Varují OSN, Světová banka i Mezinárodní měnový fond. Prázdnými regály v Británii může jenom začínat, v Česku ovoce a zelenina ale asi „jenom“ dále zdraží.
V Británii je v těchto dnech složitější – a dražší – dodržovat zdravý jídelníček. Jeho klíčová složka – zelenina a ovoce – jsou totiž obtížně dostupné, v řadě případů dokonce na příděl. Ve středu se pro omezení nákupů některých druhů ovoce a zeleniny rozhodl řetězec Tesco. Navázal tak na dřívější krok konkurentů Aldi, Morrisons či Asda. Důvodem je nedostatek ovoce a zeleniny, bezprostředně způsobený chladným počasím na jihu Španělska a na severu Afriky.
Jak Tesco, tak Aldi i Asda zapovídají, aby si zákazník koupil více než tři kusy rajčat nebo okurek. Morrisons počet omezil dokonce jen na dva kusy na zákazníka. Asdi a Morrisons však na příděl mají větší okruh ovoce či zeleniny, včetně salátu, brokolice, květáku nebo malin.
Británie je na dodávkách ovoce a zeleniny ze zahraničí závislejší než v minulosti, protože domácí produkce trpí kvůli nedostatku vhodné pracovní síly – důsledku brexitu – a kvůli vyšším cenám energií a hnojiv, což je zase důsledek především války na Ukrajině a souvisejících sankcí.
V podobných potížích jako britské řetězce se ovšem ocitají také ty irské. Nedostatek ovoce a zeleniny má vskutku mezinárodní přesah. A netýká se jen ovoce a zeleniny.
Před globální potravinou krizí varuje OSN, Mezinárodní měnový fond, Světová banka či Světová obchodní organizace. Ve zhruba dva týdny starém společném stanovisku (zde) upozorňují, že po desetiletích zlepšování celosvětového zásobování potravinami se nyní situace zhoršuje, a to v důsledku narušení mezinárodních dodavatelsko-odběratelských řetězců, klimatické změny, covidové pandemie, globálního růstu úrokových sazeb a války na Ukrajině.
Dostupnost hnojiv je podle stanoviska daných institucí v důsledku třeba právě války na Ukrajině nejnižší za patnáct let, což znamená, že hnojiva jsou v poměru k cenám potravin nejdražší právě od let 2007 a 2008. Přitom tehdejší globální potravinová krize vedla k politickým otřesům v desítkách zemí zejména rozvojového světa.
Drahá hnojiva ale trápí také třeba zemědělce na severu Afriky, kteří dodávají například právě do britských řetězců. Takže to, že britské nebo irské regály zejí prázdnotou, pramení také právě i z hnojivové drahoty. Výroba hnojiv je náročná na plyn, který loni v důsledku války na Ukrajině rekordně zdražil. Důležitým producentem hnojiv je pak Rusko, takže válka a sankce, způsobující rostoucí izolaci Ruska od podstatné části světa, vedou k nízké dostupnosti hnojiv v severní Africe – a nakonec i prázdným regálům v Londýně nebo Dublinu – více způsoby.
Ve většině zemí EU, včetně Česka, je zatím situace se zásobováním ovocem a zeleninou lepší než v Británii. Je však třeba počítat se zdražováním. Třeba českým ovocnářům a zelinářům nadále rostou mzdové náklady, navíc energetická drahota sice zmírnila, ale ceny energií stále zůstávají na vícenásobcích cen před válkou a jen tak dolů nepůjdou. Letos také začínají platit nová pravidla Společné zemědělské politiky EU, která kladou na zemědělce větší nároky například v oblasti ochrany životního prostředí nebo boje s klimatickou změnou. Světová potravinová krize tak v Česku nemusí vést k prázdným regálům, ale bude nejspíše podílet na tom, že si zákazník zase o něco více připlatí.
Kdo je tady zvýhodněný: OSVČ, nebo zaměstnanci?
U příležitosti vládou zvažovaného zvýšení odvodů osob samostatně výdělečně činných (OSVČ) se opět rozjela veřejná diskuse o tom, zda a jak jsou zvýhodněny. Jenže srovnávat OSVČ či živnostníky a zaměstnance je jako porovnávat jablka a hrušky. Prostě to univerzálně nejde a je třeba posuzovat věc případ od případu. Rozhoduje věk, pohlaví, kvalifikace, místo bydliště, ochota dojíždět, rodinné zázemí a mraky dalších faktorů.
Má ale stát problém sehnat zaměstnance? Nemá. Řady zaměstnanců placených z veřejných peněz se neustále rozšiřují. Proč to ti lidé dělají, když se podle kritiků OSVČ budou mít mnohem lépe právě jako OSVČ, ať už coby sebezaměstnané osoby nebo v rámci švarcsystému, tedy při práci pro nějakého soukromníka na bázi dodavatelsko-odběratelského fakturování?
Kdyby byla pozice OSVČ o tolik výhodnější, stát „nebude mít, kde brát“. Uvažme též, že Česko patří k výjimečným zemím, kde jsou platy ve veřejné sféře markantně vyšší než mzdy ve sféře soukromé. Takže i pokud by měly OSVČ výhodnější postavení, v jejich sektoru jsou prostě v průměru citelně nižší výdělky, což výhodnost jejich postavení již nyní zásadně potlačuje.
Ale hlavně: proč se státu dlouhá léta nedaří vymýtit onu formu podnikání, kterou počátkem 90. let „vynalezl“ podnikatel Miroslav Švarc. „Zaměstnanci“ vystupují vzhledem k zaměstnavateli formálně jako jeho subdodavatelé, tedy jako jiní samostatní podnikatelé. Nedaří se mu ji vymýtit proto, že je přirozená. Dvě strany se svobodně domluví na něčem, co je jejich věc, aniž by komukoli kdokoli držel revolver u spánku.
Svoji snahu vymýtit švarcsystém, a omezovat OSVČ, politici neomylně zintenzivňují v čase nelehké ekonomické situace, jako v roce 2012 nebo jako teď. V čase, kdy prostě mnozí lidé často ani nemají jinou možnost než být „zaměstnáni“ na živnostenský list, pokud tedy nechtějí žadonit na úřadu práce. Předně je totiž třeba zdůraznit, že rozmach švarcsystému je jen jednou z forem přirozené reakce lidského (podnikatelského) ducha na regulace uvalené na něj státem. Ekonomové hovoří o „regulatorní arbitráži“. Tak označují situaci, kdy se lidé snaží tu či onu regulaci obcházet.
Kdyby ovšem stát reguloval přiměřeně, kdyby byly třeba daňové sazby na takové úrovni, že by lidé měli pocit, že to, co odvádějí, je plně užíváno na opravdu potřebné účely, a ne na korupci, různé parazitické lobbisty, dotační podnikatele a organizace, či dokonce jejich honosné vily, švarcsystém by byl možná i neznámý pojem. Podněty lidí k regulatorní arbitráži by jistě byly mnohem slabší než dnes. A to zřejmě i mezi politiky – ti totiž své asistenty i poradce dlouhá léta rádi zaměstnávali právě po vzoru podnikatele Švarce.
Vzhledem k tomu, že v praxi je nemožné určit, kde končí legální formy podnikání a začíná švarcsystém, stát by jej měl legalizovat a zpytovat svědomí. Rozmach švarcsystému je především signál, že státní aparát nehospodaří dobře.
Přerušení dodávek ruské ropy do Polska zvyšuje riziko přerušení dodávek do Česka
Rusko dnes nečekaně přestalo dodávat ropu severní větví ropovodu Družba, která surovinu přepravuje do Polska a pak dále do Německa. Polsko však od tohoto měsíce odebírá od Ruska pouze zlomek objemu ropy v porovnání ještě i se situací v lednu letošního roku, natožpak loni, či dokonce před válkou na Ukrajině.
Pokud by dnes nedošlo k přerušení dodávek, Polsko plánovalo, že z Ruska severní větví Družby obdrží v únoru zhruba 220 tisíc tun ropy, což odpovídá přibližně 58 tisícům barelů denně. Ještě v lednu ale danou cestou získalo 500 tisíc tun, tedy zhruba dvojnásobek. Toto razantní snížení objemu dodávek z Ruska značí, že Polsko nyní ve svých rafinériích zpracovává ruskou ropu jen přibližně z desetiny, zatímco zbytek už pochází odjinud.
Polským státem ovládaný petrochemický podnik Orlen, vlastnící rafinérie také v Česku, se rozhodl již dále neprodloužit kontrakt s ruským ropným gigantem Rosněfť, jejž ovládá Kreml. Tato smlouva přitom vypršela ke konci letošního ledna. Takže právě neobnovení tohoto kontraktu je důvodem citelného poklesu dodávek z Ruska, na méně než polovinu. Kontrakt Orlenu s Tatněftí, dalším ruským ropným podnikem, je ovšem stále platný, takže Polsko nadále odebírá právě zhruba deset procent ropy z Ruska.
Severní větví Družby ovšem proudí ropa také do Německa. Do této země by ovšem měla letos proudit už jen ropa z Kazachstánu, nikoli z Ruska. Polsko se ještě loni na sklonku roku snažilo získat podporu právě Německa k uvalení západních sankcí na severní větev Družby. Uvalení takových sankcí by polské straně umožnilo odstoupit od dohody o nákupu ruské ropy – nyní tedy od zmíněné smlouvy s Tatněftí – bez zaplacení pokuty.
Loni na jaře jak Polsko, tak Německo slíbily, že se pokusí ukončit provoz severní větve Družby do konce loňského roku. Tento záměr se však nakonec ukázal být příliš ambiciózním.
Každopádně Polsku se v uplynulých dvanácti měsících podařilo snížit svoji závislost na ruské ropě vskutku výrazně. Ruská ropa Družbou tak nyní proudí hlavně její jižní větví, tedy do Maďarska, na Slovensko a do Česka. Nynější dění kolem severní větvě zvyšuje riziko přerušení dodávek také právě jižní větví, neboť nelze vyloučit, že Rusko důvod přerušení dodávek pouze inscenuje ryze z politických důvodů.
Přerušení dodávek jižní větví Družby nastalo již loni v srpnu, kdy však důvodem byly spory Moskvy a Kyjeva o výši plateb za tranzit ropy přes ukrajinské území v kontextu tehdy zaváděné další sady západních sankcí na Rusko.
Tehdejší přerušení dodávek však trvalo pouze krátce a motoristé v Česku jej nijak nepocítili. Česko odebírá Družbou zhruba polovinu své ropy, přičemž strategické zásoby této suroviny má na přibližně tři měsíce. Žádný fatální růst cen pohonných by tedy nenastal ani tehdy, pokud by došlo k výpadku dodávek jižní větví Družby, jestliže by tedy tento výpadek netrval delší řadu měsíců.
MMF prognózuje Rusku zhruba stejný ekonomický růst jako Česku
Kdy se protiruské sankce projeví opravdu viditelně?
Česká ekonomika letos může dopadnout hůř než ta ruská. Ne, nejde o kremelskou propagandu. Je to závěr prognóz západních institucí a bank v čele s Mezinárodním měnovým fondem.
Mezinárodní měnový fond (MMF) v lednu překvapil, když výrazně zlepšil odhad letošního růstu ruské ekonomiky. Ano, růstu. Ruské hospodářství by mělo reálně přidat, byť mírně, konkrétně 0,3 procenta. Česko je na tom dle MMF jen o trochu lépe, ovšem takřka neznatelně, když jeho hospodářství má podle washingtonské instituce posílit o 0,5 procenta.
Pokud bychom však za bernou minci brali odhady letošního růstu v podání českého ministerstva financí nebo ČNB a srovnali tyto odhady s prognózou výkonu ruské ekonomiky z pera MMF, dopadne Rusko dokonce lépe než Česko. Zatímco totiž MMF Rusku prognózuje růst, ČNB i ministerstvo financí naopak prognózují Česku pokles ekonomiky, a to o 0,7, resp. 0,2 procenta.
MMF není sám, kdo Rusku letos prognózuje hospodářský růst. Například největší americká banka, JP Morgan, taktéž, a to o 0,2 procenta. Z toho všeho tedy plyne, že letos vskutku nelze vyloučit, že ruská ekonomika poroste rychleji než česká.
Na první pohled se může zdát, že západní sankce moc neúčinkují. Ani rok od doby, kdy byly spuštěny první z těch zaváděných v reakci na vpád Ruska na Ukrajinu. Podle MMF se Rusku daří přesměrovávat vývoz zejména energií ze zemí, které jej sankcionují, do těch, jež nikoliv. Navíc jeho ekonomiku pohání mocné válečné výdaje, financované zhusta právě z příjmů z vývozu energií. Ty Rusko zatím má hojné. Zatím…
Opravdu hmatatelně by Rusko podle MMF mělo sankce pocítit až střednědobě. Fond například v důsledku války a sankcí výrazně snížil svůj odhad výkonu ruské ekonomiky v roce 2027. Rusko má trpět kvůli sankčnímu znemožnění dovozu západních technologií. A i zmíněné přesměrovávání vývozu energií narazí na limity. Evropě se do značné míry daří se od nich odstřihávat, zatímco asijské trhy v čele s Čínou a Indií starý kontinent tak snadno v plné míře nezastoupí, rozhodně ne před rokem 2030. Už jen z hlediska přepravní infrastruktury, například plynovodní sítě, to prostě není možné.
Navíc svoji roli sehrává takzvaný efekt základny. To je ale do značné míry jen statistická záležitost. Ruská ekonomika loni poklesla, podle aktuálních údajů o 2,1 procenta, zatímco ta česká rostla, předběžně o 2,5 procenta. Z ponížené základny se prostě – v meziročním srovnání – roste snáze.
Ruská základna ekonomického výkonu je ovšem oproti té české ponížena dlouhodobě, neboť jde zkrátka o ekonomicky méně rozvinutou zemi. Méně rozvinuté země mohou ještě očesávat i celkem nízko rostoucí jablka, zatímco ty více rozvinuté, jako v tomto případě Česko, je už očesaly a za plody se musí vydávat výše do korun stromů. Takže růst v těchto výšinách je obecně přirozeně slabší, neboť žádný strom neroste do nebe.
Ekonomicky relativně málo rozvinutou zemi také bývá těžší dostat sankcemi „do kolen“. Jednoduše proto, že její obyvatelstvo – například to na ruském venkově Dálného východu – je uvyklé tak nízkému životnímu standardu, že není snadno jej dále snížit tak, aby si toho vůbec všimlo. Tím méně, aby se začalo bouřit proti režimu.
Aby toho nebylo málo, Rusku se zatím daří dopad sankcí tlumit. Pomáhají mu v tom i některé západní společnosti. Jeden příklad za všechny: Rusko loni vytěžovalo svá ropná ložiska nejvíce za uplynulé minimálně více než jedno desetiletí. Celková hloubka ropných vrtů v Rusku stoupla na více než 28 tisíc kilometrů. Jedná se o nejvyšší údaj od roku 2009. Například v roce 2012 činila celková hloubka ropných vrtů v Rusku jen zhruba 20 tisíc kilometrů.
Rekordní těžební aktivita na ropných polích dokládá, že ruský ropný průmysl víceméně pokračuje jako před válkou a před zavedením souvisejících sankcí. Těžební produkce zatím není nahlodána ani odchodem některých západních společností.
Rusko už opustily největší světové ropné koncerny jako BP, Shell nebo Exxon Mobil. Ze země v důsledku loňské invaze na Ukrajinu odešli také klíčoví západní poskytovatelé těžebních služeb a technologií, jako jsou společnosti Halliburton nebo Baker Hughes.
Jiní ale zůstávají. V Rusku tak své ropné know-how nadále uplatňují, byť omezeně, firmy Schlumberger či Weatherford International.
Jejich pokračující přítomnost v zemi představuje jeden z klíčových důvodů, proč ruský ropný průmysl „jede dál“.
Rusko je zatím také schopno nahrazovat západní technologie dovozem ze zemí, které označuje jako „přátelské“, nebo od alternativních dodavatelů, jako jsou ti čínští.
Ruská produkce ropy klesla v období po loňské únorové invazi na své dno v dubnu 2022, kdy činila 10,05 milionu barelů denně.
Pak se však do konce loňska postupně navýšila na 10,9 milionu barelů, přičemž poblíž této úrovně zůstala i letos v lednu. To potvrzuje, že Rusku se daří svoji produkci obnovovat a zatím tak celkem zdárně sankcím čelit. I v ropném průmyslu platí, že jejich účinek by se měl dostavit v delším časovém období, pokud tedy Rusko definitivně dožene stále nedostatečný přístup k západním technologiím a ztráta západních trhů.
Loni v březnu, krátce po zavedení prvních sankcí vůči Rusku, prohlásil americký prezident Joe Biden, že ruská ekonomika už míří k propadu svého výkonu na polovinu. Neřekl však, za jak dlouho se tak stane. Po roce je zřejmé, že to nebude ani za týdny, ani za měsíce. Ani za jeden, dva či tři roky. Rozdrcení ruského hospodářství „ekonomickým blitzkriegem“ se zkrátka nekonalo.
To však neznamená, že sankce neúčinkují. Jejich efekt ale je – či bude – mnohem spíše právě až střednědobý, takže se opravdu viditelně dostaví třeba za pět let. (26.2.2023)
.jpg?s3=1)
