Horečka se pokládá často za chorobu zvláštní a mluvívá se často, že ten či onen stonal „horečkou“. Horečka není však choroba samostatná, nýbrž je pouhý chorobný příznak. Tak jako např. kašel. Deset lidí může kašlat. Jeden bude stižen tuberkulosou plic, druhý katarem průdušek, třetí katarem hrtanu, čtvrtý záduchou, pátý rozedmou plic, šestý zánětem plic atd. Krátce jest kašel příznakem chorob nejrůznějších. A podobně i horečka je pouhý příznak, jenž se vyskytuje při různých chorobách. Tak známe celou řadu tzv. horečnatých onemocnění, která vždy provázena bývají horečkou, jako: spalničky, spála, neštovice, záškrt, hlavnička (tyfus) aj. Jindy se vyskytne horečka po úrazech, ranách a operacích. Někdy se objeví pojednou v průběhu chorob jinak bezhorečných; např. může dna (pakostnice) občas býti provázena horečkou. Též choroby čistě čivní (nervové) vyznačují se občas horečkou. Patrno z toho, že horečka je pouhý úkaz, projev nemoci. Možno však říci, že je to velmi hrozivý, nemilý a častý příznak. Lékař utkává se s ní co den u lůžka nemocných a nejeden z jeho nemocných bývá vyrván ze středu živoucích neúprosnou horečkou. Jaký div, že již od časů nejstarších obírali se lékaři horečkou horlivě. Shledáváme již ve starobylých záznamech lékařských zprávy o tom, jak si horečku druhdy představovali a jak ji léčili. Vedlo by nás to daleko, kdybychom měli vypisovati všechny ty náhledy, které byly o horečce prosloveny. Než nemůžeme mlčením pominouti jednoho slavného lékaře starověku – Galena, jenž nadobyčej bystrým pozorováním a důmyslem došel k názorům na mnoze až do po dnes platným. Nezapomeňme při tom, že muž ten pracoval beze všech moderních pomůcek, jimiž nynější věda pravdě razí cestu. Vždyť jen technické vynálezy 19. století umožnily nám poodhaliti závoj kryjící tak mnohé záhady živočišného života, záhady, k nimž patří i horečka.
Bádání není podnes skončeno, ba, třeba říci pravdu, nalézáme se teprve na počátcích výzkumů k pravdě vedoucích. Na štěstí není to dráha, po které se ubíráme, zbudována z domněnek, nýbrž z pravd dokazatelných, a nalézáme se na cestě pravé.
Pokusíme se nyní podati čtenáři stručný nástin novodobých lékařských vědomostí o horečce.
Horečka má několik charakteristických období či stadií. První stadium jest tzv. stadium vzniku. Prvé než stoupne teplota tělesní, dostaví se stav zvláštní, který nazýváme stadium vzniku. Doba ta bývá vyznačena různými velmi rozmanitými příznaky, které svědčí o nevolnosti a churavosti postiženého. Bývá to hlavně pocit zmalátnělosti. Nemocný stane se nevrlým, nic ho netěší a nebaví. Smysly bývají více méně jaksi obestřeny. Čtete-li, písmena vám kolísají před očima, s těží chápete smysl přečteného. Chuť k jídlu obyčejně bývá nepatrna, nebo není žádná, někdy docela se dostaví odpor k jídlu. Při tom často bývají různé bolesti, pro jisté druhy nemocí druhdy zvlášť význačné. Tak např. shledáme bolesti hlavy, bolesti v kříži, lámavé bolesti v nohou apod.
Doba tato přecházívá rychleji či pomaleji v období druhé – stadium vývoje horečky. Na nemocném znamenáme nápadné změny; krom povšechné skleslosti, která obyčejně odpovídá výši horečky, dostaví se tyto důležité zjevy: Kůže stává se suchou a horkou, tváře se rozpalují a zardívají, zraky se lesknou. Nemocný pociťuje i sucho v ústech a hrdle a má touhu po pití. Časté bývá zvracení, zejména, když nemocný byl před obdobím tímto jedl. Močení bývá uskrovněno – moče je málo a bývá hustá, tmavá; zůstavuje cihlově zbarvenou sraženinu. Dech nemocného bývá nápadně zrychlený a často slyšitelný. Sáhneme-li nemocnému na tepnu, znamenáme zrychlený, napjatý tep. Smysly bývají více či méně zastřeny. Při tom hrají velikou úlohu tělesné zvláštnosti jednotlivce. Mnozí nemocní, jichž teplota jen o málo převyšuje normální teplotu, leží v tzv. horečném spánku bez všeho zájmu o to, co v okolí jich se děje. Jiní naopak přijdou do zvláštního rozčilení, které živě upomíná na chování se šílených. Slyšíme z úst jich zmatené řeči provázené občas živou gestikulací. Skákají někdy – vedeni jsouce zmatenicí svých horečných snů a představ – s lůžka, násilím odstrkávají své ošetřovatele, vrhají se s oken nebo jiným způsobem hledí učiniti konec svému životu. Stalo se nejednou, že podobní nemocní byli dodáni do ústavu choroduchých a tu teprvé se zjistilo, že stiženi jsou nějakou horečnatou chorobou. Než známe naopak nemocné, kteří přes to, že stiženi jsou vysokou horečkou, zachovávají si mysl jasnou a mají plné vědomí toho, co s nimi se děje. Než dlužno podotknouti, že podobní nemocní jsou vzácnou poměrně výjimkou.
Nejjistším a nikdy neklamajícím příznakem bývá stoupání tělesné teploty, o kterém se přesvědčíme pomocí teploměru. Vysvětlíme ještě níže, jak se toto měření děje.
Toto stadium vývoje horečky přichází v období vrcholu.
Jsou přerozmanité způsoby, jimiž se to děje. Tak někdy stav horečnatý vůbec nepopustí, teplota tělesná a příznaky horečné neustále stoupají, až dostaví se doba, kdy dosahuje teploměr během choroby bodu nejvyššího.
Jindy bývá stoupání teploty po mnoho dnů a každý den dostupuje teplota stupně vyššího, než byl nejvyšší stupeň dne předešlého, načež se dostaví poměrné klesnutí horečky, aby následujícího dne teplota těla zase vystoupila výše, než předešlého dne, až konečně dostihne vrcholu.
Těch a jiných způsobů známe více; než všechny vedou ke stupni nejvyššímu, k vrcholu horečky.
V době té bývají příznaky popsané zvláště mocně vyjádřeny. Dostoupí-li horečka takové výstřední výše, neb není-li ústrojí nemocného zvlášť odporu schopno, stane se někdy, že nemocný ve stadiu tomto zmírá. Smrť dostaví se někdy zcela neočekávaně, náhle. Viděli jsme nemocného, jenž v návalu horečných snů potýkal se se svými ošetřovately, takže dva silní mužové s těží mohli udržeti ho na lůžku. Pojednou se stišil a v málo minutách zemřel. Podobných, více méně význačných případů zažije lékař mnoho a zanechávají v nás podobné případy zdrcující dojem lidské málomocnosti…
Na štěstí většina případů končí jiným obdobím horečky, stadiem klesání teploty.
Někdy dostaví se klesnutí horečky, náhle: kůže zvlhčí se pojednou hojným potem, suchost v ústech pomine, dostaví se pocit jakési sladké zmalátnělosti, nastoupí klidný, zdravý spánek. Takovýto obrat nazývali staří lékaři „krise“. Jest to jak pro nemocného, tak pro lékaře velevítaný okamžik. Jindy však nedostaví se klesání horečky tak náhle. Poznenáhlu jen a to po dlouhý čas zmenšuje se teplota a ubývá příznaků horečných. Tento druhý způsob nazývali staří lékaři lysis. Buď tímto jedním, či druhým způsobem se vrátí konečně nemocnému bývalé zdraví – aspoň pokud se týče horečky: horečka je zažehnána.
Načrtli jsme tak zcela zběžně obyčejný průběh horečky. Třeba ještě vzpomenouti jednoho zvláštního druhu horečky, kterou lid nazval „zimnicí“ a kterou lékařsky zoveme třesavka.
Při obyčejné horečce bývá z pravidla nemocný sužován pocitem nepříjemného tepla. Než známe horečku, při níž se dostaví trapný pocit zimy a tj. právě jmenovaná zimnice, třesavka (mrazení).
Třesavka dostavuje se v oněch případech, ve kterých teplota tělesná rychle stoupá. Ačkoli však zjistíme pomocí teploměru, že nemocný jest stižen vysokou horečkou, stěžuje si tento na pocit kruté zimy. Tváře jeho jsou bledé, kůže po těle rovněž bledá a pokrytá zježeným vlasem (tzv. husí kůže); na končetinách znamenáme slabé záchvěvy, nemocný třese se zimou. Často dostaví se i cvakání zubů. Chorý v touze své po zahřátí halí se pevně do přikrývek, káže na sebe klásti peřiny, jen aby se zahřál. Po nějaké době uleví konečně pocit zimy, kůže, která před tím byla husí kůží pokryta, nabude obyčejné tvářnosti, tváře nemocného se zardí, „rozpálí“ a dostaví se obraz obyčejné horečky.
Nejčastěji nastává podobná třesavka na počátku onemocnění, a neopakuje se pak již. Než známe choroby, které vyznačují se častými takými třesavkami. Netřeba podotýkati, že třesavka jest velmi nevítaný a obtížný příznak.
V předchozích řádkách mluvili jsme mnohokráte o měření teploty a o stoupání teploty. Nutno věnovati věcem těm poněkud pozornosti.
Především pokud se týče teploty tělesné. Člověk má stálou teplotu nepatrně jen kolísající kolem 37 oC. Jakmile přestoupí teplota tělesná značnější měrou tento bod – o více, než ½ oC – mluví se již o horečce. Třeba však podotknouti, že může teplota tělesná stoupati, aniž dotyčný člověk trpí horečkou. Tak může se státi, že při úsilné práci tělesné stoupne teplota těla; též v přehřátém prostoru, v horkém vzduchu neb horké páře vodní může stoupnouti teplota tělesná. V takových případech jde o přílišnou výrobu tepla – prací – neb o zadržení tepla tělesného a přehřátí těla horkým okolím. Jakmile však člověk přijde do obyčejných poměrů, dostaví se opět normální teplota. V tom je tedy rozdíl mezi horečkou a pomíjející zvýšenou teplotu. Při horečce stoupá teplota za okolností, které nijak samy o sobě nezvyšují teplotu tělesnou; horečka propuká za okolností obyčejných.
Pokud se týče teploty horečné, jmenujeme horečku až do 39 oC mírnou horečkou. Nad 39 oC jest horečka již vysoká. Nejvyšší známé teploty, ze záznamů novější doby, kolísají kolem 43 oC, zřídka však dosáhne sloupec rtuťový stupně 42 oC.
Děti jsou spíše přístupny horečce, než lidé dospělí. U dětí často nepatrná příčina – např. přeplněný žaludek – vyvolá již vysokou horečku. Než i tu tělesné zvláštnosti mnoho rozhodují. Některé dítě propadá přesnadno horečce, jiné přestojí i značně povážlivá horečná onemocnění bez teploty tuze zvýšené.
Lidé staří naopak bývají málo přístupni horečce. Lékař má často příležitost pozorovat případy těžkých, jinak vždy horečkou provázených nemocí, které u starých lidí proběhnou naprosto bez horečky.
A nyní o měření teploty. K měření teploty tělesné užíváme teploměrů, a sice teploměrů rtuťových se škálou dle Celsia rozdělenou. Takový teploměr počíná 32 oC a končí 45 oC. Kromě toho je rozdělen každý stupeň na 10 dílů, 5. díl oddělen bývá delší čárkou od dílu 6. Rtuť nalézá se v malé duté kuličce oddělené dlouhým krčkem od teploměru samého. Středem tohoto krčku probíhá vlásková trubička, vedoucí rtuť z nádržky ku škále, kde probíhá uprostřed škály v jemné skleněné trubici.
Nejvíce prodávají se tzv. maximální teploměry. V oné tenké vláskové trubičce nalézá se bublinka vzduchu, která dělí rtuť na dva díly. Při zahřívání rtuti počíná se tato roztahovati a žene před sebou bublinu vzduchovou se sloupcem rtuti nalézajícím se nad ní. Když pak teploměr se ochladí, rtuť klesne, než onen sloupec rtuti nad bublinkou vzduchovou se nalézající stane, a ukazuje i po ochlazení, kam až rtuť byla odstoupila. Chceme-li takým teploměrem znovu měřiti, třeba rtuť setřepati znovu do nádržky, resp. do oné vláskové trubičky. Děje se to tím způsobem, že uchopíme teploměr na druhém konci (nikoli u kuličky) a, držíce jej vodorovně, dosti prudce jím švihneme tak, aby nádržka se rtuti směřovala k zemi. Tento pohyb třeba opakovati po několikráte, až rtuť ze škály zmizí.
Měřiti třeba s obyčejným maximálním teploměrem 10 – 15 minut.
Kromě teploměrů maximálních prodávají se tzv. minutové teploměry, které mají změřiti teplotu tělesnou v jedné minutě. Než není tomu tak. Třeba podobným teploměrem měřiti nejméně 3 minuty, lépe 5 minut.
Rtuť v teploměru stoupá z počátku velmi rychle, pak pomaleji a tu se často pozorovateli zdá, že rtuť již nestoupá, i bývá teploměr předčasně vyňat. Třeba vždy vyčkati více minut.
Naskytne se další otázka: kde a jak měřiti? Nejobyčejněji měřívá se v podpažní jámě tím způsobem, že nádržka se rtutí vloží se do podpaží, nemocný paži k tělu přitiskne a škála trčí po straně nemocného vzhůru. Třeba vždy dbáti toho, aby nádržka se rtutí vskutku v jámě podpažní se nalézala a se všech stran byla přikryta přitlačenou paží. Teploměr má býti před měřením dobře otřen, též jáma podpažní osušena. Chlupy, které v jámě té u dospělých se nalézají, radno vystříhat.
Toto nejobyčejnější měření není nejspolehlivější. Obyčejně ukazuje teploměr pod paží teplotu o několik desetin nižší, než je skutečná teplota tělesná.
Proto se užívá ku přesnějšímu měření i jiných způsobů. Tak např. pod jazykem v dutině ústní. Ještě spolehlivější způsob jest měření teploty v řiti, u žen po případě v pochvě. U malých dětí měříváme teplotu z pravidla v řiti, ježto způsob ten jest u nich nejpohodlnější.
Jak často třeba měřiti, rozhodne lékař. Obyčejně měří se několikráte denně.
Nakreslíme-li si síťku, jejíž vodorovné čáry udávají stupně a kolmé čáry doby denní, v nichž jsme měřili, a označíme-li na této síťce nalezené teploty vhodnými body, vznikne kostra tzv. „křivky tepelné“. Spojíme totiž jednoduše veškeré poznamenané teploty čarami a tím vznikne křivka brzo stoupající nebo klesající a pro jisté choroby typická tak, že z pouhého pohledu na podobnou křivku můžeme souditi na chorobu, která během dotyčné poruchy tělo skličovala.
Mluvili jsme již déle o horečce, aniž jsme dosud obrátili zřetel ku příčinám horečky. Zavedlo by nás to velmi daleko, kdybychom měli pojednávat poněkud jen podrobněji o této jinak vysoce zajímavé otázce. Není to možno na tomto místě, než vysvětlíme zde aspoň tolik, co pro praktickou potřebu jest nejdůležitější. Dříve se považovala horečka za úhlavního nepřítele chorého člověka. Příčinou toho byly zkušenosti získané u stolu pitevního. Shledalo se totiž, že útroby lidí vysokou horečkou stižených podléhají jistým změnám, které přivodí smrť člověka. Zejména srdce podléhá zvrhlosti, než i játra a ledviny trpívají povážlivě. Náhlá úmrtí v průběhu vysoké horečky bývají zaviněna právě zvrhlostí srdce. Je však možno, že změny ty nevyvozuje horečka sama, nýbrž choroba horečku vyvolavší.
Jaký div, že lékaři, obávajíce se těchto nebezpečných následků horečky, bojovali proti ní všemi zbraněmi a že prvním úkolem lékaře postaveného ku lůžku horečkou stiženého bylo horečku zahnati.
Toto zapuzování horečky děje se pomocí léků, tzv. antipyretických. Po podání podobného léku horečka ihned klesá. Léky ty mají vliv na čivstvo těla lidského a zdá se, že klesnutí horečky dosáhne se tím způsobem, že léky ty zamezují vliv jedu horečku vyvolávajícího na čivstvo naše.
Nikterak nesmíme se dále domnívati, že se onen jed z těla odstraní. Naopak, jakmile účinek léku pominul, vrací se zas horečka a průběh choroby nijak se léky těmi nezkrátí.
Než názory o horečce se vůbec změnily. Víme dnes již určitě, že horečka jest pouhý vnější projev krutého boje, který vede naše ústrojí proti jedům vniknuvším do těla a vyvolávajícím jisté choroby. Čím prudší horečka, tím prudší i tento boj.
Jest na bíledni, že prostředky, které snižují a zamezují horečku, zamezují i boj, kterým ústrojí naše zápasí proti chorobě. Tak nelze ovšem nikterak zlepšiti průběh choroby. Proto v době nejnovější upouští se od oněch léků horečku snižujících a podávají se jen v určitých případech.
Jako při každém boji, tak i zde jsou rány a ztráty. Mezi ně patří ony svrchu zmíněné zvrhlosti útrob. Tu jest povinností lékaře čeliti podobným příznakům, které ohrožují život nemocného.
Nejpovážlivější z nich bývá slabost srdeční. Lék, jenž nejlépe osvěžuje a vzpružuje slábnoucí srdce, jest líh. Pomocí líhu možno mnohdy zachrániti nemocného v nebezpečí nejvyšším.
Líh podáváme u lidí zámožnějších v podobě cognaku, u lidí chudých stačí nám dobrá žitná kořalka. Obyčejně s lihovinami za horečky nespoříme.
Názor – tu i onde projevovaný - že líhem se horečka stupňuje, neodpovídá pravdě, ač nelze zamlčeti, že novodobý jinak zdravý a spásonosný boj proti alkoholismu obrátil se i proti líhu jaké léku a radí nahraditi jej vodou studenou a jinými léky.
Jiný výtečný prostředek léčivý jsou lázně chladné a výkony vodoléčitelské. Pomocí vhodně zřízených koupelí ulevíme chorému nesmírně. Tam, kde nemocný nalézá se ve stavu obluzení a ocháblosti, dožijeme se překvapujících výsledků. Jasné vědomí se vrací, nemocný stane se čilejším, cítí se svěžejším. A co hlavního: kdežto při lécích protihorečných (antipyretických), seslabuje se boj, který organismus náš vede proti chorobě, při vodoléčebných opatřeních nejen boj ten se neseslabí, než zdá se, že se do konce ještě více rozdmýchá. Při tom však chorému dostane se těchže úlev, ba ještě značnějších, než tomu bývá po lécích antipyretických.
Jest jen litovati, že poměrně málo se užívá tohoto tak prostého a výtečného prostředku. Ke koupelím třeba ovšem nejen zvláštního zařízení, ale četného personálu. Než snáze lze provésti obklady, omývání apod.
Přes to má většina obecenstva při chorobách horečných zvláštní odpor k chladné vodě; obyčejně proto, že se domnívají, že se „choroba zastudí“, že „vyrážka se vrazí dovnitř“ apod.
Nahodilé případy úmrtí neb komplikace choroby přičítají se na vrub lékaře, jenž sáhl ke chladné vodě a proto i se strany lékařů není pro toto léčení ten zájem, jaký by jinak zajisté byl.
Smrť v těžké chorobě vyloučena není nikdy a lékař pomáhá jen v boji ústrojí proti chorobě, než za nepříznivých okolností smrť předejíti nemůže, i kdyby sáhnul k lékům nejlepším.
S toho stanoviska měla by posuzována býti činnost lékaře a léčebných opatření. Obyčejně však se tisíce dobře proběhlých případů nevidí a náhodou špatně proběhlý případ slouží za zbraň proti prostředku, když zrovna tento prostředek – není obecenstvu sympatický, neb když proti němu mluví stará pověra!
Několik slov ještě o tom, jak třeba je nemocnému chovati se za horečky. Chorý má býti jen z lehka přikryt, vzduch v pokoji nemocného mírně teplý a radno dobře větrati. Nápoj má býti nemocnému podáván v hojnosti a to buď čistá pramenitá voda, neb vody minerální, případně mléko – jak lékař nařídí. Pevná potrava za horečky nikdy nemá se podávati, ježto žaludek za horečky není s to, aby potraviny strávil. Jinak má míti chorý, co možná dokonalý klid, při tom ať stále někdo nalézá se v jeho blízkosti nejen snad za příčinou obsluhy, ale i kvůli dozoru. Stalo se již mnohokráte, že chorý v okamžiku nestřeženém si na těle ublížil, nalézaje se pod vlivem svých horečných snů a představ.
