lze zaznamenati, že smrt hladem nastává tenkráte, když při úplném nedostatku ztrávilo 2/3 svého vlastního těla.
Jinými slovy: smrť hladem nastává, když váha tělesná klesla až na 3/5 původní váhy. To trvá ovšem různě dlouho – dle stavu výživy před hladověním, dle stáří a pohlaví tvora hladu podrobeného a pak i dle zvláštnosti životních pochodů, jimiž se jeden jedinec liší od druhého. Dva lidé např. nemají tělesné výkony naprosto shodné. U jednoho děje se pochod spalování ve tkáních rychleji, u druhého pomaleji. Všichni lidé nejsou stejně velicí a stejně silní. Takové množství potravy, které jednomu k nasycení postačí, je nedostatečné u druhého. Za přerozmanitých těchto poměrů bude i hlad u různých osob různě se jeviti a v různé době zhoubnou svou činnost ukončí. Sluší dále rozeznávati účinky hladu na dítě a na dospělého. U nedospělých bytostí, protože kvůli vzrůstu výživa hojnější je žádoucí, má nedostatek potravy jak pouhý rozum napoví, účinky rychlejší a zhoubnější. Jinak škodí hlad zdravému a jinak, závažněji člověku delšími, vysilujícími chorobami stiženému.
Zajímavo je srovnávati, jak rychle hlad smrtí různá zvířata. I tu platí hlavně pravidlo: mladá zvířata nevydrží tak dlouho hladověti, jako dospělá.
Obojživelníci udrží se při životě velmi dlouho. Prý až rok, zvláště nalézají-li se v chladném ústředí. Studenokrevná zvířata vůbec dovedou neobyčejně dlouho hladověti. Z vyšších tříd živočišných prohlašují se masožravci za otužilejší ve snášení hladu nad živočichy v rostlinstvu potravy nalézající. Kdo by chtěl znáti určité číslice, nalezne je pod heslem „Hlad“ v každém slovníku všeobecných vědomostí. Kůň, jenž má dosti vody, hladoví-li déle, nežli 15 dnů, hyne, třebas se mu po té dosti píce poskytlo. Kratší dobu dovede však hladověti i zotaví se opět, aniž předchozí ten nedostatek měl pro zvíře trvalé následky nějaké. Pes hyne po 6 nedělích, někdy však i dříve, jak snadno pochopíme při velké různosti ras tohoto zvířete.
Ve starších knihách dočte se každý velice rozmanitých zpráv o hladovění zvířat, mnohdy velice neuvěřitelných, jindy nemálo přehnaných. Mám po ruce staršího fysiologa Rudolphiho, na svůj čas neobyčejně vzdělaného a důmyslného, který zachoval ve svých spisech veliké množství takových zkazek starší doby, ač je velmi soudně vykládá.
U nižších zvířat není tak snadné posuzovati, jak dlouho jsou s to hladověti. Žijí ve vodě, a tu nelze tak lehce určovati pozorováním, mnoho li v ní naleznou potravy (dnes ovšem při bedlivém přírodnickém experimentu jistě i tu lze docíliti zkušeností přesných). Také mloky, želvy a ryby lze dlouho na živu udržeti ve vodě, třebas jsme jim nedávali žádné potravy.
Francesko Redi, který se v XVII. století zabýval tímto předmětem, zkoumal teplokrevná zvířata. Dle jeho zprávy, vyšlé r. 1684 ve Florencii hynuli kapouni, jimž se nedalo ani jísti ani píti v 5-9 dnech. Bez potravy, ale při dostatku vody žil jeden 20, jiný 24 dnů. Několik doupnáků vydrželo bez vody i bez potravy 12-13 dnů. Orel královský zahynul po 28 dnech, jiný (ve psích dnech) po 21, sup též po 21, orel rybolov a pochop (pták) po 18 dnech. Psi žili 34-36 dnů bez potravy a vody. Malý psík za horkých dnů letních zahynul po 25 dnech. Z jiných savců zkoušel učený tento Florenčan hladovění divoké kočky (pošla po 30 dnech), gazely (po 20 dnech) a domácích myší (žily o hladu jen krátce, asi 3 dny). Tuleň hladověl 4 neděle. Mantell vypravuje o příhodě, kde svině byla následkem sřícení se balvanu zavřena v chlívku 106 dnů, kdež prý udržela se na živu, ač neměla ani píce, ani vody(?) Oryla prý se stěn vápno a olízala stěny tak, že byly hladké a lesklé. Před zasypáním bylo prý zvíře tučné a vážilo asi 160 liber. Když bylo nalezeno, bylo hubené a slabé a vážilo jen 40 liber.
Jiný badatel, Heřman J. Lucas, který uveřejnil r. 1824 v Bonnu své pokusy (Experimenta circa famem), zkoušel vliv hladu na menší obratlovce, např. na morčata a veverky a shledal, že hladu brzy podléhají.
Příběhy o živých zvířatech (nejčastěji želvách), která do kmene nějakého nebo skály uzavřená nalezena, sluší ovšem na pravou míru uvésti.
Proč tu tak podrobně o hladovících zvířatech pojednáváme?
Pozorováním zvířete doplňuje, opravuje a kontroluje se obraz, jaký u člověka zřídka jen pozorován býti může. Kromě toho nemůže vše, co vypravuje se ve spisech učenců z minulých století, platiti za bernou minci. Podvod nebo všeliké přehánění zavádělo dobré úmysly těchto badatelů na scestí.
Postupme tedy od nižšího tvorstva k pánu přírody – člověku.
Hlad usmrtí člověka asi po dvanácti dnech. K této základní větě, ke které věda dospěla, sluší připojiti poučku další: má-li člověk s dostatek vody, vydrží mnohem déle bez jídla. Podle způsobu amerického lékaře Tannera podrobilo se v posledních létech více osob (Succi, Cetti aj.) hladovění i dovedli prý se 40 i více dnů bez pokrmu obejíti. Pravím „prý“, neboť nejslavnější z těchto samovolně hladovících „umělců“ (z čeho ze všeho již ve světě nedělá se umění), Vlach Succi usvědčen před časem z podvodu, když se ve Vídni za dozoru lékařů a několika sportsmenů podrobil delšímu postu.
Tvrdí-li se však, že někdo hladověl několik měsíců, ba i let, a prohlašují-li to o sobě lidé, kteří vyhlížejí zdravě a svěže a při tom jsou silných svalů, lze se vším právem domýšleti podvodu. Přicházejí pak takové podvody ponejvíce jenom v krajích, jichž obyvatelé jsou málo vzdělaní, pověrčiví, náchylní věřiti věcem podivným, tajemným, nadpozemským. Nyní nenalezne se asi vzdělaného člověka, který by dal víry historkám o hladovění několikaměsíčním. V dřívějších dobách byli však i lékaři, kteří nepochybovali o pravdivosti takových pohádek; také osvícený kmet Rudolphi ještě r. 1828 s povzdechem konstatuje, že se našli tak lehkověrní lékaři, „že dali se navnaditi těmito bajkami, nebo tak špatní, že takovým kněžským komediím šli na ruku“.
S hlediska historického jsou však příběhy takové poučny v míře nemalé, takže nemůžeme si odepřít požitku, abychom je tu neopakovali.
Tak Fort. Licetus ve svém spise „De his qui vivunt sine alimento“ (1612) tvrdí, že věřiti slušno těmto událostem již proto, any vyprávějí je osoby tak mladistvé. (Myslím, že právě z té příčiny slušno jim nevěřiti). Jakoby 10-20leté děvče nemohlo tak dokonale lháti, jako osoba třebas třicetiletá.
Již slavný spisovatel Franc. Citesius hájí r. 1639 v Paříži případ, kde děvče hladovící bylo dokonce překvapeno, ano jedlo; i dokládá, že se tu asi u něho chuť k jídlu po tak dlouhé době zase dostavila.
Za to výborný J. Wierus odkryl roku 1574 v Basileji podvod jisté dívky, upozorniv na kvetoucí její vzezření, ačkoli mnozí lidé po leta věřili, že hladoví.
Justus Gruner vydal roku 1800 v Berlíně spis trochu rozvláčného, ale poučného pojmenování: „Authentische actenmässige Erzählung der Betrügerei eines angeblichen Wundermädchens im Hochstift Osnabrück, das seit zwei Jahren ohne Speisen und Getränke gelebt haben wolte“, i usvědčil v něm co nejdokonaleji jistou podvodnici, která tvrdila, že žila bez potravy a nápoje 2 leta.
Bratr Claus von Unterwalden byl ctěn jako světec, protože prý 15-17-19 (číslice uvádějí se nestejně) let nic jiného nepožíval, nežli jednou měsíčně Tělo Páně, kdežto jiní zase uvádějí, že se živil kořínky.
I proslulý fysiolog Johannes Müller byl nakloněn těmto bajkám věřiti. Vypravujeť, že prý Claus úplně hladověl, ačkoliv to byl muž silný, ohnivé výmluvnosti. Ani slovutný Haller nedovažuje se zařaditi mezi vylhané zjevy tohoto Clause.
Poněkud jiného rázu jsou příběhy, kde se vypráví o nemocných, že dlouho hladověli. Tak Haessle (1780) líčí chorobu a hlad jakési Anny Marie Zetlerinové, která prý žila deset let bez pokrmu a nápoje. Že tomu víry nepřikládáme, je na bíledni. Florus Jac. Voltelen vypráví historii o 7 let trvajícím hladovění jakési ženštiny, která však pila něco kořalky, hojně čaje a jedla něco cukru.
Věrohodnější je vyprávění o osudech krajů, v nichž vypukl hlad. Abdul-Allatif, arabský lékař v Bagdadě, líčí hroznými barvami události v Egyptě v letech 1200-1201, kde prý mnoho tisíc osob bylo spoluobčany zabito a snědeno. Francouzský překlad toho spisu vyšel v Paříži. Neméně děsné příhody vyličují pamětníci hladu na ztroskotaných lodích.
Jsou také zaznamenány případy, kde lidé z úmyslů sebevražedných hladověli. Jakýsi J. P. Dries chtěl za každou cenu zemříti hladem. Leč nemohl odolati žízni.
Ve vědeckém sborníku slavného lékaře Rusta vypráví se o jisté choromyslné, která 12 dnů a tolikéž nocí ničeho nepožila, po té však opět se zotavila. Z počátku vzdalovala se krmě a nápoje o své vůli, po té však byla by jedla (asi po pěti dnech), byla však tak slabá, že nemohla opustiti místo, kde se byla ukryla, ačkoli trápena byla nejkrutější žízní.
Takových a podobných příběhů lze ze starších spisů vybrati hojnost. Leč budeme je čísti vždy nedůvěřivě. Vyskytne-li se však v současném a váženém listě lékařském zpráva pocházející z péra lékaře známého a dobrému jménu se těšícího, nelze již tak nedůvěřivě vrtěti hlavou. Mám tu na mysli příhodu z r. 1892, o které mnohé lékařské listy referovaly. Děvče asi 17leté bylo zaváto velikou spoustou sněhu do jakési boudy, do které uchýlilo se zabloudivši při návratu do své vsi (u Ruzině v Moskevské gubernii). Bouda pod sněhem zmizela. Z rána procitlo děvče, nemohlo se však z útočiště svého vysvoboditi nejsouc s to zvednouti těžkou vrstvu sněhu, kterým byla bouda přes noc zaváta. Mělo při sobě pět kousků chleba, které snědlo hned první den svého zajetí. Pak již nemělo ničeho a jedlo pouze sníh. Tak uplynulo 51 dní. Po té bylo děvče nalezeno odpočívající pod vrstvou sněhu 3 střevíce vysokou i dopraveno do nemocnice. Bylo tak slabé, že nemohlo ani údem hnouti, ale na otázky jasně odpovídalo. Kůže jeho byla chladná a bledá, jako vodnatá. Viditelné sliznice (rty, ústa) byly nápadně bledé. Po tuku podkožním ani stopy. Svaly zhubly na nejnižší stupeň. Dech byl krátký (26 dechů za minutu proti 16 dechům u zdravého člověka), rovněž i tep (puls). Teplota těla byla poněkud zvýšena. Na žílách krčních bylo slyšeti zvláštní šelest, jaký vyskytuje se u osob chudokrevných. První dva dny setrvalo děvče ve stavu ospalém, ale rychle se pak zotavilo, takže koncem měsíce mohlo býti živeno jako jiné pacientky v nemocnici.
Kdo zná tuhý život ruských venkovanů, jak jej líčí Turgeněv a jiní ruští spisovatelé, bude asi nakloněn uvěřiti, třebas nebylo nutno přísahati na přesnost údaje, že děvče to ztrávilo pod sněhem 51 dnů. Při delší samovazbě dny nepočítají se zcela věrohodně.
Jak zacházeti s vyhladovělým? Postaráme se mu o pohodlné lože a dostatek tepla. Potrava budiž na počátku tekutá a podávejme ji opatrně. Masáží budeme oběh krve a opětnou vydatnější dopravu výživy tkaním podporovati, jak je to jen možné. Ostatní pomoc však bude se říditi dle příznaků. Lékař bude ve složitých případech takových jistě nezbytný.
