Bude ještě v čerstvé paměti lékařů, jaké pohoršení vzbudilo svého času poslední vydání Domácího lékaře dr. Křížka, v němž bylo doporučováno, při jakých chorobách a jak má si nemocný vstřikovati pod kůži různé léky. Odpor lékařů v tomto případě byl zcela důvodný a nerozvážlivě by jednal, kdo by návodu v uvedené knize obsaženého užil k sebeléčení. Léky, které se pod kůži vstřikují, bývají z pravidla velmi účinné, v dávce jen o málo větší jedovaté a u některých osob již dávka obvyklá a jinému neškodící může vyvolati onemocnění vážné, ba i smrt. Otrava takovým podkožním vstřiknutím jedu způsobená je proto tak nebezpečná, že lék pod koží se nalézající již odstraniti nemůžeme, kdežto postup otravy povstalé ze žaludku dá se mnohdy vyprázdněním obsahu žaludečního (vrhnutí nebo vypláchnutím žaludku) zastaviti. Jsme v knize této proti sebeléčení vůbec, neboť i lehké mnohdy příznaky ukáží znalci nemoc vážnou, která v počátcích vhodně léčena dá se vyhojiti nebo zastaviti, kdežto laik všelikými domácími prostředky příznivě k léčení období počátečné promešká a později, když se pak už k lékaři odebrati musí, je třeba pozdě. Dvojnásob pak varujeme před sebeléčením podkožními injekcemi, protože obsahují trojí nebezpečí:
1. Nedostatečnou čistotou může se dostati do těla (někdy přímo do krve) nákaza, např. hnisotvorné bakterie; nejmírnější toho následek je hlíza (podebranina) na místě injekce.
2. Nepřiměřenou dávkou (jež závisí na věku a zdravotním stavu jednotlivce, který jen lékař bedlivým vyšetřením může zjistiti) nastala už nejednou otrava.
3. Kdyby ani nákaza ani otrava nenadešla, mají podkožní injekce některých léčiv ještě tu nebezpečnou vlastnost, že se jim snadno přivykne, a když pak malé dávky již nepůsobí, volí se dávky větší a větší, což má dříve nebo později v zápětí jistou zkázu tělesnou a nejednou i duševní.
Lékaři užívají podkožních injekcí v případech, kde třeba co nejrychleji lékem působiti, kdežto by postup léku ze žaludku trávením trval příliš dlouho – dále, když lék ústy podaný účinkuje jinak, nežli si přejeme, nebo když jiné důvody nedovolují ústy ho podati (např. žaludek ho nesnáší). Pro podkožní injekce hodí se zvláště léky, které v malém množství působíce ve vodném roztoku mohou se vstřikovati (jsou tedy ve vodě rozpustny), podkožně vstřiknuty nevyvozují velikých bolestí a pak ještě v některých jiných směrech k užití takovému se hodí.
Nejčastěji podkožně vstřikováno bývá morfium. Zde jenom poznamenáno budiž, že se tak může státi beze škody jen v případech, kde nebude třeba lék mnohokráte podávati, kde běží tedy jen o okamžitou pomoc při krutých obtížích, dále při některých chorobách, kde se objevil jako lék (např. při strnutí), pak u umírajících krutými bolestmi týraných a pak tu a tam v některých ojedinělých případech, kde toho lékař potřebu uvidí. Odkazujeme k stati Morfium a morfinismus.
Dále se vstřikuje pod kůži pilokarpin (pro pocení), apomorfin (pro dávení při otravách), kokain k místnímu znecitlivění, různé soli rtuťnaté při příjici atd.
S pojmem podkožní injekce nerozlučně souvisí představa nástroje, kterým se lék pod kůži vstřikuje. Je to tzv. Pravazská stříkačka. Novodobý rozkvět průmyslu nástrojařského uvedl sice v život nesčetný počet nástrojů ze skla a kovu, skla a kaučuku s písty opatřenými koženým, asbestovým, kovovým i jiným válečkem, zcela kovové, nebo skleněné nebo kaučukové stříkačky větší i menší, ale žádnému nepodařilo se z užívání vytlačiti původní vzor stříkačky, která se skládá ze skleněného válce na obou koncích kovovými násadci opatřeného; jedním otvorem vstupuje kovový píst do nitra válce, vytlačuje před sebou tekutinu, která druhým koncem skrze nasazenou zde dutou jehlu, pod koží zabodnutou vtéká do těla.
Lyonský lékař Charles Gabriel Pravaz, který žil v létech 1791 – 1853, přišel na myšlénku hojiti výduti cév chloridem železitým vstřikovaným zvláštní stříkačkou, po něm „pravazská“ nazvanou. Návrh jeho se neosvědčil při té chorobě, ale vedl přece k podkožnímu vstřikování léčiv pomocí nástroje jím udaného.
Třebas jsme přesvědčeni, že po přečtení této stati nikomu ani nenapadne léky uváděti sám sobě nebo pomocí jiného laika touto cestou do těla, nýbrž že vždy rád ponechá to domácímu lékaři svému, který jen v případech nejnezbytnějších k léčení touto cestou se odhodlá, přece nepovažujeme za zbytečné poznamenati zde, že všecko, co k podkožní injekci patří, musí býti přesně čisté, jak nástroj sám, tak tekutina, která se vstřikuje, kůže v okrsku, kde se lék vstřikuje a ruce operujícího. Nástroje a lék zbaví se zárodků chorobotvorných svařením, ruce operujícího a tělo nemocného ovšem nelze vyvařiti; očistí se mytím a desinfekčními roztoky.
Vzhledem k tomu, že se v nové době vstřikují podkožně z různých příčin i léčiva méně prudce působící a že jich vstřikovati třeba více, zhotoveny byly četné stříkačky většího rozsahu. Stříkačka Pravazská je na 1 gramm tekutiny. Chirurgové užívají stříkaček na 10, 20, 30 – 40 ccm najednou. Píst bývá nejednou na způsob šroubu upraven, po němž se posunuje terč; tento postavíme na šroubu v určité výši pístu a můžeme tak zcela přesně odměřiti množství léku, jenž se z válce vytlačí. Tlačíme totiž až na místo, kde terč stojí v cestě. Dále se píst vytlačiti nedá. Chceme-li celou stříkačku vstřiknouti, necháme terč onen u samého počátku pístu. Dobře je nejdříve lék do válce povytažením pístu, když je stříkačka dolním otvorem do tekutiny smočena, vssáti, na to nasaditi jehlu a vytlačiti mírně píst, až vytryskne obsah. To má ten účel, aby se vytlačil vzduch zbylý v prostoru stříkačky, neboť nemá to účele vstřikovati vzduch pod kůži.
To ostatně ví každý lékař a líčíme to zde jen proto, aby nemocný počínání lékařovo chápal a s plnou důvěrou jeho rukoum se věnoval.
Novější dobou provádějí se u osob vysílených velikými ztrátami krve (při poranění cév) nebo hojnou ztrátou tekutin těla (při choleře nebo dlouhotrvajících průjmech z jiné příčiny), pak při některých vysilujících chorobách a po nich tzv. infuse.
Jehlou pod kůži vbodnutou skrze trubičku kaučukovou, pomocí nálevky do výše vyzvednuté nebo láhve zvláštním způsobem upravené vpravujeme pod kůži větší množství slabého roztoku čisté soli kuchyňské (chloridu sodnatého), obyčejně 9 grammů soli na litr vody. Roztok musí býti převařený a všecky částky aparátu přísně čisté; rovněž ruce lékařovy a ona část těla nemocného, kam lék vstřikujeme. Někdy se vstřikuje místo roztoku soli (tzv. fysiologického roztoku) slabý zásaditý roztok (dvojuhličitanu sodnatého).
Netřeba podotýkati, že ani tyto infuse nemůže prováděti laik.
