.jpg?s3=1)
Komentář Lukáše Kovandy
Americký prezident Joe Biden nedokázal při své návštěvě Saúdy přesvědčit, aby se zavázali k výraznějšímu navýšení těžby ropy. Klíčový cíl jeho výpravy do blízkovýchodního regionu zůstal nenaplněn. Což pro Česko znamená hlavně jedno: pohonné hmoty moc zlevňovat nebudou, ba dokonce i citelně zdraží.
Biden sám naléhavě potřebuje, aby Rijád těžbu navýšil. Neboť by pak klesla cena pohonných hmot ve Spojených státech. A jak Demokratické straně, tak Bidenovi samotnému by stouply preference a šance na volební úspěch.
Jenže když americký prezident včera blízkovýchodní region opouštěl, pronesl pouze to, že ohledně ropy „dojde na další kroky v nadcházejících týdnech“. To je málo. Politický úspěch vypadá jinak. Rijád zato zdůraznil, že jakékoli rozhodnutí o navýšení těžby bude učiněno na půdorysu uskupení OPEC+. Jeho členy jsou jak tradiční členové kartelu OPEC, tak také další velcí těžaři ropy, v čele s Ruskem. Z vyjádření Rijádu tak plyne, že pokud navýšení těžby neodsouhlasí Moskva, Rijád Bidenovo přání nevyslyší.
Nejbližší jednání OPEC+ je plánováno na 3. srpna. A pokud Saúdové těžbu nakonec vskutku nenavýší, bude z právě skončené Bidenovy návštěvy definitivně fiasko.
Americký prezident totiž ve své předvolební kampani označil Saúdskou Arábii za vyvrhelský stát. A to kvůli zapojení rijádského režimu do vraždy jeho prominentního kritika, novináře Džamála Chášukdžího.
K vraždě žurnalisty došlo v roce 2018 na saúdskoarabském konzulátu v Istanbulu. Podle tureckých úřadů by Chášukdží uškrcen a následně rozčtvrcen. Například americká zpravodajská služba CIA viní ze zosnování vraždy přímo saúdskoarabského korunního prince Muhammada bin Salmána, faktického vládce pouštního království. Ten podíl na vraždě odmítá.
Právě s korunním princem, donedávna ještě tedy „vyvrhelem“, Biden probíral navýšení těžby ropy, zjevně tedy bez výraznějšího úspěchu. Muhammadu bin Salmánovi ovšem vrátil legitimitu. Vždyť za ním přicestoval a jednal jako rovný s rovným. Rijád tedy získal, co v důsledku vraždy novináře alespoň na Západě ztratil, avšak Washington za to, zdá se, nic moc nemá.
Aby toho nebylo málo, Bidenova návštěva, resp. to, že k ničemu moc nevede, stvrzuje, že spojenectví mezi Rijádem a Moskvou je stále nerozborné. Moskvě se hodí, když se těžba ropy nenavýší, jelikož tak zůstávají ceny ropy na světových trzích vysoko. Barel ropy Brent v pátek uzavřel na ceně přes 100 dolarů. Tudíž Kreml je s to svoji ropu, prodávanou kvůli sankcím ve slevě, i tak „udat“ Číňanům nebo Indům za stále velmi atraktivní cenu, kolem 70 nebo 80 dolarů za barel. Přitom ruský rozpočet na letošní rok počítal s cenami ropy kolem 60 dolarů za barel.
Biden tedy v Saúdské Arábii vrátil Rijádu legitimitu, aniž za to něco podstatného získal. A přitom si ještě hořce ověřil, že ropné království, někdejší oddaný spojenec Washingtonu, jenž v 80. letech svojí tehdejší těžební politikou pomohl přivodit pád SSSR, má nyní stále blíže k Rusku.
Z hořkého Bidenova poznatku nebudou mít radost ani čeští motoristé a vůbec celá tuzemská ekonomika. Pohonné hmoty v ČR sice v uplynulém týdnu zlevnily přibližně o 50 haléřů na litr, jejich cena je však stále vysoko. Benzín stojí kolem 47,40 Kč/l a nafta kolem 47,60 Kč/l. Další určité zlevnění v nejbližší době sice nastane, ale výraznější propad cen čekat nelze. Naopak, přetrvává riziko, že se ceny dostanou až nad 50 Kč/l – pokud Rusko příští týden neobnoví dodávky plynu do EU plynovodem Nord Stream 1.
Bidenovo saúdskoarabské fiasko znamená nejen dražší pohonné hmoty v Česku, ale i vyšší tuzemskou celkovou inflaci.
Výkupní cena řady sběrných surovin dramaticky klesá, lidé by si měli s odnosem pospíšit
Papír je ale stále v kursu, citelně zdražuje třeba i ten toaletní.
Ceny prakticky všeho napříč ekonomikou rapidně rostou. Přesto se najdou výjimky. Třeba výkupní ceny sběrných surovin klesají. A to dramaticky. Lidé by si tak s odnosem do sběru měli pospíšit. Za chvíli už nemusí dostat vůbec nic.
Například za kilogram železného šrotu nabízí většina českých výkupen jen korunu padesát, maximálně dvě koruny. Ještě letos v dubnu se dal kilogram šrotu prodat za deset korun.
Důvodem je nízký zájem hutí o staré železo, z něhož ve vysokých pecích vznikají ocelové výrobky pro stavebnictví. Stavebnictví prochází krizí. Ta souvisí s ochlazením trhu s nemovitostmi, kdy developeři tlumí plány na novou výstavbu. Bojí se, aby na trh nevrhli příliš mnoho bytů, které by vlivem rostoucích úrokových sazeb nikdo nekoupil.
Ocel je součástí všech nových staveb, zejména jako výztuž do betonu, kovové profily, kabeláž a trubky. Pokud se méně staví, je poptávka po oceli logicky nižší.
K tomu se přidává ještě drahý plyn, který decimuje většinu hutí. Tím pádem tlumí svou výrobu, což se promítá do nižších výkupních cen ve sběrnách.
Papír ale podobný pokles zájmu nepostihl, spíš naopak. Vlivem covidového lockdownu se velká část spotřebitelů přesunula na e-shopy, kde je velká spotřeba obalového materiálu při dovážce.
Navíc se papír stále častěji prosazuje jako ekologičtější alternativa plastů, což poptávku po něm ještě zvedá. V posledním roce citelně, o desítky procent zdražuje třeba i papír toaletní.
Odvážet papír do sběrny se víc vyplácí i proto, že u něj neplatí povinné bezhotovostní platby jako u kovů. Člověk dostává ihned peníze na ruku.
Poptávka po železe bude na podzim ještě ochabovat, stejně jako bude ochabovat poptávka po nemovitostech. Lze se důvodně obávat se, že ceny ve sběrných surovinách mají své dno ještě před sebou. Lidé už nemusí dostat ani korunu. Měli by si nyní s odnosem do sběru pospíšit, pokud chtějí alespoň nějakou finanční kompenzaci. Poslední, kdo na už tak velmi nízké ceny sběrných surovin přistoupí, budou důchodci, matky samoživitelky a takzvaná pracující chudoba.
Výkupní ceny ve sběrnách surovin jsou přitom lakmusovým papírkem, jak se daří ekonomice. Propad cen je varovným znamením, že celé hospodářství míří do hluboké krize a že poroste nezaměstnanost.
Platy státních zaměstnanců mají růst o 5 až 7 %, bude-li to více, zbytečně se roztočí inflace
Vláda by jich navíc měla propustit alespoň nižší desítky procent.
Mzdy v ekonomice jako celku letos i příští rok porostou nejpravděpodobněji nominálně o sedm procent. Není tedy důvod, aby platy státních zaměstnanců rostly výrazněji než nominálně o pět až sedm procent.
V Česku jsou skoro nejvíce v ekonomicky vyspělém světě rozevřeny nůžky mezi platy státních zaměstnanců a mzdami sféry soukromé. To není zdravá situace z hlediska nastavení motivace v celkovém národohospodářském pohledu. To proto, že soukromá sféra si vlastně z části svého zisku tu státní platí, aby jí poskytovala určitou produkci.
Platy zaměstnanců státní sféry tedy nejsou ničím jiným než částí (hrubého) zisku sféry soukromé, případně dluhem, což je ovšem jen část budoucího (hrubého) zisku sféry soukromé. Je třeba primárně motivovat sféru soukromou, tedy sféru platící, nikoli sféru státní a veřejnou, tedy sféru placenou. Zdravější je vždy ta ekonomika, která správně motivuje „přímo u zdroje“. Zdrojem prosperity je sféra soukromá, bez jejíž ziskovosti dlouhodobě žádná sféra státní ani existovat nebude. Jinými slovy, základem prosperity jakékoli ekonomiky je ziskovost sféry soukromé, nikoli přidávání na platech ve sféře veřejné.
Bohužel, Česko v plynulých letech až příliš podlehlo odborářskému tlaku na růst minimální mzdy a na přidávání ve státní sféře. Odbory dosáhly svého a zbytek republiky to dnes splácí nejvýraznější inflací od vzniku ČR. I proto je třeba nyní s přidáváním státním zaměstnancům brzdit.
Střednědobě je pak třeba jich propustit řádové alespoň nižší desítky procent. A zavést motivaci jako v soukromé sféře, opustit koncepci tabulkových platů. Kvalitní a pracovití úředníci ať mají platy blížící se mzdám sféry soukromé. Proč ne.
Úsporný tarif domácnostem pomůže jen málo, platby za energie jim srazí o 5 až 10 %
Chudí navíc budou platit energie bohatým.
Úsporný energetický tarif, jehož návrh 14. 7. schválili poslanci, jedné domácnosti ušetří maximálně 16 tisíc korun ročně. Týká se domácností využívajících jak elektřinu, tak i plyn, případně kombinaci obojího. Zahrnuje odpuštění pravidelné platby na podporu zelené energie.
Domácnostem však tarif pomůže jen nepatrně. Například čtyřčlenná rodina žijící v rodinném domku a využívající jako zdroj energie zemní plyn, resp. běžný plynový kotel, čelí v současnosti ročním platbám za energie kolem 120 tisíc korun. Pokud taková rodina využívá jako zdroj energie elektřinu, resp. přímotop, čelí ročním nákladům zhruba 146 tisíc korun.
Pokud by dané modelové domácnosti dosáhly na maximální výši úsporného tarifu, tj. 16 tisíc korun, dočkají se úlevy ve výší 13 procent, resp. 11 procent. Ovšem tarif platí až od nadcházející topné sezóny, kdy ceny energií budou opět o něco výše. Tarif tak běžné domácnosti ušetří nejvýše kolem deseti procent nákladů, spíše to ale bude méně, 5 až 10 procent.
Úsporný tarif přitom představuje jen další dluh státu, který nebude splácet nikdo jiný než dnešní a budoucí daňoví poplatníci. Vyjde je na necelých 31 miliard korun. Zlevněné energie nyní tedy zaplatí vyššími daněmi v budoucnu. Na tarif přitom kvůli jeho plošné povaze dosáhnou i bohaté domácnosti. Takže chudí lidé – penzisté nebo samoživitelky – se v budoucnosti ze svých daní, placených například v podobě DPH z potravin, budou skládat na to, že nyní budou mít bohaté domácnosti o něco levnější energie.
Vláda by měla tedy postupovat mnohem zacíleněji a adresněji. Pak by mohla být její úleva skutečně potřebným domácnostem i mnohem vyšší než jen 5 až 10 procent. Mohla by činit třeba 25 procent.
Současně by vláda měla řešit podstatu problému drahých energií a ne pouze problém překrývat dluhem, tedy budoucími daněmi.
Vláda si také například mohla vytáhnout daleko vyšší dividendu z ČEZ a z ní zacíleně pomoci opravdu potřebným domácnostem. V takovém případě se vlastně vůbec nemusela dodatečně zadlužit jako nyní.
Rozhodla se ČNB bojovat s inflací agresivně skrze kurz, aby nemusela zvedat úroky?
Z nových čísel k inflaci v ČR je zřejmé, že Česká národní banka bude muset nakonec i v novém složení bankovní rady přikročit k razantnímu navýšení své základní úrokové sazby, která tak letos vystoupá z nynější úrovně sedmi procent minimálně k úrovni osmi procent, ba dokonce nad ni. Je však možné, že bankovní rada si na svém prvním zasedání v novém složení dá se zvyšováním sazeb „pauzu“, jak při jmenování naznačoval nový guvernér Aleš Michl. Razance inflace však centrální banku nakonec donutí kapitulovat a sazby dále zvyšovat.
Zatím se nová bankovní rada evidentně rozhodla bojovat s inflací mnohem agresivněji než bankovní rada Rusnokova takzvaně „přes kurz“. Proto koruna v posledních dnech vůči euru tak citelně posiluje, z bezmála 24,80 koruny za euro před týdnem na méně než 24,40 nyní. Za poslední zhruba dva měsíce, od 12. května, již ČNB pravděpodobně „propálila“ devizy v přepočtu v sumě kolem 500 miliard korun. Z toho zhruba 200 miliard rozhodla vydat v květnu a v červnu ještě Rusnokova bankovní rada, zatímco už zhruba 300 miliard pak během prvních dvou týdnů červencových nová rada Michlova.
ČNB nyní může sázet na to, že když dostatečně posílí kurs koruny, zlevní tím například dovážené zboží. Čímž zmírní inflaci právě „přes kurz“ a nebude tak na svém prvním zasedání začátkem srpna nucena přistoupit je zvýšení úrokových sazeb. Na podzim ale silná inflace centrální banku nakonec stejně „dožene“ a ta bude muset s úroky dále nahoru.
Inflační spirála zvyšuje obrátky, takže Češi letos chudnou nejvýrazněji od vzniku České republiky roku 1993
To nejhorší přitom teprve přijde.
Dnešní čísla k inflaci dokládají, že se růst hladiny spotřebitelských cen stále nedaří ani přibrzdit. Již tak rychle roztočená inflační spirála ještě nabírá na obrátkách. Z rapidního zdražování už je problém nejen ekonomický, ale také sociální a politický. Přitom se závažnost tohoto problému ve všech daných aspektech stupňuje a to nejhorší je nadále před námi. Podzimní inflační náraz může být značně bolestivý z důvodu nevyzpytatelné situace na energetickém trhu EU a z důvodu případných dalších sankcí Západu vůči Rusku a jeho možné odvety.
Češi letos z důvodu inflačního znehodnocování svých úspor a příjmů chudnou nejrychlejším tempem od roku 1993, tedy od prvního roku existence ČR. Tehdy však banky nabízely citelně vyšší úroky z vkladů než dnes. Pokud bychom zohlednili právě úročení vkladů, Češi letos reálně chudnou nejrychleji v historii ČR.
Letošní celoroční inflace překročí úroveň sedmnácti procent. Bude tak nejvyšší právě od roku 1993, kdy inflace celoročně činila necelých 21 procent. Vzhledem k jejímu zrychlení ve druhé polovině letošního roku lze předpokládat, že držitelé spořících dluhopisů, Dluhopisů Republiky, v protiinflační variantě si letos připíšou meziroční zhodnocení svých prostředků kolem úrovně dvaceti procent.
V červnu citelně zdražovaly potraviny, což odráží jak růst cen energií, tak i zemědělských surovin. Rovněž právě růst cen zemědělských surovin má do značné míry na svědomí válka na Ukrajině a související sankce a odvetná opatření. Nadále pokračoval růst samotných energií, v čele s plynem a elektřinou. Lidé se vrací k tuhým palivům, jako je dřevo nebo uhlí, neboť v nich vidí levnější alternativu k elektřinu či plynu. Takže výsledku markantně zdražují také právě tuhá paliva. Z důvodu růstu světových cen ropy v červnu citelně zdražily pohonné hmoty. Opatření vlády v podobě snížení spotřební daně z pohonných hmot sice inflaci zmírnilo, ale jen nepatrně a méně, než sama vláda předpokládala. Důvodem je jak zmíněný citelný růst cen ropy na světových trzích, tak také poměrně slabá úroveň koruny k dolaru, ale i fakt, že čerpací stanice nezlevnily v celém rozsahu snížení daně – navýšily si marže.
S ohledem na červnová čísla je třeba říci, že červencová míra inflace pravděpodobně překročí psychologickou úroveň dvaceti procent. V červenci totiž dojde k dalšímu razantnímu nárůstu cen energií. Přitom některé významné podniky v čele s ČEZ už ohlásily zdražovány také na srpen.
Pokud by v létě došlo k citelnému omezení, nebo dokonce úplnému omezení dodávek plynu z Ruska do EU, inflace v ČR ve druhé polovině roku se bude pohybovat výrazněji v pásmu od 20 do 30 procent.
Z uvedeného je zřejmé, že Česká národní banka bude muset nakonec i v novém složení bankovní rady přikročit k razantnímu navýšení své základní úrokové sazby, která tak letos vystoupá z nynější úrovně sedmi procent minimálně k úrovni osmi procent. Je však možné, že bankovní rada si na svém prvním zasedání v novém složení dá se zvyšováním sazeb „pauzu“, jak naznačoval nový guvernér Michl. Razance inflace však centrální banku nakonec donutí kapitulovat a sazby dále zvyšovat. Související zdražování hypoték se pak projeví stagnací, nebo dokonce poklesem cen nemovitostí, což bude jeden z projevů protiinflační politiky ČNB.
Euro dnes zřejmě po skoro dvaceti letech bude nominálně slabší než dolar
Obě měny jsou blízko prolomení takzvané parity.
Euro dnes (12.7.) velmi pravděpodobně poprvé po skoro dvaceti letech oslabí vůči dolaru až na takzvanou paritu, tedy na kurs 1:1. Dnes ráno vzájemný kurs oslabil až na 1,0006 dolaru za euro, přičemž měnoví obchodníci jako pravděpodobnou vyhlíží možnost oslabení až na 0,95 dolaru za euro již v blízké době. Obě dvě hlavní světové rezervní měny dosáhly parity naposledy během obchodování 5. prosince 2002, od té doby až dosud bylo euro vždy silnější než dolar. Což Češi poznali tak, že za euro od té doby soustavně dostanou při směně nominálně více korun než za dolar.
Jednotnou evropskou měnu na takřka dvacetileté minimum vůči dolaru stahuje energetická krize EU, která se nyní stupňuje v souvislosti s včerejším započetím plánovaného odstavení plynovodu Nord Stream 1. Panují obavy, jež tlumočí například vrcholní němečtí nebo francouzští politici, že jej ruská strana po této odstávce nezprovozní, jak má, což by dramaticky zvýšilo riziko evropské recese. Kvůli vyhlídce recese euro oslabuje.
Euro oslabuje také kvůli politice Evropské centrální banky, která zatím nevysílá dostatečně přesvědčivý signál, že ví, jak bojovat s historicky rekordní inflací eurozóny. Zvyšování úrokových sazeb, po němž mnozí jakožto po léku na inflaci volají, může totiž vést k takzvanému tříštění eurozóny, kdy by zejména zemím jižního v čele s předluženou Itálií vylétly úroky na dluhu do obtížně zvladatelné výše. ECB dosud nepředstavila jasnou koncepci, jak zamýšlí dlouhodobě čelit riziku rapidní inflace a současně riziku právě možného tříštění eurozóny.
Americká centrální banka na rozdíl od ECB zpřísňuje svoji měnovou politiku poměrně razantním tempem, což vytváří další tlak na letošní poměrně dramatické znehodnocování eura vůči dolaru.
Pokud by nyní po pravděpodobném prolomení parity euro dále oslabovalo, Evropské centrální bance jeho možnou obranu zkomplikuje fakt, že od druhé poloviny tohoto týdne členové jejího vedení vstupují do pravidelné mediální karantény, a to v souvislosti s měnově-politickým zasedáním příští týden. Kvůli karanténě tak nebudou moci na podporu eura slovně intervenovat.
Hypotéky prudce zdražují, splátka za panelákový byt bude 45 tisíc korun měsíčně
Ceny nemovitostí nyní proto budou často klesat, až po dva roky, vyplatí se s nákupem počkat.
Hypotéky v Česku prudce zdražují. Podle dnes zveřejněných údajů Fincentra Hypoindexu odpovídala průměrná úroková sazba počátkem července 6,24 procenta. Za poslední měsíc tak stoupla o další citelnou 0,53 procenta. Hypotéky jsou nejdražší od počátku milénia. Jsou dražší dokonce i než těsně před globální finanční krizí, jež vrcholila v letech 2008 a 2009. Ta tehdy následně způsobila pokles cen tuzemských nemovitostí.
Pokles cen nemovitostí je třeba se stále vyšší pravděpodobností očekávat i nyní. Česko je totiž teprve na začátku ekonomicky krizových let, kterých nakonec může být třeba pět. Ceny energií zůstanou vysoko po celou dobu, po niž se budeme zbavovat silné závislosti na energiích ruských, zejména na plynu.
Kdyby politici opravdu chtěli národu sdělovat pravdu, museli by mu churchillovsky slíbit „krev, pot a slzy.“ Politici se ale stále špidlovsky tváří, že „zdroje jsou“. No, nejsou. Krize, která Česko čeká, nebude pandemické „leháro“ žité na dluh. Rozdíl nyní je v inflačních tlacích, které pohánějí ony drahé energie. Kvůli inflaci nemohou centrální banky srazit vládám úrok jako při pandemii. Z krize, která Česko čeká, se zkrátka pouhým tištěním peněz a dalším zadlužováním vymanit nelze.
K tomu je třeba připočíst, že český nemovitostní trh je ze srovnatelných ekonomik, ekonomik OECD, druhý nejpřehřátější. Po tom novozélandském. Nikde v ekonomicky vyspělém světě nejsou nyní tak doširoka rozevřeny nůžky mezi cenou nemovitostí a výší nájmů. Což je obecně jeden z klíčových znaků bubliny. Podle České národní banky jsou české nemovitosti v bublině až čtyřicetiprocentní. Měla splasknout už za pandemie, jenže tehdy jsme si ještě za stovky miliard dluhu koupili oddálení jejího splasknutí.
Nyní stačí, aby Putin vypnul Evropě plyn, Německo spadne do recese – a Česko s ním. Bude podobnější propadu z let 2008 a 2009 než z roku 2020. Právě proto, že ji nebude možné řešit dluhem.
Takže jako v letech 2008 a 2009 i při nadcházející krizi je třeba počítat s poklesem cen nemovitostí, alespoň v některých lokalitách. Přepálené ceny v luxusu center velkých měst nebo naopak na panelákových sídlištích jejich periférií budou muset být nakonec „zasazeny do reálného rámce vleklé krize“.
Proto, že Česko je ekonomicky sedmnáctou zemí Německa a německy ekonomický model byl dlouhá léta založený na levném ruském plynu. Byl to tedy levný ruský plyn, který pořádně přifoukl i zmíněnou čtyřicetiprocentní bublinu českých realit. Nebude-li plyn, nebude bublina. Propad o deset až patnáct procent, jejž utlumí nedostatečná výstavba, nedostatek vhodné pracovní síly a vysoké ceny stavebních materiálů, je proto v příštích letech v Česku realistický.
Realitní makléři už nyní hlásí dramatické ochlazení celého nemovitostního trhu. Není se co divit. Měsíční splátka „osmdesátiprocentní“ hypotéky na osmdesátimetrový byt po rekonstrukci v Praze překračuje už dnes 46 tisíc korun. Přitom průměrná hrubá mzda v Praze nyní činí zhruba 48 500 korun. Na ni však dosáhne pouze zhruba třetina pražských pracovníků. Pracovník, který měsíčně pobírá právě takovou mzdu, tedy 48 500 korun, si v čistém přijde na zhruba 41 600 korun, pokud má tedy dvě děti. Jeho čistá mzda už tedy dnes takřka o 5000 korun zaostává za měsíční hypoteční splátkou na uvedený byt.
A bude hůře. Při průměrné sazbě hypoték 8,5 procenta, jež může být realitou již brzy, vyjde splátka běžného panelákového bytu 3+1 v Praze na 45 tisíc korun. Průměrně, ba i lehce nadprůměrně vydělávající Pražan tedy ze svého čistého příjmu nepokryje ani splátku druhořadého bytu na městské sídlištní periférii. Právě byty na panelákových sídlištích jsou ve vyšší míře něž jiné kupovány na hypotéku. Proto právě v případě cen panelákových bytů lze čekat výraznější cenový propad než v případě nemovitostí, které jsou ve vyšší míře financovány plně z vlastních prostředků kupujícího.
Sečteno, podtrženo, lidé by měli nyní s koupí nemovitostí počkat. Za dva nebo tři roky budou totiž velmi pravděpodobně levnější jak samotné nemovitosti, tak hypotéky. Kvůli krizi, která Česko čeká, postupně zmírní inflace, takže Česká národní banka půjde nakonec s úroky dolů – a dolů zamíří také úroky na hypotékách. Nebude to ale hned.
Češi výrazně omezují své útraty, inflace se začíná výrazně projevovat
Pandemický polštář už spotřebitelé vyčerpali, či jej dále v obavě z finanční budoucnost vyčerpávat nechtějí.
Tržby maloobchodníků v květnu nečekaně silně propadly. V meziročním vyjádření poklesly o bezmála sedm procent. Pokles reálně o 6,9 procenta je více než dvakrát hlubší, než předpokládal ten nejpesimističtější expertní odhad.
Zvláště dramaticky se propadly tržby prodejcům oděvů a obuvi. To souzní s průzkumy, podle nichž si letos Češi raději odpustí koupi nového oblečení, než aby si odepřeli dovolenou, třeba i zahraniční u moře. Po dvou letech omezeného, ba nemožného cestování jsou zkrátka na zahraniční pobyt tolik natěšeni, že za něj neváhají utrácet, ač jsou jejich obavy z vlastní finanční budoucnosti kvůli inflaci nejchmurnější od krize let 2012 a 2013, v některých aspektech ještě za mnohem delší dobu.
Češi také šetří například na sportovním vybavení, ale omezují se také v pořizování notebooků, mobilů nebo obecně elektroniky. To vše je totiž zbytné zboží, jež si mohou odepřít, když se jako právě v těchto dnech a týdnech tolik obávají dalšího zrychlování inflace a zejména pak energetické drahoty, kterou může na podzim výrazně umocnit napjatá situace stran dodávek ruského plynu do EU. Tržby stoupají jen lékárnám nebo drogeriím, což jsou obchody, jež prodávají zboží často spíše nezbytné povahy, na němž se prostě šetřit příliš nedá.
Na rozdíl od předchozích měsíců v květnu již domácnosti v ČR vyčerpaly svůj pandemický polštář úspor. Nebo se jej dále bály vyčerpávat. Spotřebitelská důvěra je na nejnižší úrovni od začátku měření počátkem milénia. Inflace se navíc dále rozjede, už v červenci může přesáhnout dvacetiprocentní úroveň. Což spotřebitelské tržby jen dále omezí.
Ukrajina kvůli vrácení turbíny spílá Kanadě: „Vrážíte nám dýku do zad“
Ode dneška (11.7.) bude EU prakticky bez ruského plynu, s turbínou však Rusko podle Berlína přichází o záminku, proč Nord Stream 1 nezprovoznit.
Dnes nastane historický okamžik energetického trhu EU. Do EU nebude proudit takřka žádný ruský plyn. Plánovaná údržbová odstávka, která zastaví tok plynu plynovodem Nord Stream 1, je sice každoroční, zpravidla červencovou záležitostí. Nyní se však přidává ta skutečnost, že dalším významným plynovodem, Jamalem, už od začátku dubna neproudí do Německa žádný ruský plyn. Jamal vede přes Bělorusko a Polsko.
Zbývají tak v zásadě dvě další cesty, kudy ruský plyn poproudí do EU. První představují ukrajinské tranzitní plynovody. Ty stále dodávají plyn přes ukrajinské území třeba na Slovensko, do Rumunska nebo na samotnou Ukrajinu, která má ze svých zdrojů jen necelé dvě třetiny plynu, přičemž zbytek představuje ruský plyn, nakupovaný ovšem od obchodníků v EU (tento plyn proudí na Ukrajinu nejčastěji zpětně přes Slovensko). Jenže aktuálně potrubími na ukrajinském území proudí pouze zhruba 15 procent maximálního přepraveného objemu v období let 2015 až 2020.
Jediná cesta, kudy proudí na poměry daného potrubí ještě poměrně vysoký objem ruského plynu, je plynovod Turkstream. Ten vede ruský plyn pod hladinou Černého moře do Turecka a pak do EU, konkrétně do Bulharska. Jenže přeprava tímto potrubím, i když je na své poměry na solidní úrovni, odpovídá nyní pouze necelým 20 procentům objemu, který je schopen zvládnout Nord Stream 1, pokud tedy běží na svoji plynou kapacitu, jak tomu bylo až do poloviny letošního června.
Dodávky ruského plynu se tedy v tomto a v převážné části příštího týdne „smrsknou“ na citelně utlumené dodávky přes Ukrajinu a na dodávky Turkstreamem. Turkstream má pravidelnou údržbovou odstávku už za sebou, proběhla v červnu, tak jako v předchozích dvou letech.
NordStream 1 by se měl vrátit do plného provozu v pátek 22. července. Jenže vrcholní evropští politice, například německý ministr hospodářství Robert Habeck nebo francouzský ministr financí Bruno Le Maire, vyjadřují obavu, že jej Rusko do plného provozu nevrátí právě ani po skončení údržbové odstávky. Rusko zdůvodňuje 60procentní pokles přepraveného objemu tímto potrubím, k němuž došlo v polovině června, chybějící turbínou. Tu dalo do opravy do Kanady, k jejímu výrobci, firmě Siemens Energy Canada. Ten však zařízení nemohl vrátit z důvodu sankcí, které Ottawa v červnu zavedla na ruský plynárenský a ropný průmysl a které zapovídají kanadským firmám daných sektorů export do Ruska.
Kanadská vláda však v sobotu pozdě večer středoevropského času rozhodla, že turbínu Rusku vrátí, oklikou přes Německo. Učinila za tím účelem výjimku za svých sankcí. Stalo se tak na naléhání Německa a přes silné protesty Ukrajiny – z kyjevských poslaneckých lavic dokonce zní, že Kanada Ukrajině „vrazila dýku do zad“. Berlín se ovšem podle svých slov snaží Rusku vzít záminku. Když bude Rusko disponovat danou turbínou, nebude totiž moci případné plné nezprovoznění Nord Streamu 1 po 21. červenci svádět právě na to, že ji nemá. Pokud tedy nyní Rusko nejpozději 22. července plně neprovozní Nord Stream 1, bude zřejmé, že tak činí z politických důvodů, a nikoli z důvodů technických, jak zatím tvrdí.
Vicepremiér Jurečka chce zvýšit daně lidem
Vláda by měla jeho návrh odmítnout a soustředit se na to, co slibovala – realizaci úspor.
Vicepremiér a ministr práce a sociálních věcí Marián Jurečka navrhne vládě více zdanit lidi s vyššími příjmy. Uvádí to v dnešním rozhovoru (9.7.) pro deník Právo. Je podle něj třeba vyžadovat solidaritu nejen od firem, ale také od jednotlivců. V případě určitých firem se vláda podle nedávných slov ministra financí Zbyňka Stanjury nebrání diskusi o mimořádném zdanění nad rámec toho stávajícího.
Jurečka tedy nyní volá po něčem obdobném také ve vztahu k jednotlivcům. Jeho argumentace nutnosti solidárního chování je však v tomto případě ještě více diskutabilní než v případě firem. V některých sektorech, jako je energetika, platí, že příslušné firmy opravdu těží ze současné situace ve světě, a svým způsobem dokonce z války na Ukrajině. To však ani v nejmenším nelze říct plošně o lidech s vysokými příjmy. Řada z nich má své příjmy citelně nadprůměrné zcela bez ohledu na okolnosti typu války na Ukrajině – a měla by je i bez ní.
Navíc, lidé se znatelně nadprůměrnými příjmy čelí vyšší daňové sazbě už nyní. Například zaměstnanec, jehož měsíční hrubá mzda letos převýší 155 644 korun (odpovídá jedné dvanáctině 48násobku průměrné měsíční hrubé mzdy, která pro letošek činí 38 911 korun), odvádí z částky nad tímto limitem 23procentní daň z příjmu, nikoli jen 15procentní.
Ještě třeba 10. května 2022 premiér Petr Fiala na svém twitterovém účtu doslova uvedl, „nebudeme zvyšovat daně, považujeme to za špatné.“ Pokud by nyní vláda přistoupila na Jurečkův návrh, učiní obrat o 180 stupňů v podstatě za pouhé dva měsíce. To nelze vysvětlovat ani válkou na Ukrajině, ani drahými energiemi, ani ničím jiným, protože od května se situace v daných ohledech nijak zásadně nezměnila.
Vládní strany se uchylují k návrhům zvyšování daní, ať už z příjmů firem či jednotlivců, když přitom ještě nerealizovaly úspory tak často slibované zejména před volbami. Vláda by místo zvyšování daní měla přijít se středně- a dlouhodobým plánem úspor, až desetiletým, a podle něj následně, třeba až od příštího roku, postupovat. Klidně tedy ani ne hned bezprostředně letos, kdy je nečekaně zatížena výdaji spojenými s válkou na Ukrajině a nutností financovat nákladnou pomoc uprchlíkům.
V Německu omezují sprchování teplou vodou, snižují teplotu vytápění, zavírají plavecké bazény
Energetická situace je více než dramatická, píší Financial Times.
Plynová krize v Německu se z průmyslu začíná šířit také do domácností, kanceláří či volnočasových center, informují dnešní Financial Times (zde). Lidé v zemi už podle listu čelí realitě přidělování teplé vody, resp. možnosti ji mít k dispozici pouze v předem učených částech dne, dále dochází ke snižování teploty centrálního vytápění, zhasínání pouličních světel nebo zavírání plaveckých bazénů.
Německo podle Financial Times prochází nejhorší energetickou krizí od ropného šoku roku 1973 z toho důvodu, že Rusko od poloviny června dramaticky snížilo své dodávky plynu plynovodem Nord Stream 1. Ten propojuje Rusko přímo s Německem. Nyní však jím proudí plyn pouze ze 40 procent kapacity potrubí. Rusko tvrdí, že nemůže posílat více z technických důvodů, neboť mu chybí plynovodní turbína. Turbínu poslalo na opravu do Kanady, ale ta ji zadržuje kvůli sankcím, jež v důsledku ruské invaze na Ukrajinu uvalila na ruský plynárenský a ropný průmysl.
Německo proto včera kanadskou vládu vyzvalo, aby obešla své vlastní sankce a turbínu přestala zadržovat. Zároveň ovšem Berlín uvádí, že Rusko ve skutečnosti snižuje objem plynu posílaného Nord Streamem 1 nikoli primárně z technických, ale politických důvodů. Prý má i jiné, záložní turbíny. Část expertů navíc soudí, že Rusko, pokud by opravdu chtělo, může Německu plyn posílat jinými plynovody, než je Nord Stream 1.
Nicméně naléhavost, s jakou Berlín Kanadu žádá o uvolnění turbíny a obejití jejích vlastních protiruských sankcí, jen podtrhuje závažnost energetické krize v Německu. Berlín navíc Kanadu žádá o tak citlivý krok, jakým je porušení protiruských sankcí, přestože severoamerická země je útočištěm největší ukrajinské diaspory.
„Situace je více než dramatická,“ citují Financial Times Axela Gedaschka, šéfa největší německé federace realitních společností. „Německý sociální smír je v ohrožení“.
Brzy se navíc může energetická situace dále citelně zhoršit – a sociální smír dočkat ještě závažnějšího ohrožení. Mnozí experti jsou totiž přesvědčeni, že Rusko nezačne plynovodem Nord Stream 1 posílat nasmlouvaný objem plynu ani po 21. červenci, kdy skončí jeho předem plánovaná, údržbová odstávka.
Berlín právě nyní žádá Kanadu o turbínu tak naléhavě podle svých slov proto, aby Kremlu vzal ještě před ukončením zmíněné údržbové odstávky možnost zdůvodňovat případné plné nezprovoznění plynovodu právě chybějící turbínou. Pokud by totiž Rusko neposílalo plný objem plynu ani po odstávce a ani s již navrácenou turbínou, bude zřejmé, že jeho motivace omezit tok plynovodem je vskutku primárně politického rázu.
Ministr hospodářství Robert Habeck se snaží jít německé veřejnosti příkladem a podle svých slov omezuje pobyt ve sprše. Vyzývá k obdobným, úsporným krokům celou zemi. Mnozí jej už vyslyšeli.
Například společnost Vonovia, největší pronajímatel rezidenčních nemovitostí v Německu, včera uvedla, že svým nájemníkům bude snižovat teplotu ústředního plynového vytápění na 17 stupňů Celsia v čase od 23. hodiny večerní do šesté ranní.
Bytové družstvo v saském Dippoldiswalde, blízko hranice s Českem, se zase podle Financial Times tento týden uchýlilo k zavedení systému přidělování teplé vody. V příslušných bytech se tak lidé mohou sprchovat teplou vodou pouze mezi čtvrtou a osmou hodinou ranní a pak mezi jedenáctou večerní a první hodinou ranní. Družstvo to zdůvodňuje nutností šetřit energie na zimu.
Podle Financial Times se uvedená opatření mohou v nadcházejících týdnech stát běžnou rutinou.
Od poloviny září se v regionu Lahn-Dill poblíž Frankfurtu vypne teplá voda všem tamním 86 školám a 60 sportovním střediskům. V Düsseldorfu zase dočasně zavřeli rozsáhlý komplex plaveckých bazénů Münster-Therme. K plošnému snižování teploty v bazénech dochází také v metropoli Berlíně. V Kolíně nad Rýnem zase částečně zhasínají veřejné osvětlení, na 70 procent běžné úrovně, v čase po jedenácté večerní.
Experti se shodují, že všichni Němci nakonec budou muset opustit svoji komfortní zónu, pokud má dojít k odvrácení hrozby nedostatku plynu nadcházející zimu.
Podle americké finanční skupiny Jefferies nastane v Německu nedostatek plynu už v lednu 2023, a to v tom případě, že Rusko bude nadále plynovodem Nord Stream 1 posílat plyn jen ze 40 procent jeho kapacity. Pokud by Rusko trvaleji snížilo své dodávky pod stávající kapacitu, nastane nedostatek plynu v Německu ještě dříve než v lednu.
Němečtí zákonodárci proto nyní jednají o tom, že by zemi umožnili ve velkém návrat ke spalování uhlí.
Francie znárodní svůj „ČEZ“, podnik EdF. Dojde i proto nakonec na znárodnění českého ČEZ?
Francouzská premiérka Elisabeth Borneová dnes (6.7.) na půdě francouzského parlamentu oznámila, že její vláda hodlá znárodnit elektrárenskou společnost EdF. Ta představuje francouzskou obdobu českého ČEZ. Francouzský stát má v podniku 84procentní podíl. Česká republika drží v ČEZ podíl 70procentní. V obou případech lze tedy hovořit o polostátním energetickém podniku.
Francouzský prezident Emmanuel Macron během své předvolební kampaně hovořil v březnu letošního roku o tom, že by měla být znárodněna část podniku EdF. Zdůvodňoval to tehdy snahou o dosažení větší energetické nezávislosti Francie a rovněž o dosažení uhlíkové neutrality prostřednictvím výstavby nových jaderných elektráren.
Dnešní oznámení francouzské premiérky má zřejmě návaznost na rovněž dnešní hlasování Evropského parlamentu, který na návrh Evropské komise schválil jádro jako zelený zdroj. Francouzská vláda tak nyní ani v nejmenším neriskuje reputační újmu, že by znárodňovala elektrárenskou společnost, která produkuje „špinavou energii“, totiž jadernou elektřinu.
Bezprostředním cílem francouzské vlády je docílit znárodněním EdF možnosti dostatečně pružně ovlivňovat cenotvorbu podniku tak, aby bylo zajištěno, že za současné napjaté situace v evropské energetice francouzským domácnostem a firmám příliš nevzroste cena elektřiny.
EdF už nyní podstatnou část jaderné elektřiny, více než čtvrtinu, musí z nařízení vlády dodávat za pevně danou cenu alternativním dodavatelům, kteří ji pak distribuují domácnostem a firmám. Tato regulace je klíčovým důvodem toho, proč letos dle dat Eurostatu rostou ceny elektřiny pro konečné odběratele ve Francii meziročně zhruba pětkrát méně než ceny elektřiny pro odběratele v Česku. Zdražování elektřiny ve Francii je jedno z nejslabších v celé Evropě.
Otázkou je, jak se k záměru francouzské vlády postaví menšinoví akcionáři EdF. Mezi nejvýznamnější z nich patří americký správce majetku BlackRock, americká investiční společnost Thornburg Investment Management, americké fondy Vanguard, norská centrální banka nebo třeba japonský státní penzijní fond.
Znárodnění Edf zřejmě zintenzivní veřejnou diskusi v Česku o možném znárodnění ČEZ, případně, po vydělení, jeho určité části. Pokud by český stát měl plně získat tu část ČEZ, jež zahrnuje výrobu a distribuci elektřiny a také jadernou energetiku, vyšlo by jej vytěsnění menšinových akcionářů minimálně na 200 miliard korun.
Schválení jádra a plynu coby zelených zdrojů zlevní výstavbu nových jaderných bloků v ČR, jde o úspěch Fialovy vlády
Schválení jádra a plynu coby zelených investic je úspěch Fialovy vlády. A přitom s mnohem zásadnějším a dlouhodobějším dopadem než proslulá „cesta do Kyjeva“. Podpora schválení mezi europoslanci totiž v posledních týdnech citelně klesala, vůbec nebyla samozřejmostí. Odpůrcům schválení se totiž dařilo šířit přesvědčení, že schválení plynu pomůže Putinovu režimu, pro nějž výnos z vývozu právě plynu představuje zásadní zdroje příjmu. Navíc se jim podařilo „hodit do jednoho pytle“ s plynem také jádro.
Dva vlivné výbory europarlamentu v červnu dokonce schválení odmítly. Na neschválení tlačila dost i Ukrajina, alespoň tedy někteří její představitelé, například velvyslanec v Německu. Právě s odůvodněním, že schválení plynu coby zeleného zdroje je vlastně podporou Putinova režimu. Naopak třeba ukrajinský ministr energetiky German Galuščenko se v dopise europoslancům stavěl spíše ze schválení, neboť se obával, že neschválení jádra a plynu coby zelených investic zkomplikuje poválečnou obnovu jeho země.
Dnešní Fialův apel v projevu před europoslanci tak mohl být rozhodujícím „jazýčkem na vahách“, neboť výsledek hlasování opravdu nebylo možné do posledních chvil předjímat. Tušilo se jen, že bude těsné. O to cennější tedy je výsledek pro českou ekonomiku a její další vyhlídky.
Schválení jádra a plynu coby zelených investic umožňuje Česku především v dalších více než dvaceti letech zahajovat výstavbu nových jaderných bloků a jaderné infrastruktury, včetně úložiště jaderného odpadu, aniž by taková výstavba byla finančně penalizována. To tedy znamená vyšší ochotu bank a soukromých investorů, třeba i v roli subdodavatelů, se na výstavbě nových bloků či jiných jaderných zařízení, potenciálně včetně malých modulárních reaktorů, podílet. To by mělo ve výsledku zlevnit výstavbu nových jaderných bloků v ČR a tím vytvořit zásadní tlak na pokles cen (v porovnání se situací bez dnešního schválení) elektrické energie pro domácnosti i firmy v ČR v nadcházejících desetiletích.
Ruská ekonomika letos poklesne jen o 3,5 %, méně než Česko v letech 2009 nebo 2020, očekává největší americká banka
Kreml zatím počítá s propadem o 12 %, ale toto číslo sníží směrem k odhadu Američanů.
Pokles ruské ekonomiky letos bude nečekaně mělký, prognózují největší americké banky jako JP Morgan nebo Citigroup. První jmenovaná, největší banka USA, nově počítá s poklesem ruské ekonomiky čítajícím pouze 3,5 %. Jednalo by se tak o dramaticky slabší propad, než jakému ruské hospodářství čelilo v letech 2008 a 2009, v době světové finanční krize, nebo v roce 2020, kdy propukla covidová pandemie.
Kreml dosud počítá s poklesem ekonomiky 12 %, ale tento svůj odhad chystá aktualizovat tak, že jej přiblíží odhadům uvedených amerických bank.
Pokud by ruská ekonomika letos poklesla opravdu jen o 3,5 %, jak prognózuje JP Morgan, bude její propad slabší než ten, jejž vykázala česká ekonomika v letech 2009 nebo 2020, kdy ztratila 4,5 %, resp. 5,5 %.
Propad ruské ekonomiky tlumí zejména citelný nárůst cen energií, hlavně zemního plynu a ropy, k němuž došlo z velké části v důsledku války, již Rusko letos rozpoutalo na Ukrajině. Například země EU stále ve velkém ruské energie odebírají. Část energetického vývozu se Rusku podařilo přesměrovat do zemí typu Číny nebo Indie, takže tak země také utlumila dopad západních sankcí. V květnu Rusko předběhlo Saúdskou Arábii coby největší vývozce ropy do Číny. Čína představuje největšího světového dovozce ropy.
V Česku se letos urodí dost obilí, cena mouky i pečiva přesto dále citelně poroste
První odhad letošní sklizně, s nímž ČSÚ přišel dnes (4.7.), je poměrně povzbudivý. Sklizeň základních obilovin by měla být na úrovni loňského, poměrně úspěšného roku a měla by převyšovat pětiletý průměr. Prvotní odhady sklizní přitom bývají často spíše pesimističtější, než jaká je nakonec sklizeň finální. V uplynulých letech tomu tak v řadě případů bylo.
Základních obilovin by se mělo podle prvotních odhadů letos sklidit bezmála 7,2 milionu tun. Pro srovnání, loni se na základě prvotního, červnového dohadu čekala sklizeň základních obilovin čítající 6,8 milionu tun. Nakonec se sklidilo 7,2 milionu tun.
Pokud tedy nenastane nyní nepředpokládaná krajní nepřízeň počasí během prázdninových měsíců, letošní sklizeň obilovin bude natolik dobrá, že rozhodně nebude sama o sobě představovat inflační tlak v oblasti cen mouky nebo pečiva. I tak však je třeba počítat s dalším citelným růstem cen těchto potravin, který však bude pramenit z jiných příčin. Těmito příčinami jsou zejména zdražující energie a hnojiva, růst mezd v zemědělství a také dopady války na Ukrajině a západních sankcí v podobě zhoršených exportních možností klíčových světových obilnic – jak Ukrajiny, tak Ruska.
ECB otevírá další dva velké penězovody ze „severu“ na „jih“, potenciálně rozbíjí jednotný trh EU
Aby oddálila bankrot Itálie & spol.
Už za necelé tři týdny zahájí Evropská centrální banka cyklus zvyšování úrokových sazeb. Zvýší je poprvé od roku 2011. Ocitá se tudíž na křižovatce. Předlužené země typu Itálie by totiž nemusely vysoké úroky unést, takže by se mohly zhroutit v bankrotu. Tomu se nyní bude ECB snažit zabránit za každou cenu, dokonce za cenu vážného narušení, ba rozbití jednotného trhu EU. Pokud by totiž padla Itálie, může padnout euro – a to je politicky zcela nepřijatelné.
ECB tak nyní přichází se dvěma novými opatřeními, které jí umožní oddalovat bankrot předlužených zemí jižního křídla eurozóny i v době, kdy už jim nemůže uměle stlačovat úrok na dluhu se zdůvodněním boje s deflační hrozbou. Kdy už tedy nemůže úrok uměle stlačovat se zdůvodněním snahy o zvýšení inflace na inflační cíl, jelikož inflace je na více než čtyřnásobku tohoto cíle.
Obě opatření ovšem narušují, nebo dokonce pošlapávají jednotný trh.
Prvním z opatření, které ECB už spustila začátkem letošního července, je posílení penězovodů ze zemí, která sama centrální banka eurozóny označuje jako „dárce“, do zemí, které má za „příjemce“. Mezi „příjemci“ je pochopitelně Itálie, ale také Řecko, Španělsko nebo Portugalsko. „Dárci“ jsou země jako Německo či Nizozemsko.
Během pandemie ECB za nově vytvářená eura nakupovala ve speciálním programu (Pandemic Emergency Purchase Program, PEPP) dluhopisy členských zemí eurozóny, včetně Řecka. Nahromadila tak dluhopisy za 1,7 bilionu eur. Měsíčně dojdou do splatnosti dluhopisy z tohoto programu průměrně v objemu 17 miliard eur. Jinými slovy, vlády členských zemí eurozóny pošlou Evropské centrální bance měsíčně 17 miliard eur za splatné dluhopisy, které nakoupila v rámci pandemického programu. Z těchto 17 miliard splacených půjček průměrně zhruba 12 miliard měsíčně pochází od vlád ekonomicky relativně silných zemí, jako jsou zmíněné Německo nebo Nizozemsko. ECB těchto 12 miliard měsíčně může nyní využít k nákupu dluhopisů „příjemců“, tedy předlužených zemí typu Itálie nebo Řecka.
Potíž je právě v rozdělení na „dárce“ a „příjemce“. „Příjemci“ díky vyššímu odkupu svých dluhopisů ze strany ECB ušetří na obsluze vlastního dluhu, ovšem stane se tak jen z toho důvodu, že jim „dárci“ poskytli peníze, které by jinak, v rámci skutečně rovnoměrného rozdělení příjmů ECB, měly ulevovat od nákladů obsluhy dluhu právě „dárcům“.
Náklady dluhu už nesou vlády samotné. Takže v důsledku německý nebo nizozemský daňový poplatník ulevuje italskému nebo řeckému daňovému poplatníkovi. Nizozemec nebo Němec zaplatí na daních více, aby Ital nebo Řek platil méně. Jde tak o narušení jednoty vnitřního trhu EU, resp. tedy eurozóny, které může mít soudní dohru.
Také druhé z opatření, jímž chce ECB oddalovat bankrot předlužených zemí i v čase vysoké inflace, narušuje jednotný trh.
Toto druhé z opatření má mít stálý ráz, neboť první z opatření dle plánu doběhne v roce 2024. V rámci druhého z opatření, které bude zřejmě blíže představeno po zasedání vedení ECB letos 20. a 21. července, má centrální banka eurozóny vykupovat dluhopisy členských zemí kdykoli sezná, že už úrok na nich je až příliš vysoký. Kdykoli tedy trh dá najevo, že půjčování zemi typu Itálie je při dané úrovni úroku už příliš rizikové, a bude žádat úrok vyšší, může ECB říci, že požadavek trhu je v „rozporu s ekonomickými fundamenty“ a začít italský dluh v rámci tohoto druhého z opatření vykupovat, a tedy stlačovat úrok na něm. V podstatě tedy půjde o manipulaci s tržní úrokovou sazbou dle politického zadání. Zadání zní jasně, byť třeba ani formálně nemuselo být nikdy vyřčeno: za žádnou cenu nedopustit bankrot Itálie, a tedy možný krach eura, jak jej známe.
Jenže nákup dluhopisů v podání centrální banky je inflační, protože je uskutečňovaný za nově vytvářené peníze, které se hromadí v mezibankovním systému a umožňují obchodním bankám jít s úroky dolů. Nižší úroky totiž znamenají dostupnější úvěry, třeba hypotéky, a ty zase pochopitelně inflační tlak – třeba kvůli souvisejícímu růstu poptávky po nemovitostech a tedy i růstu jejich cen.
Proto ECB bude muset druhé z opatření doprovodit dalšími kroky, jež zamezí vzniku inflačního tlaku. Bude muset například bankám nabídnout natolik atraktivní úrok, aby si své volné peníze zaparkovaly u ní samotné a přešly je choutky na další vytváření úvěrů. Nebo bude muset kompenzovat nákup dluhopisů zemí „příjemců“, jako je Itálie, prodejem dluhopisů zemí „dárců“ typu Německa.
Což je ovšem opět v rozporu s jednotným přístupem. I druhé z opatření v konečném důsledku tudíž znamená, že daňoví poplatníci lépe hospodařících zemí eurozóny, jako je Německo nebo Nizozemsko, budou finančně přispívat daňovým poplatníkům hůře hospodařících zemí typu Itálie nebo Řecka.
Ukrajina představí obří „Marshallův plán“ své poválečné obnovy
Financování zajistí hlavně EU, a to částkou kolem 12,5 bilionu korun.
Ukrajina se chystá představit obří plán své poválečné obnovy, svého druhu „Marshallův plán pro Ukrajinu“. Stane se tak na dvoudenní konferenci ve švýcarském Luganu, která začíná zítra (4.7.), informuje agentura Bloomberg. Plán má zhruba 2000 stránek.
Zajistit financování obnovy by měla hlavně EU, a to částkou přesahující 500 miliard eur, v přepočtu 12,4 bilionu korun. Suma 12,4 bilionu korun přitom odpovídá celkovému výkonu české ekonomiky za dva roky. Odpovídá tedy souhrnu hodnoty všeho zboží a služeb, které se za dva roky na území Česka vyprodukují.
Plán obnovy zahrnuje široký seznam infrastrukturních a bezpečnostních projektů, zelených a digitálních investic či investic do diverzifikace energetiky. Sestavila jej Ukrajina společně se svými dárci, včetně právě EU. EU v červnu přiřkla Ukrajině kandidátský status.
Evropská komise nyní prověřuje konkrétní možnosti financování plánu, včetně grantů a půjček. Odhad celkových nákladů komplikují neustávající boje na ukrajinském území.
Jednou z možností financování je společné půjčování všech členských zemí EU, koordinované Bruselem. Brusel by si tedy prostředky na obnovu Ukrajiny napůjčoval na mezinárodních trzích, od bank, fondů a dalších investorů, přičemž tyto půjčky by i s úrokem postupně splácely členské země EU, včetně Česka.
Nelze tedy vyloučit, že jednání o konečné podobě plánu se potáhnou, neboť některé členské země EU se budou zdráhat dále se masivně zadlužit. Určité signály v tomto směru vysílá například Německo, které se nyní staví odmítavě k projednávanému finančnímu balíčku rychlé pomoci Kyjevu. Brusel nakonec navrhne balíček rychlé pomoci za zhruba miliardu eur (cca 25 miliard korun), protože Berlín nadále blokuje jednání o větším balíčku rychlé pomoci, v objemu 8,8 miliardy eur (cca 218 miliard korun).
Zmíněnou konferenci ve švýcarském Luganu navštíví také šéfka Evropské komise Ursula von der Leyenová, jež představí platformu EU pro globální dárce Ukrajině. Mezi dárci budou vedle zemí EU také zbývající státy skupiny G7, mezinárodní organizace, ovšem i Švýcarsko a Norsko. Celosvětovou dárcovskou činnost bude koordinovat právě EU. V rámci se této snahy bude Česko, coby země aktuálně předsedající EU, pořádat letos v listopadu velkou mezinárodní dárcovskou konferenci.
ČEZ zdražuje lidem energie jen měsíc od posledního zdražení
Nejde letos o poslední zdražení – na podzim domácnosti čeká naprostý cenový šok, inflace může atakovat úroveň 20 %.
V polovině prázdnin bude ČEZ opět zdražovat. Největší tuzemský dodavatel elektřiny domácnostem, kterým končí fixace, zvedne cenu od 1. srpna, a to na všech tarifech – nejčastěji zhruba o 10 procent. Přitom zdražil také od včerejška (1.7.), tedy pro období od 1. července.
Cenová politika společnosti ČEZ udává tón celému trhu, takže to znamená, že spirálovitě budou zdražovat také všichni další tuzemští dodavatelé jak elektřiny, tak plynu. Ostatně pražská elektrárenská společnost PRE zdražuje také od 1. srpna.
Meziročně elektřina na burze zdražila šestinásobně, tudíž ČEZ i další dodavatelé musí toto obrovské zdražení postupně promítat do cen pro koncové zákazníky – jak domácnosti, tak firmy. Srpnové zdražení ČEZ tedy letos není rozhodně poslední. A další spirálovitý růst cen nastane v příštím roce.
Nelze vyloučit, že ČEZ si dá „pauzu“ se zdražováním v září, protože na konci právě září se konají komunální volby.
Mohla tak vzniknout určitá dohoda mezi vládou a ČEZ, že podnik zvedne ceny opět až 1. října nebo 1. listopadu – tedy až už bude po volbách. To by vysvětlovalo dvě zdražování po sobě nyní v červenci a v srpnu. Navíc v polovině prázdnin budou lidé na dovolených, média mají „okurkovou sezónu“, takže by se kolem zdražování ČEZ nemusela výrazně rozvinout celospolečenská debata – tak nepříjemná z hlediska vládních politiků.
Fialova vláda zjevně vyšla podniku ČEZ vstříc, když si na červnové valné hromadě překvapivě neřekla o vyšší dividendu. Ta nakonec činí jen 48 korun na akcii, což pro stát znamená příjem na dividendě zhruba 18 miliard korun. Pokud by si stát řekl o dividendu o desítky korun na akcii vyšší, mohl jeho celkový příjem z ní přesáhnout třeba 30 miliard korun. Takže by pokryla hned polovinu z 66miliardové pomoci, kterou stát letos a v příštím roce plánuje na pomoc lidem s platbami za energie.
Dividenda navíc bude nečekaně vyplácena až v listopadu, kdy bude ČEZ v lepší pozici, co se týče vlastní hotovosti. Takže i v tomto vláda vlastně podniku vyšla vstříc, protože jakožto jeho největší, 70procentní vlastník, mohla chtít peníze ve dřívějším, standardním výplatním termínu.
Oplátkou za vládní vlídnost ČEZ mohl přislíbit, že nezdraží v měsíci voleb.
Na podzim je třeba počítat až s více než 100procentním meziročním růstem cen elektřiny. Vládní analýza zpracovaná na žádost ministerstva průmyslu a obchodu sice počítá s „jen“ 86procentním nárůstem cen, avšak situace na evropském energetickém trhu je den ode dne tísnivější. Což se promítá v nárůstu burzovních cen plynu i elektřiny.
Nyní akutněji než v době zpracovávání zmíněné vládní analýzy hrozí, že Rusko do zimy odpojí Evropu od svého plynu zcela. Varoval před tím třeba i šéf Mezinárodní agentury pro energii. To by vedlo k dalšímu citelnému růstu cen elektřiny v EU, neboť trhy s energiemi jsou propojeny. Celková inflace v Česku by v takovém případě atakovala, či dokonce překonala úroveň dvaceti procent.
Za energetickou krizi i rapidní inflaci si může Západ sám, píše Wall Street Journal
Desetiletí prosazování zelené agendy oslabilo demokracie, posiluje autokracie.
Dva stěžejní problémy, kterým dnes Západ čelí, nelze svádět na vnější síly. Za energetickou krizi, ani za rapidní inflaci ve své podstatě nemůže pandemie či Putin a jeho únorová invaze na Ukrajinu. Může si za ně Západ sám. V komentáři listu Wall Street Journal to píše člen jeho redakční rady Joseph Sternberg (zde).
Sternberg se ohlíží za bavorským setkáním lídrů zemí skupiny G7. Jeho klíčoví aktéři se prý jen snaží zmíněné stěžejní problémy dneška pasivně „vysedět“. Zřejmě proto, že by jinak museli připustit fatální chyby své vlastní nebo svých předchůdců.
Putinova invaze na Ukrajinu podle Sternberga plně obnažila, jak nebezpečná je závislost Západu na energiích a dalších zdrojích a surovinách z Ruska a dalších autokracií. „Několik desetiletí naplňování zelené agendy v demokratických zemích přidusilo produkci spolehlivé fosilní energie, takže Západ se musí v rostoucí míře spoléhat na nespolehlivé zelené zdroje,“ píše Sternberg.
Na cíle zelené agendy ovšem lídři zemí skupiny G7 nezapomněli ani v současné kritické době, všímá si. Nyní už se však ukazuje jejich nesmyslnost až bizarnost. Ta je patrná třeba tehdy, když lídři G7 slibují utlumování výroby elektřiny z uhlí zrovna v době, kdy nejvyspělejší země světa, včetně Německa nebo Británie, naopak produkci v uhelných elektrárnách citelně navyšují. Protože jim ani nic jiného nezbývá.
Obnovitelné zdroje jsou sice v závěrečném komuniké se summitu G7 „povinně“ zmíněny, avšak i tak je zřejmé, že ony západní svět z energetické krize nevyvedou. „Pokud nedojde k pokroku v akumulaci energie, průmyslové ekonomiky zkrátka nemůže v dostatečné míře pohánět větrná nebo solární energie,“ uvádí Sternberg.
Politici vyspělých západních zemí se tak utěšují alespoň nadějí. Nadějí, že se nakonec podaří vyvinout technologie, které umožní uhlíkově neutrální prosperitu. Tuto naději jsou ochotni podpořit masivními dotacemi, tedy ovšem jen dalším dluhem. Tudíž nakonec i další inflací. Protože nic jiného jim nezbývá.
Dokud Západ dané technologie nevyvine – a otázka také stojí, zda je vůbec někdy vyvine –, bude se stejně nakonec vždy muset „plazit“ před autokraty Putinova typu, kteří se na rozdíl od Západu nerozpakují dále vytěžovat levné fosilní zdroje. Mimochodem, to, že autokraté se od fosilních zdrojů nemíní odklánět, znamená, že globální emise oxidu uhličitého nijak významně neklesnou, i kdyby se sama EU stala uhlíkově zcela neutrální – za cenu jejích obrovských ekonomických ztrát, a tudíž za cenu vzestupu Ruska, Čína a dalších autokracií, pochopitelně.
Přestože Putin nepochybně přispívá k roztočení rapidní inflace, jíž Západ čelí, její podstata tkví podle Sternberga v něčem úplně jiném. A sice v pumpování miliard a bilionů nových peněz, které během pandemie podnikly centrální banky a vlády Západu. Přestaly s ním vlastně teprve nyní. Pozdě. Inflační zkáza už podle Sternberga probíhá. A zabíjí obchod i investice.
Přitom lídři G7 inflační pohromu jen pasivně sledují. V komuniké se summitu raději inflaci zmiňují jen jednou jedenkrát.
Nic jiného jim ani nezbývá.
„Polední meníčko“ bude brzy průměrně za 200 korun, za posledních deset let zdražila o 80 korun – v Praze méně než ve zbytku země
Pro řadu lidí se oběd v restauraci kvůli inflaci stává nedostupným a vaří si doma.
Lidé v Česku už se dnes v restauraci jen těžko nenaobědvají za cenu pod 150 korun. Oběd nyní stojí průměrně 163 korun, plyne z šetření společnosti Sodexo Benefity. V Praze to je dokonce 190 korun, na Karlovarsku jen 147 korun. Průměrná cena „meníčka“ od roku 2020 narostla o 28 korun.
Cena „poledních meníček“ dramaticky stoupá ze dvou důvodů.
Jednak kvůli obecné inflací, tedy zdražování všeho od energií, jako je elektřina nebo plyn, přes zdražování pracovní síly kuchařů nebo servírek až po růst cen samotných potravin a ingrediencí pro přípravu jídel.
Druhým důvodem je pak to, že provozovatelé hospod a restaurací během dvou let pandemie finančně krváceli, takže nyní se potřebují vyššími cenami „zahojit“. Trápí je navíc nedostatek vhodné pracovní síly, která během pandemie „prchla“ třeba do sféry e-commerce. Takže člověk, co dříve roznášel točené pivo coby číšník v hospodě, dnes pivo – v plechovce – rozváží pro některý z potravinových e-shopů. Pokud jej chce provozovatel restaurace zpátky, musí jej přetáhnout vyšší mzdou. Tu pak promítne i do ceny poledního menu.
Ještě před necelými deseti lety se obědové menu všude v republice, i v Praze, vešlo pod stovku. V roce 2013 vyšlo v Praze obědové měnu průměrně na 98 korun (zde). V krajských městech stálo v té době menu vesměs méně než 90 korun, plyne dále z tehdejších dat portálu Lunchtime.cz. A ve městech typu Frýdku-Místku třeba jen 70 korun. Celorepublikově tak menu stálo průměrně ani ne 85 korun. Za deset let tak „meníčko“ zdražilo průměrně celorepublikově o zhruba 80 korun.
Za pozornost stojí, že průměrná cena menu v Praze stoupla za osm let, od roku 2013, méně, než odpovídá celorepublikovému průměru. V metropoli totiž mezi restauracemi panuje větší konkurence, ale zejména v metropoli roste průměrná mzda pomaleji než celorepublikově.
Většina republiky totiž v uplynulých deseti letech poněkud stáhla výdělkový náskok Prahy. To souvisí s dramatickým zvyšováním minimální mzdy, které přilepšuje znatelněji nízkopříjmovým vrstvám, zastoupeným spíše v oblastech mimo relativně bohatá města Prahu či Brno.
Výrazné zdražování poledního menu bude v době rapidní inflace a očekávaného poklesu reálných příjmů, který letos bude nejvýraznější od vzniku republiky v roce 1993, řadě lidí důvodem, aby dali přednost přípravě pokrmu k obědu už doma. Naučila je to pandemie. Ten trend je patrný také v jiných evropských zemích. Ve své loňské studii jej analyzuje dokonce i Evropská centrální banka.
Lidé se během pandemie (znovu)naučili obstarávat si řadu věcí svépomocí či v rámci domácnosti, ať už jde o přípravu jídla k obědu nebo třeba o ostříhání. Není to tedy jenom o současném zdražování, ale také o celkové změně spotřebních návyků, kterou pandemie způsobila. Zdražování jídla ovšem tuto změnu návyků podporuje a umocňuje.
Jídla v restauracích zdražují a zdražovat budou i nadále kvůli rostoucím cenám energií, kvůli nedostatku vhodné pracovní síly, kvůli zdražování základních surovin pro přípravu pokrmů, ale i třeba z důvodu růstu cen nemovitostí a zvyšování nájemného. Už v příštím roce může cena „meníčka“ průměrně celorepublikově atakovat cenu 200 korun.
Letošní rok je pro řadu gastropodniků složitý, ale rok příští bude ještě náročnější. Svým způsobem se budou splácet účty za pandemii, přičemž zhruba patnáct procent gastro provozoven může zkrachovat či jinak ukončit činnost. (17.7.2022)