Jak se u nás v průběhu staletí měnila délka života a co nás čeká v budoucnosti, vysvětluje demografka Jitka Langhamrová, vedoucí katedry demografie na Vysoké škole ekonomické v Praze a předsedkyně České demografické společnosti. Podle ní demografy nejvíce šokovaly změny, ke kterým u nás došlo po roce 1989.
Jedním z nejčastěji užívaných demografických údajů je naděje dožití. Kdy se poprvé tento termín objevil a co znamená?
Naděje dožití, jinak střední délka života, je jedním z nejčastěji používaných demografických ukazatelů. Tato souhrnná charakteristika úmrtnostních poměrů dané populace vyjadřuje průměrný počet let, kterého by se dožil novorozenec – v případě, že mluvíme o naději života při narození – při zachování úmrtnosti, jaká byla v daném roce. Jedním z prvních, kdo na základě záznamů o úmrtích a porodech zkoumal a odhadl předpokládaný počet osob v relativně uzavřené populaci, byl anglický astronom Edmund Halley, který žil na přelomu 17. a 18. století. Právě on je považován za autora prvních úmrtnostních tabulek. V českých zemích publikoval první úmrtnostní tabulky v roce 1790 lékař Jan Melič.
Demografové se zabývají minulostí, ale součástí jejich práce je i odhad budoucího vývoje populace.
Tento odhad je velmi důležitý. Demografové na základě minulosti a podle zkušeností z ostatních zemí odhadují, jak se bude populace vyvíjet. Věkové složení obyvatelstva je předurčeno tím, jaká je porodnost, úmrtnost a migrace. Asi nejhůře lze předpovídat právě migraci.
A co demografové nepředvídali?
Výkyvy v migraci v letech 2007 a 2008, kdy bylo velmi vysoké saldo migrace. V roce 2007 to bylo téměř 84 tisíc a o rok později 72 tisíc. Překvapivé byly také změny, které nastaly v České republice po roce 1989 a souvisely s tzv. druhým demografickým přechodem. Ty byly opravdu výrazné a demografové je nepředpokládali. Došlo k odkládání porodů do vyššího věku a růstu průměrného věku matek až k věku kolem 30 let. To mělo za následek poměrně velký pokles porodnosti po roce 1993 a dosti velký kompenzační nárůst v současné době.
Jaká bude asi naděje dožití české populace v roce 2050?
Naděje dožití v české populaci v roce 2050 se odhaduje ve střední variantě projekce Českého statistického úřadu z roku 2013 pro muže při narození 83 let a pro ženy 88 let. Autoři projekce předpokládají, že naděje dožití poroste pomaleji než dosud. Ke změně naděje dožití nejvíce přispěje snižování úmrtnosti u mužů nad 60 let a u žen nad 80 let.
Proč je vývoj naděje dožití mužů a žen rozdílný. Má na to nějaký vliv rodinný stav?
Nejprve bych chtěla upozornit na fakt, že muži mají vyšší intenzitu úmrtnosti než ženy. Existuje tzv. mužská nadúmrtnost. To má za následek, že i když se rodí o něco více chlapečků než holčiček – pravděpodobnost narození chlapce se pohybuje okolo 0,52 –, ve vyšším věku převládají ženy. Naděje dožití při narození pro muže je v současné době 76,2 roku, pro ženu 82,0 roku. Pokud se dožije muž 80 let, má před sebou ještě v průměru 7,7 roku a žena 8,96 roku. Tedy na počátku života je rozdíl mezi nadějí dožití u ženy a muže téměř čtyři roky, v 80 letech je to něco málo přes jeden rok. Pokud se díváme na vývoj naděje dožití v čase, lze vypozorovat, že se rozdíl mezi oběma pohlavími snižuje jen mírně. V minulosti stagnovala v Česku délka života především u mužů. V současné době roste naděje dožití mužů o něco rychleji než u žen. Na vývoj má vliv také rodinný stav. Hovoří se o vyšší naději dožití ženatých nebo vdaných. Podle tzv. protektivní teorie manželství snižuje stres, neboť se v něm lépe překonávají problémy. Selektivní teorie zase poukazuje na to, že zdraví lidé jsou také atraktivnější jako manželé. Pokud vypočítáme tabulky úmrtnosti podle rodinného stavu, lidé žijící v manželství se dožívají vyššího věku.
Úmrtnost rozvedených žen se snížila výrazněji než u žen vdaných. Souvisí to s tím, že se rozvod stává „normálním“?
Částečně ano. V současné době se mění věkové složení obyvatelstva podle rodinného stavu. Klesá úroveň sňatečnosti a úroveň rozvodovosti je vysoká. Současně se zlepšují úmrtnostní poměry, zvyšuje se podíl svobodných a rozvedených. Také se v posledních zhruba dvaceti letech mění postoje k manželství, mění se formy rodinného chování. Navíc řada rozvedených (i svobodných) žen může žít v partnerském svazku, tedy v podobných podmínkách jako vdaná žena.
Liší se nějak příčiny úmrtí na začátku minulého století, v padesátých letech a nyní?
Na začátku minulého století připadal největší podíl úmrtí na nemoci infekční a parazitární, na nemoci dýchacího ústrojí a nemoci ústrojí cévního. V padesátých letech se změnila úmrtnost i složení příčin smrti. Vzrostla úmrtnost na cévní nemoci a novotvary a naopak klesla úmrtnost na nemoci infekční a parazitární. V současné době v České republice nejvíce obyvatel umírá na nemoci oběhové soustavy, je to již téměř jedna polovina, a na novotvary – přibližně jedna čtvrtina. Je třeba si uvědomit, že spolehlivost údajů o příčinách smrti bychom neměli přeceňovat. Zlepšuje se diagnostika, klesá podíl pitvaných zemřelých, a u osob staršího věku se tak mohou objevovat obecné standardní diagnózy.
Tento seznam se v souvislosti se stárnutím populace bude zřejmě dále měnit. Stanou se choroby jako stařecká demence či Alzheimerova choroba běžnou příčinou smrti?
Myslím si, že vzhledem ke stárnutí populace bude přibývat osob, které budou trpět demencí či Alzheimerovou chorobou. Nemyslím si však, že by se stařecká demence či Alzheimerova choroba staly běžnou příčinou smrti.
A co se týče očekávaných změn ve struktuře příčin smrti?
Z pohledu minulého vývoje byl pokles úmrtnosti na nemoci oběhového systému hlavním faktorem nárůstu naděje dožití ve všech vyspělých zemích v druhé polovině dvacátého století. Někdy se tato fáze vývoje označuje jako kardiovaskulární revoluce. Podobný pokrok zatím chybí u terapie nádorových onemocnění. U osob v pokročilém věku, které neonemocní fatálním kardiovaskulárním nebo nádorovým onemocněním, jsou pak hlavní hrozbou chronické degenerativní nemoci jako cukrovka, artritida nebo některá z forem demence. Příčinou smrti pak v těchto případech bývá spíše celkové opotřebení organismu a souběh několika onemocnění než nějaká konkrétní diagnóza. Nicméně vzhledem k předpokládanému nárůstu podílu starších osob lze očekávat, že tyto chronické nemoci budoucnosti budou tvořit významnou složku nákladů na zdravotní péči. Struktura příčin smrti se může mírně měnit, ale myslím si, že v našich podmínkách i nadále budou nejčastější příčinou úmrtí nemoci oběhové soustavy a novotvary.
Zvykli jsme si kvalitu života poměřovat jeho délkou. Často však jsou roky navíc jen časem, kdy je náš život omezován různými nemocemi. Existuje nějaká země, ve které mají obyvatelé sice nízkou naději dožití, ale zato jsou zdraví?
Na základě dostupných údajů o zdravé délce života lze vypozorovat, že s rostoucí délkou života roste i střední délka života ve zdraví. Nelze tedy říci, že s prodlužováním lidského života by se prodlužovala doba, kdy člověk není zdravý či kdy je závislý na pomoci další osoby. A kratší a zdánlivě zdravější život je typický pro země, kde zdravotní systémy neumějí řešit akutní onemocnění, která tím pádem nepřecházejí do chronických forem a nezhoršují kvalitu života. Méně účinné zdravotní systémy také neumějí tolik prodloužit délku života chronicky nemocných pacientů.