.jpg?s3=1)
Lukáš Kovanda, hlavní ekonom Trinity Bank
Izrael nedal na nabádání spojenců v čele se Spojenými státy a dnes nad ránem místního část podnikl odvetné útoky na Írán. Ten na něj zaútočil o minulém víkendu drony a raketami. Izrael nyní udeřil přesto, že se mu – ve spolupráci se spojenci USA, Británií, Francií a Jordánskem – podařilo víkendový íránský atak takřka zcela neutralizovat, takže z něj učinil spíše symbolickou záležitost, ba až fiasko.
Jenže víceméně symbolická se zdá být i dnešní odveta v podání Tel Avivu.
Íránská média dnešní exploze v Isfahánu, třetím největším městě v zemi, bagatelizují. Jako by si Teherán připravoval půdu pro to, aby již tento úrok Izraeli neoplácel.
A tak nějak, zdá se, čtou situaci také trhy. I když ty tradičně mívají sklon k přehnanému optimismu. Zapomínají, že teokratický režim v Íránu se před pár dny zapřísahal, že pokud Izrael učiní „další chybu“, totiž zaútočí na Írán, dojde na razantní odezvu, proti níž je jeho zmíněný víkendový útok procházkou růžovým sadem.
Nicméně, pokud by byl dnešní izraelský odvetný úder vskutku spíše jen symbolický, Teherán nemusí ztratit tvář, když na něj nezareaguje. Zvláště, když si pro to předtím připraví půdu. O což se evidentně právě nyní snaží.
Proto také zlato, tradiční bezpečné útočiště, po prvotním vzestupu z dnešního rána, nad úroveň 2400 dolarů za troyskou unci, část svých zisků zase odevzdává. Nad hodnotu 2400 dolarů za unci dnes jeho cena vystoupila teprve podruhé v historii. Poprvé se tak stalo v pátek minulého týdne. Zatímco dnes se zlato dostalo zatím nejvýše na cenovku necelých 2418 dolarů za unci, v pátek před týdnem to bylo na více než 2431 dolarů za unci – což je absolutní historický (nominální) rekord.
I právě skutečnost, že zlato svůj rekord dnes nepokořilo, má svoji symboliku. Svědčí to o tom, že napětí na Blízkém východě bylo o něco hustší před prvním íránským úderem než po izraelské odvetě. To naznačuje, že trendem posledních dní je na Blízkém východě – i přes dnešní útok – mírně snižování vnímaného napětí. Dnešní izraelský útok tak sice lze na první dobrou vnímat jako „zub za zub“, spíše však může jít o to, aby „se vlk nažral a koza zůstala celá“. Tedy aby Izrael věc vyvážil a nasytil „vlka“ v sobě, totiž dostál taktickému imperativu nenechat íránský útok jen tak, ale zároveň se uchýlit k útoku nanejvýš jen takovému, aby ona „koza“, tedy zejména vztah s USA, zůstala celá, bez vážnějšího pošramocení.
Pokud by totiž byl útok Izraele příliš silný, značilo by to, že až přílišně pohrdlivý je k nabádání Spojených států, jež si další eskalaci napětí na Blízkém východě nepřejí. Kromě jiného i z toho důvodů, že by taková eskalace mohla výrazněji zdražit ropu, a tedy pohonné hmoty, i v USA. A tím pádem snížit šance prezidenta Bidena na znovuzvolení.
K úlevě Bílého domu dnes vývoj ceny ropy kopíruje pohyb ceny zlata. Po prvotním výstřelu barelu Brentu nad 90,50 dolaru se nyní jeho cena rychle propadá, k 88 dolarům.
I obchodníci s ropou tedy sází na to, že se dnes vskutku „vlk nažral, přičemž ovšem koza zůstala celá“. Jen v důsledku dneška by tak neměly ani stoupat ceny u českých čerpacích stanic.
Migrační dohoda EU, kterou Česko podepsalo bez zajištění trvalé výjimky, představuje potenciálně výraznou zátěž pro české veřejné finance
Ročně může jít o nemalé desítky miliard korun.
Migrační dohoda EU, k níž se Česko loni připojilo a nyní opět plní média, může mít nečekaně výrazný dopad na peněženky daňových poplatníků v ČR.
Česko se totiž zavázalo, že v případě silných nebo rychlých migračních toků, se bude podílet na přijetí buď nejméně 30 tisíc migrantů ročně, nebo na platbě ročně minimálně 600 milionů eur, tedy dle dnešního kursu více než 15 miliard korun.
Obě číselné částky jsou ale minimální. Česku tak na základě migrační dohody může být určen i citelně vyšší počet migrantů k přijetí. A v případě neochoty je přijmout to může být i výrazně vyšší částka. To, kolik má Česko přijmout uprchlíků, přitom určí Evropská komise, stejně jako případně částku, kterou se může země z jejich přijímání „vykoupit“. Nemusí jít o zanedbatelné peníze.
Po nějakou dobu, řádově několik let, se Česko bude nejspíše moci odvolávat na uskutečněné přijetí ukrajinských uprchlíků. Ale tento akt Česku zajišťuje pouze dočasnou výjimku z migrační dohody, nikoli výjimku trvalou.
Takže jeden příklad za všechny. Představme si, že třeba za tři nebo čtyři roky, když už, doufejme, bude po válce na Ukrajině, se zopakuje rok 2015 a do EU jako tehdy přijde přes 1,2 milionu migrantů ze zemí Afriky nebo Blízkého východu. Evropská komise dle loni podepsané migrační dohody určí, že má Česko přijmout 80 tisíc z nich, což je realistický předpoklad.
Proč realistický? Protože jedna z nejlidnatějších zemí EU a šestá největší ekonomika Unie, Polsko, se na dojednané „povinné solidaritě“ podílet nebude. Maďarsko také ne. Jižní země EU, jako je Itálie nebo Řecko, jsou migranty přetíženy již nyní. Německo může říci, že značný počet migrantů přijalo již právě při migrační krizi roku 2015. Navíc tam stále poměrně silné voličské preference vykazuje Alternativa pro Německo (AfD). Je v Německu druhou nejsilnější stranou; má v průzkumech preferencí osmnáct procent, tedy více než vládní sociální demokraté kancléře Olafa Scholze.
Pokud tedy za tři nebo čtyři roky AfD nebude přímo v německé vládě, tamní kabinet se bude obávat, že by se tak stát mohlo a bude usilovat – skrze Evropskou komisi – přerozdělit více migrantů právě třeba do Česka. Berlín může argumentovat tím, že Česko vlastně dosud žádné migranty ze zemí Afriky nebo Blízkého východu nepřijímalo. Podobně může argumentovat také Francie, kde antiimigrační nálady také spíše houstnou, což bude za další tři nebo čtyři roky – jako v Německu – ještě patrnější. Tlak dvou nejsilnějších ekonomik EU a další zmíněné faktory pak snadno mohou zapříčinit, že Česku bude Bruselem určeno k přijetí právě oněch 80 tisíc běženců z celkového počtu před 1,2 milionu.
V Česku ovšem – předpokládejme dále – bude vládnout kabinet mnohem méně nakloněný přijímání imigrantů ze zemí Blízkého východu či Afriky, než je současná vláda Petra Fialy. Takže tento kabinet imigranty přijmout odmítne. Česko tak realisticky v takovém případně zaplatí za nepřijetí více než 40 miliard korun.
To nejsou zanedbatelné peníze. Vždyť je to o zhruba pět miliard korun více, než kolik má činit inkaso ze všech daňových a odvodových navýšení obsažených pro letošní rok v loni tolik diskutovaném konsolidačním balíčku. Vše na základě podepsané migrační dohody.
Je paradoxní, jak se loni do mrtě dlouhé měsíce debatoval právě konsolidační balíček, ale opatření, které má potenciálně ještě větší dopad na veřejné finance, prošlo prakticky bez debaty a svého času i bez vlastně jakékoli pozornosti.
Z makroekonomického hlediska dopadu na veřejné finance a tvorbu veřejných rozpočtů je obzvláště tísnivá právě nejistota plynoucí z migrační dohody EU. Česko nemusí s dostatečným předstihem dost dobře vědět, kolik migrantů mu Evropská komise určí přijmout, případně kolik tedy bude platit za jejich odmítnutí.
Migrační vlny z Afriky či Blízkého východu navíc mohou časem sílit nejen z důvodu tamních možných konfliktů a válek, ale i z důvodu klimatických nebo z důvodů vnitropolitického vývoje v jiných evropských zemích.
Pokud například v příštích německých parlamentních volbách ještě výrazněji uspějí tamní Zelení, kteří jsou k přijímání migrantů relativně vysoce vstřícní i v porovnání s dalšími německými stranami, lze předpokládat vyšší příliv migrantů nejen do Německa, ale obecně do EU, včetně do Česka.
Podepsáním migrační dohody EU se tak vývoj českých veřejných financí stává závislejším na obtížně předvídatelném vývoji politické situace v Africe, na Blízkém východě, ale i v zemích typu Německa. V krajním případě může za triumf Zelených v německých volbách platit český důchodce, neboť i do Česka pak zamíří více migrantů, jejichž odmítnutí tak bude tím nákladnější – a odpovídající částku může být v rámci zachování udržitelných veřejných financí nutné seškrtat penze.
Ale to vše je zahaleno mlhou nejistoty, která ekonomice, jak známo, nikdy nesvědčí. Jedinou jistotou se tak nyní zdá být, že migrační dohoda EU představuje další zátěž pro české veřejné rozpočty. Jde nyní jen o to, o jak velkou. Což ale v tuto chvíli nikdo neví; stanoveno je jen to, kolik tato zátěž bude činit minimálně, nikoli to, jaká je její maximální částka.
Ano, imigrace je velmi často – ovšem spíše až dlouhodobě – ekonomicky přínosná. Zvláště v ekonomikách demograficky stárnoucích s přehřátým trhem práce, což je přesně případ Česka. Musí se s ní ovšem náležitě a promyšleně pracovat. Záleží také z velké míry na tom, jaké náklady si vyžádá začlenění imigrantů na pracovní trh hostitelské země. Z čím vzdálenějších civilizačních okruhů migranti pochází, zpravidla tím větší nároky (a náklady) vznikají na její imigrační politiku.
Migrační dohoda EU znamená, že Česko při nějaké další migrační krizi typu té z let 2015 a 2016 buď zaplatí třeba desítky miliard korun ročně, což zatíží veřejné finance, nebo přijme třeba desítky tisíc migrantů z civilizačně vzdálených okruhů typu Afriky či Blízkého východu.
Český stát přitom nedokáže zvládnout ani na roky dopředu dobře předvídatelnou vnitrostátní migraci, totiž přistěhovalectví Čechů z venkova či menších měst do metropole Prahy, o čemž svědčí třeba aktuálně kritický tamní nedostatek tisíců míst ve středních školách.
Opravdu lze věřit, že tento samý stát, jenž „nezvládá sám sebe“ a své vlastní lidi, totiž děti, zvládne začlenit nepředvídatelnou migrační vlnu z Afriky či Blízkého východu, ročně čítající desetitisíce lidí bez kvalifikace a bez jazykové znalosti, aby byla ekonomicky přínosná? (19.4.2024)