Když děkan Kosmas ve své Kronice Čechů popisoval Libušino poselstvo vyslané do Stadic k Přemyslu Oráčovi, uvedl, že je Přemysl pohostil chlebem a sýrem z lýčené mošny, rozložené na trávníku. Václav Hájek z Libočan ve své Kronice české, též v shodě s bájemi se zmiňuje o železném stolu, na kterém, podle Libušiny věštby, Přemysl poobědval se členy jejího poselstva. Scénu vylíčil takto:
„A on obrátiw Pluh Radlicy na Horu wzal Mossnu lyčenu a wyložil znij Pecen Chleba weliky Plesniwy a kus Twarohu. Posadiw se napluh a Chleba na Radlicy položiw zwal hosti k swému obiedu. Poslowe se okolo nieho na Drnu posadili, Chleb snim geduce a Wodu pigice Zežbanu a tu mezy sebu proroctwij Libusse, kterak bude gisti na železnem stole possepmo pripomínagice…“
A pak Přemysl poslům, kteří jej z práce vyrušili a nedovolili mu doorat brázdu, pověděl:
„A panij wasse w této wiecy nebyla by tak pospijssila, tak yako Bysste wy nynij, od Libusse wygeli po wssecky dny wiekuow hognost Chleba wteto zemi byla by, gedině bych yá tuto (kterůž widijte) ulehlij byl mohl doworati, woračovi nebo Diedinnijku nebyla by potřeba Chleba kupovati. Ale pro tohoto dijla newykonajij, bude často bywati w zemi hlad…“.
Bude často v zemi hlad…, a pak se v kronice střídají roky hojnosti a blaženosti s lety bídy, nouze, strádání a hladu, který tak neúprosně kosil životy mladých „úhledných paniců a výtečných pannen na vdávání“, ale i „utěšených neviňátek“ a dospělých obojího pohlaví.
O hladových letech píše i V. Krolmus ve své „Kronice či dějepisu všech povodní posloupných let suchých i mokrých, ourodných a neourodných v Království Českém“.
Po celá dlouhá staletí se lid obával hladu, moru a válek. Po celé věky byli lidé závislí na rozmarech přírody. Na střídání let úrodných s roky neúrodnými, kdy nedostatek obilí znamenal nejen nedostatek chleba, ale velmi často i krutý hlad. Proto lid prosil ve svých modlitbách o pěkné počasí, o hojnou vláhu a pokojné časy, a aby všechny bouře a krupobití se rozešly nad skály, nad lesy a neškodily obilíčku. Proto se denně modlili ve svých srdcích o chléb vezdejší, o klid, o mír a hojnost obilí:
„Dej úrodu naší zemi
a zachovej osení
na polích, štěpnicích,
lukách a vinicích…
Zachovej úrodu,
ochraň nás od hladu,
odvrať od nás krupobití,
přívaly a hromobití,
by to naše obilíčko,
které je v poli nyníčko
mohlo šťastně svůj vzrůst míti.
Odvrať od nás všecko zlé,
duši, tělu škodlivé.
Mor, hlad, válku, povodně,
nedopusť na děti nehodné“.
Ne vždycky byl v zemi dostatek chleba. Mizerné počasí, živelné pohromy, nakažlivé nemoce, epidemie nejrůznějšího druhu i nepřátelské vojenské vpády často přivedly lid na pokraj záhuby. V mnohých případech nemocemi a hladem umírali lidé v takovém množství, že se některé kraje téměř vylidnily. Historik Fr. Teplý o epidemii moru v roce 1680, který prošel velkou částí království a při kterém zemřelo více než 100 000 lidí, zaznamenal, že si vybíral krutou daň i v českém Pošumaví, kde například ve vsích Volyňska „nejvíce řádil v Malenicích, ves Cuclavice (dnes Sidslavice) docela vymřela a v Bohumilicích zely domy prázdnotou a za zdí se pochovávalo“. Tehdy lékaři zakazovali pojídat nevařené ovoce, salát a zelí a nařizovali „malou purgací a jako lék jíst chléb se slaným máslem, vinné listy a pět až šest zrn jalovce naloženého v octě“. Doporučovali také míchat citron do všech jídel, protože předchází hnilobu.
Jestliže „morové rány“ postihovaly určitá území, hladové vlny zasahovaly vždy veliké územní oblasti, například celou střední nebo severní Evropu.
„Metla hladu“, jak hlad obrazně pojmenovali nejstarší spisovatelé, postihovala lidi už v nejstarších dobách. Mnoho údajů o hladu nacházíme v mýtech o pověstech nejrůznějších národů, i v historických zprávách, zaznamenaných na hliněných tabulkách, papyrech a na stránkách bible. V Knize Job se například popisuje takový nedostatek potravin, že lidé „trhali lebedu mezi křovím a kořen kručiny jim byl chlebem“. Také nálezy v kolových stavbách evropských praobyvatel obsahovaly velké množství lebedy.
A tak se z dochovaných zpráv dovídáme, že lidé v dobách nejvyšší nouze jedli trávu a nejrůznější byliny, jetel, okusovali poupata, květy i stromovou kůru, pojídali mech, lišejníky i kořínky pýru, z kterých připravovali mouku, stejně tak jako z vodnice. Jedli chléb upečený ze slámy, brambor, ale i ze ztrouchnivělého dřeva.
Ti, co měli jen trochu mouky, přidávali do ní plevy, otruby, i mlýnský prach, ale také řezanku ze slámy, dřevěné piliny, rozemleté šišky, žaludy, kaštany, různá semena trav, jeřabiny a v nejlepším případě vikev, boby a jiné luštěniny.
V Německu používali také kořeny jedovatého áronu a jedovatého posedu dvoudomého. Ve Francii mleli mouku ze semen špenátu, z osladiče a lipových plodů, ve Švédsku připravovali chléb z kořene stulíku žlutého s jedlovou kůrou a na celém Severu používali šišek a islandského mechu. Je ale zaznamenáno, že byla pojídána i „jedlá zem“, zřejmě nějaký druh slínu, vedle řady jiných „potravin“. Lidé sbírali a pojídali pošlé psy, kočky a uhynulý dobytek i nejrůznější zcepenělou havěť, jen aby se trochu nasytili. Tisíce lidí zemřelo hladem a tisíce lidí zemřelo také na následky požití této nevhodné potravy.
Mnohým lidem to bude znít jako nepravdivé, vymyšlené povídání. Zvláště mladším, kteří sami hlad nepoznali a dokonce ani nevědí, co je to nedostatek. A těm, kteří pohrdají chlebem, dokonce namazaným, to bude znít jako nekritické zveličování. Ale nechme mluvit staré zápisy.
Jak kruté byly tyto hladové roky, vydávají svědectví snad všechny kroniky. Už Kosmas zaznamenal, že „v roce 1034 byl v Čechách takový hlad, že třetina lidu jím zahynula“.
A kdybychom pak v časovém sledu chtěli si povšimnout všech hladových let, sestavili bychom dlouhý soupis roků, ve kterých hlad nemilosrdně kosil své oběti, které si vybíral hlavně mezi obecným lidem a chudinou měst i venkova. Nejčastěji mezi těmi, kteří si žádným způsobem nemohli opatřit předražené a nedostupné obilí a ostatní potraviny. Často i v dobách uměle vyvolaného nedostatku v důsledku vyvážení obilí ze země. Proto uvedeme pouze některé z poznamenaných let.
Tak například v roce 1262 Němci vyvezli z Čech tolik obilí, že nastala v celé zemi velká drahota a hlad. Pak po Přemyslově smrti, za vlády Braniborů, kdy lid neobdělával pole, následoval takový hlad, že lidé jedli i zdechliny. Roku 1307 za velkého sucha a pak i v roce 1318 nastal tak veliký hlad, že sedláci utíkali do lesů, a tam zabíjeli dobytek. Tehdy se také k hladu připojil mor. Stejně tomu bylo i v letech 1338 a 1346. Roku 1393 nastala taková sucha, že vysychaly i veliké řeky. Tehdy se v klasech nevytvořilo ani zrno. V roce 1427, v době krutého hladu, zajížděli Čechové pro obilí až do Němec. Roku 1501 byl prý tak hrozný hlad a tak drahé živobytí, „že jedni druhé potkávajíce jim chléb vydírali“. Roku 1515 zase pro stálé deště, krupobití a velkou vodu sedláci nemohli sklízet a tak ani vzrostlé obilí nemlátili. Roku 1520 nastala veliká neúroda a po ní hlad, protože stálé deště, krupobití, časté sněžení a velké zimy v květnu zavinily, že „vše co vyskočilo, pomrzlo“. A hned v následujícím roce už „v únoru žito metalo, bez se zelenal a jiné byliny pučely a fialy kvetly. … Také pekaři někteří falšovali chléb, přiměšujíce mezi mouku pohaniny, zvláště ti, kteříž pekli pecny na váhu“, a mohli bychom pokračovat v řadě hladových let téměř až po naše časy.
Ale také z chleba vznikaly nemoce, protože obilná mouka bývala míchána s nejrůznějšími až neuvěřitelnými příměsemi. V „Husinecké kronice“, vydané péčí dr. Václava Starého, čteme o chlebu z borových šišek, který připravovali v hladových dobách na Šumavě a v Pošumaví. Záznam v nejstarší prachatické městské knize, k roku 1571, nás pak informuje, že „když lidé chudí neměli co jíst, z votrub, z šišek lískových a borových to semelouce chlíb pekli, někteří hladem umřeli a mnoho“. O rozsahu hladu a o jeho následcích si dnes již neumíme udělat ani tu nejjednodušší představu. Byly vydávány zákazy, aby „žádného obilí ani muk, ani chleba ven ze země vyvozovati dopouštěno nebylo“, ale byly udíleny také rady, jak získat za obilnou mouku náhradu. Doporučovalo se zasívat a sázet rostliny, které brzy dozrávají, například vodnici, která se měla míchat s obilnou moukou, „neboť se z ní dá zdravý a záživný chléb upéci“.
Uvařená vodnice, po vychladnutí, se smíchala se žitnou moukou a tato hmota se nechala vykvasit jako obyčejné těsto. To se peklo o něco déle než žitný chléb. Doporučovalo se přidávat také jeden díl viky, protože „chléb bude chutnější, jelikož trpkost viky sladkosti vodnice se vyrovná“.
Chléb z vodnice doporučovali v době nouze i Jan Porta a W. H. Hochberger v knize z roku 1715, vydané pod názvem „Živobytí šlechtického venkovana“ a ještě v roce 1804 Jan z Rešů v Erfurtu v knize „O rozličných střídnících obilného chleba vůbec a zvláště o připravování chleba z vodnice“. U nás doporučoval tento chléb v roce 1817 doktor Matyáš rytíř Kalina z Jäthensteinu, který také uvedl recepturu na chléb z jednoho dílu žita, jednoho dílu viky a dvou dílů ovsa, který se měl zadělat vodou, ve které byly vyvařeny otruby.
Doporučován byl i kořen pýru, ze kterého se prý „záživný pokrm připravuje“. Vypraný a usušený pýr se nechal ve mlýně semlít. Z měřiče rozkrájených kořínků se namlela polovina měřice nasládlé namodralé mouky. Proto byl chléb připravovaný z rovných dílů této a obilné mouky zaděláván octovou vodou. Byl také silněji solen a kmínován. Z této směsi bylo prý možno upéct chutný chléb.
Čeněk Zíbrt uvádí, že „J. baron Autenrieth dokazoval, že jeho rodina pojídá kaši, knedlíky a koláče, upravené z dřevěné, březové mouky, bez jakýchkoli potíží. I chléb že jídají z této mouky, upečený ze tří částí mouky ze dřeva a jedné části mouky pravé“. Kalina také zkusil tento chléb. Mouku chválil, ale popravdě napsal, že u lidí se neosvědčila. Pouze u skotu našla jisté uplatnění. Zato v sousedním Německu zaznamenala velký odbyt. A protože její výroba byla velmi jednoduchá a velmi výnosná, vyráběli ji hned v několika závodech. K výrobě používali zbytků smrkového a jedlového dřeva, méně borového, ale nejčastěji pilin, hoblin a jiných odpadků. Při mletí vznikaly časté požáry a exploze prachu, protože stačil třeba nepatrný kamínek v pilinách, aby z vykřesané jiskry na kamenech vyšlehl plamen a aby mlýn v okamžiku stál v plamenech. Proto v takových mlýnech byly všude kolem připraveny kádě a putny s vodou pro případ požáru.
V roce 1600, kdy nastal velký nedostatek potravin v zemi, se lidé naučili dělat chléb i ze slámy. Vypraná žitná nebo pšeničná sláma, na slunci usušená a nakrátko nařezaná se ve mlýně dala semlít. Mlýnské kameny musely být dobře zaostřeny a musely dobře jeden na druhý přiléhat. Získaná mouka byla o něco žlutější, ale když se dva strychy této mouky smíchaly s jedním strychem mouky režné, upečený chléb velmi dobře chutnal. Když se ale poměr obrátil, mnozí prý ani nepoznali z jaké mouky byl chléb připraven.
I když to byl chléb chudiny, objevil se i na chlebných lavicích v Praze. A je zajímavé, že i zde získal určitou oblibu a že se udržel na trhu v pozdějších dobách. Pak se objevoval v prodeji pravidelně, když nastaly v zemi špatné časy.
Všeobecný hlad v zemi panoval také v letech 1770 až 1773. Korec žita tenkrát stál 16 – 20 zlatých rýnských, pšenice 16 zlatých a ječmene 9 zlatých. V. Krolmus o těchto letech poznamenal, že lidé opouštěli své živnosti i ze statků utíkali, protože pro neustálé deště a přívaly vody nemohli osívat pole. Rakovnický kronikář zase o roku 1771 napsal, že „byl mokrý, žádné obilí, drahota, hlad. V Praze lidé hladem na ulici padali a mřeli, rok potom lid otruby, trávu vařenou jedli, chudý lid po zemi se plazil a pro Boha jen o kousek chleba prosil“.
Jan Jeník z Bratřic se ve svých pamětech zmiňuje o tom, že těm, kteří měli ještě nějaké obilí a pekli, bylo doporučováno, aby krájeli chléb alespoň čtyři dny starý, aby se ho mnoho nespotřebovalo a snáze vydrželi do žní.
V této době, kdy v Čechách nastaly těžké časy, nakupovali zde ještě Bavoři obilí, „které od Jeho Milosti císařské dva měsíce kupovati dovoleno měli po 8, 9 i po 10 zlatých náš strych český rovný platili. A tak skrze to ještě okolo Klatov, Domažlic a Písku špejchary vyprázdnili a tím větší bídu tam způsobili“.
Tehdy každý raději chodil na robotu, protože dostávali od své vrchnosti chléb, který měli zaplatit až po skončení prací. Ale, jak se ukázalo, i tu chtěly vrchnosti na bídě lidu vydělat. Za čtyři libry těžký bochánek měli platit 10 krejcarů, ale když přišly vyrovnat dluh, každý měl připsáno více bochníků, než jich dostal.
Vavák také zaznamenal, že z celého království okolo žní chodili lidé do Hořic pro vodu, protože „kdo ji s čistým svědomím užíval a těsto s ní zadělal, o mnoho víc chlebů, dolků, kaše a čehokoliv napekl, nežli by přirozeným způsobem býti mělo“. Někdo dav ji do kvasu chlebného do díže, z které jindy napekl deset pecnů, tak nyní napekl dvanáct, někdy třináct, jiný čtrnáct a někdo také patnáct“.
A protože už nikde nebylo možno nakoupit obilí, nemohli se lidé dočkat nových žní. Žali zelené obilí, které v pecích či na kamnech sušili a pak vymlátili, nebo vymítali zelené zrno přímo z klasů a to pak v hrncích vařili a jedli. Ale v chudších a hlavně v podhorských krajích vařili opět lebedu, kopřivy, openec i jiné byliny, „po čemž jim žaludky opuchly, že mnoho lidu od toho pomřelo“. Mnozí byli šťastní, jestliže si mohli koupit alespoň otruby a z nich si připravili chleba nebo jiný pokrm. Na vesnicích už nikdo neprodal žádné obilí a nastala taková lakota, že i bratři je před sebou zapírali.
V těchto dobách vydalo české gubernium pro hladovějící chudý lid zvláštní návod, v němž se radilo, aby rozemílali kaštany a žaludy a z nich vyluhováním a vytláčením získávali bělavou moučku. Z té pak, po opětném vyluhování měli získat mouku, kterou už bylo možno použít k připravení a k upečení jedlého chleba.
Podobná situace nastala v roce 1773, kdy se lid opět nemohl dočkat žní. Také tehdy žali zelené obilí, „ze kterého po usušení v pecích rozemílali mouku, takže ten chléb boží byl zelený“.
A opět v roce 1776 nastal takový hlad, že „zvláště chudý lid jako dobytek trávu a byliny požíval, kůru od stromů hryzl a rozličná semena sbíral“, přesto, že císař Josef II, na tisíc vozů obilí z Uher do Čech nechal přivézt a podělil jím nejpotřebnější lid.
Jistě, že se tu naskýtá otázka, proč se nedostatek potravin neřešil zvýšenou bramborovou sadbou? Ale, tu je potřebné zdůraznit, že k jejich všeobecnému rozšíření u nás došlo až ve velmi pozdní době, teprve v obdobích velkých neúrod obilí v minulém století. I to, že k jejich zavádění bylo používáno, mohli bychom říci, přímo donucovacích prostředků. Vavák zaznamenal, že „když ta zemská jablka z jara sázeti se měla, dostali jsme do každé vsi z kanceláře poručení je sázeti, ano i výpis, jak se sázeti mají…“. Přesto, pokud k nim nebyla překonána nedůvěra, byly používány pouze jako krmivo pro dobytek. (I když už z nich někde připravovali pálené – kořalku).
Do Evropy, do Anglie, byly brambory dovezeny z Peru už v roce 1586 kapitánem F. Drakem. Jiné zprávy přisuzují tuto prioritu admirálu W. Raleighovi, který je roku 1584 přivezl do Irska, odkud je irští františkánští mniši přinesli roku 1631 do Čech, do Prahy, kde je v místech dnešní Hybernské ul. pěstovali ve své klášterní zahradě. Setkáváme se s nimi, jako s lahůdkou, nejdříve na stolech boháčů, prostý lid se s nimi seznámil jako s pokrmem až při velkém hladu r. 1772, kdy došlo k jejich částečnému rozšíření. Ve Vavákových Pamětech o tom čteme:… ten pokrm a dar Boží, ačkoli dobrý, chutný a zdravý, prve v velké ošklivosti mnozí jej měli a smích sobě z něho činili, ba v ústa svá jej vzíti nechtěli, pravíce, že jest sviňská strava, … nyní, že jsou žádali tím nasyceni býti….
Ale to už brambory došly velkého uznání i rozšíření v Prusku, v Sasku a v Braniborech, odkud se k nám dostaly i s jejich pojmenováním „brambory“ i s dalšími názvy, jako „bandory“, „bramboro“ aj. Také další pojmenování brambor, „erteple“, „herteple“, stejně tak i odvozené názvy „zemáky“, „zemňáky“ i další varianty též souvisí s německým názvem pro „zemská jablka“ – Erdäpfl. Je zajímavé, že tuto zemědělskou plodinu lid pojmenoval tak velikým množstvím rozmanitých názvů, z nichž některé, např. grumbíry, kobzole, kartofle, krumpole, ale i šupáky, santáky i sanburáky a další desítky názvů brambor a hlavně pak pokrmů z nich připravovaných by si zasluhovaly podrobnější prostudování.
Když v roce 1804 nastala veliká nouze o chléb, byly činěny pokusy upéct chléb z bramborového těsta. Podařilo se připravit dobrý a výživný chléb, naprosto neškodný, který se stal východiskem k vydání zvláštního patentu, ve kterém se z rozkazu J. C. K. Milosti praví: „Na mnoha místech učiněny byly průby chléb z brambor péci, znova se zkoumaly a dobře se podařily. Chléb, který se z bramborů, smíšených se žitnou neb pšeničnou moukou pekl, byl tak dobrý a chutný, že se JCK Milosti vidělo nejmilostivěji rozkázati, aby ten prostý způsob, který se při tom pozorovati má, vůbec se prohlásil. Pro tento chléb melou se moučnaté brambory, neb se k tomu lépe hodí než lojovaté. Naplní se jimi nádoba např. za měřiči, čtvrtci, čtvrtňátko aneb k tomu podobná a vezme se touž mírou žitné neb pšeničné mouky. Pak sestrouhané brambory dají se do mouky a obojí míchá se rukama tak dlouho, až se více částečky bramborů rozeznati nemohou. Ta mouka bramborová s kvasem se zadělá, však aby klihovatý nebyl, ani kapky vody se nepřileje. Pak se silně vyhněte a jako v pečení chleba pokračuje.
Ve druhé polovině roku 1805 již zase byl dostatek chleba z veřejných zásobáren, zásluhou purkrabího Král. českého Josefa hraběte z Wallisu. Bylo ustanoveno, „aby chléb v hojném množství pod správou a dohledem krajských a vrchnostenských úřadů v následujících místech pro lid se pekl: v berounském kraji na Zbraslavi, v kouřimském kraji v Libni a Vršovicích a v rakovnickém kraji na Smíchově, v Břevnově, Ouněticích, Hostivicích, Dejvici a Bubenči“. Ovšem, že to byl bramborový chléb, ale byl prý dosti chutný a poměrně levný. V mnohých vesnicích se pak ještě dlouho pekl tento „hladový chléb“, anebo byly brambory, třeba jen v malém množství, do chlebového těsta přidávány.
Mouku z brambor připomnělo Gubernium Král. českého opět v roce 1817, když pověřilo G. Ch. Rükerta, aby vydal úřední návod, jak péci chutný chléb pro vojsko i pro lid z brambor. Doporučoval, aby očištěné brambory, usušené na slunci nebo ve větru buď semleli na mouku, nebo aby uvařené brambory protlačené sítem na nudličky ve větru či na slunci usušili a pak semleli na mouku, kterou měli míchat s obilnou moukou.
Jak jsme již poznali, připravovali lidé chléb z nejrůznějších druhů mouky. Na severu Evropy, a jak zaznamenal Kalina, i u nás se chléb pekl z mouky islandského a sobího mechu, který se též nazýval krevní mech, plicní mech, lisatec a lišejník.
V roce 1817, v době veliké bídy, vydal prof. c. k. gubernální rada dr. K. A. Neumann a prof. Steimann knihu nazvanou „Navedení k upotřebení Islandského mechu, v čas nedostatku obilí, na zdravou a silnou potravu pro lid“. V letech 1817 a 1818 pak vyšla celá řada knih o užívání tohoto mechu, ale i mechu sobího a trnkového. Kalina navíc doporučoval i mech rašelinový. Ve své knize uvádí i návody, jak získat z mechu mouku a jakým způsobem z ní připravit chléb. O něm pak tvrdil, že jest to zdravá a sílící potrava, „neboť Islanďané a Lapové, žijící v studených krajinách, kde málo obilí roste, mimo maso a ryby živí se toliko výhradně tímto mechem“. Jeden z jeho uvedených receptů po úpravě zní:
Mech, který má tmavě zelené kožnaté lístky, se vyčistí a rozkrájí. Popel z borovic, jedlí, smrků, z borového nebo bukového dříví se ve velkých nádobách smíchá s vodou na řídkou kaši. Do vzniklého louhu se vloží vyčištěný mech a doleje se voda na dvanáctinásobek hmotnosti mechu a nechá se 24 hodiny vylouhovat. Pak se louh sleje, mech vymačká a zaleje studenou vodou. To se opakuje asi čtyřikrát, až je voda bez barvy a zápachu. Mech, takto zbavený hořkosti, se již může používat k přípravě salátu a jiných jídel. Ale nejčastěji se usuší a nechává se na časy potřeby. Na slunci nebo v peci vysušený mech se ve mlýně semele. Namodralá mouka trochu zvláštní chuti se k přípravě chleba míchala s obilnou moukou, nejčastěji ovesnou, ve stejných poměrech, anebo se na dva díly mouky z mechu bral jeden díl obilné mouky. Ty, dobře promíchané, se zadělaly vřelou vodou, přidal se kvásek, sůl a kmín a vyválené těsto se peklo ve více rozpálené peci. O tomto dobrém namodralém chlebu je napsáno, že „lidskému tělu dokonce nezdravý není, tím spíše jadrnější a silnější jest. Osvědčil se po mnohá sta léta v Islandu a Laponsku a ještě posaváde se osvědčuje“.
Chléb světle modré barvy pekli též v roce 1817 podle předpisu Hospodářské společnosti v Praze, když použili mouky z usušených a v peci upražených okurek smísené s obyčejnou moukou. Nepřekvapuje proto, že lidé za poslední peníze kupovali obilí a kdo mohl, že si vytvářel zásoby a skladoval doma nejrůznější potraviny.
V XVI. století, ale i v pozdějších dobách, se mnoho mluvilo o tzv. „nebeské mouce“, o obilí, které napršelo z oblak. V roce 1548 padalo v okolí Celovce a Běláku (Villach) tak hustě, že „tam napršelo za dvě hodiny tolik obilí, že je sklízeli jako roční úrodu“. V roce 1550 napršelo v Duryňsku z oblak „obilí na prst zvýši, že z něho pekli záživný chlebíček“. V roce 1570 se popisuje obilný déšť v Horním Bavorsku a v roce 1571 byl zaznamenán obilný déšť u Vratislavi a v dalších místech. O tomto divu byla vytištěna zpráva, ve které se říká: Div veliký od P. B. ukázaný, kterýž se stal v Knížectví slezském, při městech těchto jmenovaných, totiž: Lemberku, Hiršperku, a při městě Lublinu, kterážto města náležejí k koruně české. Při kterýchžto městech pršelo obilí všelijaké a na pohledění velmi divné, z kteréhožto obilí J. M. Císařská s některými pány a radami svými ráčil jest jísti chléb, a to se stalo l. p. 1571.
Také v XVII. století docházelo k podobným jevům, hlavně ve Slezsku, které vědci vyložili a vysvětlili zcela přirozenou cestou. J. G. Böhm dokázal v roce 1736, kdy spadl obilní déšť mezi Těšínem a Opavou, že to jsou větrem zanesená semena některých bylin. Stejně tak napsala řada vědců v pozdější době, že „obilí spadlé s nebe k údivu prostého lidu jest směs výhonku a přírůstků na kořenech různých bylin“. Ke stejnému závěru došli vědci v roce 1805, při výzkumu obilného deště v Krkonoších.
Lidé za nebeské obilí považovali také výrůstky orseje, na jehož stvolech po uvadnutí zůstává asi 20 zrn, která po odpadnutí vyhlížela jako „obilí z oblak“. Také u nás se připravoval chléb z podobné mouky, snad z orseje, o kterém Jan Svatopluk Presl napsal, že „když rostlina svůj vzrůst dokoná, zůstanou jenom bambulinky, které prostý lid má za žito s nebe spadlé. Chléb z mouky jejich upečený jest dobrý, dokonce neškodný“. Tu se ale buď mýlil, protože rostlina je jedovatá, nebo to byla semena jiné, skutečné rostliny.
Ještě jeden podivný chléb se v XVI. století připravoval v naší zemi. Byl to chléb pečený z „jedlé země“. Čeněk Zíbrt o tom napsal: „V poslední době vzpomínají často znalci přírody pokusů, užívati zvláštní zemní hmoty jako potravy. Zprávy rozmanité uvozují na doklad, že se pojídá bělavá moučka zemní jako snesitelná krmě v dobách hladových“. Z „mouky bílé jako sníh“ upekli chleba, který byl „bělounký, líbezné chuti, ba voněl jako fialkový kořen“.
V roce 1590 v Praze a Augšpurku byla vydána kniha, která popisuje tento, co svět světem stojí, div, „jak Bůh ze své všemohoucnosti chudým lidem a hladovějícím dětem krásnou mouku ukázal, z které lid chléb pekl a i jiné pokrmy připravoval“.
Ve Vídni je uložena relace, zaslaná v roce 1590 dopisovatelem finančníků Fuggerů do Augspurku. Vypisuje se v ní příběh, který způsobil mnoho hluku v Praze i v ostatních krajích. Ve zprávě se píše:
„U města Kouřími v tomto království českém, pět mil od Prahy, bydlí u vdovy, Anna Střelková nazvané, bohabojný muž jménem Mikuláš se svou ženou a třemi malými dítkami, i neměl pro chudobu více, nežli sedm trojníků, a došed s nimi dne 22. máje (1590) do chlebnic, bochník chleba tam koupil a ubíraje se s ním domů, často s těžkým vzdycháním pomýšlel, jak asi dále živiti se bude s ženou a dítkami a v chůzi té prosil Boha, aby je všecky milostivě zachovati a živiti ráčil. A když byl tento chléb mezi ně rozdělil, po malé chvíli děti již opět, aby jíst jim dal, žádali, on ale peněz neměl, aniž o jakých věděl, nýbrž vyslal ženu, protože nebyla známa, aby vypůjčila si několik bochníčků chleba, kterážto ale, ničehož nepořídivši, vrátila se domů bez chleba, s rukama prázdnýma. I napadlo muži, aby šel hlínu kopati, a ji pak hrnčířům nebo sedlákům za chleba nebo za peníze dal; vzav malou motyčku, vyšel z města, nedaleko vesnice Třebovle nazvané, až k dvoru Branšeckému, jenž náleží k městu Kouřími, a když přišel na cestu mezi dvěma polema, jednoho řečeného dvoru Branšeckého a druhého, jež patřilo panu Janu Lanovi, císařskému rychtáři v městě Kouřím, tu vedle cesty vida hlínu, kopnul několikráte motyčkou do země. I vypadly čtyři velké kusy jisté hmoty, co sníh bílé, ty vzav přinesl domů ženě (avšak nevěděla, že by to mouka byla) a poručil jí, aby hleděla, co by mohla, za to chleba dostati. Ta ale nevracela se velmi dlouho, diviliť se tomu lidé mnozí, někteří pak poznali, že ta hmot jest krásná, dobrá mouka; mezi čímž jmenovaný Mikuláš, nemoha ženy se dočkati, pro mnohé myšlénky také pokoje nemaje, šel opět tam, vzav s sebou veliký šátek, a když byl trochu kopal, mnoho takové hmoty nalezl. I kladl ji do šátku, a sotva že začal, byl jak sám udává, šátek docela plný, kterýž pak také domů donesl. Přišedšímu domů oznamuje žena, že nikoliv není to hlína, ale dobrá mouka, kterouž pak ukazoval mnohým lidem, a ti uznali, že to mouka, kupujíce od něho kusy, aby chleba z toho napekli, a dali i jiným lidem, kterýž chléb jedli i někteří páni z rady… Když věc ta přišla najevo, šlo mnoho lidu tam a shledalo, jak chudý muž ten byl oznámil. Správcové dvou polí těch ale obávajíce se, aby jim lidé na obilí škody nečinili, dali pak okolo místa a jámy té udělati veliký plot. Nicméně však z okolních měst, městysů a vesnic, takový div spatřiti, přicházelo tam mnoho lidu a vykopávali ze země u polí těch malé i velké kusy, jež někteří z chudiny v sudech rozesílali. Tato mouka nebyla spojena s ničím, ani s prstí ani s hlínou, ale sama od takových hmot se oddělovala, jest také trochu vlhká, a držíc přec pohromadě tak dlouho, až přijde na slunce,… jest nábožným a obzvláště takovým lidem k prospěchu, kterýž s dítkami se vyživují, lehkovážným a uštěpačným lidem pak, sotva že do ruky ji vezmou, v písek se obrátí, a když na zem nechá se padnouti, zůstane tím místo bílé. Této mouky bylo něco i sem přinešeno, kterouž mnoho počestných vznešených lidí vidělo vlastníma očima a ohledalo vlastníma rukama, i děkovali vroucně Pánu za jeho nevyzpytatelnou moudrost a milost, žádajíce, aby chudé a věřící své ráčil věčně nasycovati.
Čeněk Zíbrt ve své práci Pověry a pověsti napsal, že mnoho prostých lidí věřilo, že Bůh činí divy, aby jim nad obyčejným způsobem poskytl chleba, a kde také říká, že „ono měsíční mléko, které v jeskyních, rozsedlinách a skulinách jest, nic jiného není, než bělovitá vápenná země, pozůstávající z kyprých a velmi jemných částeček. Chudí a neumělí lidé nazývají to horní nebo nebeskou moukou a na újmu zdraví svého pokrmy z ní vaří“.
S jistou dávkou zdrženlivosti uvádíme tyto zprávy, ale i zprávy o podobném používání zemní hmoty, též k přípravě chleba, mimo hranice naší země. V Pekařských listech je zaznamenáno, že za třicetileté války obyvatelé Muskavy v Horní Lužici jedli chléb ze slínu (Mergelbrot) a že v roce 1720 v knížectví anthalsko-zerbtském snědli tohoto drobného bílého slínu celou horu, kterou nazývali „moučnou horou“. Podobná zemní hmota byla nalézána a používána i v dobách nejnovějších v několika dalších zemích.
Byly také činěny pokusy zhotovit chléb z mouky získané z rozemletých lodyh a semeníků slunečnice, nebo z vydrolených semen trnovníku – akátu, ale neosvědčil se. Zato se uvedl chléb z turecké pšenice, jak lid pojmenoval kukuřici, z které v mnoha zemích dodnes připravují kromě chleba nejrůznější pokrmy. Tento chléb, upečený pouze z kukuřičné mouky, je přespříliš suchý a brzy tvrdne. Proto se míchala kukuřičná mouka v různých poměrech se žitnou nebo s pšeničnou moukou, aby chléb z ní upečený byl nejen chutnější, ale také dlouho kyprý.
V dobách, kdy neúroda postihovala obrovská území, ba i celé části kontinentu, byl „hladový chléb“ připravován ve všech zemích. Například na staré Rusi se v době hladu prodával na trzích tzv., „dovolený chléb“, pečený z 2 kg žitné mouky, 2 kg otrub a 10 kg mouky z dubových žaludů. Neúředně se ale přidávala i rozemletá březová kůra.
V severní Asii nahrazovaly obilí oddenky šmele okolíkatého, který roste hlavně v nížinách na březích jezer a močálů. O mouce, získávané z oddenků a kořenů šmele, z které Jakuti, Kalmyci i další pečou chléb nebo placky, napsali irkutští chemici, potomci děkabristů, že „obsahuje vše, co člověk potřebuje ke své výživě“.
Také o chlebu „nouze“, připraveném z lebedy, které si Rusové tak vážili, že se dostala i do přísloví, jež potvrzuje, že jsou to „dvě bědy, není-li žita ni lebedy“, je zaznamenáno, že obsahuje více bílkovin a tuku než obyčejný chléb.
Neobyčejný „hladový chléb“ se připravoval ve Finsku, kde k obilné mouce byla přidávána mouka, získávaná z rozemletých mladých borových šišek. Německý cestovatel prof. Retzins nalezl takový chléb ještě v roce 1873 na finském venkově, spolu s velkými zásobami mouky a šišek, připravených na zimu. A je zajímavé, že po dlouhý čas, kdy už se chléb opět pekl z obilné mouky, byla přidávána část této „borové“ mouky do těsta pro chuť a vůni. V dobách největší nouze i tam přidávali rozdrcenou březovou kůru nebo rozemletá semena javoru.
Ale vraťme se ještě domů a povšimněme si mouky vyráběné ze dřeva. I když se pokusy o nahrazení určitého množství obilné mouky touto náhražkou neosvědčily, našla široké uplatnění v pekařských dílnách. Používala se k sypání válů, prken, k zaprašování ošatek i těsta, protože se nelepila, netvořila povlaky a nevytvářela žluknoucí a hořké nánosy, které při používání zadní mouky z obilí nabývaly kyselého zápachu.
C. a k. všeobecná zkušebna pro potraviny při pražské universitě zaujala k této mouce příznivé stanovisko, protože „použití mouky ze dřeva k zaprašování znamená v ohledu hygienickém velký pokrok při živnosti pekařské“ a co nejvřeleji ji doporučovala. Přesto 20. června 1901 byl vydán zákaz k zaprašování a zasypávání zadělaného těsta touto moukou a její používání bylo dovoleno pouze k vysypávání forem a k čištění pekařského nářadí.
Nikdo z nás si už dnes neumí představit tu bídu, která postihovala lid minulých generací. A nikdo si už vůbec nechce připustit, že by k něčemu podobnému mohlo ještě dojít. Ale jen málokdo si upřímně uvědomuje ten hrozný nešvar plýtvání potravinami na jedné straně, a jejich potřebu pro milióny hladovějících na straně druhé.
Když Vavák ve svých Pamětech popisoval „hladové roky“ na české vesnici, vylíčil nám také její pauperizaci. Upřímným způsobem nám přiblížil proces zbídačování jejích už dost bídných obyvatel. Zaznamenal také, že v těch letech jen málokdo bral čeládku do služby, a tak se ještě zvyšoval počet chudého lidu, který chodil dům od domu žebrat. Uvádí, že k některým dveřím některý den přišlo až 40, 60, ale i 100 žebráků.
Ale nouze o chléb byla i v Praze tak veliká, že dokonce před tradiční jarní svatojanskou poutí venkovského lidu do Prahy prošly celým královstvím, ale i Rakouskem, Lužicí, Saskem a Bavory císařské a královské patenty, kterými se přikazovalo, aby žádný na pouť nechodil, kdo by neměl s sebou potravu. Proto mnoho poutníků, kteří nedbali tohoto nařízení, neprošlo pražskými branami a nebylo vpuštěno do hradeb města.
Vavák nám ale vykreslil i povahové rysy a charakterové vlastnosti některých tehdejších lidí, kteří na obrovské bídě svých spolusousedů a bližních chtěli vydělávat. S rozhořčením zaznamenal, že ten, kdo neměl peníze, „ten od žádného, ani od přítele, ba od bratra na žádné závazky, prosby, oukory, nic na dluh neb čekání dostati nemohl“. Takoví lidé raději obilí před svými sousedy zapřeli, jen proto, aby je mohli prodat jinam, dráže a za hotové peníze. Ti z nejpotřebnějších si chodili vypůjčovat i ke svým často nenáviděným vrchnostem, ale někde ani tam nebylo v sýpkách obilí, ale jen zatuchlý letitý prach. O trochu lépe pak bylo na vsích i v městech, když se začalo péct z dovážené mouky. „Tu počalo být i v Praze levněji, takže bochníček chleba 4 libry těžký byl za 10 kr., ale prodával se toliko ráno v 8 hodin a po polednách, ve dvě s poledne a ještě skrz vojanskou silnou vartu se dostával.
Z kniho Josafa Staňka, Ukrojte si u nás, Práce 1989
Obr. Pečení bochníčků v Dělnických pekárnách v Praze-Libni, 1932