Co cítí člověk, když se odpoutá od zemského povrchu a v raketoplánu nebo v raketě vyletí na oběžnou dráhu? Jak se tam dá žít a pracovat a co lety do kosmu přinesou lidstvu? Amerického astronauta Andrewa Feustela jsme se v rozhovoru ptali také na to, jaké prováděl výzkumy na Mezinárodní vesmírné stanici, jak se dá zvyknout na stav beztíže a jak se v něm spí. Manželé Andrew a Indira Feustelovi navštívili Českou republiku ve dnech 4. až 15. dubna 2019. Přijeli na pozvání Akademie věd ČR a představili se veřejnosti na několika přednáškách a besedách v Praze, Olomouci, Ostravě a Brně.
Andrew Feustel je jedním z pouhých 559 lidí, kteří zatím měli to štěstí, že mohli vzlétnout do kosmického prostoru. Pobýval tam celkem třikrát, po dvou kratších pobytech v roce 2009 a 2011 byl loni vyslán na Mezinárodní vesmírnou stanici (ISS), která se pohybuje na oběžné dráze ve výšce kolem 400 kilometrů, přičemž oběhnout Zemi rychlostí přibližně 28 000 km/h jí trvá jen něco přes 90 minut. Strávil tam šest a půl měsíce.
Při svých přednáškách a setkáních se studenty jste opakovaně popisoval, jaké změny se odehrávají v lidském těle ve stavu beztíže a jaká cvičení musíte provádět, abyste minimalizovali jeho nežádoucí působení. Ovlivňuje beztížný stav také smyslové vnímání? Sluch, čich, hmat a zrak?
Jedna z věcí, které občas pozorujeme, je, že nohy trochu ztrácejí cit, zhoršuje se senzorické vnímání. Když po určitou dobu nemůžeme normálně chodit a pak zase začneme nohy používat, máme v polštářcích na chodidlech pocit znecitlivění, neuropatie. Nohy jsou trochu slabé, také přijdeme o tvrdší kůži na chodidlech. Smyslové vnímání se tedy trochu mění. Pociťujeme to, jak už jsem řekl, především v nohách, ani ne u čichu. Trochu se mění vidění – souvisí to s jiným rozložením tekutin v těle – ale máme za to, že se jedná jen o krátkodobé dopady.
Mění se v důsledku stísněného prostoru na Mezinárodní vesmírné stanici odhad vzdálenosti?
Pravděpodobně nijak moc, protože se přece jen můžeme dívat z oken ven. Předpokládáme ale, že jak je zrak z převážné většiny omezen na malé prostory kosmické stanice, trochu ztrácíme schopnost zaostřovat oči do dálky.
Mění se v prostředí mikrogravitace charakter spánku? Střídají se, podobně jako na Zemi, různé fáze spánku? Dochází i k REM fázi spánku, v níž se objevují sny?
Myslím, že ano. Někteří z nás mají za to, že ve vesmíru máme méně snů, ale spánek je hluboký a klidný. Někdy je to trochu náročné, protože se neustále vznášíme ve stavu beztíže, takže pro tělo je složité si vůbec plně odpočinout, je těžké si lehnout a uvolnit se, jelikož jsme neustále ve stejné situaci, kdy jsou svaly trochu smrštěné.
A jak vnímáte čas? Zachovává se 24hodinový cyklus odpovídající střídání dne a noci? Jak se navozuje pocit, že je noc?
Žijeme podle hodinek, ne podle pozemského cyklu dne a noci. Denně vidíme 16 východů a 16 západů Slunce, takže je posléze začněme ignorovat a žijeme v první řadě podle hodinek. A když celý den pracujeme a unavíme se, máme pocit, že přirozeně nastal čas pro spánek.
A máte nějaké potíže se spánkem po návratu na Zemi?
Ne, je to docela snadné po návratu reagovat na střídání dne a noci – na to je tělo zvyklé.
Za pobytu ve vesmíru jste prováděl dlouhou řadu vědeckých experimentů. Jaký byl pro vás nejzajímavější nebo přinesl nejpřekvapivější výsledky?
Některé výsledky pokusů stále ještě neznáme, protože vědcům a výzkumníkům někdy trvá roky, než analyzují získaná data. Jedením ze zajímavých experimentů, na nichž jsem pracoval, bylo pěstování hlávkového salátu. To se mi líbilo. Staral jsem se o jeho růst, aby každý den dostal potřebnou dávku vody; sledoval jsem, jak roste, pak jsme ho přímo na palubě ochutnávali a jedli. Bylo zajímavé a příjemné všechno dokumentovat a pozorovat, jak na kosmické stanici může existovat živý organismus a navíc nám fakticky zajišťovat jídlo.
Prováděl jste někdy testy se živými zvířaty? A pokud ano – jak se vyrovnávají se stavem beztíže, ovlivňuje jejich chování?
Rozhodně ano. Měli jsme na kosmické stanici hlodavce, myši, pracovali jsme s nimi v různých fázích daného experimentu. A byly zřetelně vidět změny v jejich chování, jak se postupně přizpůsobovaly vesmírnému prostředí – podobně jako lidé. Postupně se jejich pohyb stále víc a víc zlepšoval, až si osvojily způsob, který nejlépe vyhovuje prostředí mikrogravitace – vznášení se v prostoru. A myši se to naučily opravdu dobře.
Vy sám jste geofyzik. Předurčuje vaše specializace charakter pokusů, které v kosmu provádíte, nebo dělají všichni všechno?
Všichni dělají všechno. Nedělají se rozdíly na základě odborné specializace. Takže jsem nemusel nezbytně provádět jen experimenty související s geofyzikálními vědami.
A dělal jste někdy pokusy tohoto typu?
Přímo ve vesmíru nikoli. V Johnsonově vesmírném středisku jsem pracoval na výzkumu souvisejícím s vývojem nástrojů a techniky pro planetární průzkum, ale nebylo to pro žádnou z mých misí, žádný současný vesmírný let.
Opakovaně jste vycházel do volného kosmického prostoru – mimo jiné jste se podílel na opravě Hubbleova vesmírného dalekohledu. Jak se opravuje tak citlivý přístroj, když přitom máte na sobě obrovský skafandr? Jaký je to pocit?
Určitě je to náročné. Na tuto misi jsme se připravovali tři roky. Pokaždé, když nás čeká složitá práce mimo vesmírnou stanici, s výstupem do otevřeného kosmického prostoru, připravujeme se na ni v Houstonu. Ve velkých bazénech pracujeme pod vodou oblečení ve skafandrech, protože prostředí ve vodě je podobné kosmickému – napodobujeme tímto způsobem beztížné prostředí. Vznášíme se při tom ve vodě ve skafandru i s potřebným nářadím. A tento nácvik opakovaný stále dokola a dokola nás připraví na danou činnost ve vesmíru. Samozřejmě v těchto fázích tréninku také spolupracujeme s konstruktéry na navrhování a výrobě nástrojů, které budou vyhovovat zadaným úkolům a které pak budeme mít ve vesmíru s sebou.
Říkáte, že trénujete pod vodou. Ta ale pouze simuluje beztížný stav. Je to velký rozdíl pracovat v otevřeném kosmu a pod vodou?
Je v tom hodně podobností, ale také hodně rozdílů. Je to nicméně to nejlepší přiblížení nebo analogie kosmického prostředí, jaké jsme schopni dosáhnout. Na nás pak je využít tvůrčích schopností vlastního mozku a překlenout rozdíly mezi prací pod vodou a v otevřeném kosmu.
Než vyletíte na oběžnou dráhu, procházíte dlouhým a náročným výcvikem. Je přesto něco, co vás zaskočilo, na co jste nebyl připravený?
Nebyl jsem připravený na to, že neustálého vznášení se v prostoru začne být tak náročné. Postupně jsem toho začal mít trochu dost. Moje tělo toužilo po chvíli klidu – a po šesti měsících na oběžné dráze už jsem potřebné chvíle odpočinku nemohl najít.
Jaká je podle vašeho názoru budoucnost kosmických výzkumů? Měli bychom se víc spoléhat na roboty, umělé družice a sondy, nebo na lety s lidskou posádkou?
Myslím, že je důležité využívat obojího. Mezi robotickými misemi a těmi s lidskou posádkou není vlastně nijak zřetelná hranice. Roboty a robotické komponenty budou zásadní i pro budoucí lidmi prováděné kosmické výzkumy – a satelitní data, informace z družic či z robotických vozítek na povrchu vesmírných těles budou pro lidi ve vesmíru klíčové. Ale myslím si, že je důležité, aby nakonec průzkum prováděli lidé, a to nejen proto, že dokážou být velmi výkonní, ale také proto, aby se neztratil lidský prvek ve výzkumu, který je nám společný. Jsme koneckonců všichni lidé. Je pro nás obtížné nacházet vztah k datům z čidel a robotů, ale je pro nás normální sdílet zkušenosti jiných lidí. Mám za to, že je naprosto zásadní, aby průzkum planet a vesmíru nesl lidské rysy.
Setkal jste se někdy s námitkami široké veřejnosti, že výzkum vesmíru a kosmické lety jsou příliš nákladné za situace, kdy je zde na Zemi tolik problémů, které je třeba řešit?
Zajisté, to jsou běžné námitky, kterým musíme čelit. Vím, že u nás v USA činí rozpočet na výzkum vesmíru půl procenta ročního federálního rozpočtu. A to si myslím, že náš rozpočet na kosmický program je docela velký v porovnání s většinou zemí. Takže podle mého názoru lidé, kteří vznášejí takovéto argumenty proti průzkumu vesmíru, by si nejprve měli dát tu práci a zjistit si poměrné výdaje na něj. Aby také pochopili, že vyčleněné peníze prostě neposíláme do kosmu v pytlích, aby tam shořely, ale že je utratíme tady na Zemi. Žádný výzkum, žádná pracovní místa a žádné další příležitosti, které vytváříme ve prospěch a díky výzkumu vesmíru, se v něm neztrácejí. Naopak hrají rozhodující roli pro naši ekonomiku a vědu tady na Zemi. Proto když se lidé skutečně zamyslí, jejich námitky často ztratí na síle.
Kolik je v NASA žen? Je pro ně dnes snazší nebo snadné dostat se mezi astronauty a na Mezinárodní vesmírnou stanici?
Myslím, že ano. V astronautickém programu NASA je v současné době asi 40 % žen. Mnoho příležitostí mají také v Johnsonově vesmírném středisku, kde nyní pracuje velmi mnoho žen v servisních profesích podporujících lety NASA s lidskou posádkou do vesmíru.
Asi každý člověk má své sny a přání. Máte ještě nějaké sny spojené s lety do kosmu?
Moje profesionální dráha zatím byla velmi úspěšná a uspokojující, takže se mi všechny sny už splnily. Budu dál podporovat výzkum vesmíru, co budu moct, a budu se těšit na další příležitosti. (AV ČR, 17.4.2019)
