.jpg?s3=1)
Zdraví člověka bývá nezřídka ohroženo, ba v nebezpečí uvedeno bodnutím nebo kousnutím hmyzu, který je nadán jedovatou šťávou, tuto pak do rány vpouští. Jindy zůstavuje hmyz ústroj, jímž poranil, v kůži nebo sliznici těla lidského jako cizí těleso nebo dráždidlo. Abychom ranám, které hmyz byl způsobil, správně porozuměli, musíme míti na zřeteli, že mnohou ranou pouze mechanické podráždění bývá zaviněno, při jiných pak opravdu jed v ránu puštěn bývá. Tak je tomu u samiček a dělnic (zakrnělých to samiček) všech blanokřídlých hmyzů, kteří opatřeni jsou žihadlem. U těchto živočichů nalézáme v těsné souvislosti se samičími ústroji pohlavními a žihadlem jedovatou žlázu, která se skládá ze zprohýbaných trubic, jež vylučují zvláštní jedovatou látku, náležející k nejprudším jedům. V těchto orgánech vyměšuje se sloučenina z buněk, jež ji vytvořují, a sbírá se ve zvláštním měchýřku, z něhož rýhou žihadla při bodnutí do rány vytéká. Samečkům blanokřídlého hmyzu žihadla a jedovatá žláza úplně scházejí.
Promluvíme v tomto článku také o ranách způsobených štírem a pavoukem, ačkoli přírodopisná systematika neřadí jich ke hmyzu, nýbrž počítá je do třídy pavoukovitých. V mírném, severním podnebí, kde říše hmyzu a pavouků je velmi obmezena, jsme tímto nebezpečím méně ohroženi, nežli v krajinách jižních a zvláště tropických, kde mohou moskyti, skorpioni apod. způsobiti vážné, ba nebezpečné onemocnění. Pro nás mají zájem hlavně hmyzové tito:
Včely (Apis mellifica) a čmeláci (Bombus terrestris) bodají žihadlem na zadní části břicha umístěným, při čemž vytéká při bodnutí do rány jed, o kterém jsme se zmínili výše. Při bodnutí vzniká palčivá bolesť, která nemizí. K té druží se zánět a otok, který neustále vzrůstá. Otok je uprostřed bílý a tvrdý a nese v centru žihadlo, jevící se oku jako černý bod. Žihadlo včel obyčejně v ráně tkví a pokusí-li se včela z rány je vytrhnouti, poruší si orgány v té míře, že musí zahynouti. Odstraníme-li žihadlo v ráně nebo byl-li člověk včelami na více místech pobodán, nastane hnisání, ba i sněť a byly-li zastiženy choulostivé části těla nebo je-li člověk dotyčný zvláště dráždivý, může nastati i řada příznaků celkových: horečka, blouznění, křeče, ba i smrt. Ostatně vzbuzuje umělé vočkování šťávy z jedovaté žlázy včel tyže příznaky, jaké vznikají při obyčejném bodnutí včel.
Byli-li jsme včelou nebo čmelákem bodnuti, budiž prvou naší starostí, žihadlo z rány odstraniti, což podaří se nám jehlou nebo jemnou pincetou pomocí lupy; na to přikládejme k ráně studené obklady nebo kus vaty namočené v roztoku octanu hlinitého. Máme-li po ruce amoniak, je nejlepším prostředkem poraněné místo jím potřít. Proto doporučuje se míti při sobě malou dobře uzavřenou láhvičku čpavku, vydáváme-li se na delší cesty pěšky nebo chceme-li tráviti léto na venkově. V Ukrajině zakopávají člověka, který byl včelami na celém těle pobodán, na několik hodin do země. Pak ho vytáhnou, odstraní všecka žihadla a vtírají do kůže med. Ammoniak, který je v půdě obsažen, může tu prospěšně na rány působiti. Dříve doporučovalo se při hostci přiložiti na nemocný kloub včelu a dáti se bodnouti. Tím se ovšem zánět od kloubu do kůže odvádí, ale účinek bodnutí včely je přece jenom nejistý a nebezpečný a nelze tedy tento populární prostředek doporučovati, protože by mohla snadno nastati infekce.
Vosy, k nimž náleží také sršeň (Vespa crabro), jsou svým žihadlem ještě nebezpečnější, nežli včely. Protože však tento hmyz, když ho necháme na pokoji, nikdy neštípne, je prospěšno nedrážditi jich máváním šátku, oháněním se apod. Také zde závisí nebezpečí na tom, které místo bylo zasaženo a jak mnoho jedu do rány vniklo. Také prý doba roční při tom rozhoduje. Tvrdilo se, že bodnutí způsobené vosou, která seděla před tím na některé jedovaté rostlině nebo zdechlině, je velmi nebezpečné a může vésti k smrti. Tomu dnes sotva kdo uvěří. Je-li zvíře rozhněváno, vylučuje, jak se udává, jed koncentrovanější, a v hojnějším množství; tu bývá obyčejně jedovatá žláza hojně naplněná a zduřelá. Žihadlo vosy netkví v ráně a dráždí tedy i způsobuje zánět pouze jedovatá šťáva, která vnikla do rány. Bodnutí vosy vzbuzuje palčivé bolesti a silný zánět, který nutno léčiti jako bodnutí včely. Dostaví-li se však sněť jakožto doklad druhotné otravy, dostal se na žihadlo vosy neb do rány zajisté cizí některý jed a musí tu zakročiti lékař. Pokud nepřišla pomoc lékařská, dlužno zacházeti s ránou jako při pokousání vzteklým psem.
Dále sem patří komáři (Culex), z nichž píchá jenom samička, vpouštějíc při bodnutí do rány šťávu, která není ostrá a nezpůsobuje zánět, nýbrž spíše, jak se zdá, k tomu slouží, aby zředila krev, kterou ssají a učinila ji pro ně stravitelnější. Ke komárům náležejí také obtížní moskytové v krajinách teplých, kteří náležejí k rozmanitým větším i menším druhům. Také u nás přicházejí četné druhy komárů, z nichž je nejobyčejnější Culex pipiens, který ssaje krev člověka. Zánět rány způsobené bodnutím komára vznikne jenom tehdy, když jsme komára, který nás bodl, náhle odehnali nebo zabili, takže háčky, které obklopují trubici, skrze niž ssaje, se ulomí a v ráně zůstávají. Proto se také říká, že necháme-li komára ssáti, bodnutí neoteče. Protože však člověka obyčejně netěší trpěti štípání celého houfu komárů, který nás obletuje, takže komáry zabíjí, vzniká obyčejně po píchnutí bolest a zánět. Jen ve případech velice vzácných nepostačí pouhé omývání octem, amoniakem nebo studenou vodou. Kde tyto prostředky nepomáhají, užijeme rady udané ve stati o včelách. Dostaví-li se po píchnutí komára následky vážnější, možno vždy za to míti, že komár seděl před tím na některém zvířeti stíženém nakažlivou nemocí i nutno dle toho s poraněním zacházeti, nebo že na sosáku jeho lpěl jed z jiného zdroje.
Novější dobou zjištěno nade všechnu pochybnost, že komáři, zvláště druh Anopheles claviger, ale i jiné druhy a rody přenášejí nákazu bahenní (malarii).
O moskytech pojednal v „Prager med. Wochenschrift“ (1902 č. 29) dr. Breitenstein, který dlouhá léta ztrávil v tropické přírodě na Javě a sousedních ostrovech. Kdežto v mírných pásmech země komáři znepříjemňují pobyt v zahradách jenom krátký čas, bývají v Indii moskyti celý rok takřka metlou člověka. Na štěstí nejsou všude, neboť rodí se v palmových hájích (Nippa fructicans), kdežto v horách a náhorních rovinách, kde není močálů, nepřicházejí.
Jako mouchy obviňují se i moskyti, že jsou nositeli škodlivých mikrobů. Mezi dnem obtěžují moskyti člověka málo nebo ho vůbec neobtěžují. Sedne-li však člověk večer nedaleko lampy, obklopí ho moskyti záhy. Tak tedy je člověk moskyty ohrožován od 6-7 ½ až do doby, kdy chodí spáti. Na některých místech, např. v Bandjermassingu, která má velmi špatnou pověsť pro hojnost moskytů, vídal Breitenstein komnaty zřízené proti moskytům, tj. jistá část pokoje zastaví se sítěmi na rámcích napjatými nebo týlem potaženými latěmi, ve kterých majitel obydlí sedí při práci. Ale to je výjimka. Z pravidla bývá jen postel takovou sítí proti moskytům zastřena. Před západem slunce zažene sluha moskyty pometlem z prostoru takového, v němž se za dne usídlili, a vecpe síť do volné prostory pod žíněnky. Vedle toho je několik šťastných jednotlivců, na které moskyti neútočí. K nim náležel i Breitenstein. Proti těmto moskytům brání se v Indii nejvíce zmíněnou již sítí. Někdy však potírají své tělo jak domorodci tak přistěhovalci, kteří zvláště trpí těmito útočníky, rozmanitými aromatickými oleji, např. kajeputovým olejem a natírají se jimi zvláště obnažené části těla, např. ruce, nohy a obličej. Tím se mučitelé tito zaženou.
Aby se předešly následky štípnutí, t. j. svědíci a po rozškrábání palčivý pupenec, doporučuje se nevyrušovati moskyta při pití krve, tj. nezabíjeti ani neodháněti jich, pokud se dosyta nenapijí, nemá-li se zlomiti sosák, který pak zůstane v ráně a způsobuje svědící až ku zvředovatění se měnící pupence.
Bodalka domácí (Stomoxys calcitrans) náleží k největším útrapám člověka i zvířete a ohrožuje život člověka hlavně tím, že na venkově, kde v blízkosti člověka i dobytek bývá, hmyz ten nejprve ssaje na zvířatech trpících morem, načež navštěvuje člověka. Musíme se tedy vždy proti bodalkám míti velmi na pozoru a s ránou nakládejme tak, jak ve článku Vzteklina jest udáno.
Střeček (Oestrus), který vkládá při bodnutí svoje vajíčka zvířatům do kůže, do chřípí atd., aby se tu vyvinuly a mohly vyživovati, může také člověku, který spí venku, zvláště dětem, tento dárek přinést; přes to stává se tak u nás velmi zřídka. Střeček, který žije na člověku, u nás se nevyskytuje a nalezen byl Alexandrem Humboldtem v Jižní Americe. Kdyby však střeček ovčí, který žije v Evropě, do lidského těla zabloudil, nutno vždy ránu považovati za otrávenou a dle toho s ní zacházeti.
Leptavá šťáva, kterou vypouštějí někteří hmyzi, když byli jsme se jich dotkli, může býti jen tenkráte nebezpečná, když by vnikla do rány nebo do oka. Třeba tudíž na to upozorniti děti, které sbírají brouky apod.
Mnohem nepříjemnější je již v jižní Evropě žijící stonožka kousavá (Seolopendra morsitans, cingulata), která vleze někdy do postele a kusadly svými jedovatou šťávu do rány uvádí; zánět po kousnutí nastalý odstraňuje se vodou s octem, kafrovým octem nebo čpavkem.
Škvor obecný (Forficula auricularia) nemá pro zevní sluchovod žádného zvláštního instinktu, jak se obyčejně myslí; těká obyčejně sem a tam, hledaje, kde by se skryl. Aby nevnikl do ucha, snadno lze předejíti a vnikl-li tam přece, odstraňme jej co nejrychleji. Vzniklo-li tím snad nějaké podráždění zevního sluchovodu, odstraníme je nakapáním mandlového oleje.
Mravenci (Formicae). Příčinou nakyslého, osvěžujícího výparu, který vychází z mraveniště právě otevřeného, je látka, která způsobuje svědění, pálení, zrudnutí a otok, sáhli-li jsme nahou rukou do mraveniště. Je to prudká kyselina, kterou mravenci vylučují a která se proto zove mravenčí. Nalézáme ji ovšem také u jiných zvířat, ba přichází i ve chloupkách kopřivy. Mravenci mají zvláštní jedovatou žlázu a vystřikují při kousnutí nebo píchnutí leptavý jed do rány. Všecky druhy nemají žihadla a samečkové nemají ho vůbec. Žihadlem jsou opatřeni kupř. všecky druhy k rodu Myrmica patřící, rodu Formica schází. U toho nalézáme toliko jedovatou žlázu, která je prudkým tímto jedem naplněna. Mravenci jsou velice kousaví a rána, kterou silnými kusadly způsobují, bývá jedem do ní vniknuvším velice drážděna. Dítě, které bylo na mnohých místech mravenci pokousáno, snadno může upadnouti v horečku. První protijed jest omývání rány amoniakem, kterým se kyselina seslabí a obojetní.
Štěnice obecná nebo stínka (Acanthia lectularia), kterou znali již staří Řekové a Římané a jejíž vlastí je Východní Indie, skrývá se ráda do starého dříví, štěrbin postele, obrazů na stěnách apod. V noci vylézá, aby ukojila na člověku svou krvežíznivost; může dlouho hladověti a snášeti zimu. Světla se bojí. Počet prostředků, které byly proti štěnicím doporučeny, je velmi značný, avšak jediný spolehlivý prostředek je nejpřísnější čistota. Postele, v nichž se skrývají štěnice, nutno rozebrati; jednotlivé části omyjí se pak horkou vodou s louhem, vystaví na vzduch a na slunce, dají se potřít olejovou barvou, která obsahuje zelenou skalici, nebo všecky štěrbiny vytrou se silicí terpentinovou, šťávou z okurek, odvarem z větví a kůry modřínu nebo dřevěným octem.
Bojíme-li se na cestách uchýliti se na lože, v němž jsou štěnice, uchráníme se před nimi, postříkáme-li prostěradlo citronovou šťávou nebo vinným octem, také světlo vedle postele umístěné nedovoluje hmyzu vylézati. Chceme-li obydlí sprostiti štěnic, musíme odstraniti všecka prkna a čalouny a omítnouti znovu stěny vápnem, k němuž bylo přidáno něco vody se skalicí zelenou. V uzavřených prostorech osvědčuje se vykuřování kyselinou solnou, vložíme-li mezi stěnu a postel jedlová prkna, do nichž je navrtáno hojně dírek, vlezou do nich štěnice a mohou z nich každodenně býti vyklepávány a usmrcovány.
Blecha (Pulex irritans) klade velmi ráda vajíčka do štěrbin ve dřevě, do pilin smetí a larvy přeměňují se v kuklu, ze které po jedenácti dnech vyvíji se blecha. Tato žije pouze na člověku. Rozmnožení jejich napomáhá nečistota bytů a ložnic. Štípou jen samičky. Prášek, který proti tomuto obtížnému cizopasníku ženského pohlaví doporučen byl, neprospívá pranic. Nejúčinnějším prostředkem proti blechám je čistota těla a obydlí. Blechy lze nejlépe chytati, jak bude asi známo, kouskem nového flanelu. Zabloudí-li někdy psí blecha na člověka, snaží se opět brzy jinam se dostati, kdežto blecha lidská zabloudivši na psa hledá příležitost, aby mohla opět na člověka přejíti.
Zlá blecha písečná (Pulex nebo Sarcopsylla penetrans), kterou obyvatelé Peru nazývají nigua, vyskytuje se v horkých krajích Jižní Ameriky. Oplodněná samička tohoto hmyzu zažírá se člověku do prstů noh pod nehty a zvířatům domácím do kůže pod kopyta, což má zlé následky, neboť utvoří se na těchto místech bolestivý vřed, který může sesnětivěti, takže bývá nutno nemocnému odejmouti celý úd. Osoby, které se v těchto krajinách zdržují, musí se míti před tímto hmyzem na pozoru. Prospěšno je nositi tlusté hedvábné punčochy a omývati nohy odvarem tabákovým, nebo rybím tukem. Nepodaří-li se odstraniti z rány vaječník blechy, zasypává se rána kalomelem nebo červeným precipitátem.
Veš (Pediculus capitis), jejíž vajíčka slují hnidy, může býti zničena čistotou a potíráním hlavy olejem peruvianským v éteru rozpuštěným; muňky (Pediculus pubis n. Phthirius, morpio) zhynou, vtíráme-li na místa nevítanými těmito hosty zastižená šedivou mast rtuťovou.
Veš šatní (Pediculus vestimenti), která žije u nečistých osob v šatstvu, na prsou a pod paždí, usmrtí se mastí, která se skládá z 30 grammů zeleného mýdla a 7 ½ grammů kuchyňské soli. Tzv. všivá nemoc čili všivina (všivost), na kterou prý zahynul Herodes, Sulla, Philipp II., německý císař Maxmilian a také mnohá knížata z doby novější, není žádnou samostatnou nemocí. Vši rozmohou se na těle lidském jen při největší nečistotě a nedbalosti, takže dotyčné osoby zajisté některou těžší nemocí churavěly, při které oni cizopasníci v takové míře se rozmohli. Když pak choroba ona nemocného sklátila v hrob, byla smrt přičítána neprávem těmto cizopasníkům.
Komáři, mouchy, blechy a štěnice obviňují se v novější době ne bezdůvodně z přenášení četných chorob nakažlivých např. cholery, moru, tyfu, tuberkulosy atd.
Chceme se ještě zmíniti o štírech čili skorpionech a pavoucích.
Štír (Scorpio), jehož rozmanité druhy žijí v krajích teplejších, je opatřen prohnutým, dutým žihadlem, v němž je jedovatá žláza uložena. Kdežto bodnutí štírů v horkých krajích je smrtelné, zdá se, že nejsou skorpioni v Jižní Evropě tak nebezpečni, ačkoli jich bodnutí způsobuje silné bolesti a růži podobné zrudnutí kůže, nepřistoupí-li k tomu nějaké zvláštní nepříznivé okolnosti. Ke zrudnutí přistupuje otok, obé pak vtíráním oleje dá se odstraniti. Proti následkům bodnutí štíra v horkých krajinách doporučuje se amoniak zevně i vnitřně. Kousnutí pavouka, např. našeho obyč. křižáka, který kousne někdy spícího člověka, vede k zánětu a otoku, který však není nebezpečný. Pavouci Západní Indie způsobují svým kousnutím často nebezpečný zánět. Tarantule čili slídák (Lycosa tarantula) způsobuje malý otok se svěděním, proti kterému Italové vtírají olej do rány. Co o něm Vlachové vypravují, jest bajka a pouhý výmysl. V Itálii věří totiž prostý lid, že kousnutí tarantule vede k šílenství, při němž nemocný tančí, až padne. Tuto tančivost čili tarantismus lze prý s úspěchem léčiti hudbou.
Bližší údaje o jedovatých pavoucích přinesl prof. Kobert ve „Wiener med. Wochenschrift“ (1901 seš. 38). U pravých pavouků impregnují se kusadla nejen slinou, ale skutečným výměškem jedovatých žláz. K těmto náležejí tropičtí pavouci, kteří však i u nás byvše sem v létě přivezeni, nějaký čas mohou žíti. Malí ptáci a ssavci, byvše pavouky těmi kousnuti, hynou po několika minutách. Pavouk je ovšem nesežere, nýbrž jen vyssaje, neboť pavouci přijímají jen potravu tekutou. Pokusy s jedem pavouků dosud nebyly uveřejněny. Léčení jest jenom místní.
Pavouk z dějin a pověstí nejznámější je italská tarantule, o němž se také pravilo, že člověk jím pokousaný jenom hudbou a tancem může se vyléčiti. Je to pavouk až 40 mm dlouhý, který může sice vydatně kousnouti, jehož kousnutí však většinou nemívá následků. Kobert myslí, že ve starých dobách býval zaměňován s jiným pavoukem, „malmiguatte“ zvaným, jehož kousnutí je vskutku nebezpečné. Nejhroznější ze všech evropských pavouků náleží rodu Lathrodektes, jehož tři druhy jsou obávané. V Itálii, na Korsice a ve Francii přichází malmiguatte (Lathrodektes tredecimguttatus), který má na hřbetě třináct rudých teček. V Rusku přichází zvláštní černá odrůda. Kobert choval mnoho exemplářů, této černé variety, živých mnoho měsíců; mezi nimi bylo jich několik zvící hrachového zrnka. Kusadla těchto pavouků mají tak jemné hroty, že stopy po kousnutí třeba hledati lupou. Množství jedu, které vnikne do těch drobných ranek, nepřesahuje jistě několik miligrammů, přes to jsou účinky jedu tak značné, že při dolní Volze zašlo za 2 léta následkem kousnutí tohoto pavouka 70 000 kusů dobytka. U člověka přichází smrt po kousnutí jeho velmi zřídka. Býložravci jsou k jedu tomu citlivější.
Místní příznaky se tu neobjevují. Kousl-li pavouk do prstu, nenalezneme na článku ani zrudnutí, ani otok. Často nemůže kousnutý ani udati, kde byl kousnut, ačkoli kousnutí zřejmě pocítil. Za to příznaky celkové jsou velmi bouřlivé. Nejdříve nastávají hrozné bolesti, které nejsou na určitých místech, nebo sídlí v břiše; k tomu přidruží se pocit úzkosti i v krajině srdeční, ba i strach před smrtí. Příznaky otravy stupňují se nezřídka až ke mdlobám. Údy jsou tak slabé, že vypadají jako ochrnuté. Může dojíti až k horečce a ospalosti jako při týfu. Ale průjmů nebývá. Při tom je velká žízeň. Občas povstávají záchvaty dušnosti se zmodráním obličeje. Po 3-5 dnech stav nemocných se znenáhla lepší. V Rusku léčí se nemoc tato horkými lázněmi, na Korsice tzv. léčbou v peci, kterou bolesti rázem se zmírní. Obě tyto methody mají ten účel, aby se vyvodilo pocení. Kobert konal pokusy s výtažkem černého pavouka a tarantulí. Výtažek těchto pavouků objevil se ve velkých dávkách neškodným, avšak byv vstříknut do žil působí extrakt černého pavouka nejhroznější otravy u rozmanitých ssavců hmyzožravých a býložravých. Právě tak jako u jedu hadího jeví se jed v žaludku neúčinným. Usušení pavouci pozbývají jedovatosti své až po letech. Jed ten nenalézá se jen v jedové žláze, nýbrž v celém těle, ba i v tenkých končetinách zvířete. I mladí pavouci obsahují jed, ba i nevyvinutá vajíčka, kterých měl také autor ve své laboratoři hojnost.
Z domácích pavouků ukázal se jedovatým jenom výtažek samiček křižáka. Vedle toho dokazuje Kobert, že jeden pavouk, který pochází od Středozemního moře a je v Německu zdomácnělý, produkuje vskutku jed, i člověku nebezpečný. Je to tzv. Chiracanthium Nutrix. Forel a Bertkau byli jím kousnuti a vypravují, že měli prudké bolesti a pociťovali slabost a třesavku. Do Severního Německa však pavouk ten dosud nepronikl. V Rakousku není o něm ničeho slyšeti.