Hmyz dělíme na dotěrný a přítulný. Členové první skupiny na člověka dotírají, koušou ho, štípou ho a pijí mu krev. Naproti tomu hmyzové slušní nic z toho nečiní, jako na příklad mandelinka, sednou si vám klidně na prst a na zdvořilý dotaz, zda poletí do nebíčka nebo do peklíčka, spadnou obyčejně na zem.
Hmyzů je ohromná spousta a jeví se nanejvýš problematickým a sporným, že by byl praotec Noe před potopou vzal do archy od každého druhu pouhý párek. Spíše se zdá, že patriarcha zapomenul před startem vysypat archu řádně boraxem a vymazat ji tinkturou proti štěnicím, a hmyzů tam nalezlo značně více, než byla stanovená kvota. Je to docela pochopitelné. Ani vy nechodíte s plácačkou a nezabíjíte mouchy, když vám praskne potrubí a v kuchyni je po kolena vody. Tak se stalo, že hmyz je proti ostatnímu živočišstvu v převaze a ztrpčuje mu život.
Na prvním místě dlužno jmenovat mouchu, jakožto tvora dotěrného, protivného, ba odporného. Co toto píši, vážení, obtěžují mne mouchy drzým způsobem; jednak mne znepokojují osobně a jednak pěstují s rozkoší vodní sporty, vrhajíce se po hlavě do hrnečku s kávovinou, jenž v této chvíli pro mne představuje zdroj inspirace. Z toho je vidno, že hmyzové brzdí rozvoj věd a písemnictví.
Na štěstí existují ve většině domácností šedovlasí dědečkové, kteří se šourají sem tam po bytě a vidí své poslání v tom, porubat všechny mouchy, které jsou na dostřel, čemuž padne občas za oběť sklo obrázku nebo malovaný hrneček. Úsilí dědečků je však mařeno vynálezem zvaným mucholapka, který skýtá mouchám výborné odpočívadlo a je opatřen chutným nátěrem, jímž se mouchy živí. Jinak tvoří mucholapky vkusnou výzdobu občanských bytů a je to výtečná past pro dospělé členy rodiny, kterým se mucholapka občas přilepí na záda nebo na hlavu.
Mouchy však nejsou nejhorší metlou lidstva. To, co nám provádějí ostatní hmyzové, je kapitola sama pro sebe. Při tom je zajímavo, že básníci a spisovatelé úmyslně strkají hlavu do písku před tímto zlem a vytrvale nám líčí nádherné chvíle, prožité v přírodě, v lese, u řeky, na pasece nebo na zemi, kde prý člověk spočine a sní, zírá k obloze, leží na znaku a pozoruje, jak plujou obláčky a šumění stromů jej ukolébá v sen, - zkrátka užívá neděle nebo dovolené v rozkošném nicnedělání. Haha, nutno se drsně zasmát! To je tím, že básníci píší většinou v kavárně, kde plují nanejvýš obláčky tabákového kouře, či dýmu z bramborové natě nebo komonice vonné. Ve skutečnosti každý pošetilý laik, který básníkům naletí na jejich tlachy a rozloží se na pasece nebo dokonce na břehu řeky, stane se rázem terčem střemhlavých útoků komářích letek, střečků, ovádů, vos a jiných neřádů, jimž ve vzorné spolupráci pomáhají pěší úderné čety mravenců, štírů a stonožek. Tvrdíme proto houževnatě a neoblomně, že naháč, ležící na břehu rozkošné říčky a snažící se pozorovat obláčky, neleží klidně, pohroužen v sladkou nirvánu, nýbrž mlátí sebou, zuřivě se ohání rukama, kope jako kůň a kleje.
V té věci si neodpustíme ryze vědeckou poznámku, že pokud se komárů týče, bodají a štípou toliko samičky! Je to dokázáno vědeckými kapacitami. Sameček komáří (jakož vůbec všichni samečkové) je dobrák a nechová k vám útočných záměrů.
Letmo jsem se zmínil o mravencích a je nutno prodlít u této populární hmyzí kategorie. Mravenec obdržel přízvisko pilný či přičinlivý, stal se pro lidskou společnost vzorem a usnadňuje autorům čítanek, učebnic a nabádavých knížek pro mládež jejich trpký chléb. Bude třeba důkladně si posvítit na mravenčí legendu. Proč je vlastně mravenec příkladem pracovitosti? Patrně proto, že stále někam pospíchá. S tím pospícháním je to výtečný trik, který byl už dávno prohlédnut. Znal jsem zaměstnance v jistém velikém úřadě, umístěném v několika budovách, tedy v jakémsi mraveništi. Onen pán se nesmírně rád ulejval. Činil to tím způsobem, že vzal pod paži sešit nebo nějakou zápisnici a chodil s ní po chodbách a v uličkách mezi budovami. Když se blížil nadřízený, dobrý ten muž přidal do kroku a tvářil se, že někam spěchá s úředními listinami. Pak mu na to přišli a vylili ho. Totéž činí i mnozí žáčkové, kteří se toulají mezi vyučováním po chodbách a když se objeví pan ředitel, jmou se chvátati, jako by nesli oběžník. Takhle to máte i s mravenci. Pořád pospíchají, ale nikdo se neptá, kam chvátají a co tam budou dělat.
Přijatelnější hmyz jsou včelky, o nichž se po pravdě říká, že jsou pilné. Přiznáváme včeličkám, že je to hmyz užitečný, ale jako příklad bych je také neuváděl. Jedinec lidský, který se lopotí a tak říkajíc, utrhuje si od úst, dělá to vždycky s tím úmyslem, aby si nastřádal peníze, postavil si domeček a žil pak, jak praví pěkné přirovnání, jako prase v žitě. Že to obyčejně dopadne trochu jinak, zato člověk nemůže. Naproti tomu včela je dobromyslný vrták, který si dá výtěžek své práce klidně vzít a tím dává příklad špatný a následování nehodný.
O čmelácích se dá říci nanejvýš to, že příjemně bzučí, takže se o nich píší arie pro slavné basisty, vosy a pak sršňové jsou hmyz ohavný, o němž lépe nemluvit.
Stejně neradi se zmiňujeme o blechách, štěnicích, švábech, rusech, sviňkách, vších a jiné havěti, která věrně sdílí s člověkem jeho obytný prostor. Ostatně, v lepších kruzích se o tom nemluví a jaksi se to mlčky trpí. Je však nutno v zájmu spravedlnosti činit jistý rozdíl mezi jednotlivými druhy domácího hmyzu. Blechy, na příklad, a štěnice, je třeba považovat za odvěké nepřátele lidstva, při čemž není naprosto polehčující okolnosti, že blecha je zvíře artistické, skáče krásně do dálky i do výšky a vystupuje i v cirkuse. Naproti tomu se velmi křivdí švábům, kteří celkem nic zlého nepášou, lidem žihadla nedávají a krev jim nepijou a mimo to rádi pivo, což svědčí o jejich dobromyslném založení. Jest litovati, že si člověk švába neochočí. Šváb by mohl, na příklad, aportovat drobné předměty jako mandle, hrozinky, třešně nebo sbírat špačky od cigaret, sloužit k zábavě dítek a dokonce by fungoval jako zvíře okrasné. Šváb má zkrátka smůlu, že není nadán sličným zjevem, jinak se o něm nedá říci nic špatného.
Vůbec, pod slovem „hmyz“ rozumíme nepřehledný zástup podivného tvorstva nejrůznějších podob a tvarů. Řekněte sami: odporná stonožka je hmyz a nádherná babočka admirál je také hmyz. Tuhle organizační paniku mají na svědomí učenci, kteří jsou v těch věcech kompetentní. Když nevědí, kam s nějakou potvorou, zařadí ji mezi hmyzy.
Uznáváme, že je to těžká věc. Zařadit blechu vedle tygra mezi šelmy kočkovité jen proto, že pije lidskou krev a krásně skáče, to by bylo jaksi násilné. Pak by se musilo slunečko čili mandelinka začlenit mezi levharty jen z toho důvodu, že má skvrny na krovkách a roháč by se dostal mezi jeleny a to, uznáte, by nešlo. Nezbývá tedy než dát učencům za pravdu a všechnu záhadnou chamraď zařadit mezi hmyz.
Nuže, přistupme k dalším druhům a vypořádejme se nejprve s motýly! Motýl je, pánové, zvíře zákeřné. Netvařme se na to tak neinteligentně! Já vím, vám se motýlkové líbí a nejste sám. Motýly to u lidí vyhrávají hlavně pestrými barvami, neboť člověk na barvy trpí a kromě lidí zejména dámy se rády kochají pohledem na barevné věci, hlavně ovšem pokud se jimi lze odívat. Mimo to i básnící, o nichž jsme se již jednou museli nevlídně zmínit, líčí nám motýly jako nevinná stvořeníčka, jakési miláčky bohů, kteří poletují s květiny na květinku, ssají vonný nektar, staví na odiv svá nádherná křídla a hynou za prvních podzimních dešťů. Ostatně, na motýlí křídla naletěli i mužové vážní a učení, jak je známe z obrázků a humoristických románů, kde pobíhají staříci se síťkami a torbou a chytají vzácné druhy. Sám jsem takového potrhlého vědeckého dědečka nikdy neviděl a vy asi také ne. Mají to být portréty profesorů přírodopisu. Pokud takové profesory znám – a znám jich dost, jsou ochotni posedět v hospodě při pivě a zahrát si partii taroků, ale se síťkami po krajině nepobíhají. Ale to jen tak mimochodem. Řeč je o motýlech a nikoli o profesorech. Opakujeme základní thesi, že motýl je záškodník. Tváří se nevinně, létá s květu na květ, ssaje šťávu a hraje duhovými barvami, a při tom tajně klade vajíčka. Pak se člověk vrátí z dovolené a najde místo okrasných podzimních květáků v zahrádce ožrané pahýly.
To vše se týká motýlů denních. Noční motýl naproti tomu je tvor sympatický přesto, že v lásce znamená, že je marná, že je ztracená. Nemíníme totiž můry, smrtihlavy a podobné strašidelné tvorstvo, nýbrž zvláštní odrůdu motýla, již vynalezli filmaři a která umožňuje dámám, aby si od srdce poplakaly. Tento motýl má také převratný význam v dějinách hudby. Dal totiž vznik úchvatnému šlágru, který zdánlivě vypadá jako Straussův valčík, ale když si jej pozorně přehrajete na klavíru, zjistíte, že je to jen klamné zdání, protože onen starý vlačík má o jednu notu méně. Je to nota Cé a dostala se tam tím způsobem, že duši skladatelovu jakýsi krásný sen opil; a jak mu tu duši opájel, přišel onen geniální muž na to, že slovo „opil“ má o jednu slabiku víc, než je právě potřebí a přidal tam proto tón Cé. Tak vznikla z brusu nová skladba, a to jen zásluhou nočního motýla, protože výraz „opil“ se tam dostal jako rým na slovo „motýl“. Epochální význam tohoto objevu je nasnadě: představte si, co báječných, zcela nových a moderních šlágrů se dá udělat jen z takového Smetany prostě tím, že do každé jeho melodie šikovně přidáte nějakou notu, jediný tón, na příklad Cé. Proto si nočních motýlů velmi vážíme.
Další skupina sympatických hmyzů jsou broučci. Něžný vztah lidstva k těmto tvorům je dokumentován lichotkou „broučku“, kterýžto titul udílíme osobám milovaným a zbožňovaným. Jiných hmyzích názvů se k tomu cíli použít nedá, a řeknete-li své dívce „má housenko, kudlanko, saranče, žlabatko nebo kobylko,“ bude se cítit dotčena. Těžko však najít důvod, proč si lidé broučky tak oblíbili, že o nich dokonce píší poetické knížky. Namátkou jmenujeme třebas chrobáka, jehož činnost nehodláme rozmazávat, nebo pilouse, řádícího v obilních skladištích a jistě nám dáte za pravdu, že tu není příčiny k něžným citům. Nehledě k tomu, že žrát cizí obilí je čin odporný, dočítáme se o pilousech, že párek těchto roztomilých broučků zplodí do roka dva tisíce mladých. Rádi přiznáváme, že s tím mají pak pilousové starosti, a když takový lehkomyslný pilousí jinoch se zapomene s několika pilousími slečnami a má pak shánět alimenty, padne na to obilní sklad pro celou divisi. To jsou pak těžké věci.
Další společenská vrstva hmyzího národa jsou červi. Červy nemá člověk rád. Jednak proto, že vypadají nelíbivě, svíjejí se v prachu a hnilobě a kazí nám chuť k jídlu, ale hlavní důvod nenávisti tkví v tom, že červ je zvíře, jež se s oblibou živí člověkem, a to lidé nemohou vystát. Proto obdržel červ přídomek „bídný“ a oslovení „bídný červe“ se stalo ozdobou vrcholných scén v četných dramatech a tragediích.
S červem soupeří po této stránce veš, jež je symbolem lenosti a drzosti a mimo to jsou s ní potíže gramatické, jak ukážeme později v mluvnické části naší knihy. Zde jen podotýkáme, že také vší sameček představuje jazykový problém, protože slovo „vešák“ se nám nezamlouvá a „všivák“ má v jazyce jiné poslání. Výrazy „veš“, „zavšivený“, „všiváctví“ zní našemu uchu nelibě. Čestnou výjimku tvoří mazlivé slovíčko „vískat“, nerozlučně spjaté s pohádkou o třech zlatých vlasech děda Vševěda. Podivný fakt, že tento učený děd, jenž měl toliko tři vlasy a ještě k tomu zlaté, mohl mít vši, nelze vysvětlit leč básnickou fantasií.
Některé druhy hmyzu se staly velmi populárními pro různé žertovné vlastnosti. Je to zejména stonožka, jež dala vznik četným vtipům a historkám, v nichž hlavní roli hraje zouvání bot a ponožek. Zde sluší vyslovit podiv nad tím, že úkon, zvaný zouvání, připadá člověku komickým, ač pro to není rozumného důvodu. Podobá se pravdě, že pocit úlevy, jenž vznikne, když si stáhnete perka, kanadky, čižmy nebo jakoukoli jinou obuv, nutí nás do slastného smíchu. Je tedy směšnost historek o zouvání jaksi sugestivní. Nějaký podíl na tom mají asi také vjemy čichové, jak nasvědčuje úsloví, že se někde „zouvalo procesí“.
Světoznámá je dále kudlanka nábožná. Její proslulost má ovšem na svědomí učenec, který ji tak pojmenoval. Originální názvy živočichů velmi přispívají k jejich věhlasu. Viz například: kyt myší, macarát jeskynní, tetřev hlušec, skokan zelený, šoupálek zední, sova pálená, krásnoočko zelené, magot bezocasý, blboun nejapný apod.
Z nepřeberného bohatství hmyzu, červíčků a jiných pišišvorů vzpomeňme ještě štírka knihovního, zvaného lidově „paprika“, což je maličký, plochý, červený brouček, prohánějící se ve starých knihách. Protože není možno předpokládat, že by tento literární živočich tyl z mastných fleků, jichž zvláště v dnešní době je v knihách velmi spoře, nezbývá než domnívat se, že štírek je jediný tvor pod sluncem, jenž se sytí toliko slovem. Snídá patrně kratší lyrickou báseň, k přesnídávce si popřeje suchou vědeckou úvahu, již zapije dívčí limonádou, obědvá šťavnatou pornografii, k níž přikusuje rozbitý rodokaps co by salát, jindy hoduje na sytém krváku, svačí hrůznou detektivní historii jakožto „silné kafe“ a k večeři si dá libové verše nějakého mladičkého adepta, sladký románek a navrch pivní humoresky domácí výroby.
A konečně dovolte pochvalnou zmínku o pavoucích, kteří podle ustálené víry nosí štěstí. Podle mínění manželek a hospodyněk je to sice od nich hezké, ale pavučiny by si mohli nechat. Co se mne týče, při slově „pavouk“ se mi vybaví jakási neurčitá, zmatená situace, ženské výkřiky, smeták a na něm mokrý hadr a jiné žertovné výjevy. Je to jeden z mála okamžiků, kdy muž zakouší pocit důležitosti a je si vědom svého poslání na světě. Je totiž přivolán, aby nebojácně polapil pavouka, sedícího na zdi, a vyhodil ho oknem, při čemž dámy poděšeně ječí.
Končíce svůj výpis znamenitostí živé přírody, ohlédáme se ještě na okamžik zpět a lecjaký pěkný a roztodivný živočich by lákal k dalším kapitolám, tož orangutan, ježura, ptakopysk, lenochod nebo tvorové zvaní lahodným jménem láčkovci, ale zdá se nám, že podstatné bylo řečeno. Pokud snad vyklouzlo něco, co jest duševním majetkem některého vzdělance, doufáme, že při dalších vydáních knihy budeme moci své oslňující panorama lidského vědění doplnit, aby nebylo trhlin v našem přehledu.
Z: Jaroslav Žák, Kámen mudrců, Tisk Zlín 1946