.jpg?s3=1)
Komentář Lukáše Kovandy
Ceny nemovitostí nyní proto budou často klesat, až po dva roky, vyplatí se s nákupem počkat.
Hypotéky v Česku prudce zdražují. Podle nejnovějších údajů Fincentra Hypoindexu odpovídala průměrná úroková sazba počátkem července 6,24 procenta, nyní už se blíží úrovni 6,5 procenta. Hypotéky jsou nejdražší od počátku milénia. Jsou dražší dokonce i než těsně před globální finanční krizí, jež vrcholila v letech 2008 a 2009. Ta tehdy následně způsobila pokles cen tuzemských nemovitostí.
Pokles cen nemovitostí je třeba se stále vyšší pravděpodobností očekávat i nyní. Česko je totiž teprve na začátku ekonomicky krizových let, kterých nakonec může být třeba pět. Ceny energií zůstanou vysoko po celou dobu, po niž se budeme zbavovat silné závislosti na energiích ruských, zejména na plynu.
Kdyby politici opravdu chtěli národu sdělovat pravdu, museli by mu churchillovsky slíbit „krev, pot a slzy.“ Politici se ale stále špidlovsky tváří, že „zdroje jsou“. No, nejsou. Krize, která Česko čeká, nebude pandemické „leháro“ žité na dluh. Rozdíl nyní je v inflačních tlacích, které pohánějí ony drahé energie. Kvůli inflaci nemohou centrální banky srazit vládám úrok jako při pandemii. Z krize, která Česko čeká, se zkrátka pouhým tištěním peněz a dalším zadlužováním vymanit nelze.
K tomu je třeba připočíst, že český nemovitostní trh je ze srovnatelných ekonomik, ekonomik OECD, druhý nejpřehřátější. Po tom novozélandském. Nikde v ekonomicky vyspělém světě nejsou nyní tak doširoka rozevřeny nůžky mezi cenou nemovitostí a výší nájmů. Což je obecně jeden z klíčových znaků bubliny. Podle České národní banky jsou české nemovitosti v bublině až čtyřicetiprocentní. Měla splasknout už za pandemie, jenže tehdy jsme si ještě za stovky miliard dluhu koupili oddálení jejího splasknutí.
Nyní stačí, aby Putin vypnul Evropě plyn, Německo spadne do recese – a Česko s ním. Bude podobnější propadu z let 2008 a 2009 než z roku 2020. Právě proto, že ji nebude možné řešit dluhem.
Takže jako v letech 2008 a 2009 i při nadcházející krizi je třeba počítat s poklesem cen nemovitostí, alespoň v některých lokalitách. Přepálené ceny v luxusu center velkých měst nebo naopak na panelákových sídlištích jejich periférií budou muset být nakonec „zasazeny do reálného rámce vleklé krize“.
Proto, že Česko je ekonomicky sedmnáctou zemí Německa a německy ekonomický model byl dlouhá léta založený na levném ruském plynu. Byl to tedy levný ruský plyn, který pořádně přifoukl i zmíněnou čtyřicetiprocentní bublinu českých realit. Nebude-li plyn, nebude bublina. Propad o deset až patnáct procent, jejž utlumí nedostatečná výstavba, nedostatek vhodné pracovní síly a vysoké ceny stavebních materiálů, je proto v příštích letech v Česku realistický.
Realitní makléři už nyní hlásí dramatické ochlazení celého nemovitostního trhu. Není se co divit. Měsíční splátka „osmdesátiprocentní“ hypotéky na osmdesátimetrový byt po rekonstrukci v Praze překračuje už dnes 46 tisíc korun. Přitom průměrná hrubá mzda v Praze nyní činí zhruba 48 500 korun. Na ni však dosáhne pouze zhruba třetina pražských pracovníků. Pracovník, který měsíčně pobírá právě takovou mzdu, tedy 48 500 korun, si v čistém přijde na zhruba 41 600 korun, pokud má tedy dvě děti. Jeho čistá mzda už tedy dnes takřka o 5000 korun zaostává za měsíční hypoteční splátkou na uvedený byt.
A bude hůře. Při průměrné sazbě hypoték 8,5 procenta, jež může být realitou již brzy, vyjde splátka běžného panelákového bytu 3+1 v Praze na 45 tisíc korun. Průměrně, ba i lehce nadprůměrně vydělávající Pražan tedy ze svého čistého příjmu nepokryje ani splátku druhořadého bytu na městské sídlištní periférii. Právě byty na panelákových sídlištích jsou ve vyšší míře něž jiné kupovány na hypotéku. Proto právě v případě cen panelákových bytů lze čekat výraznější cenový propad než v případě nemovitostí, které jsou ve vyšší míře financovány plně z vlastních prostředků kupujícího.
Sečteno, podtrženo, lidé by měli nyní s koupí nemovitostí počkat. Za dva nebo tři roky budou totiž velmi pravděpodobně levnější jak samotné nemovitosti, tak hypotéky. Kvůli krizi, která Česko čeká, postupně zmírní inflace, takže Česká národní banka půjde nakonec s úroky dolů – a dolů zamíří také úroky na hypotékách. Nebude to ale hned.
„Polední meníčko“ bude brzy průměrně za 200 korun
Za posledních deset let zdražila o 80 korun – v Praze méně než ve zbytku země. Pro řadu lidí se oběd v restauraci kvůli inflaci stává nedostupným a vaří si doma.
Lidé v Česku už se dnes v restauraci jen těžko nenaobědvají za cenu pod 150 korun. Oběd nyní stojí průměrně 163 korun, plyne z šetření společnosti Sodexo Benefity. V Praze to je dokonce 190 korun, na Karlovarsku jen 147 korun. Průměrná cena „meníčka“ od roku 2020 narostla o 28 korun.
Cena „poledních meníček“ dramaticky stoupá ze dvou důvodů.
Jednak kvůli obecné inflací, tedy zdražování všeho od energií, jako je elektřina nebo plyn, přes zdražování pracovní síly kuchařů nebo servírek až po růst cen samotných potravin a ingrediencí pro přípravu jídel.
Druhým důvodem je pak to, že provozovatelé hospod a restaurací během dvou let pandemie finančně krváceli, takže nyní se potřebují vyššími cenami „zahojit“. Trápí je navíc nedostatek vhodné pracovní síly, která během pandemie „prchla“ třeba do sféry e-commerce. Takže člověk, co dříve roznášel točené pivo coby číšník v hospodě, dnes pivo – v plechovce – rozváží pro některý z potravinových e-shopů. Pokud jej chce provozovatel restaurace zpátky, musí jej přetáhnout vyšší mzdou. Tu pak promítne i do ceny poledního menu.
Ještě před necelými deseti lety se obědové menu všude v republice, i v Praze, vešlo pod stovku. V roce 2013 vyšlo v Praze obědové měnu průměrně na 98 korun (zde). V krajských městech stálo v té době menu vesměs méně než 90 korun, plyne dále z tehdejších dat portálu Lunchtime.cz. A ve městech typu Frýdku-Místku třeba jen 70 korun. Celorepublikově tak menu stálo průměrně ani ne 85 korun. Za deset let tak „meníčko“ zdražilo průměrně celorepublikově o zhruba 80 korun.
Za pozornost stojí, že průměrná cena menu v Praze stoupla za osm let, od roku 2013, méně, než odpovídá celorepublikovému průměru. V metropoli totiž mezi restauracemi panuje větší konkurence, ale zejména v metropoli roste průměrná mzda pomaleji než celorepublikově.
Většina republiky totiž v uplynulých deseti letech poněkud stáhla výdělkový náskok Prahy. To souvisí s dramatickým zvyšováním minimální mzdy, které přilepšuje znatelněji nízkopříjmovým vrstvám, zastoupeným spíše v oblastech mimo relativně bohatá města Prahu či Brno.
Výrazné zdražování poledního menu bude v době rapidní inflace a očekávaného poklesu reálných příjmů, který letos bude nejvýraznější od vzniku republiky v roce 1993, řadě lidí důvodem, aby dali přednost přípravě pokrmu k obědu už doma. Naučila je to pandemie. Ten trend je patrný také v jiných evropských zemích. Ve své loňské studii jej analyzuje dokonce i Evropská centrální banka.
Lidé se během pandemie (znovu)naučili obstarávat si řadu věcí svépomocí či v rámci domácnosti, ať už jde o přípravu jídla k obědu nebo třeba o ostříhání. Není to tedy jenom o současném zdražování, ale také o celkové změně spotřebních návyků, kterou pandemie způsobila. Zdražování jídla ovšem tuto změnu návyků podporuje a umocňuje.
Jídla v restauracích zdražují a zdražovat budou i nadále kvůli rostoucím cenám energií, kvůli nedostatku vhodné pracovní síly, kvůli zdražování základních surovin pro přípravu pokrmů, ale i třeba z důvodu růstu cen nemovitostí a zvyšování nájemného. Už v příštím roce může cena „meníčka“ průměrně celorepublikově atakovat cenu 200 korun.
Letošní rok je pro řadu gastropodniků složitý, ale rok příští bude ještě náročnější. Svým způsobem se budou splácet účty za pandemii, přičemž zhruba patnáct procent gastro provozoven může zkrachovat či jinak ukončit činnost. (25.7.2022)