Hodiny sluneční

Jsou nejstarším časoměrem, užívaným již v předhistorických dobách. Nejstarší zmínka o s. h. je z doby kol r. 1100 př. Kr., z Číny. V bibli je řeč o s. h. v Knize králů (k. 20, v. 8-11) a u Izaiáše (k. 38, v. 7-8). Řekové přejali s. h. od Babyloňanů. V Římě byly zřízeny první veřejné s. h. r. 263 př. Kr. Ukazatelé slunečního času (gnomony) na indických hvězdárnách, pokládané za předhistorické, jsou až z počátku 18. století. V Římě užívali také slunečních hodin kapesních, jak dosvědčují Vitruvius v De architectura (asi z r. 24. př. Kr.) i různé nálezy. Byl to bronzový kotouček se zvýšeným okrajem; v okraji byly dva otvory, jeden k zavěšování, druhý propouštěl sluneční paprsek; v dolní části kotoučku byly vyryty dvě řady čar, jedny paprskovité od středu kotoučku, kde byla upevněna ručička, druhé protínaly ony paprsky kolmo, paprskovité čáry označovaly měsíce, čáry příčné zase hodiny, od východu do západu slunce.