Hodiny vodní

Jsou známy již ve starověku v Číně, v Indii, v Asyrii a v Egyptě. V 7. století př. Kr. byly v Asyrii veřejné v. h. v podobě vysokých válců naplněných vodou, odtékající malým otvorem ve dně. Válce se naplnily vždy před východem slunce a kdykoli se vyprázdnily, což bylo asi šestkrát za den, vyvolával hlasatel „hodinu“. Nejstarší zpráva o v. h. v Řecku je z poloviny 5. stol. př. Kr., a to o tzv. klepsydrách, bronzových válcích s dlouhým hrdlem a s jedním n. několika otvory ve dně, kudy odtékala voda. Aby voda odtékala pravidelněji, užívalo se později nádob baňatých, amfór. Mechanik Ktesibios sestrojil kol roku 250 př. Kr. v. h. s ukazovatelem a s pohyblivými figurami. Do Říma zavedl v. h. P. Cornelius Scipio Nasica r. 159 př. Kr. V. h. také oznamovaly čas buď tím, že z nich vypadla bronzová kulička na gong nebo zazněla píšťala. Později se objevují v. h. s planetáriem a figurami. Kol r. 1675 sestrojil C. Perrault v. h. kyvadlové. Páter D. Martinelli ze Spoleta popisuje v publikaci, vydané r. 1669 v Benátkách, v. h. válečkové: plechový váleček byl uvnitř rozdělen v komůrky naplněné vodou, a ta kapala z vyšší komůrky do nižší a váleček roztáčela.